↗

Působí to jako plán. Jen stav absolutně rozdělené společnosti umožňuje pátému nejbohatšímu Čechovi, aby mohl současně vykořisťovat bezbranné nekvalifikované pracující a zotročované gastarbeitery ve svých továrnách, všem ostatním plošně prodávat to, co tam vyrobí… a pak od nich ještě shrábnout voličské hlasy. Foto Pavel Hofman, Forum 24

Kampaňový „obytňák“ Andreje Babiše naráží na českých náměstích na stále důraznější odpor místních. Na posledním setkání v Táboře zvýšil agresivitu svého vystoupení i sám Babiš, který se nezdráhal označit demonstranty s píšťalkami za „fašisty a neonacisty“.

Když někdo, kdo je sám obviňován z fašistických tendencí či rétoriky, použije stejné označení na svoje kritiky, činí tak s určitou vypočítavostí. Používá stejnou taktiku, která se osvědčila Donaldu Trumpovi, jenž ode dne kdy Washington Post zveřejnil analýzu, podle níž jsou více než tři čtvrtiny jeho výroků nepravdivé, začal obviňovat z „fake news“ liberální média a vůbec veškeré své kritiky.

Jde o taktiku, která má konflikt znepřehlednit pro lidi, kteří politiku „moc nesledují“ a obecně se v politických a kulturních sporech vědomě neřadí k žádné z etablovaných skupin. Původní zpravidla legitimní kritika, která varuje před zjevnými tendencemi vyhrocovat a degradovat politickou kulturu, se v éře absence jednotného zaštiťujícího diskurzu stane pro „zpovzdálí přihlížející“ většinu sporem „slovo proti slovu“.

Ad absurdum se tuto taktiku snažil dovést Jiří Ovčáček, který se obořil na Pirátku Richterovou, že „tady není v Rusku“, poté, co sám několik let pro svého zaměstnavatele do české veřejné debaty překlápěl de facto ruskou propagandu. Ale nejbohatší zkušenosti v tom má u nás ale asi právě Andrej Babiš, který neváhal jako největší vydavatel v České republice vylepit do svých novin portréty sebe sama s přelepenými ústy, jako by mu tu někdo bránil projevovat se.

Poslední měsíce loňské kampaně sněmovních voleb hnutí ANO a tým Andreje Babiše vědomě vyhrotili rétoriku i celkový styl komunikace. Zjevným cílem bylo známé „rozděl a panuj“, v putinovsko-orbánovsko-lukašenkovsko-trumpovské verzi:

1. Vyhloubit již tak poměrně hluboké příkopy mezi skupinami obyvatel.
2. Vybraným skupinám — v čele s důchodci — prezentovat českou realitu jako chaos, který se ze všech stran valí na „poctivé“ Čechy.
3. Prezentovat se v takovéto politické krajině jako spolehlivý lídr, který jediný má sílu tuto vlnu chaosu zastavit.

Takto se dnes staví příběh, který je na náměstích, v letácích a periodicích holdingu, e-mailech a na sociálních sítích vypráví zejména nejzranitelnější skupině starších obyvatel. Je to politická obdoba obchodní techniky, používané takzvanými „šmejdy“.

Aby mohl takový příběh fungovat, musel Babiš vyhrocovat napětí mezi dvěma zdánlivě protichůdnými linkami: jednou je vlastní role oběti, proti které se spikli všichni poslové chaosu, a druhou je sama Babišova agresivní, útočná rétorika, která v podstatě každou debatu bezprostředně převrací v osobní útoky připomínající diskusi vedenou židlemi létajícími po půlnoci přes flekaté neurčitě zelené ubrusy v čtvrté cenové.

Andrej Babiš zkrátka poslední měsíce sněmovní kampaně provozoval regulérní proto-fašistickou, agresivní populistickou kampaň, která vědomě a s jasným záměrem štvala skupiny lidí proti sobě, a přitom veškerý svůj bohatý mediální prostor využívala k likvidaci jakéhokoli prostoru pro slušný společenský dialog. Babiš sám vytvářel v hlavách části společnosti bezvýchodnou situaci, z níž měl jen on nabízet východisko. Svůj velký vzor v této strategii, maďarského autoritáře Viktora Orbána, ostatně v závěru kampaně pozval do Prahy.

Babiš po těch letech v politice, kdy o něm česká společnost už ví to, co o něm ví, může stavět svůj styl jen na takovém stavu věcí veřejných, kdy se mezi sebou tluče střední třída s nižší třídou. A do toho někde uprostřed píšťalek a opáleného velkouzenáře u luxusního karavanu stojí všech šancí zbavení důchodci s mozky vymytými Babišovou abnormálně rozvinutou komunikační chobotnicí.

Je to stav absolutně rozdělené společnosti, neboť ten jediný umožňuje pátému nejbohatšímu Čechovi, aby mohl současně vykořisťovat bezbranné nekvalifikované pracující a zotročované gastarbeitery ve svých továrnách, všem ostatním plošně prodávat to, co tam vyrobí… a pak od nich ještě shrábnout voličské hlasy.

Zdráhám se incidenty z Tábora či Třeboně komentovat slovy, že se Andrej přepočítal. Přišlo by mi divné, kdyby jeho týmu nebylo předem jasné, co budou jeho návštěvy v malých jihočeských městech se sebevědomou občanskou společností vyvolávat.

Jinými slovy: střední třída s píšťalkami se střetává s nižší střední třídou. Dezorientovaní důchodci se ocitají uprostřed „chaosu“. A jejich kandidát ve směšném tričku s českým lvem na prsou stojí vepředu, obviňuje lidi s píšťalkami z nacismu, aby si tak sám přiložil pod kotel. A pak jede o dům dál.

Nedivme se, kdyby incidenty z Babišových obytňákových mítinků byly součástí plánu. A ještě jedné věci se nedivme: při pohledu na praskající větev pod Fialovou vládou možná Babišova spanilá jízda nesměřuje ani tak k prezidentské volbě, ale k volbám parlamentním, které mohou přijít dřív, než se nyní všichni domnívají.