Petr Pavel ve druhém kole prezidentské volby zvítězil. Co to znamená? Kdo byli lidé, kteří ho přišli v takové míře podpořit?

To přesně vyčteme až z průzkumů motivace lidí k volbě ve druhém kole. Zdá se, že k volbám ve velkém přišli voliči neúspěšných kandidátů z prvního kola. Ten pocit mám i z toho, že poté, co začaly přicházet výsledky druhého kola z nejmenších okrsků, očekávalo se, že minimálně zpočátku povede Andrej Babiš. Tak to bylo z hlediska soupeření dvou favoritů — Andreje Babiše a Petra Pavla — v prvním kole.

Fakt, že od počátku i v menších okrscích vítězil Petr Pavel, se dá vysvětlit tím, že oslovil voliče neúspěšných kandidátů z prvního kola. Ukazuje se tak také, že nešlo o konflikt města a venkova, roli hrály spíš obecně sociální poměry.

Čím to je, že se Pavlovi letos voliče neúspěšných kandidátů povedlo přilákat, když přesně na tom před pěti lety pohořel v duelu se stávajícím prezidentem Milošem Zemanem Jiří Drahoš?

Myslím si, že Petr Pavel byl svým vystupováním přesvědčivější a autentičtější kandidát, než byl Jiří Drahoš. Ve schopnost oslovit lidi sehrálo roli i to, že Pavel aktivně komunikoval s lidmi, objížděl republiku, mnoho voličů s ním mělo bezprostřední zkušenost osobního kontaktu.

A volili lidé skutečně pro Petra Pavla, nebo spíš proti Andreji Babišovi?

Myslím si, že obojí. Vyhrocená kampaň Andreje Babiše měla za cíl získat voliče kandidáta SPD Jaroslava Bašty z prvního kola, když mu Okamurovo hnutí oficiálně nevyjádřilo svou podporu. Jistá radikalizace a zjednodušování složitých problémů ho stála méně vyhraněné a středové voliče. Ti mohli mít výhrady i k Petru Pavlovi, ale volili ho — proti názorům a stylu vstupování Andreje Babiše.

To hrálo roli u vlažnějších voličů, kteří se nakonec rozhodli k volbám jít — viděli jsme, že účast byla opravdu vysoká. Na druhou stranu u těch přesvědčenějších voličů jistě šlo především o to, že je to zkrátka on.

Zároveň už v prvním kole tu antibabišovský narativ definující volbu byl přítomný. Lidé volili strategicky a semkli se kolem Petra Pavla, který z analýz vycházel jako člověk s větší šancí porazit Andreje Babiše.

Andrej Babiš však získal téměř 42 procent hlasů. To je výrazně více, než získalo hnutí ANO v posledních dvojích sněmovních volbách. V minulosti platilo, že ANO má jádro na třiceti procentech a strop na čtyřiceti. Ten se Babišovi nyní podařilo naplnit a maximalizovat. Co to znamená? Jde o výsledek specifické volby mezi dvěma kandidáty, nebo můžeme čekat posílení hnutí ANO?

Neinterpretovala bych to jako posílení hnutí ANO, protože hlasy pro Babiše nemusí znamenat zároveň hlas pro ANO. Zároveň, ačkoliv od počátku byla patrná ze strany Babiše snaha z voleb udělat referendum o vládě, hlasy pro Petra Pavla nelze vnímat automaticky jako hlasy podpory vládní koalici.

U hlasů pro Babiše se ukázalo, že expremiér oslovoval spíše lidi, kteří reagují na emoční projevy, mají pocity nejistoty. Roli jistě hrála zkušenost s Andrejem Babišem v roli premiéra, naopak Petr Pavel představoval něco nového, neznámého.

Jestliže tedy Babiš přilákal ve druhém kole i voliče hnutí SPD, KSČM, Trikolóry či obecně subjektů z politických okrajů a tradiční levice, neznamená to nutně, že ANO podpoří ve volbách i napříště a že díky této volbě daným subjektům Babiš voliče vyluxoval?

Myslím si, že to tak nebude. Lidé budou volit opět svá původní uskupení. Hraje samozřejmě roli to, zda má dotyčný subjekt šanci překročit nutnou pětiprocentní hranici pro vstup do Sněmovny. Navíc v příští sněmovní volbě bude jistě nižší volební účast než v současné prezidentské volbě.

Zároveň tu vznikla určitá dvaačtyřicetiprocentní menšina lidí, kteří volili poraženého kandidáta a jistě budou na čas zklamaní, frustrovaní. Babiš sám s těmito emocemi umí pracovat. Už na povolební tiskovce ze svého neúspěchu obvinil média i politické strany, jež se proti němu údajně spikly. Může tato porážka a její komunikace u části obyvatelstva prohloubit nedůvěru k demokratickému zřízení a posílit pocit, že nám tu vládne jakýsi „polistopadový kartel“?

Podobné konspirační teorie se samozřejmě mohou i nadále rozvíjet, zároveň si ale nemyslím, že všichni voliči Andreje Babiše si v této chvíli myslí, že nastala katastrofa. Určitá část bude silně vnímat, že jejich kandidát prohrál, ale všichni víme, že volby se konají každých pět let a příště může vyhrát někdo jiný. To si značná část voličů Andreje Babiše uvědomuje.

Další věc je, z jakých pozic bude Andrej Babiš takové nálady podněcovat a jak bude působit. To může samozřejmě skrze sociální sítě. Víme, že Andrej Babiš není úplně člověk stavěný na práci ve sněmovně a jednání na výborech — je spíše člověk do exekutivy, přesto tu je prostor pro určitého lídra opozice. Disponuje přednostním právem, může tu v přímém přenosu prezentovat své názory, podobně jako dříve na vládních tiskových konferencích.

Babiš z parlamentního prostoru nejen kvůli kampani vymizel, a tím tento prostor pro vytváření svého obrazu ztratil. To může postupně mít roli na oslabování podpory hnutí ANO. Ze strany některých členů a politiků ANO je znát nespokojenost s vedením kampaně a nekonsenzuálním politickým stylem. To vidíme nyní na Ostravsku, kde se k volbě Pavla proti Babišovi přihlásili hejtman a místopředseda hnutí Ivo Vondrák a primátor Ostravy Tomáš Macura.

Zpočátku do ANO vstupovala řada lidí, kteří věřili, že prostřednictvím Babiše bude možné dělat politiku jinak a změnit ji, ale dostali se do slepé uličky. Prostor pro samostatnou politiku je v rámci ANO hodně omezený, jakkoliv to platí o českých politických stranách jako takových.

Takto vyhrocenou kampaň ve druhém kole vnímají jako poškození jejich vlastní práce či schopnosti uzavírat na lokální úrovni koalice. Může to vést k oslabení hnutí ANO či k odchodům známých tváří. Jestli však existuje nějaký projekt alternativní strany, to se v tuto chvíli neodvažuji predikovat. Může na tom však profitovat Okamurova SPD, která má určitý přesah do voličské základny ANO.

Zároveň jde pro Babišovo ANO druhou větší volební porážku v řadě, mezitím tu byl i velký nezdar v senátních volbách. Může se opakovat slovenský scénář, kde neúspěch Roberta Fica v prezidentské volbě 2014 spustil postupný úpadek jeho dříve silného SMERu?

To, co se stalo Robertu Ficovi, právě souviselo s odchodem výrazných tváří a zakládáním nových subjektů, především expremiéra Petera Pellegriniho, který si po odchodu ze SMERu založil novou stranu Hlas. Takže dle mého by se to v českém kontextu muselo pojit skutečně se štěpením hnutí ANO a vznikem nějakých alternativ k němu.

Nicméně bych ony pro Babiše prohrané volby nepřeceňovala. Analogii se SMERem nevidím ani proto, že SMER se profiloval sociálně demokraticky, i když vůči tomu lze mít — podobně jako u české sociální demokracie v době spoluvlády s ANO — velké výhrady.

Volební kampaň byla vinou Babišových lživých narativů o tom, že Pavel jako prezident Českou republiku zavleče do války s Ruskem, silně vyhrocená a pro společnost polarizující. Lze očekávat, že se záhy po volbě vášně uklidní, nebo společnost kampaň v nějaké míře naopak dlouhodobě poškodila?

Poškození je dlouhodobější a nebude jednoduché společnost zase zklidnit. Neměli bychom ale nutně žádat, aby byla společnost úplně jednotná. Jsou tu přirozeně rozdílné názory, řeší se důležité spory, vláda nezohledňuje věci podstatné pro spoustu voličů. V demokracie by lidé ideálně měli mít různé názory, neměly by mezi nimi však vznikat příkopy. Ty nyní bohužel vznikaly, a nikoli pouze vinou Babiše.

Ale Babišovo strašení válkou bylo eticky naprosto za hranou. Jeho tým vycházel z průzkumů, které ukázaly, že mezi lidmi roste pocit strachu a bezmoci, mimo jiné strachu z války. Babiš tento pocit ve společnosti zcela účelově posiloval, když obvinil druhého kandidáta, že zatáhne zemi do války, zatímco on sám válce zabrání.

V jakékoliv kampani se do jisté míry pracuje s emocemi, ale tato cíleně vytvářela strach a pracovala právě na tom hloubení příkopů, které budeme těžko zasypávat. Konflikt tu nadále bude přítomný — jsme Ukrajině geograficky blízko, a strach z války se bude opět vracet a bude mít vliv na naši otevřenost vůči podpoře Ukrajiny. Strach je zkrátka rizikem a projevuje se i v každodenním životě lidí a ve vzájemných vztazích.

Zároveň mám výhrady i ke kampani Petra Pavla. U něj mi příliš nesedělo výrazné dělení na tábor pravdy a tábor lži. Víme, že dnes jsou kvůli politickým postojům rozděleny často i rodiny. V demokratických společnostech by to nemělo fungovat tak, že se děti nebo babička nebudou vzájemně bavit, protože ten druhý „nevolí správně“ a patří do „tábora lži“. Myslím, že kampaň ve druhém kole i ze strany Pavla mohla být jinak vedená, v pozitivnějším duchu: že kandidát věří v lidi, v občanskou společnost, že jsme schopná a vzdělaná společnost, že bychom měli být solidární k lidem ve složitých životních situacích.

Byla tato polarizace vinou těchto dvou konkrétních kandidátů, především tedy Babiše, nebo jde o to, že většinový systém prezidentské volby zákonitě takovou polarizaci produkuje?

Určitě je to dané systémem. Politický marketing je na takovou polarizaci, dělení na dva neprůchodné tábory, orientován a představuje snadnější cílení na voliče. Může mít přitom dopad, který se těžko odhaduje. Zároveň ona míra polarizace a extrémních výroků ze strany Babiše nakonec rozhodující část voličů převedla na stranu Petra Pavla.

Babiš se svou prolhanou, extrémní kampaní neuspěl. Znamená to, že český volič a demokracie jsou vůči obdobným hybridním kampaním odolné? Že ani vlastnictví mediálního impéria, masivní prostředky na marketing a podpora dezinformátorů nezabezpečují v naší zemi úspěch?

Tak velká optimistka bych nebyla — pořád nevíme, co za daným volebním výsledkem přesně stojí. Spousta lidí v těžké situaci třeba vnímala hlas pro Babiše jednoduše jako hlas proti vládě, a Babiš sám tomu šel naproti.

Naopak u Petra Pavla bylo sympatické, že si je vědom, co prezidentská volba přináší, jaké má prezident pravomoci, co vlastně může dělat a co může ovlivnit. Z kampaně Andreje Babiše mělo mnoho lidí pocit, že prezident může vyřešit úplně všechno.

Narativ „postarám se o vás“ vyvolává asociace s rozvojovými zeměmi, kde je vazba mezi voličem a politikem vazbou mezi klientem a patronem. Politik by měl zabezpečovat funkčnost systému a reagovat na jeho problémy, nikoliv řešit individuální starosti lidí. Měl by pracovat na systému, který takové problémy dokáže řešit a eliminovat sám od sebe.

Jakmile občané píší svým oblíbeným politikům s prosbou o řešení jejich problémů, znamená to, že selhává systém. Občan by se totiž se svými problémy měl obracet k příslušné instituci.

Má to nepříznivý vliv i na chování politiků. Neříkám, že by politik neměl mluvit s lidmi, reagovat na excesy a podobně. Ale politik má především zajistit, aby tu fungoval systém sociálního státu, řešil inflaci, bytovou krizi.

U prezidenta je tento patronský vztah k voličům ještě problematičtější, neboť dle naší ústavy český prezident nemá pravomoci, aby zasahoval v každodenních politických problémech, za ně nese odpovědnost vláda. To je důležité opakovat i občanům, aby neměli pocit, že prezident je někdo, kdo přijde a sníží inflaci a nakáže, kolik bude stát máslo.

Prezident může nastolovat agendu, hovořit o sociálních či ekologických problémech, ale neměl by vypracovávat konkrétní řešení. Měl by dodržovat ústavní zvyklosti a respektovat výsledky voleb, aniž by se snažil hledat vlastní pučisty v parlamentu.

V České republice na rozdíl od Maďarska kampaň s důrazem na mír v souvislosti s válkou na Ukrajině nezabrala. O čem to vypovídá? O tom, že ji Babiš nedokázal srozumitelně uchopit, nebo o odlišných politicko-společenských reáliích v obou zemích? Jde o precedens pro další populistické politiky v regionu, že Orbánova kampaň není jednoduše přenositelná kamkoliv?

Kampaň skutečně přenositelná není, zároveň si uvědomme rozdíl mezi tím, když se volí premiér a prezident. Orbán je premiér. To je jiná funkce než český prezident, ačkoliv v posledních letech byla jeho funkce rozkolísaná — namísto ústavní role zabíhal mnohdy do role premiérské, překračoval své pravomoce, hledal pro vysvětlení svých kroků různé právní kličky.

Bylo to tím, že prezidenty byli bývalí premiéři, kteří si premiérskou politiku přenesli na Hrad a vytvářeli si tam mocenské centrum. Pro to však ústava není psaná. Toto vnímání prezidenta jako mocenského soupeře by se doufám nyní mohlo napravit.

Prezident by měl být ideálně zdrojem autority. Ta v sobě obsahuje určitou moc a ta nám v krizích chyběla — úřad prezidenta by to v důsledku posílilo. Současná kampaň tomu nicméně nepomohla, protože, jak už bylo mnohokrát řečeno, obsahovala témata, na něž prezident nemá příliš vliv.

Volby provázela vysoká účast, ve druhém kole bezprecedentně a v České republice nevídaně vystoupala nad sedmdesát procent. Co Čechy vede k tak zvýšenému zájmu o věci veřejné? Jde o něco, co přetrvá, nebo jde o specifikum této exponované volby?

Nemyslím si, že příště ve sněmovních volbách bude opět sedmdesátiprocentní účast. Vysoká účast byla produktem možná současné nejistoty, strachu z budoucnosti, zvláště v momentě, kdy se nabízel kandidát, který ze sebe dělal mírotvůrce. V příštích sněmovních volbách by větší mobilizace mohla nastat, pokud by tato atmosféra nejistoty a strachu z války byla stále aktuální.

Mimochodem, vysoká účast je pozitivní i v tom, že značí vysokou důvěru lidí v proces politické volby. Lidé věří, že výsledky odpovídají a nejsou nijak ovlivněné.

Co o nás vypovídá, že volbu hlavy státu, v zásadě ceremoniálního charakteru, provází vyšší zájem než volby do Sněmovny či do Senátu?

V prezidentské volbě je jednodušší systém volby, když se rozhodujete mezi osmi, posléze dvěma, konkrétními lidmi, je to něco jiného, než když se rozhodujete mezi celou řadou politických kandidátek.

Zároveň bych ale prezidentskou funkci nenazvala jen ceremoniální. Za moc výkonnou sice nenese zodpovědnost, ale moment autority, o němž už jsme mluvili, je nesmírně významný. O ni by se měla opírat moc prezidenta, že sice problémy neřeší, ale může k jejich řešení přispět, přidat pohled na to, jak určitý problém řešit.

To platí zejména, když prezident nevychází z politické strany, za niž by bojoval, ale kandiduje díky podpoře občanů. Takový prezident může být velice silný. Může plnit to, co od něj očekáváme — důstojnost, schopnost reprezentovat navenek, nastolování a otevírání otázek. Označení prezidenta jako ryze ceremoniálního úřadu a vymezení se vůči tomu pojetí bývá nakonec jenom alibi pro politiky, kteří by rádi politickou moc prezidentského úřadu exploatovali.

VOJTĚCH PETRŮ