Ze dvou včerejších „událostí dne“ je zcela nepochybně podstatnější ta brazilská, a to i pro nás. Konec Jaira Bolsonara v čele Brazílie může mít bez nadsázky epochální dopady. Další čtyři roky ultrapravicového hrubiána u moci by mohly znamenat, že se zcela zhroutí ekologická stabilita amazonského pralesa, pokud tedy už nevratné změny nenastaly tak jako tak.

Amazonie působí v rámci globálního ekosystému jako stabilizátor a „chladič“. Její ničení prohlubuje rozvrat klimatu, globální oteplování a snižuje šance, že se lidstvu nakonec podaří planetární ekologickou krizi zvládnout ještě jakž takž přijatelným způsobem.

Bolsonarovi to bylo jedno. Za podpory nejtemnějších oligarchických struktur brazilské společnosti a nadnárodní kleptokracie systematicky odbourával opatření na ochranu přírody a otevíral panenské pralesy plenění. Odlesňování, stejně tak jako vybíjení původních přírodních národů, se během jeho éry rapidně zrychlilo, a pokud by zůstal u moci, mohlo to mít nedozírné důsledky pro celý svět.

Vedle toho mělo jeho vládnutí samozřejmě mnohočetné ničivé dopady na celou brazilskou společnost, naprosto nezvládnutým řízením pandemie covid-19, jíž padlo za oběť na 700 tisíc Brazilců, počínaje, všestranným zhrubnutím veřejného diskursu a podkopáváním demokracie konče. Bolsonaro patřil k vlně ultrapravicových nabubřelých tlučhubů, která zachvátila celý svět v posledním desetiletí a jejímž nejcharakterističtějším představitelem byl Donald Trump v USA.

Mezi jejich určující rysy patří cynický vztah k realitě, metodické lhaní, neúcta k demokratické politické kultuře, pohrdání sociálními, ekologickými a obecně humanistickými či emancipačními ideály. U nás se jeden z nejgrotesknějších politických sporů posledních let vedl o to, zda je více „českým Trumpem“ Miloš Zeman nebo Andrej Babiš. Druhý jmenovaný za tím účelem na svém profilu v sociálních sítích dlouho pózoval s variací na trumpovskou kšiltovku, kterou odložil až momentě, kdy se Trumpovi příznivci s jeho podporou pokusili o protiústavní převrat proti výsledkům demokratických voleb.

Každopádně je to spor, který není nijak podstatné rozsuzovat a bez valného nebezpečí, že se tím dopustíme na realitě křivdy, můžeme za české představitele trumpovské politické tendence označit oba dva výlupky z temnějších koutů české politiky — Babiše i Zemana. Výše uvedené charakteristiky daného směru jsou jim oběma společné. Liší se v detailech: Babiš snad méně okázale projevoval ochotu kolaborovat s Čínou či Ruskem, na druhou stranu mnohem odhodlaněji nežli Miloš Zeman pracoval na demolici české demokracie, když různé instituce českého státu fakticky proměňoval ve složky svého podnikání.