Vzdělání je klíčový nástroj sociální mobility. Teoreticky má sloužit k tomu, aby i děti z chudších rodin mohly zlepšit své životní vyhlídky. Realita je však mnohdy složitější. Jeden z vážných problémů, který prohlubuje sociální nerovnosti v prostředí vysokých škol, představuje systém přijímacích zkoušek na vysoké školy prostřednictvím tzv. Národních srovnávacích zkoušek, organizovaných společnosti Scio. To, co mělo možná původně zajistit objektivnější posuzování uchazečů, se postupně proměnilo v mechanismus, který systematicky zvýhodňuje ty, kteří si to mohou dovolit.

Monopol na bráně k vysokoškolskému vzdělání

Některé vysoké školy, především tři ze čtyř právnických fakult a řada ekonomických fakult, přenechaly rozhodování o tom, kdo bude studovat na jejich školách, soukromé firmě.

Uchazeči jsou nuceni podstupovat Scio testy, které nejsou jen jednorázovou zkouškou, ale celým systémem, který generuje značné příjmy svému provozovateli. Na právnických fakultách je třeba absolvovat dva testy — Obecné studijní předpoklady a Základy společenských věd. Za každý termín testu uchazeč zaplatí podle zvoleného tarifu, který už sám o sobě vytváří kastovní systém, od 690 do 1490 Kč.

Logika tržního kapitalismu pronikla i do oblasti, která by měla být založena na hodnocení schopností, nikoliv finanční situace. Vysoké školy tímto krokem delegovaly výkon veřejné správy na soukromou společnost bez zákonného zmocnění a bez náležité kontroly. Tento krok je přinejmenším sporný z hlediska práva a souladu se zákonem. Nepochybně ale představuje hrubý zásah do principu rovného přístupu ke vzdělání.

Víc peněz znamená vyšší šance na úspěch

Systém je nastaven tak, že zvýhodňuje uchazeče z bohatších rodin hned v několika rovinách. První z nich je možnost opakovaného skládání zkoušek — uchazeč může absolvovat až šest termínů a počítá se mu nejlepší výsledek. Zatímco student z dobře situované rodiny si bez problémů může dovolit zaplatit všech šest termínů obou testů, což představuje částku přes 10 000 Kč, jeho vrstevník z chudší rodiny si může dovolit možná jeden nebo dva pokusy.

Soudy bohužel tuto realitu nepochopily. Nejvyšší správní soud v jednom ze svých rozhodnutí uvedl, že „k úspěšnému složení NSZ jsou rozhodující znalosti uchazeče, které opakování testu nemůže nahradit“. Každý, kdo se Scio testy osobně setkal, však ví, že výsledky mohou významně kolísat a více pokusů radikálně zvyšuje šanci na přijetí. Možnost opakovat zkoušky není pouze doplňkovou výhodou — je to zásadní faktor, který rozhoduje o budoucnosti uchazečů.

Přípravu ovládá tvůrce testů

Druhou rovinou je příprava na tyto testy. Scio nejen testy vytváří, ale také prodává přípravné materiály a kurzy. Tato kombinace rolí vytváří učebnicový příklad střetu zájmů. Za cvičebnice, které jsou pravidelně aktualizovány, čímž ztrácí hodnotu předchozí vydání, uchazeč zaplatí přes 1900 Kč (kombinace učebnic s testy z obecných studijních předpokladů a základů společenských věd). Kompletní přípravný kurz stojí téměř 14 000 Kč.

Je absurdní, že zatímco bychom byli pobouřeni, kdyby státní Cermat nabízel placené kurzy k maturitě, u přijímacích zkoušek na vysoké školy je tento model tolerován. I když Scio tvrdí, že týmy pro vývoj testů a kurzy jsou oddělené, z pozice uchazeče to nelze ověřit. A opět platí, že kdo má více peněz, má také více informací, jak se na testy připravit.

Není náhoda, že se Sciu postupně podařilo vytlačit z trhu konkurenční učebnice typu Jak se dostat na práva, které dříve existovaly. Proč by si někdo kupoval knížku od nějakého nakladatelství, když si ji může koupit přímo od toho, kdo testy vyvíjí, a tedy nejlíp ví, co v nich bude?

Porušování zákona jako standard

Scio svůj monopol využívá i způsobem, který je za hranou zákona. Příkladem je dlouhodobé porušování povinnosti odevzdávat výtisky svých publikací do knihoven, jak ukládá zákon o neperiodických publikacích. To není banální přestupek, ale cílená strategie, jak zamezit tomu, aby se uchazeči s nižšími příjmy dostali k přípravným materiálům, aniž by za ně zaplatili.

Když bylo toto porušování zákona odhaleno a Scio dostalo od Magistrátu hlavního města Prahy pokutu směšných 10 000 Kč, tisková mluvčí společnosti to nazvala „interní chybou“. Realita byla jiná — i po upozornění první knihovnou Scio neplnilo své povinnosti vůči ostatním knihovnám, dokud si o materiály neřekly.

Tato epizoda jasně ukazuje, jaký respekt má tato společnost k právu, a vyvolává otázku, jak nakládá s osobními údaji statisíců uchazečů. Smutné pak je, že Scio o tomto případu i po letech dál lže.

Vzdělání jako právo, ne jako obchod

Listina základních práv a svobod garantuje právo na vzdělání, přičemž přístup ke studiu na vysokých školách by měl být podmíněn „schopnostmi občana a možnostmi společnosti“. Bohužel realita je taková, že o přístupu ke vzdělání rozhoduje majetkový status rodičů.

Je na čase začít vnímat problém Scio testů v širších souvislostech boje proti sociálním nerovnostem. Vysoké školy by měly převzít odpovědnost za svá přijímací řízení, nebo alespoň zajistit, aby byly podmínky přístupu ke zkouškám rovné. Minimem je zajistit, aby každý uchazeč měl v přihlášce jeden termín testů z obecných studijních předpokladů a jeden termín testů ze základů společenských věd zdarma.

Podle zákona o vysokých školách přitom uchazeč platí škole poplatek za úkony spojené s přijímacím řízením, a ten má zákonem omezený limit. Není tedy možné, aby byl tento zákonný limit překročen v různých doplňkových platbách, i když to bude Scio a vysoké školy všelijak maskovat.

Pokud chceme žít ve společnosti, kde o životních šancích mladých lidí nerozhoduje jen to, do jaké rodiny se narodili, musíme trvat na tom, aby přístup ke vzdělání byl skutečně založen na schopnostech, nikoliv na penězích. Privatizace přijímacího řízení na vysoké školy v podání Scio je krokem přesně opačným směrem.

Co by tedy mohlo situaci zlepšit? Vysoké školy by neměly ponechávat přijímací řízení v rukou soukromé firmy. Až budou soudy znovu rozhodovat o žalobách neúspěšných uchazečů, měly by se konečně seznámit s realitou tohoto systému.

Vzdělání je příliš cenné, než aby bylo vydáno napospas tržním mechanismům bez ohledu na princip rovných šancí. Dokud bude přístup na vysoké školy zásadně ovlivněn finančními možnostmi uchazečů, nemůžeme mluvit o spravedlivém vzdělávacím systému.