Podle mínění řady odborníků rozhodnou o povolebním uspořádání u nás výsledky menších politických uskupení, zejména hnutí Svoboda a přímá demokracie, Stačilo! a Motoristé sobě. Hnutí ANO Andreje Babiše má v podstatě stejné voličské preference jako v roce 2021.

Tehdy nebylo schopné zformovat většinovou vládu, protože součet jeho volebního výsledku a výsledku SPD nestačil na to, aby měla tato populistická hnutí většinu. Ve vytvoření vlády jim zabránila zejména skutečnost, že se v roce 2021 do Sněmovny těsně nedostalo několik menších stran. Celkově propadl až milion hlasů.

Předpovědi, že o volbách rozhodnou malé strany, jsou ovšem v roce 2025 pravdivé jen zčásti. I kdyby se malé politické subjekty, včetně Stačilo! a Motoristů sobě do Sněmovny nakonec nedostaly, ze všech průzkumů stranických preferencí za posledních několik měsíců vyplývá, že tentokrát budou ANO a SPD schopné dát dohromady většinu i bez zmíněných malých stran, ač jejich výsledky budou zřejmě dost podobné jako před čtyřmi lety. Důvodem je pokles preferencí stran, které byly schopné v roce 2021 utvořit vládní většinu.

Vládní blok, který po odchodu Pirátů do opozice tvoří koalice Spolu — sestávající z občanských demokratů, lidovců a TOP 09 — a hnutí Starostů a nezávislých, už v příštích týdnech nebude skoro jistě schopen dohnat ztrátu voličských preferencí, která ho po volbách odsoudí do opoziční role. Ačkoliv příznivci vládní koalice na sociálních sítích připomínají, že i v roce 2021 byla situace několik měsíců před volbami podobná, dnes neexistují faktory, které by mohly způsobit náhlý vzestup preferencí koalice Spolu. Právě její propad v preferencích stojí za neutěšenou situací celého vládního bloku.

V roce 2021 získalo pět stran hlásících se k liberální demokracii a prozápadní orientaci většinu i díky dozvukům selhání vlády Andreje Babiše při řízení covidové krize. Pomohla jim také silná mobilizace občanské společnosti proti populistům, vedená hnutím Milion chvilek pro demokracii. Nic takového letos stranám vládní koalice do karet hrát nebude.

Občanská společnost je tentokrát zcela neviditelná. Selhání vlády ANO jsou do značné míry zapomenuta. A varování, že ANO se od minulých voleb posunulo ještě více do tábora těch evropských stran, které jsou na štíru s liberální demokracií, nejsou příliš účinná v situaci, kdy se případné antidemokratické excesy pod taktovkou ANO neodehrávají v přímém přenosu na vládní úrovni, ale jsou zatím jen hypotetickou hrozbou, kterou mnozí voliči považují za pouhé strašení.

Souboj skandálů

Situace před letošními volbami se liší od předvolební situace v roce 2021 rovněž tím, že všichni hlavní aktéři vstupují do horké fáze volební kampaně s nějakým skandálem nebo problémy se zákonem.

Stav před letošními volbami se od roku 2021 liší i tím, že všichni hlavní aktéři vstupují do horké fáze kampaně s nějakým skandálem nebo problémem se zákonem. S trochou ironie lze říct, že o výsledku voleb může kromě dojmu voličů z posledních čtyř let vládnutí rozhodnout především to, jak voliči vyhodnotí jednotlivé skandály a trestní řízení, která otřásají téměř všemi relevantními stranami.

Mezi tyto skandály a problémy se zákonem lze zařadit bitcoinovou kauzu, s níž je spojena ODS, potažmo koalice Spolu; pokračující soudní řízení kvůli kauze Čapí hnízdo s předsedou ANO Babišem; trestní stíhání předsedy SPD Tomia Okamury kvůli rasistickým billboardům; nadcházející soudní řízení v kauze Dozimetr, která se dotýká zejména hnutí STAN. Piráti sice žádné takové kauze nečelí, ale ještě se nevzpamatovali ze svého vynuceného odchodu z vlády kvůli selhání v jimi řízené digitalizaci stavebního řízení.

Paradoxně, „máslo na hlavě“ mají i některé menší strany, které momentálně nejsou ve Sněmovně, ale mají reálnou šanci se do ní probojovat. Hlavní tvář Motoristů Filip Turek se potýká hned s několika kontroverzemi, které se týkají porušování zákonů a pravidel slušného chování. A hlavní tvář hnutí Stačilo!, komunistka Kateřina Konečná, je představitelkou ideologie a symbolů, jejichž propagaci zakázal nedávno schválený zákon.

Nejhůř je na tom v „soutěži“ o to, komu voliči zmíněné skandály a opletačky se zákonem prominou, koalice Spolu, zejména její nejsilnější strana ODS. Ačkoliv se ODS snaží zamlžovat skutečnost, že ministerstvo spravedlnosti přijalo bitcoiny v hodnotě téměř jedné miliardy korun od trestaného podvodníka, a odkládat vyvození důsledků s odůvodněním, že je třeba nejprve určit, zda došlo k porušení zákona, pro veřejnost je rozhodující spíše politická než právní stránka věci. ODS přitom nepomáhá, že celá kauza starším voličům připomíná chování této strany v tunelářských kauzách devadesátých let.

A právě bitcoinová kauza může nakonec o výsledku voleb rozhodnout. Ačkoliv často slyšíme, že kauza neměla zásadní dopady na preference koalice Spolu, ve skutečnosti je tomu přesně naopak. Preference Spolu začaly ve světle zlepšující se ekonomické situace a relativní sociální stability po dlouhé době růst v prvních měsících roku 2025, jenže bitcoinová kauza tento růst zastavila. Koalice Spolu přitom mohla pomýšlet na zopakování výsledku z roku 2021 pouze v případě, že by postupně ukrojila podstatnou část zhruba desetiprocentního náskoku ANO ve stranických preferencích.

Případná soudní řízení s Babišem a Okamurou nelze čekat před volbami. A po volbách se dá očekávat přetahování o to, zda je vůbec opět vydat k trestnímu stíhání. Bez toho, že by začala probíhat s těmito politiky soudní řízení, zůstanou jejich kauzy ve srovnání s „živou“ bitcoinovou aférou na okraji zájmu veřejnosti. Mnohem větší šanci negativně ovlivnit veřejnost má projednávání kauzy Dozimetr.

Povolební situace

Je tedy skoro jisté, že příští vládu bude sestavovat hnutí ANO. O tom, jaká vláda to bude, rozhodnou výsledky menších stran. Pokud bude mít hnutí ANO většinu jen s SPD, lze předpokládat, že se pokusí o sestavení menšinové vlády, kterou by SPD — výměnou za různé výhody — podporovalo ze Sněmovny. Hlavní překážkou pro vytvoření většinové vládní koalice bude požadavek SPD, aby se do případného vládního programu dostalo přijetí zákona o referendu, na jehož základě by bylo možné hlasovat o vystoupení České republiky z Evropské unie, popřípadě NATO.

Stejný problém by měl Babiš s koalicí Stačilo! Jeho hnutí je sice obecně méně prozápadní a více euroskeptické než strany současné koalice, ale vystoupení z EU a NATO odmítá. Babiš by samozřejmě mohl pokus o přijetí zákona o referendu oběma subjektům slíbit, protože dobře ví, že dokud se nezmění složení Senátu, takový zákon nikdy neprojde horní komorou parlamentu. Jenže se zatím zdá, že nechce ani v symbolické rovině vypadat jako někdo, kdo usiluje o Czexit.

Babiš si je také dobře vědom toho, že v případě, že by chtěl do vlády jmenovat ministry ze stran, které odmítají členství v EU a NATO, narazí u prezidenta. Ten už několikrát deklaroval, že by měl s takovými návrhy problémy. Bývalý prezident a spojenec Babiše Miloš Zeman vytvořil hned několik precedentů, které umožňují prezidentovi téměř libovolně protahovat jmenování jednotlivých ministrů — zvlášť pokud, tak jako Petr Pavel, ví, že případná ústavní žaloba by neprošla Senátem.

Jiná situace by nastala, pokud by se do Sněmovny dostali Motoristé a měli s ANO většinu. V takovém případě by ANO zřejmě volilo otevřenou koalici. Možným kamenem úrazu by opět byla otázka, jak radikální by byli Motoristé ve vztahu k EU a NATO.

Pokud by hnutí ANO s Motoristy na většinu nedosáhlo a Babiš by mohl sestavit vládu jen s SPD nebo Stačilo!, popřípadě oběma, nelze vyloučit pokus přilákat ke koaliční spolupráci jednu ze současných vládních stran. Takové aranžmá by mělo pro Babiše několik výhod, včetně většího respektu pro jeho vládu v Evropské unii.

Utvoření takové koalice, kupříkladu s ODS, by ovšem zřejmě vyžadovalo, aby si Andrej Babiš nenárokoval pozici premiéra. I když v případě volební porážky téměř jistě skončí Petr Fiala se svými spojenci v čele strany a nastoupí „pragmatické“ křídlo více otevřené spolupráci s ANO, Babiš v pozici premiéra může být překážkou i pro ty nejpružnější technology moci v ODS.

V nejpravděpodobnějším scénáři ale Babiš utvoří vládu založenou na nepřímé spolupráci s SPD nebo Stačilo!, popřípadě s oběma subjekty. V takovém případě lze očekávat posun české domácí a zahraniční politiky směrem k modelu, který známe ze Slovenska, i když pravděpodobně nedojde k jeho úplnému kopírování. Na rozdíl od Slovenska či Maďarska má totiž Česká republika ústavní pojistky v Senátu, v němž má většinu současná vládní koalice, a v nezávislém Ústavním soudu. Má také v čele prezidenta, který není spojencem populistických stran.

Jisté je, že by se objevily snahy omezit nezávislost některých institucí, včetně veřejnoprávních médií, a obsazovat významné posty ve státní správě lidmi spřízněnými s ANO. Přinejmenším v rétorické rovině bychom byli svědky útoků na Evropskou unii i na západní podporu Ukrajině. To, že by se Česká republika stala druhým Slovenskem nebo Maďarskem, jak varují pesimisté, však není příliš pravděpodobné.