Politické strany, které se u nás hlásí k liberální demokracii a hájí zakotvení země v západních bezpečnostních a politických strukturách, jsou ve své současné podobě u konce s dechem. Jejich politika vzbuzuje jen malé nadšení.

Kdyby proti nim nestály v opozici strany, které jsou fakticky vůdcovskými projekty, jejichž programy jsou směsí příklonu k autoritářství, odmítání jasné západní orientace země a propagace proruských postojů, byly by na tom v průzkumech stranických preferencí ještě hůře.

České demokratické strany vesměs nemají žádnou vizi toho, kam by se měla Česká republika ubírat. Náporu populistů a krajní pravice se nesnaží čelit návody, jak posunout zemi kupředu, nýbrž poukazováním na to, že s populisty a krajní pravicí na tom bude země ještě hůře, než je na tom se současnou vládní koalicí.

V kampani stran vládní koalice zaznívá, že jde prý o všechno, čímž tyto strany myslí demokracii a západní zakotvení země. Jenže jako alternativu k tomuto „jde o všechno“ nabízejí svoji současnou nevýraznou politiku a odmítání pohybu vpřed i tam, kde by tak mohly učinit hned.

Jako příklad můžeme uvést postoj k přijetí eura. Zatímco tři vládní strany — lidovci, TOP 09 a Starostové a nezávislí — mají přijetí eura ve svých programech, občanští demokraté okolo přijetí společné evropské měny dál lavírují. Jelikož voliči vědí, že případnou vládní většinu tyto strany nevytvoří bez ODS, mohou si spočítat, že pokud by tyto strany opět vládly, Česká republika se na cestu k přijetí eura v příštích čtyřech letech nevydá.

Přijetí eura má přitom velkou symbolickou hodnotu. V postojích k přijetí společné evropské měny se vyjevují obecnější postoje k Evropské unii a západnímu společenství obecně. Jelikož populistická a krajně pravicová opozice euro odmítá v kontextu svého obecnějšího odmítání či zpochybňování evropské integrace, byla by shoda současných vládních stran na tom, že chtějí přijmout euro, podporovaná i opozičními Piráty, jasným poselstvím o tom, že tyto strany opravdu stojí o budoucnost České republiky v jádru Unie, nikoliv o přešlapování na periférii.

Témat, která by demokratické strany jasně odlišila od těch populistických a která takříkajíc leží na stole, je více. Ve vztahu k Evropské unii je to kupříkladu otázka evropské Zelené dohody, v jejímž případě vládní strany vesměs oportunisticky naskočily na nestrukturovanou kritiku dohody jako takové. Místo toho, aby Zelenou dohodu zasazovaly do kontextu nutnosti bojovat s klimatickými změnami a vysvětlovaly, že usilují jen o změny některých jejích parametrů, přidaly se fakticky k opoziční rétorice, že špatná je Zelená dohoda jako taková.

S výjimkou opozičních Pirátů tak z argumentace demokratických stran úplně zmizelo vysvětlovaní, že Zelená dohoda je reakcí na skutečně vážné změny klimatu a že její odmítání či zpochybňování nijak nepřispějí ke snahám alespoň zmírnit nástup katastrofických klimatických změn.

Argumentace, že některé aspekty Zelené dohody zmenšují naši konkurenceschopnost, u nás skoro není vyvažována argumentací, co vše by České republice mohlo přinést využití obrovských investic do nových technologií, které Evropská unie v souvislosti se Zelenou dohodou nabízí.

Postoje k Zelené dohodě jsou součástí širšího problému české politiky: malé schopnosti uchopit to, co přichází, pozitivně. I demokratické strany se raději uchylují k jakémusi zákopovému boji s novými výzvami, včetně těch, na jejichž řešení se Unie shodla. Nejčastější českou politickou reakcí tak je, že to či ono „nejde“.

Zásadní změny se tak nedějí ani v řadě oblastí, které budou v příštích letech ve světě procházejícím revolučními technologickými změnami klíčové. Okolo stavu českého školství se přešlapuje, věda a výzkum jsou v prioritách skoro všech českých stran jen popelkami.

Zrychlilo se sice budování dopravní infrastruktury, ale děje se tak bez širší vize, čemu má tato infrastruktura sloužit ve světle nových technologií. Podobně je tomu s energetickou politikou, v níž Česká republika nejenže nemá jasnou vizi, ale není dokonce kvůli své liknavosti schopná ani plnit cíle stanovené EU.

Prohrané volby jako příležitost?

Je teď už skoro jisté, že strany současné vládní koalice nebudou po volbách schopné vytvořit vládní většinu. Nedají ji skoro jistě dohromady ani s případnou pomocí nyní opozičních Pirátů.

V případě, že se jedna ze současných vládních stran „neobětuje“, aby vytvořila koalici se skoro jistě vítězným hnutím ANO, dočkáme se — zřejmě v podobě menšinové vlády populistického ANO s podporou jedné či více extrémistických stran či otevřené koalice takový stran — snah změnit některé parametry současného režimu u nás. Vůdce ANO, Andrej Babiš, se netají tím, že nachází inspiraci v politice Viktora Orbána v Maďarsku nebo Roberta Fica na Slovensku.

Jistou útěchou je, že Česká republika má solidnější strukturu demokratických institucí než Maďarsko nebo Slovensko, či dokonce Polsko. Druhá komora parlamentu, kterou Maďarsko a Slovensko nemají, je ve svém současném složení zárukou, že se případné snahy o změnu parametrů režimu nebudou odehrávat na pozadí změn ústavy a volebního zákonodárství.

Některé z plíživějších snah o vytvoření čehosi, co by se podobalo orbánovskému režimu, mohou u nás navíc narazit i na nezávislý ústavní soud. Anebo na skutečnost, že Česká republika není a nebude politicky jednolitá, pokud jde o vlády v krajích a vedení velkých měst.

Je pravděpodobné, že nyní už skoro jistá volební porážka současnými vládními stranami značně otřese. Koalice Spolu se nejspíš rychle rozpadne, což by znamenalo rychlý konec přinejmenším v případě TOP 09.

ODS se může rozštěpit. Volební porážka by nejspíš znamenala konec Petra Fialy v jejím čele — možná doprovozený otevřeným bojem o to, která skupina v ODS převezme vedení strany.

Lidovci mohou vzhledem ke své základně a organizační struktuře sice pokračovat, chtějí-li však přežít dlouhodobě, museli by dosti zásadním způsobem modernizovat svoji politiku, aby se více podobala politice velkých křesťansko-demokratických stran v západní Evropě.

Otřesy čekají v případě volební porážky i hnutí STAN, v němž docela jistě proběhne debata o tom, zda jeho strategie téměř bezpodmínečné podpory ODS i poté, co vypukla takzvaná bitcoinová kauza, byla správná.

Nedá se vyloučit, že v případě jasného volebního vítězství současné populistické a krajně pravicové opozice dojde v táboře takzvaných demokratických stran k faktickému rozvratu. Rekonstituovat se pak budou schopné jen v případě, že začnou nabízet to, co nenabízejí dnes: tedy jasné alternativy k populistické politice, které se budou opírat o vize a jistou odvahu.

Šanci na nový začátek by možná měla v takové situaci i demokratická levice, která z českého politického spektra téměř zmizela. Na obrodu současné sociální demokracie je už nejspíš pozdě, je ale možné, že vítězství populistů a krajní pravice bude impulzem k vytvoření nějakého nového projektu.

Shrneme-li: vláda ANO s podporou extrémistů může být katastrofou, ale i příležitostí pro demokratickou část politického spektra, aby se obrodila. Tedy impulzem k tomu, aby strany — jak ty stávající, tak případně nové — začaly s novými lidmi v čele dělat politiku, která bude méně zápecnická a pro demokraticky smýšlející část veřejnosti demoralizující, než je ta, kterou nabízejí v současnosti.