Poslední čtyři roky ve školství charakterizovalo střídání tři ministrů a legislativní furor v podobě novel zákonů a metodických dokumentů. Stručně zmíním čtyři z nich.

Nejprve šlo o dotažení už někdejším ministrem Plagou připravené novely zákona o pedagogických pracovnících. Ta přinesla řadu pozitivních změn. Patří mezi ně zavedení adaptačního období pro nastupující učitele, ukotvení pozice provázejícího učitele pro studenty a uvádějícího učitele pro nastupující pedagogy. Výzkumy střediska vzdělávací politiky při Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy pod vedením Jana Kouckého totiž potvrdily, že problém s nedostatkem učitelů neleží primárně na učitelských fakultách. Absolventů nastupuje ve srovnání s většinou jiných profesí dost, ale odcházejí v průběhu prvních let praxe.

Dobře vypadá také garance platů učitelů — původně všech pedagogů — navázáním na úroveň 130 procent průměrné mzdy v České republice. Tento krok je však vykoupen politickou strategií „slibem nezarmoutíš“ — kde se na vše vezmou finance, není jasné. Proto byl tento vládní slib doprovázen několika poslaneckými návrhy, které z něj nejprve vyňaly všechny ostatní pedagogické pracovníky kromě učitelů. Dále tento slib navázaly na úroveň českých mezd dva roky starých — nominální nárůst snižuje míra inflace. Dnes jsme proto i v případě učitelů asi na 109 procentech průměrné mzdy.

Novela obsahovala i bezprecedentní otevření učitelské profese lidem bez pedagogického vzdělání a studentům učitelských oborů — bakalářům, kteří zahájili navazující magisterské studium. Vedle státu tedy i ředitel školy může absolventům neučitelského magisterského studijního oboru uznat po dobu tří let plnou učitelskou kvalifikaci učitele druhého stupně základní školy nebo učitele všeobecně-vzdělávacích předmětů střední školy. Odborná kvalifikace se uznává k výuce předmětů, které svým charakterem odpovídají zaměření absolvovaného magisterského studia. To posoudí zase jen ředitel školy.

Politikům zřejmě nedělá žádný problém, že vedle sebe budou ve sborovně — a hlavně před žáky — vystupovat jako stejně profesionální dvě kategorie učitelů. Argument „člověk, ne papír je důležitý“ zabírá snad jen ve školství. V dopravě, medicíně nebo stavebnictví si ho lze těžko představit. A navíc ještě vyšší odpovědnost za kvalitu vzdělávání dopadne na ředitele škol. Nebezpečná míra autonomie českého „ředitelského školství“ — varování OECD na naši adresu jsou známa zhruba deset let — tak pro ředitele představuje neúnosnou odpovědnost a zátěž. Výsledkem sice zatím není nával odborníků z praxe do škol, ale symbolické znehodnocení pedagogického vzdělání. A to nelze bagatelizovat.