Poslední čtyři roky ve školství charakterizovalo střídání tři ministrů a legislativní furor v podobě novel zákonů a metodických dokumentů. Stručně zmíním čtyři z nich.

Nejprve šlo o dotažení už někdejším ministrem Plagou připravené novely zákona o pedagogických pracovnících. Ta přinesla řadu pozitivních změn. Patří mezi ně zavedení adaptačního období pro nastupující učitele, ukotvení pozice provázejícího učitele pro studenty a uvádějícího učitele pro nastupující pedagogy. Výzkumy střediska vzdělávací politiky při Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy pod vedením Jana Kouckého totiž potvrdily, že problém s nedostatkem učitelů neleží primárně na učitelských fakultách. Absolventů nastupuje ve srovnání s většinou jiných profesí dost, ale odcházejí v průběhu prvních let praxe.

Dobře vypadá také garance platů učitelů — původně všech pedagogů — navázáním na úroveň 130 procent průměrné mzdy v České republice. Tento krok je však vykoupen politickou strategií „slibem nezarmoutíš“ — kde se na vše vezmou finance, není jasné. Proto byl tento vládní slib doprovázen několika poslaneckými návrhy, které z něj nejprve vyňaly všechny ostatní pedagogické pracovníky kromě učitelů. Dále tento slib navázaly na úroveň českých mezd dva roky starých — nominální nárůst snižuje míra inflace. Dnes jsme proto i v případě učitelů asi na 109 procentech průměrné mzdy.

Novela obsahovala i bezprecedentní otevření učitelské profese lidem bez pedagogického vzdělání a studentům učitelských oborů — bakalářům, kteří zahájili navazující magisterské studium. Vedle státu tedy i ředitel školy může absolventům neučitelského magisterského studijního oboru uznat po dobu tří let plnou učitelskou kvalifikaci učitele druhého stupně základní školy nebo učitele všeobecně-vzdělávacích předmětů střední školy. Odborná kvalifikace se uznává k výuce předmětů, které svým charakterem odpovídají zaměření absolvovaného magisterského studia. To posoudí zase jen ředitel školy.

Politikům zřejmě nedělá žádný problém, že vedle sebe budou ve sborovně — a hlavně před žáky — vystupovat jako stejně profesionální dvě kategorie učitelů. Argument „člověk, ne papír je důležitý“ zabírá snad jen ve školství. V dopravě, medicíně nebo stavebnictví si ho lze těžko představit. A navíc ještě vyšší odpovědnost za kvalitu vzdělávání dopadne na ředitele škol. Nebezpečná míra autonomie českého „ředitelského školství“ — varování OECD na naši adresu jsou známa zhruba deset let — tak pro ředitele představuje neúnosnou odpovědnost a zátěž. Výsledkem sice zatím není nával odborníků z praxe do škol, ale symbolické znehodnocení pedagogického vzdělání. A to nelze bagatelizovat.

Ředitelé pod tlakem zřizovatelů

Poslaneckou sněmovnou schválená novela školského zákona obsahuje několik pozitivních úprav. Patří sem institucionalizace speciálních a sociálních pedagogů a školních psychologů, podpora provázejících učitelů, zohlednění finanční náročnosti poskytovaného vzdělávání takzvanou indexací škol, centrální normativy pro financování školských poradenských zařízení nebo prvky duálního vzdělávání na středních odborných školách.

Ponechme stranou, že psychology a speciální pedagogy není kde brát. Zafixování nároku na ně zákonem je ale pokrokem.

Tyto změny však byly překryty kontroverzemi kolem převodu financování nepedagogických pracovníků na obce a kraje. Rizika takového kroku, opět řízeného logikou úspor, ukazuje sporná kvalita výběrových řízení na ředitele škol. Poslední kauza výběrového řízení na ředitele Základní školy v Krucemburku, kdy radní nakonec upřednostnili pracovníka s praxí ve vězeňské službě před zkušenou zástupkyní ředitele s pětadvacetiletou praxí doporučenou výběrovou komisí, ukazuje na potenciál neodborných zásahů zřizovatelů do fungování škol.

Nebezpečnější je ovšem skutečnost, že náš „superautonomní“ ředitel, který odpovídá už skoro za vše, bude zadávat a kontrolovat práci školníka, uklízeček, IT specialistů, kteří budou zaměstnanci obce a škola bude jen odloučeným pracovištěm radnice.

Největší údiv pak vzbuzuje, že i vyučovací pomůcky, a hlavně další vzdělávání učitelů by měly také financovat obce. Pevné nervy, ředitelky a ředitelé, až budete o tyto prostředky vyjednávat. V navýšení rozpočtového určení daní zatím neexistuje pojistka, která by určovala, že tyto prostředky půjdou školám, jak mají. Opět tedy strategie „slibem nezarmoutíš“.

Chaos v revizi rámcových vzdělávacích programů

Třetím reformním krokem je přenošené dítě v podobě revize Rámcového vzdělávacího programu. Porod to byl těžký a dlouhý. Chaotická a neustále prodlužovaná „revize rámců“ vzdělávání a mocenské a odbornou i širší veřejností neprojednané zásahy ponechávají učivo na druhé koleji.

Nepromyšlené spojování předmětů, neověřené a učiteli odmítané zvyšování náročnosti učiva při stejné hodinové dotaci (v matematice), nepřipravené zavádění povinné výuky angličtiny od 1. ročníku či nahodilé zásahy do ověřené struktury učiva (v dějepise či chemii) by vedly k rozevírání nůžek ve výsledcích žáků, zvýšené administrativní zátěži učitelů a dezorientaci rodičů.

Dopadne to však zřejmě jako vždycky — většina učitelů bude s drobnými úpravami učit podle osvědčené struktury učiva a „kompetenční výstupy z učení“ bude k dosaženým znalostem žáků formálně připisovat. Úpravám učiva by mělo předcházet pilotní ověřování, místo toho se ale bude od září 2025 teprve zpětně ověřovat životaschopnost jednotlivých nápadů v praxi.

Doktorandi dostanou více. Seškrtají se ale jejich počty

Závěrem jen krátce k novele zákona o vysokých školách. Z novely vybírám jen jedinou změnu, kterou považuji za charakteristickou pro současný způsob správy veřejného zájmu, jímž vzdělávání je. Jde o úpravu podmínek doktorského studia. Tedy studia těch, kteří tvoří intelektuální, kulturní a inovační budoucnost společnosti.

Po navýšení doktorského stipendia na 1,2násobek minimální mzdy stát samozřejmě nemá prostředky na dosavadní počty doktorandů, kteří si při nízkém stipendiu museli na živobytí vydělávat při studiu. Proto stát garantuje na asi pětadvacet tisíc korun zvýšené stipendium výrazně nižšímu počtu doktorandů. Na další studenty si musejí fakulty a univerzity najít peníze samy. Zejména pro humanitní a společenskovědní fakulty, včetně učitelských, je to samozřejmě velký problém. Máme prý s jistotou vybrat jen ty, kteří za čtyři roky určitě studium ukončí. Magické myšlení se tomu říká.

Co vlastně uvedené změny spojuje? Chaos, improvizace, změny změn, plané sliby. Za vnějším dojmem ale jasně prosvítá neoliberální manažerská logika správy věcí veřejných, která se u nás ani se střídajícími se ministry nemění.

Jejím důsledkem jsou stále více rozevírané nůžky vzdělávacích nerovností, důraz na šetření — politika úspor pod heslem OECD typickým pro privátní korporace: doing more with less —, postupná privatizace veřejného charakteru vzdělávání. A to nejen v podobě nárůstu počtu soukromých škol nebo placených přípravných kurzů pro přijetí do archaického selektivního sytému víceletých gymnázií, jejichž mizivý přínos úrovni vzdělanosti země byl výzkumně vícekrát potvrzen.

Vliv občanských organizací, advokačních lobbistů nebo spolků s nejasnou legitimitou je mnohem větší než veřejnoprávních výzkumných a vzdělávacích institucí. Výsledkem je pokles profesionality státní správy. To vše je legitimizované údajným imperativem krátkodobých požadavků praxe — škol i zaměstnavatelů. A určuje chování politické reprezentace.