Příliš mnoho studentů se cítí ve škole jako v pasti
Radko SáblíkObdobí pandemie bylo vnímáno jako mezník, který může otevřít zcela novou, progresivní etapu českého školství. To však je leckdy stále zatuhlé ve stereotypech 20., ne-li 19. století. Studenti jsou frustrovaní a reagují pasivitou.
Mnoho žáků základních škol se velmi těší na svou vysněnou střední školu, ale když se tam konečně probojují, někdy i přes značnou konkurenci, často pocítí zklamání. Řada slibů ze Dní otevřených dveří se ukazují jen jako vábničky, někteří učitelé jakoby vypadli z devatenáctého století, aktivní studenti nenacházejí u vedení školy ani u učitelů podporu. Náhle se cítí jako v pasti, do níž dobrovolně vlezli. Někteří s tím bojují, jiní rezignují.
Nový školní rok je často nový jen podle kalendáře, výuka i přístup ke studentům zůstávají stejné již mnoho desetiletí, ne-li staletí. A tak to pokračuje až do letních prázdnin, po nichž se vše cyklicky opakuje.
Uzávěra škol v rámci pandemie Covid-19 mohla a měla být pro školy obrovskou příležitostí, neboť ukázala, že se dá učit i jinak a že například není tak těžké, aby si učitelé osvojili moderní technologie. Mnohde se ale výuka bohužel vrací do doby před Covid-19, opět převládá frontální výklad a následné zkoušení z informací, které jsou často nepotřebné, zastaralé a dají se najít pár kliknutími.
Studenti jsou stále vzděláváni v tom, co většinou nebudou potřebovat a co dle různých výzkumů z 85 až 95 procent zapomenou krátce po písemkách, nejpozději záhy po absolvování školy. Ty dovednosti, které budou potřebovat celý reálný život, se budou muset naučit sami, tak jako jsme se je museli naučit i my dříve narození.