Čtyřicet procent žáků devátých tříd vykazuje známky střední až těžké deprese a takřka třicet procent má problém s úzkostmi. Ukázal to loňský výzkum Národního monitoringu duševního zdraví, přičemž výsledky překvapily i mnohé odborníky. Vyšlo z něj totiž, že dětská populace je psychicky zatížená podstatně více, než se předpokládalo.

Citovaný výzkum přitáhl pozornost veřejnosti k duševnímu zdraví dětí a dospívajících, stimulovanému jak každodenností vzdělávacího systému, v němž žáci tráví většinu času, tak moderními fenomény, jako jsou stále běžnější závislosti na sociálních sítích nebo dlouhé covidové lockdowny. V obdobném britském šetření se výzkumníci zabývali celkovou spokojeností dětí se svým životem. I tam se ukázalo, že jejich spokojenost v posledních deseti letech klesá napříč různými sférami života, nejvíce nespokojení jsou právě se školou.

Nicméně český problém je zřejmě ještě hlubší. Podle šetření České školní inspekce žáci v České republice chodí do školy v porovnání se svými vrstevníky z ostatních zemí Evropské unie vůbec nejméně rádi.

Data tak ukazují, že školám se ve zcela nedostatečném množství případů daří vytvořit příjemné, bezpečné a respektující prostředí pro svoje žáky a studenty, v němž by rádi trávili čas. Potvrzují to i výpovědi současných i bývalých absolventů středních i základních škol, s nimiž reportéři Deníku Referendum hovořili.

Ve škole to nikoho nezajímalo

Báře je sedmnáct let, studuje gymnázium ve východočeských Pardubicích. Protože odebírá a čte týdenní newsletter Deníku Referendum, všimla si výzvy, že do projektu o duševním zdraví a školství hledáme mladé respondenty, kteří by byli ochotni podělit se s námi o své zkušenosti s péčí o duševní zdraví v jejich škole. Téma je pro ni velmi důležité: sama na terapii dříve docházela.

Ve škole zažívala šikanu ze strany spolužáků a říká, že ani učitelé se k ní nechovali vždy vhodně. „Od třídního jsme už od šesté třídy neustále slýchali, že jednou skončíme v pasťáku, že z nás nikdy nic nebude. Byl to frustrovaný, cholerický a vyhořelý učitel,“ hodnotí ze své perspektivy charakter člověka, na nějž by se přitom za normálních okolností měla spoléhat jako na svou oporu.

Výpověď Báry, stejně jako dalších zpovídaných, nelze zpětně ověřit konfrontací s vyučujícími. Tlumočíme ji tedy jako svědectví o jejím prožívání školní každodennosti. Držíme se přitom zásady — většinou v souladu s přáním respondentů — neuvádět konkrétní školy ani jména pedagogů či jiných aktérů.

Bářin psychický stav se postupně zhoršoval. V deváté třídě — po covidu — se jí jednou udělalo ve škole tak zle, že jí ředitel školy musel zavolat záchranku. Báře potom řekl, že se s tím ve škole nesetkává poprvé: „Mladým lidem se tu občas dělá špatně,“ řekl.

Bára poté začala docházet k psycholožce i k psychiatrovi. Ten jí diagnostikoval sociální fobii a úzkosti. Během covidu a karantény si pak sice od třídy oddychla, ale zároveň si úplně odvykla vídávat denně lidi. Vypráví, že po návratu do školy se její sociální fobie ještě zhoršila, dostávala panické ataky.

O žádné možnosti psychologické podpory ve škole se nic nedozvěděla. „Nikdo mi neřekl, jestli tam nějaká dostupná možnost je,“ říká. Cítila, že se jí namísto pomoci dostává nezájmu, či dokonce opovržení.

Na rozdíl od základní školy si gymnázium Bára pochvaluje. Sice jí i tam schází větší zájem o duševní zdraví studentů, ale učitelé jsou tam podle ní otevřenější. Má pocit, že ve škole jsou i tací, kterým důvěřuje a má možnost za nimi zajít, když něco potřebuje.

Především je ale spokojená s třídním kolektivem, který podle ní vytváří respektující prostředí i díky tomu, že s ostatními studenty ji — na rozdíl od základní školy — spojují podobné zájmy. Vnímá to jako štěstí: v jiných třídách na její škole se tak otevřený kolektiv vytvořit často nepovedlo.

Učí se výborně, nemá problémy

Na nezájem školy o její psychické potíže narazila podle svého vyprávění i dnes dvaadvacetiletá Linda. Neměla štěstí nejen na třídní kolektiv, ale ani na fungující rodinné zázemí. Naopak. Vyrůstala s násilnickým otcem, spolu s matkou a starší sestrou byla svědkyní každodenních hádek a fyzického i psychického násilí.

„Doma se děly věci, které ovlivnily celý náš život. Měli jsme zakázáno chodit ven, bavit se s lidmi,“ líčí situaci Linda při videorozhovoru, který s ní vedeme na jedné ze zabezpečených platforem. Vypráví, že jak ona, tak její sestra se ze strachu z otce snažily o věcech, které se jim doma děly, před nikým příliš nemluvit.

I Linda popisuje, že její psychické potíže vznikly v rodině, spíše než přímo ve škole. Ta ale nebyla schopna její problémy detekovat, zasáhnout, vytvořit prostředí, v němž by mohla požádat o pomoc.

Linda se totiž domnívá, že její okolí, a především právě škola, kde denně trávila i osm hodin, měla mnohokrát možnost vytušit, co se u ní doma děje. Se svou o tři roky starší sestrou navštěvovaly základní školu na jednom z brněnských sídlišť.