Čtyřicet procent žáků devátých tříd vykazuje známky střední až těžké deprese a takřka třicet procent má problém s úzkostmi. Ukázal to loňský výzkum Národního monitoringu duševního zdraví, přičemž výsledky překvapily i mnohé odborníky. Vyšlo z něj totiž, že dětská populace je psychicky zatížená podstatně více, než se předpokládalo.

Citovaný výzkum přitáhl pozornost veřejnosti k duševnímu zdraví dětí a dospívajících, stimulovanému jak každodenností vzdělávacího systému, v němž žáci tráví většinu času, tak moderními fenomény, jako jsou stále běžnější závislosti na sociálních sítích nebo dlouhé covidové lockdowny. V obdobném britském šetření se výzkumníci zabývali celkovou spokojeností dětí se svým životem. I tam se ukázalo, že jejich spokojenost v posledních deseti letech klesá napříč různými sférami života, nejvíce nespokojení jsou právě se školou.

Nicméně český problém je zřejmě ještě hlubší. Podle šetření České školní inspekce žáci v České republice chodí do školy v porovnání se svými vrstevníky z ostatních zemí Evropské unie vůbec nejméně rádi.

Data tak ukazují, že školám se ve zcela nedostatečném množství případů daří vytvořit příjemné, bezpečné a respektující prostředí pro svoje žáky a studenty, v němž by rádi trávili čas. Potvrzují to i výpovědi současných i bývalých absolventů středních i základních škol, s nimiž reportéři Deníku Referendum hovořili.

Ve škole to nikoho nezajímalo

Báře je sedmnáct let, studuje gymnázium ve východočeských Pardubicích. Protože odebírá a čte týdenní newsletter Deníku Referendum, všimla si výzvy, že do projektu o duševním zdraví a školství hledáme mladé respondenty, kteří by byli ochotni podělit se s námi o své zkušenosti s péčí o duševní zdraví v jejich škole. Téma je pro ni velmi důležité: sama na terapii dříve docházela.

Ve škole zažívala šikanu ze strany spolužáků a říká, že ani učitelé se k ní nechovali vždy vhodně. „Od třídního jsme už od šesté třídy neustále slýchali, že jednou skončíme v pasťáku, že z nás nikdy nic nebude. Byl to frustrovaný, cholerický a vyhořelý učitel,“ hodnotí ze své perspektivy charakter člověka, na nějž by se přitom za normálních okolností měla spoléhat jako na svou oporu.

Výpověď Báry, stejně jako dalších zpovídaných, nelze zpětně ověřit konfrontací s vyučujícími. Tlumočíme ji tedy jako svědectví o jejím prožívání školní každodennosti. Držíme se přitom zásady — většinou v souladu s přáním respondentů — neuvádět konkrétní školy ani jména pedagogů či jiných aktérů.

Bářin psychický stav se postupně zhoršoval. V deváté třídě — po covidu — se jí jednou udělalo ve škole tak zle, že jí ředitel školy musel zavolat záchranku. Báře potom řekl, že se s tím ve škole nesetkává poprvé: „Mladým lidem se tu občas dělá špatně,“ řekl.

Bára poté začala docházet k psycholožce i k psychiatrovi. Ten jí diagnostikoval sociální fobii a úzkosti. Během covidu a karantény si pak sice od třídy oddychla, ale zároveň si úplně odvykla vídávat denně lidi. Vypráví, že po návratu do školy se její sociální fobie ještě zhoršila, dostávala panické ataky.

O žádné možnosti psychologické podpory ve škole se nic nedozvěděla. „Nikdo mi neřekl, jestli tam nějaká dostupná možnost je,“ říká. Cítila, že se jí namísto pomoci dostává nezájmu, či dokonce opovržení.

Na rozdíl od základní školy si gymnázium Bára pochvaluje. Sice jí i tam schází větší zájem o duševní zdraví studentů, ale učitelé jsou tam podle ní otevřenější. Má pocit, že ve škole jsou i tací, kterým důvěřuje a má možnost za nimi zajít, když něco potřebuje.

Především je ale spokojená s třídním kolektivem, který podle ní vytváří respektující prostředí i díky tomu, že s ostatními studenty ji — na rozdíl od základní školy — spojují podobné zájmy. Vnímá to jako štěstí: v jiných třídách na její škole se tak otevřený kolektiv vytvořit často nepovedlo.

Učí se výborně, nemá problémy

Na nezájem školy o její psychické potíže narazila podle svého vyprávění i dnes dvaadvacetiletá Linda. Neměla štěstí nejen na třídní kolektiv, ale ani na fungující rodinné zázemí. Naopak. Vyrůstala s násilnickým otcem, spolu s matkou a starší sestrou byla svědkyní každodenních hádek a fyzického i psychického násilí.

„Doma se děly věci, které ovlivnily celý náš život. Měli jsme zakázáno chodit ven, bavit se s lidmi,“ líčí situaci Linda při videorozhovoru, který s ní vedeme na jedné ze zabezpečených platforem. Vypráví, že jak ona, tak její sestra se ze strachu z otce snažily o věcech, které se jim doma děly, před nikým příliš nemluvit.

I Linda popisuje, že její psychické potíže vznikly v rodině, spíše než přímo ve škole. Ta ale nebyla schopna její problémy detekovat, zasáhnout, vytvořit prostředí, v němž by mohla požádat o pomoc.

Linda se totiž domnívá, že její okolí, a především právě škola, kde denně trávila i osm hodin, měla mnohokrát možnost vytušit, co se u ní doma děje. Se svou o tři roky starší sestrou navštěvovaly základní školu na jednom z brněnských sídlišť.

„Mohli to poznat na mojí o tři roky starší sestře, která dění doma velmi špatně snášela a začala se dokonce sebepoškozovat,“ upřesňuje symptomy chování, u kterých mohli — či měli — vyučující ve škole zpozornět. Nic se nestalo ani poté, co její rodiče nechodili na rodičovské schůzky.

Situace vyvrcholila těsně před rozvodem rodičů, kdy už obě sestry na druhém stupni základní školy začaly ve škole v důsledku psychického i fyzického vyčerpání usínat v hodinách. „Stalo se, že moje sestra se dokonce jedné vychovatelce z prvního stupně svěřila. Popsala jí, co se nám doma děje,“ vzpomíná Linda. K ničemu to ale nevedlo.

Na základní škole sice školní psycholožku měli, ale její pomoc nikdy nevyhledaly. „Věděly jsme, že tam je, ale nikdo nám to přímo nenabídl a my žily ve strachu,“ přemýšlí, proč si o pomoc neřekly. Příčinu vidí v tom, že měly strach. „Kdyby se o tom otec dozvěděl, zabil by nás,“ říká nakonec rezolutně. „Možná, kdyby někdo ve škole za mnou přišel a řekl, že je tu pro mě, tak bych dostala odvahu se svěřit,“ domýšlí si retrospektivně.

Linda se zpětně snaží přemýšlet i z pozic školních pedagogů a hledat odpovědi na to, proč jejich situaci nerozpoznali. Po chvíli dospívá k tomu, že se škole ona i sestra jevily jako vzorné studentky. Neměly absence, nechodily za školu, neměly důtky, velmi dobře se učily, měly samé jedničky. „Jinak to ani nešlo, musela jsem se kvůli otci dobře učit, za špatné známky by přišel trest,“ říká posmutněle.

Linda se domnívá, že chyba spočívá i v tom, že školy berou jako ukazatel toho, že se doma „něco děje“, právě záškoláctví nebo špatné známky. Přitom, jak ukazuje její zkušenost, i naoko bezproblémová jedničkářka může zažívat velké těžkosti a táhnoucí se bolest. Neměl by systému českého školství fungovat mechanismus, který to rozpozná?

Sebepoškozování? Důležité je, že máte krátké nehty

Příběh Lindy základní školou nekončí, na snesitelnější prostředí nenarazila ani na střední. Nastoupila na střední zdravotnické lyceum. Rodiče se mezitím rozvedli a dívky zůstaly v péči otce.

„Bohužel, z finančních důvodů. U soudů jsme ale i ze strachu nic o tom, co nám dělal, neřekly,“ odpovídá Linda na naši otázku, jak se mohlo stát, že je do péče dostal násilnický otec. „I paní na sociálce řekla, že to máme pěkně naučené, samozřejmě, že to nějak prokoukli,“ vzpomíná.

S maminkou byly domluvené, že mezitím vybuduje bezpečné zázemí pro holky a pak je vezme k sobě. To se ale nestalo. Linda tak ve svých šestnácti letech utekla i se sestrou z domu. „Ani toho si na škole nevšimli,“ říká.

Už tehdy pociťovala psychickou nepohodu, ale nepřiznávala si ji. Trpěla nespavostí, vykazovala psychosomatické potíže, výbuchy vzteku. Známky měla pořád výborné, proto se domnívá, že její potíže ani na střední škole neřešili a nevšímali si jí.

Podle Lindy na střední škole její psychické problémy brali jako důsledek zátěže studia a důkaz toho, že na jeho nároky studentky prostě nemají. „Stále jsme v hodinách slýchávaly, jak nejsme vhodné pro tuto školu, že na to nemáme a špatně skončíme,“ vypráví.

Říká, že se setkávala s tím, že se je učitelé snažili „motivovat“ podobnými frázemi, které jim ve výsledku snižovaly sebevědomí. „Jste tady dobrovolně, je to váš boj. Na vysoké se s vámi nikdo mazlit nebude,“ vzpomíná na typické rádoby motivační promluvy.

Ve škole na chodbě visela schránka důvěry, ale podle ní to bylo jenom na „ozdobu“. Její vzpomínky jsou v jádru strašné: „Spolužačky i studenti z jiných tříd měli viditelné řezné rány, sebepoškozovali se, ale ve škole se řešilo spíše to, zda nemáme kvůli praxi dlouhé nehty,“ glosuje.

Vysoká škola, až tam jsi člověkem

S nejlepším přístupem se Linda setkala na Masarykově univerzitě, kam nastoupila na obor Ekologické a evoluční biologie rok po maturitě. Nutno dodat, že mezitím začala své duševní zdraví aktivně řešit, chodit na terapie i k psychiatrovi. Ten ji také diagnostikoval posttraumatickou stresovou poruchu.

Po přijetí na univerzitu se rozhodla navštívit středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky Teiresias, které jí doporučila její spolužačka. „Když jsem tam byla poprvé, sedl si se mnou speciální pedagog a psycholog. Detailně a srozumitelně mi vyložili, co všechno pro mě mohou udělat. Navýšili mi absence, čas na testy, dostala jsem asistenčního psa,“ popisuje přístup vysoké školy Linda a je cítit, jak zásadní úleva to v jejím životě byla.

Říká, že takovou podporu a pochopení, s jakými se setkala na univerzitě, nikdy předtím ve svém životě nepocítila a každému by je přála. Linda si je vědomá toho, že vysokoškolské studium probíhá jinak a každá univerzita má jiný přístup, ale i tak si myslí, že podobnou podporu by měli dostávat už i studenti a studentky na středních a základních školách. Svou zkušenost shrnuje tak, že „ve školním systému chybí respekt a lidskost“.

„Byla jsem zvyklá z domu, že po mě lidi šlapou, ale pamatuji si, že jiní spolužáci učitelský přístup také snášeli špatně. Rozbrečeli se u tabule a místo pochopení se na ně ještě učitel naštval a nadával jim,“ vypráví. Atmosféru ve škole Linda popisuje jako „nedůstojnou“. Nakonec říká, že je třeba vytvořit prostředí, aby se děti na školách cítily jako lidé, a ne jako vězni.

Strach není respekt

Čtrnáctiletá Františka ze základní školy u Karlových Varů vnímá strach jako nástroj vynucování respektu. Přísný přístup podle ní způsobuje, že i když třída látce nerozumí, bojí se to nahlas přiznat. Mluví o tom jako o koloběhu. Učitel vzbuzuje strach, křičí a je přísný, třída nerozumí látce, ale bojí se to přiznat, žáci mají špatné známky a učitel na to reaguje zase agresivně.

„Jeho hodiny nesnášíme, on si myslí, že je to tím, že nemáme rádi jeho předmět, ale já si myslím, že je to jeho přístupem,“ popisuje jednoho ze svých učitelů. Františka dodává, že se ho sice opravdu bojí, ale respekt k němu necítí. Na jeho chování si stěžovali u vedení školy, ale žádné změny nenastaly. Ředitel si podle ní nejspíš myslel, že by místo něho nenašel adekvátní náhradu.

Podobnou zkušenost má i Anna, dnes už bývalá studentka jednoho z gymnázií v Ústeckém kraji. Ta popisuje postupně gradující spor se svou učitelkou biologie, který — alespoň podle jejího vyprávění — spočíval v tom, že pedagožka nepřijala, když jí Anna, premiantka v předmětu, sdělila, že se v dalším studiu na vysoké škole již biologii věnovat neplánuje.

„Když jsem si stěžovala u školního výchovného poradce, doporučil mi, ať si s ní zkusím promluvit. Říkala jsem mu, že jsem v pozici studentky, kdy s učitelkou těžko hnu, a právě proto jsem šla za někým třetím, a on mi řekl, že s tím bohužel nemůže nic dělat a že si to musíme vyřešit samy. Když jsme s ředitelem řešili stížnosti na přístup některých učitelů, tak nám bylo řečeno, že je rád, že vůbec nějaké učitele na té pozici má,“ vypráví Anna a popisuje tak nefunkčnost vyšších instancí, na něž se v případě sporu pedagoga a žáka či žáků — ať už vyvolaném kteroukoliv ze stran — lze obrátit a řešit jej.

Jak Anna říká, v průběhu třetího ročníku na škole vyhořela: a to především kvůli náročné škole, kterou kombinovala s mimoškolními aktivitami a k tomu měla problém s několikatýdenní absencí kvůli zdravotním komplikacím spojeným s covidem, kterým v té době onemocněla. Kvůli mimoškolním aktivitám jí škola dle jejích slov odmítala omlouvat absenci.

To je častým problémem studentů, kteří se účastní různých neformálně vzdělávacích projektů nebo činnosti studentských organizací, což je vzhledem k velmi intenzivnímu dennímu školnímu rozvrhu takřka nemožné zorganizovat pouze ve volném čase. Za druhé pak kvůli dlouhé absenci v důsledku covidové karantény jí koncem pololetí vážně hrozilo, že nestihne dopsat všechny testy, které po ní škola důsledně vyžadovala, a nebude moci být klasifikována.

„Podpora s ohledem na to, že jsem nikoliv vlastní vinou a kvůli nemoci byla měsíc doma, byla prakticky nulová. Každého učitele pouze zajímalo, abych si dopsala všechny testy v jeho předmětu,“ hodnotí ze své perspektivy Anna. Kvůli zkušenosti s vyhořením pak začala gymnazistka docházet k psychologovi: vyhledat musela soukromou praxi ve vedlejším městě, protože, jak říká, psycholog na její školu přišel až poté, co už měla svého psychologa mimo školu.

Mohla o tom mluvit s celou třídou

Anna a Františka podle svého vyprávění oporu a pochopení ve třetí osobě na škole nenašly. Jiné zkušenosti má Bety, studentka pražského gymnázia. Popisuje svoje prožitky se současnou učitelkou dějepisu, která se snaží výuku vést inovativním způsobem tak, aby studenti na hodině sami participovali. Hodiny nepojímá jako pětačtyřicet minut dlouhý výklad látky a nechce, aby žáci jen pasivně seděli a poslouchali.

Studenti dostávají různé materiály a ve skupinách na nich pracují, svoje výsledky pak přednesou spolužákům. Bety si ale při těchto „moderních hodinách“ brzy uvědomila, že po celých dvanácti letech v českém vzdělávacím systému je pro ni velmi složité změnit svůj přístup k učení.

Byla zvyklá se látku naučit nazpaměť z učebnic nebo zápisků, teď nevěděla, z čeho se učit, protože z hodin měla jen projektové pracovní listy, které pokrývaly pouze dílčí a pozoruhodné složky tématu. Cítila se tak špatně a byla ve stresu — a svoje obavy následně tlumočila učitelce. Díky tomu mohla celá třída na nejbližší hodině problém, který mají kvůli rozporu mezi snahou o projektově orientovanou výuku a přetrvávající nutností výstupu v podobě známek hodnotících tvrdé znalosti, otevřeně rozebrat. Po čase si třída na nový přístup zvykla a dnes jej vnímá velmi pozitivně.

„Když se mluví o modernizaci ve školství, každý si představuje něco jiného. Nepotřebuji nutně používat tablety ve škole, ale lepší komunikaci a více otevřenosti ze strany učitelů a učitelek,“ komentuje debaty kolem modernizace školství. Podle ní si hodně lidí pod slovem modernizace představuje stejný režim a systém, ale s využitím moderních technologií: tedy že stejný výklad nebude učitel rozepisovat na křídové tabuli a promítne ho v prezentaci na interaktivní tabuli.

Chyba současného systému tkví v jeho nedostatečné ochotě přizpůsobit se současnému světu, v němž škola dávno ztratila monopol na vzdělání a vědění, a budovat se studenty otevřenější a méně striktně hierarchické vztahy. To, jak funguje školský systém, pak může vést k tomu, že se studenti cítí přehlížení anebo ponižovaní. Přestože mají psychické problémy často původ v domácím prostředí, školní prostředí je může dále posilovat.

Kde najít pomoc

Bety měla možnost svoje obavy říct nahlas a ve třídě se o tom spolu s učitelkou pobavit. Ne každá škola a každý pedagog umí s podobnými obavami studentů pracovat. Některé školy ovšem již nabízejí určitý návod, nejen pro učitele, ale také pro studenty a jejich rodiče.

Na základní škole ve Zruči nad Sázavou například pro lepší komunikaci mezi žákem a učitelem, ale také učitelem a rodiči mají sociální pracovnici a sociální pedagožky. Děti i jejich rodiče vědí, že na škole je vždy přítomný někdo, za kým mohou jít a promluvit si s ním. Stejně tak mají velkou podporu místní vyučující.

Jinou podobu pomoci nabízí Národní ústav duševního zdraví a projekt Duševní zdraví dětí a adolescentů. V případě, že si dítě, rodič nebo učitel neví rady, najde zde kontakty a doporučení, kde hledat pomoc. Dále vznikl ve spolupráci s Národním ústavem duševního zdraví projekt s názvem Všech pět pohromadě, který nabízí školení pro pedagogy.

Organizace Nevypusť duši, která se věnuje vzdělávání na školách a prevenci duševních obtíží, nabízí na svých stránkách vyhledání konkrétní pomoci i podle kraje, kde se škola nachází. Dětí a dospívající mohou kontaktovat také Linku bezpečí. Na číslo 116 111 se lze dovolat nonstop a zdarma. Jejím pracovníkům je možné také napsat e-mail nebo si s nimi chatovat.

K dispozici je také například mobilní aplikace Nepanikař, kterou lze nainstalovat přímo do mobilních telefonů. Kromě češtiny je dostupná v dalších dvanácti jazycích: němčině, angličtině, španělštině, francouzštině, italštině, japonštině, norštině, polštině, portugalštině, ruštině, slovenštině a ukrajinštině.

Linka pro rodinu a školu funguje bezplatně a slouží rodičům, dalším rodinným příslušníkům, učitelům a všem dospělým, kteří mají obavy o děti. Nabízí krizovou pomoc a základní sociální poradenství jak po telefonu, tak online. Je určena pro podporu rodiny v případě, že nastanou rodinné či mezigenerační konflikty. Obrátit se na linku je možné i v případě, že má dítě výchovné potíže ve škole nebo se stalo obětí šikany.

Text vychází za finanční podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.