↗

Tentokrát už to nebylo „pane redaktore, každý si vybereme svoje čísla“. Naším neštěstím ale je, že dokonce i když říká pravdu tak jako v pondělí večer, není to pravda čistá, je to pravda použitá takticky jako vhodný prostředek v komunikační strategii jinak od základu založené na lži. Spousty lidí mu už z dobrých důvodů věřit nebudou, a to právě ani tehdy, když by toho bylo opravdu zapotřebí. Foto ČT24

Začněme tím, za co Andrej Babiš nemůže. Andrej Babiš nemůže za to, že v české společnosti existuje odnepaměti hluboce zakořeněný kulturní vzorec jednání, který lze popsat jako „odezdikezdismus“. Například: oč ochotněji se velká většina společnosti přizpůsobovala a podřizovala normalizaci a okupaci, o to víc a halasnějších tady dnes máme antikomunistů a rusofobů.

Podobně jsme si poradili s pandemií covidu, jen namísto půl století nám na to stačil půlrok. Když se z roušek na začátku pandemie stal symbol národní hrdosti, v antropologickém smyslu v podstatě posvátný předmět každodenně rituálně stvrzované úcty k čemusi, co nedokážeme pochopit a co nás přesahuje, bdělí občané s nimi cestovali i sólo v autě, politici se s nimi nechali fotit v liduprázdných kancelářích a množily se historky o tom, jak ledaskdo dostal vynadáno, protože šel bez roušky sám či se svou rodinou po lese.

Byla to doba, kdy se ukázalo, že vesměs nejsme zase tak neochotní odložit vlastní rozum a jako ovce si zahalovat tvář i v situacích, kdy to žádné praktické důvody nevyžadují — jak se nám samozvaní obránci blíže nedefinovaných „našich hodnot“ před údajně upjatou zahalovací kulturou islámu tak rádi pokoušejí namluvit. Kdo neměl zakrytý nos a ústa, byť k tomu objektivně v danou chvíli nebyl žádný důvod, riskoval i potíže s — prozatím ještě ne nábožensko-mravnostní — policií.

Bylo to sice přemrštěné, budilo to právem rozpaky, ale bylo to účinné. Společnost schopná zpracovávat dění ve světě lépe nežli ta česká by si jistě byla schopna svou rozhodující částí vyhodnotit, že právě důsledné a všeobecné užívání roušek bylo spolu s poměrně přísným lockdownem rozhodujícím faktorem, který stál za jarním úspěchem ve zvládání první vlny pandemie.

Ovšem vyspělejší společnost by také svou rozhodující vahou byla schopna udržet povědomí o tom, že nebezpečí je vážné, reálné a trvající a že rozvolňování ochranných opatření, jakkoli nutné, musí jednak počítat s dobrovolnou občanskou ukázněností a jednak s filigránským umem vybírat co uvolnit, a co nikoli — tak aby sociální, vzdělávací, kulturní a hospodářský život trpěl co nejméně, ale epidemie nepropukla nanovo s hrubou silou, jak se teď děje. Leč takovou společností nejsme.

Není vinou Andreje Babiše, že média včetně těch seriózních dávala v honbě za čísly vlastní návštěvnosti prostor šarlatánům a ignorantům, kteří vážnost hrozby zlehčovali v situaci, kdy v mnoha evropských i jiných světových zemích umíraly statisíce lidí a řádově větší množství o život zápasilo. O tom, že příznaky i důsledky nemoci jsou nesouměřitelně vážnější než u běžných viróz typu chřipky, nikdo soudný nemohl vést nejpozději od února spor.

Přesto se takto nestoudně vyslovovaly ve své bezbřehé samolibosti i některé lékařské autority, jak tu vypočítal Petr Pospíchal. Ani to samozřejmě nebyla a není vina Andreje Babiše.