Mnoho žáků základních škol se velmi těší na svou vysněnou střední školu, ale když se tam konečně probojují, někdy i přes značnou konkurenci, často pocítí zklamání. Řada slibů ze Dní otevřených dveří se ukazují jen jako vábničky, někteří učitelé jakoby vypadli z devatenáctého století, aktivní studenti nenacházejí u vedení školy ani u učitelů podporu. Náhle se cítí jako v pasti, do níž dobrovolně vlezli. Někteří s tím bojují, jiní rezignují.

Nový školní rok je často nový jen podle kalendáře, výuka i přístup ke studentům zůstávají stejné již mnoho desetiletí, ne-li staletí. A tak to pokračuje až do letních prázdnin, po nichž se vše cyklicky opakuje.

Uzávěra škol v rámci pandemie Covid-19 mohla a měla být pro školy obrovskou příležitostí, neboť ukázala, že se dá učit i jinak a že například není tak těžké, aby si učitelé osvojili moderní technologie. Mnohde se ale výuka bohužel vrací do doby před Covid-19, opět převládá frontální výklad a následné zkoušení z informací, které jsou často nepotřebné, zastaralé a dají se najít pár kliknutími.

Studenti jsou stále vzděláváni v tom, co většinou nebudou potřebovat a co dle různých výzkumů z 85 až 95 procent zapomenou krátce po písemkách, nejpozději záhy po absolvování školy. Ty dovednosti, které budou potřebovat celý reálný život, se budou muset naučit sami, tak jako jsme se je museli naučit i my dříve narození.

Nestrkejme hlavu do písku před umělou inteligencí

Letošní rok ale bude přece jen jiný, neboť do škol vstupuje nový fenomén umělé inteligence. Nemá smysl zde řešit, nakolik jde jen o další a více sofistikovaný nástroj, který přichází po kalkulačkách, noteboocích a mobilech, či zda má opravdu prvky umělé inteligence.

Faktem je, že různé programy označované jako umělá inteligence dokáží tvořit velmi solidní texty, vytvářet obrázky, modely, upravovat videa a podobně. Čerpají z obrovské databáze a pracují velmi rychle, díky čemuž dokáží nahradit klíčovou roli člověka ve vyhledání a následném zpracování informací. Již dnes je jasné, že umělá inteligence může být výborným sluhou, ale také zlým pánem. A právě proto je třeba ještě víc než kdy dříve osvojit si kritické myšlení.

Lidé z mé generace, tedy dnešní šedesátníci, museli prolézat knihovny, půjčovat si tlusté svazky a hledat v nich informace. Ti později narození měli informací až příliš ‒ stačilo pár kliknutí a člověk si ze získaných faktů skládal svůj názor nebo výstup. Teď program i toto udělá za ně. A nejen to. Stačí si vyfotografovat příklad z matematiky a program ho spočítá, klidně i s postupem. A tak bychom mohli pokračovat v libovolné oblasti vzdělávání. A co ještě není, bude možná tak brzo, až se nestačíme divit.

Proti tomu stojí české školství, plné velmi konzervativních lidí, kteří mnohdy vůbec netuší, že jejich úkoly nevypracovává žák základní školy či student školy střední, ale program. A i když to tuší, nemají příliš možností to dokázat, pokud je student alespoň trochu šikovný.

Nejhorší, co mohou školy udělat, je snažit se moderní technologie zakázat. Tím jen rozevřou nůžky mezi těmi absolventy, kteří s moderními technologiemi, včetně umělé inteligence, umí spolupracovat, a těmi, kdo vinou konzervativní školy získají hned ze začátku do života handicap.

Školství pro budoucí prekariát?

České školství má mnoho problémů: neumí pracovat s chybou, ale trestá za ni, čímž vede studenty k pasivitě. Kvůli údajnému klidu na práci umrtvuje studenty a pak se zase diví, že jsou pasivní. Nepodporuje v nich podnikavost, stále je vzdělává jako budoucí vykořisťované zaměstnance pro pozice z 20. století.

Nechápe, že škola již dávno není hlavním zdrojem informací a že mnozí úspěšní mladí lidé se prosazují nikoli kvůli svému formálnímu vzdělávání, ale jemu navzdory, neboť jim jen ztížilo cestu vpřed. Značnou masu talentovaných lidí dokonce zavedlo cíleně do šedého průměru, neboť zničilo jejich vnitřní motivaci, aby se pomocí neformálního a informálního vzdělávání stali konkurenceschopnými.

Pokud některá škola z tohoto proudu vybočuje, říká se jí ostrůvek pozitivní deviace a někdy se stává terčem pomluv či přímo nenávisti těch, kdo se zuby nehty snaží zachovat svět, jenž už buď neexistuje, či právě teď končí.

Můžeme diskutovat, zda vliv moderních technologií je dobrý či zhoubný, můžeme před nimi chvíli utíkat, ale to je vše. Ať chceme či nechceme, nové technologie změní způsob našeho života, naší práce a měly by změnit i způsob vzdělávání.

Co bych tedy popřál českému školství? Pokrokové vedení škol, které umožní učitelům a studentům seberealizaci a vytvoří z nich tvůrčí a samoučící se komunitu. Kreativní pedagogy a pedagožky, kteří se nebojí experimentovat, mají chuť se zlepšovat, nebojí se vystupovat z komfortní zóny a mají vnitřní motivaci nikoli probrat předepsanou látku, ale probouzet ve studentech a studentkách aktivitu a vnitřní motivaci ke vzdělání, aby absolventi škol odcházeli s vyváženými znalostmi a dovednostmi, které se jim budou do reálného osobního, společenského a osobního života opravdu hodit.

A co bych popřál studentům kromě pokrokového ředitele, kreativních a zapálených učitelů? Aby sami dokázali převzít zodpovědnost za své vzdělávání, aby pochopili, že se neučí pro známky, kvůli učitelům nebo rodičům, ale učí se pro sebe. Čím lepší budou, tím méně budou závislí na jiných, a tím budou také svobodnější. Přeji jim, aby našli svůj talent a rozvíjeli ho. A každý na něco talent má, jen ho mnozí ještě nestačili objevit.