Třebaže klasická představa studentského života bývá jiná, v České republice pracuje 92 procent studujících na vysokých školách. Vyplývá to z výzkumu EUROSTUDENT, který porovnával data mezi šestadvaceti evropskými státy. Přímo během semestru se práci věnuje sedmdesát procent českých studentů. Více než dvě třetiny z nich by přitom dle vlastních vyjádření nepokrylo bez práce svoje životní náklady. Přímo finanční problémy má podle stejných dat 26 procent studentů.

„Jde o dlouhodobý a špatný stav,“ okomentoval skutečnost pro DR předseda Studentské komory Rady českých vysokých škol Jakub Sláma.

Téma se znovu vrátilo do pozornosti médií ke konci února, kdy prošla parlamentem novela vysokoškolského zákona. Ta totiž otevírá prostor pro poskytování zvláštních zvýhodněných studentských půjček — jednoho z nástrojů, kterým se studentům ve světě finančně pomáhá. Příslušné úvěry mívají snížené úrokové sazby, možnost odkladů splátek a garance pro případ, že student platit nemůže. U nás se jejich podoba teprve formuje.

Ministerstvo školství v lednu sondovalo u bank, zda by měly zájem příslušné půjčky poskytovat. Ukázalo se přitom, že ne velmi — podle vyjádření náměstka ministra školství Jaroslava Millera pro DR se vyslovila pozitivně zatím jen Česká spořitelna. Ostatní poukazovaly na nerentabilitu příslušných půjček, administrativní náročnost či možnost neúčelové podpory.

„Nepřekvapuje mě to. Banky už na prvním setkání nad tématem říkaly, že jsou komerčními subjekty a půjčka jim musí vydělávat. To ale jde zcela proti studentské půjčce, která má primárně pomáhat,“ uvedl pro DR Michal Farník ze Studentské komory Rady vysokých škol.

Jiným používaným nástrojem úlevy studentům je státní podpůrný fond, který dnes funguje například na Slovensku, v Británii či Německu. Ten by byl podle Farníka vhodnější.

„U půjček může příslušná cesta vyústit v to, že vznikne produkt, který nebude tak atraktivní pro studenty, respektive nebude mít potenciál pomoci všem, protože nějaký úrok zůstane. A vypadá to, že bude nějakým způsobem narůstat i během odloženého splácení (…) Fond by přitom stál pravděpodobně dost podobně jako všechny garance a záruky pro soukromý sektor u půjček,“ říká Farník.

Příběh Emmy

Možnost čerpat nějakou pomoc by ocenila i Emma*, studentka magisterského oboru na pražské Univerzitě Karlově. „Dříve bych řekla, že bych si půjčku nevzala. Jsem typický Čech, co má strach z dluhů. Dnes jsem ale přesvědčena, že studium má být práce na plný úvazek, tak jako na Západě,“ myslí si Emma. „A není to žádný dar od státu, my to vrátíme všechno zpátky. Ale pokud stát chce vzdělané lidi, tak ať jim kouká pomoc,“ dodává.

Emma musí z práce pokrývat náklady na bydlení i další životní potřeby, finančně také podporuje svou nemocnou matku. Na brigády chodí od patnácti let, nicméně s nástupem na vysokou školu si našla časově náročnější místo v korporátu. Stejně jako zhruba polovina českých vysokoškoláků pracovala mimo obor svého studia. „Studenti touto prací nezískávají praxi, kterou by mohli využít při budoucím zaměstnání. Při časové dotaci, kterou práci mohou věnovat, jsou samozřejmě do nějaké míry limitováni ve výběru práce,“ vysvětluje pro DR Jakub Sláma ze Studentské komory RVŠ.

Emma pracovala při studiu nejdříve na poloviční úvazek, ten jí však nedokázal potřeby pokrýt. „Musela jsem mít nějakou rezervu, nelze neustále žít na doraz. Tak jsem si našla druhou práci,“ vzpomíná. „Jsem jediný vysokoškolák v naší rodině. Neustále jsem si říkala, že jsem na to sama, musím makat, musím šetřit a všechno zvládnu. Tak dlouho jsem si říkala, že to dám, až jsem to nedala,“ říká Emma. Z náporu práce se studentka nakonec zhroutila, situace eskalovala až k pokusu o sebevraždu.

Znalci připomínají, že kombinace práce a studia celkově omezuje možnost odpočívat. „Zdá se to snadné, sednete si k počítači, uděláte tohle a tamto. K tomu se ale přidají deadliny, škola, skupinové práce a všechno ostatní. U mě to došlo do fáze, kdy jsem vstávala o půlnoci, jezdila jsem do kanceláře ve dvě ráno, abych všechno stíhala, a pak jsem jezdila do druhé kanceláře. Přejížděla jsem mezi školou a zaměstnáním, fungovala jsem v režimu hodina práce, hodina škola, hodina práce, hodina škola…“ vzpomíná Emma.

V úvodu zmíněný sedmdesátiprocentní podíl českých studujících, kteří pracující i během semestru, je o více než deset procentních bodů vyšší než evropský průměr. Číslo je přitom ještě vyšší u studentů, kteří pocházejí z ekonomicky hůře postavených rodin. Úvahy o úplném ukončení studia se podle čísel z EUROSTUDENTu v České republice týkají dvanácti procent studentů, přičemž podíl je o několik procentních bodů vyšší u těch, kteří pracují více než dvacet hodin týdně.

Nedosažitelné stipendium a evropská srovnání

Již dnes mohou studenti v ČR žádat o různé sociální podpory a stipendia. Jsou ale těžko dostupná a dlouhodobá šetření ukazují, že je čerpá naprosté minimum studujících. Nedosáhla na ně ani Emma. Přímo sociální stipendium příkladně v současnosti pobírá pouze jedno procento studujících.

„Podmínky na stipendium jsou v principu nedosažitelné, což drtivou většinu studentů, byť mají finanční obtíže, diskvalifikuje,“ říká pro DR předseda Studentské komory Sláma.

V Evropě vůbec nejvíce pracují při studiu studenti v Nizozemsku — během semestru jde o 77 procent. Podobně jako u nás se pak pracuje na Islandu, v Norsku, Slovinsku, Rumunsku či Turecku. Obecně platí, že ve většině zemí podíl pracujících narůstá.

Nejméně pracují vysokoškoláci při studiu v Ázerbájdžánu a Portugalsku. Většina evropských studentů také pracuje mimo obor svého studia. Práci v oboru se nejčastěji věnují studenti zaměření na vzdělávání, zdravotnictví, sociální péči a informační a komunikační technologie. Nejméně se zaměstnáním v oboru studia živí studenti společenských a přírodních věd, žurnalistiky, umění, ale také statistiky a matematiky.

Primárním důvodem práce mimo studijní zaměření je pro studenty flexibilita brigád a částečných úvazků, tedy příležitostí, které jejich obor často nenabízí. Například v Itálii tak studenti pracují často ve večerních hodinách nebo o víkendech a vybírají si převážně zaměstnání v obchodech či pohostinství nebo se živí jako soukromí lektoři. Vysokoškolské instituce italským studentům přesto důrazně doporučují, aby se více než práci věnovali studiu.

Podobná situace panuje také v Litvě, kde studenti nejčastěji pracují na pozicích, jako je uklízeč, číšník, prodavač, kuchař, dělník, skladník a podobně. Rovněž zástupci litevských vysokých škol nicméně zdůrazňují, že lepší volbou pro studenty je nepracovat a soustředit se na vzdělání. Vysokoškoláci zde mají možnost skloubit pracovní vytížení a rozvrh také pomocí kombinovaných programů, účelových stipendií či večerního vzdělávání.

Opačná situace panuje ve Španělsku. Větší část španělských vysokoškoláků totiž nepracuje a plně se věnuje studiu, ačkoliv i zde počet pracujících studentů roste. Mezi osobami ve věku 16 až 29 let studuje šedesát procent mladých Španělů, pouhých 24,5 procent z nich má ale zároveň práci. Číslo lze podle novinářky Loly Garcíové-Ajofrínové ze španělského El Confidencial vysvětlit také velkým množstvím studentů, kteří žijí s rodiči. Ve Španělsku stoupl průměrný věk, ve kterém mladí opouští domovy svých rodičů, na 30,4 let. Více než sedmdesát procent z mladých pracujících tak stále žije právě s rodiči.

* Emma není skutečné jméno. Studentka s popisovaným osudem si vzhledem k citlivosti příběhu přála zůstat v anonymitě, redakce její totožnost zná.