V čase dvoukolové prezidentské volby proběhla médií zpráva o tom, že dva výrazní politici hnutí ANO se vzepřeli útočné, štvavé a s dezinformačními narativy koketující kampani, s níž se jejich stranický šéf, zakladatel a reálně i majitel hnutí Andrej Babiš pokusil zdolat Pražský hrad. Hejtman Moravskoslezského kraje, poslanec a místopředseda ANO Ivo Vondrák a primátor Ostravy Tomáš Macura veřejně podpořili Babišova protikandidáta Petra Pavla. Ne všichni spolustraníci měli pro jejich krok pochopení — předsedkyně poslanců hnutí ANO Alena Schillerová věc označila za podraz.

Není však namístě být příjemně překvapeni z toho, že dva výrazní politici se vzepřeli stále více sektářské atmosféře v hnutí Andreje Babiše, jenž v rámci politické komunikace už ztrácí jakékoli zábrany. Právě naopak je na místě se podivovat nad tím, co oba politici v hnutí ještě dělají a co si vlastně namlouvají — pokud jen pragmaticky nevyužívají jeho struktur k výtahu k politickým funkcím — a proč politické divizi Babišova mocenského impéria dávno nedali vale. Jeho pravá podstata je přitom dobře zmapovaná a viditelná pro každého, kdo ji vidět chce.

Vondrák vyslovil obecnou nespokojenost s fungováním hnutí například při rozhodování o stranickém kandidátovi na prezidenta. O tom, koho ANO vyšle oficiálně do prezidentské volby a jak bude kampaň vypadat, nejednalo standardně předsednictvo, ale rozhodli — po týdnech kalkulací a vypouštění testovacích balonků — Babiš a jeho stratégové.

Kde chybí ideje, nemůže být ideový posun

Moravskoslezský hejtman rovněž dlouhodobě kritizuje posun hnutí ANO do „levicových pozic“. Navrhuje uspořádat programovou konferenci, na níž hnutí svou marketingovou podstatu přetaví v reálný politický program.

Hnutí ANO se ale nikdy do žádných pozic neposunulo, a už vůbec ne do levicových. Jde o stále stejné hnutí, jež nemá a nikdy nemělo žádné ideje, natož ideologii. Komentátory jsou sice dokumentované a často vzpomínané „ideové posuny“ — z liberálních, spíše pravicových, v roce 2013, přes „catch-all party“ po dnešní stav, jenž s přivřením obou očí zdánlivě připomíná cosi jako podnikatelskou konzervativní levici východního střihu, typu slovenského SMERu Roberta Fica.

Tyto „ideové posuny“ však nejsou žádnými ideovými posuny, protože to by v nich nejdřív musely hrát roli nějaké ideje. Ve skutečnosti vždy šlo jen o momentální marketingové akcenty a strategické otočky podle toho, na koho se Babišovi vyplatilo v dané chvíli cílit pro maximalizaci zisku ve volbách. Punc opravdovosti těmto kulisám dodával a dodává komparz, zprvu osobnosti schopné přilákat spíše liberální voličstvo — jako herec, někdejší ministr a dnes velvyslanec v Izraeli Martin Stropnický —, a posléze třeba Karel Havlíček, plnící poptávku voličů po manažerských technokratech, kteří pro samou práci skoro nikdy nespí.

Ostatně o tom, proč je nesmyslné hnutí ANO pro oportunistickou podporu zavedení slev na jízdném či zvyšování důchodů či pro současnou rétoriku o vládě, která prý nepomáhá lidem v ekonomické a sociální krizi, rámovat jako levicové, jsme na Deníku Referendum opakovaně psali. Pozici levicové „lidové“ opozice proti asociální pravicové vládě hnutí ANO bok po boku SPD zastává výlučně proto, že je to momentálně nejlepší strategie a kvůli absenci tradiční levice, jíž ANO vyluxovalo voliče.

O tom, že ANO těžko může plnit roli skutečné, odpovědné levice v momentě, kdy odmítá jakékoliv zvyšování daní, daňovou progresi a samo podpořilo zrušení superhrubé mzdy, ani nemluvě. Ostatně na lidového buřiče si tu hraje jeden z pěti nejbohatších podnikatelů v zemi.

Babiš a jeho komparzisté

Vzhledem k povaze a úloze hnutí ANO v Babišově projektu mocenského uchvácení českého státu tomu těžko může být jinak. V rámci Babišova nádoru na demokratickém institucionálním zřízení českého státu hraje hnutí ANO úlohu formální parlamentní síly, která Babišovo působení legitimizuje a slouží jako nutný výtah do nejvyšších státních funkcí. Vše funguje na bázi symbiózy: Babiš potřebuje zhruba sedmdesátičlenný komparz, tvořící nejsilnější blok v rámci sněmovny, který bude účinně a efektivně sloužit k prosazování jeho zájmů, ať už z opozice, či — a to je příznivější možnost — z vlády.

Těmto lidem může za loajalitu při klíčových hlasováních nabídnout teplé místečko ve sněmovně, prestiž, která se s tím pojí, velmi slušný plat a v posledku i jistý podíl na moci. Na stejné bázi to funguje i v zastupitelských sborech na regionálních úrovních.

ANO zkrátka je a bylo jenom nástroj na prosazování Babišova vlivu přímo uvnitř vrcholných demokratických institucí. Tvoří pouze doplněk, či spíše divizi jeho ekonomického a mediálního impéria jménem Agrofert. A stejně jako řadový zaměstnanec nemůže mluvit šéfovi do vedení firmy, není ani v ANO prostor na prosazování idejí. Jediným jednotícím prvkem zákonodárců ANO je, že jsou zaměstnanci Andreje Babiše.

Těžko při takovém nastavení chtít od ANO produkci nějakých jednotících myšlenek, které by jej pomohly držet pohromadě a funkční i v případě Babišova odchodu z politiky. Firmy nemají hodnoty, mají pouze marketingový aparát, který slouží k maximalizaci zisku. Někdy zisku finančního, jindy voličských hlasů na základě důmyslných strategií.

Jak si koupit charisma

Ostatně marketingovým konstruktem není jen hnutí ANO, ale i samotný Babiš jako politik. Andrej Babiš je člověk, z jehož projevu srší absolutní lidské a kompetenční nedostatky v oblastech, jež očekáváme od volených vrcholných politiků. Jeho charisma a celý úspěch stojí na neomezených prostředcích vynaložených na marketing a na ovládnutí části mediálního prostoru. Za normálních okolností, v odolných demokraciích by Babiše nezvolili ani zastupitelem Průhonic, natož předsedou vlády.

A jestliže tu v roce 2013 byla oprávněná frustrace z pravicových vládních garnitur, nálady měl podchytit charismatický politik či politička vzešlý z občanské společnosti, kdo si uvědomuje, že antisociální či antiekologická politika je plodem demokratického deficitu. Ale to už je jiný příběh, jemuž jsme se v Deníku Referendum obsáhle věnovali a ještě věnovat budeme.

Pro hejtmana Vondráka tak máme špatnou zprávu: programová konference tohle nespraví. Spolu s Tomášem Macurou — a po jejich bok můžeme zařadit třeba eurokomisařku Věru Jourovou či někdejšího brněnského primátora Petra Vokřála, který z hnutí ve zlém odešel kvůli kauze Stoka, aby za něj loni v září opět kandidoval do senátu — by si měli zachránit zbytky cti, posypat si hlavu popelem a hnutí rychle opustit. A pak zpytovat svědomí, jak mohli něco takového tolik let na vysoké úrovni legitimizovat a dělat komparz blouznivému oligarchovi, kterému bylo byznysové impérium málo, a na stará kolena zatoužil po ovládnutí celé země.

A my ostatní bychom se měli společně zamyslet, jak napříště učinit naše demokratické zřízení odolnější, aby jej každý velký byznys nemohl uchvátit ve svůj prospěch. Jedním z klíčů k tomu jsou masové a silné politické strany s širokou vnitřní názorovou diverzitou namísto uzavřených sekt, strany stojící na hodnotách, nikoliv na pracovní smlouvě podepsané vrchním oligarchou.