Začněme překotným děním kolem odchodu Pirátů z vlády. Proč podle vás premiér Petr Fiala (ODS) sáhl nečekaně po tak radikálním řešení, jako je vyhazov místopředsedy kabinetu Ivana Bartoše (Piráti) z vlády?

Samozřejmě nemáme všechny informace o tom, jak jednání probíhalo, a máme dvě různé interpretace toho, co se mezi Fialou a Bartošem odehrálo. Způsob odvolání ovšem vyvolává řadu otázek. Neodpovídá stylu, jaký je se současným českým premiérem obvykle spojován.

Současně je zřejmé, že způsob, jakým Fiala Bartoše odvolal, byl cíleně veden snahou dostat Piráty pryč z vlády, protože v opačném případě by bylo možné odvolání provést mnohem víc konsenzuálně a po vzájemné dohodě. Fialův způsob musel Piráty nutně naštvat, tím spíš, jsou-li stranou, která je zvyklá rozhodovat na základě široké shody a formou přímé demokracie.

Ze strany premiéra Fialy je zřejmá motivace, že chtěl rázně odmítnout, aby Piráti po dramatickém neúspěchu v krajských a senátních volbách ještě mohli určovat, co vše má vláda dělat jinak a že má více akcentovat pirátské priority, jak Bartoš avizoval.

Nebyla nepovedená digitalizace stavebního řízení jenom zástěrkou? Vždyť velké problémy se svými agendami mají i jiní ministři, mezi nimi třeba ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS), ministr práce Marian Jurečka (KDU-ČSL) nebo ministr zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP 09).

Spíše než zástěrka bych použila slova vhodná příležitost. To, že stavební řízení nefunguje, si nikdo nevymyslel, jsou s ním spojeny obrovské problémy. Jde tu ovšem o interpretaci toho, proč k nim došlo. Do výběru zhotovitele totiž vstoupil problém s antimonopolním úřadem a spor s částí ODS reprezentovanou prezidentem Hospodářské komory Zdeňkem Zajíčkem, která lobbovala za jiného dodavatele, než byl ten, kterého nakonec vybral Bartoš.

I bez ohledu na toto nestandardní pozadí se však bezesporu udělala řada základních chyb — jako nedostatečné období pro testování systému nebo to, že vývojáři nebyli dostatečně obeznámeni s potřebami úředníků.

Samozřejmě ale stavební řízení není zdaleka jediným problémem této vlády. Jak už jste zmiňoval, velké kontroverze a protesty občanské společnosti včetně spolku Milion chvilek pro demokracii jsou spojeny s postavou ministra spravedlnosti Blažka. Ministr zdravotnictví Válek se zase dosud nebyl schopen vypořádat s dlouhodobým nedostatkem léků. U těchto dvou ministrů by důvod k odvolání byl minimálně stejně silný jako u Bartoše.

Co může situace přinést Fialovi, potažmo celé zbývající vládní čtyřkoalici, a co nově opozičním Pirátům?

Pro Piráty byl od počátku obrovský problém, že nebyli potřeba k fungování vládní koalice, protože i bez čtyř poslanců, jež získali kvůli masivnímu vykroužkování politiků hnutí STAN v rámci společné kandidátky, by vláda měla i dále většinu.

Každopádně si myslím, že ze strategického hlediska měli Piráti odejít do opozice dříve, už v momentě, kdy zjistili, že řadu jejich priorit vláda zjevně nehodlá realizovat. Tuto příležitost propásli — a ještě se jim mezitím potopila vlajková loď v podobě digitalizace, která je sama o sobě velkou změnou a strašákem i za předpokladu, že se povede.

Ve vládě teď zřejmě dojde boj o posty po Pirátech, vyjma dosavadního ministra zahraničí Jana Lipavského, u něhož lze předpokládat, že ve své funkci jako nestraník zůstane. Post ministra pro legislativu, dosud zastávaný Michalem Šalomounem, by údajně mohl úplně zaniknout, což mimochodem dobře ilustruje přístup vlády k tvorbě legislativy, kdy pravidelně dochází k tomu, že zásadní změny jsou předkládány formou poslaneckého pozměňovacího návrhu.

Zbývá tedy obsadit post ministra pro místní rozvoj po Bartošovi a dále místa osmi ministerských náměstků. Lze očekávat, že se též nyní dají uvnitř vládních stran do pohybu různé vnitrostranické kliky se zájmem o vlivové nebo mocenské pozice, aby si před nadcházejícími sněmovními volbami vytvořily dobré podmínky.

Piráti na vzpomínané tiskové konferenci obvinili ODS z toho, že je stále napojená na staré struktury a kmotry. Co si o tom jako odbornice, která se věnuje tématům, jako je korupce nebo únos státu, myslíte?

Problém s klientelismem a vztahy politiků s netransparentním byznysem tu máme velmi silný, dokonce se zhoršuje, což pokračuje i za působení současné vlády. Ačkoliv máme deset let platný služební zákon, začali se za minulých vlád do ministerské státní správy v souvislosti s poptávkou po více odbornících zvenčí dostávat lidé zjevně spojení s konkrétními firmami, nejvýrazněji to patrně bylo v případě působení Babišova ANO na ministerstvech.

Za Fialovy vlády se potom s další změnou služebního zákona opět zvýšil počet politických náměstků, po ministerstvech se nám opět šíří všemožní poradci, kteří nemají transparentně vymezené pole působnosti. Další věcí je nerealizovaná, ačkoliv nutná reforma antimonopolního úřadu, na niž tlačili právě Piráti.

Nicméně zmíněné tendence bohužel vidíme skoro všude ve světě, v České republice jen ve svých specifických rysech a prostředí. Jde o důležité téma i proto, že se netýká pouze finančních ztrát ve veřejných rozpočtech, ale oligarchizace může mít konkrétní vliv na podobu veřejných politik a rozhodování, ať už jde o nedostatečnou reakci na klimatickou změnu nebo problematiku nedostupného bydlení.

Vidět to nakonec bylo i u potřebné digitalizace stavebního řízení. Bez ohledu na Bartošovy chyby, je velkým problémem už sama velká míra identifikovatelných tlaků a zájmů s politickým pozadím kolem projektu digitalizace, ačkoliv by mělo jít o odborně a transparentně vedený proces.

„Očekávám vzepětí občanské společnosti,“ říká Dvořáková

Máme za sebou krajské a senátní volby, poslední před sněmovními volbami, které se budou konat za rok. ANO vyhrálo v deseti ze třinácti krajů a zdvojnásobilo svůj dosud skromný senátorský klub. Jak velkým varováním jsou takové výsledky pro vládu?

Výsledky krajských a senátních voleb nejsou nijak překvapivé, popravdě jsem čekala, že ANO bude ještě úspěšnější. Ukazuje se však, že mu stále chybí osobnosti, což se snaží sanovat tak, že se svých několik známých tváří snaží dostat do co nejvíce pozic: jak se ukázalo u Jany Mračkové Vildumetzové, dosavadní poslankyně, která by v Babišových představách měla po uplynulých volbách zastávat souběžně funkce místopředsedkyně Senátu i hejtmanky Karlovarského kraje. Někde pak ale překvapivě propadly i silné osobnosti, jako Helena Válková na Benešovsku.

V posledních letech platilo, že v senátních volbách drtivě vítězili zástupci demokratické pravice, ať už bylo ANO u vlády nebo v opozici. Začíná se to tedy nyní lámat, můžeme za dva roky sledovat další úspěch populistů v senátních volbách?

V první řadě je nutné říci, že Senát není pojistkou demokracie v tom smyslu, že by v něm seděli větší demokraté, ale díky odlišnému způsobu volby, který jednak oslabuje šance extrémů a zvýhodňuje konsenzuální kandidáty, a za druhé vzhledem k postupné obměně znemožňuje, aby v něm kterákoliv síla překotně získala většinu.

Tedy ačkoliv jsme v minulosti v rámci protestního hlasování sledovali značný úspěch jedné skupiny i v minulosti, nejvýrazněji zřejmě masivní úspěch tehdy opozičních sociálních demokratů v krajských a senátních volbách 2008, takzvané oranžové tsunami, tak pouze třetinová obměna tehdy tento efekt limitovala.

Role Senátu jakožto jedné z institucí zajišťující dělbu moci tedy — vzhledem k tomu, že za rok pravděpodobně její význam podstatně vzroste — ohrožena není?

I vzhledem k tomu, co jsem popisovala, je síla ANO a jiných krajních proudů dosud marginální: v současnosti má dvanáct senátorů, a i kdyby získalo za dva roky všech sedmadvacet mandátů, nebude mít stále ústavní většinu v Senátu. Nehrozí tudíž, že by v nejbližších letech horní komora přijala něco, co by šlo vůči základním demokratickým principům.

Pokud jde o vítězství oligarchie a krajní pravice příští rok, myslíte, že je ještě nějaká šance, jak jej zvrátit?

Dopadnout jinak to může vždy, i rok před volbami se může stát leccos. Existuje hodně neznámých, nevíme, kdo jednotlivé strany povede do voleb, především u lidovců, Pirátů nebo ODS. Je otázka, zda si občanští demokraté vyhodnotí, že stávající premiér Petr Fiala by měl stranu vést i do příštích voleb.

Současně se nám v českém politickém spektru pohybuje řada stran, jejichž úspěch záleží na silných osobnostech, které dokážou krátkodobě mobilizovat, ale nikoliv si podporu udržet. To byl typický případ Přísahy, která uspěla v evropských volbách, kde se jí povedlo do čela kandidátky dostat influencera Filipa Turka, a následně její předseda Robert Šlachta uspěl v senátních volbách, ale v krajských volbách bez výrazných lídrů Přísaha propadla.

Na národovecké scéně dochází k dynamickým změnám, dosavadní pozici SPD a Trikolory ohrožuje nová značky STAČILO! komunistky Kateřiny Konečné a jejich pozici ohrožuje i stále vyhraněnější hnutí ANO. Objevit se pak ještě může někdo úplně jiný, může vzniknout nové hnutí, které na sebe dokáže krátkodobě navázat část nespokojených voličů a překročit pět procent.

A v neposlední řadě domácí diskurz a dynamiku zdejší politické scény bude samozřejmě ovlivňovat i světový kontext: jak dopadnou prezidentské volby v USA, zda ještě bude válka na Ukrajině. Krom toho bude záležet třeba i na tom, zda se Babiš nebude chtít vzdát styků se západoevropským mainstreamem a naplno se projeví jeho orientace na Orbánovo Maďarsko a Ficovo Slovensko.

Ale bez ohledu na toto vše, je tendence, že hnutí ANO bude po příštích volbách sestavovat vládu, v tuto chvíli poměrně jasná. Otázkou potom však ještě je, zda půjde nutně o vládu ANO a krajní pravice. Třeba o jihočeském hejtmanovi Martinu Kubovi se spekuluje, že v případě, že by ODS vedl do voleb, by se následně spojení s ANO nebránil.

Nejen na příkladu předsedy SMERu Roberta Fica, vidíme, že když se autoritáři vrátí po odstávce k moci, neponechají už znovu nic náhodě. Bude země podobně jako Slovensko či Maďarsko v případě Babišova návratu k moci ve větším ohrožení?

Přes spekulace o tom, že by se po volbách novým premiérem za ANO stal spíše Karel Havlíček, si myslím, že o křeslo předsedy vlády bude mít spíše zájem znovu Andrej Babiš. Jeho nebaví sedět ve sněmovně, je člověkem exekutivy.

V této souvislosti je nutné říci, že k mnoha legislativním snahám o zvýšení nezávislosti a profesionality institucí nedošlo ani za současné Fialovy vlády. Každopádně návrat Babiše k moci by mohl být dalším krokem zpět, protože u populistů jeho typu pozorujeme pohrdání demokratickými institucemi ještě mnohem zřetelněji. Navíc konflikt zájmu je v jeho případě bezprostřední, nikoliv skrze různé lobbisty na pozadí. Oproti Babišovi si pak současná vláda přece jen uvědomuje význam mezinárodního společenství a hodnotové orientace.

Každopádně očekávám další vzepětí občanské společnosti, protože vím, že mnoho protikorupčních nebo jiných občanských organizací, ale i novinářů se za současné vlády s kritikou drží zpátky s tím, že by jenom nahrávali opozici, přičemž vědí, že úspěch ANO v příštích volbách by byl ještě dalece větším problémem.

VOJTĚCH PETRŮ