Rodiny skoro sta tisíce dětí mají za sebou první kolo přijímaček na střední školy. Většina novinových zpráv zdůraznila vysoké procento úspěšných uchazečů a uchazeček a nový digitalizovaný systém přihlášek. Optimistický pohled však zastírá jak neštěstí konkrétních dětí, kterým jsme vzdělání upřeli, tak zásadní problematičnost samotné soutěže o vzdělání.

Napříč zemí se v prvním kole nedostalo na školu asi šest tisíc dětí z necelého statisíce. To zní jako přijatelný výsledek, dokud si neuvědomíme, že jde o budoucnost konkrétních mladých lidí — celou čtvrtinu nepřijatých přitom tvoří děti z Prahy. Tam se v prvním kole na školu nedostal každý šestý člověk. Je to zjevná nespravedlnost, plýtvání potenciálem mladých lidí a naprosto iracionální nastavení systému, který nutí děti vést mezi sebou nelítostnou vyřazovací bitvu o základní právo: právo na vzdělání.

Přijímačky by vůbec neměly být

Na současném nastavení toho, kdo a kde bude moci studovat, je špatně celá řada aspektů, které společně tvoří systém nepřátelský ke všem: nejvíc ovšem k dětem z neprivilegovaného prostředí.

Za nelítostnou vyřazovací soutěží přijímacích zkoušek leží další úskalí: studující nemají tušení, jaká povolání budou vykonávat za pět, deset či dvacet let. Čím užší specializaci budou dnešní deváťáci mít, tím hůř se jim bude měnit kvalifikace a vyjednávat o pracovních podmínkách. V Evropské unii získává všeobecné střední vzdělání podle dat Eurostatu více než polovina mladých lidí, v České republice je to jen třicet procent.

Výmluvy, že kapacity gymnázií a lyceí nestačí, neobstojí: přibližné počty uchazečů o střední školy známe už od jejich narození s náskokem patnácti let. Pokud nejsou krajští politici schopni pružně upravovat strukturu jimi zřizovaných středních škol, existují dvě vysvětlení. V lepším případě se jejich obzor omezuje na jedno volební období.

V horším jsou pod vlivem průmyslových lobbistů, kteří usilují o co nejvíc specializovanou, a tím i svázanou pracovní sílu. Veřejně se neochota otevřít další gymnázia dá vždycky zdůvodnit řemeslem, které má zlaté dno — obvykle ovšem jen pro děti jiných lidí, aby měl politikovým vysokoškolsky vzdělaným dětem kdo opravit pračku.

Neobstojí ani argument o údajné výběrovosti vzdělání, které není pro každého. České děti nejsou hloupější než děti našich sousedů, u kterých všeobecné vzdělání získává skoro dvakrát větší podíl populace.

Stejně tak je patrné, že pokud třeba letos v Brně bylo k přijetí na gymnázium potřeba u jednotných přijímaček z češtiny a matematiky 85 a víc bodů ze sta možných, je to trestuhodné plýtvání schopnostmi zbylých dětí; vystudovat gymnázium je možné i s padesáti nebo šedesáti body. Jen se musíme zbavit představy z filmů pro pamětníky, kde se pět procent elitních gymnazistů zdraví citáty z Vergilia.

Přijímačky škodí vzdělávání

Jednotná přijímací zkouška Cermatu ovlivňuje naše základní školství víc, než by jí příslušelo. Z rozřazovacího testu se stalo skryté kurikulum osmých a devátých tříd — měsíce před přijímačkami už deváťáci místo rozvíjení kompetencí předepsaných školním vzdělávacím programem drilují standardizovaná cvičení z testů.

Několikaměsíční stres ze situace, která v patnácti letech rozhodne o životní dráze každého dítěte, má navíc drtivý dopad na duševní klid rodičů i žáků a žákyň. Víc než polovina deváťáků trpí psychickou nepohodou. Zvládání nadměrného stresu přitom není dovedností, kterou by dětem předepisoval jakýkoli vzdělávací program. Argument, že stres u přijímaček připraví mladé lidi na stres u maturit a ten pak na stres na vysoké škole, je zacyklený a ukazuje na nedostatek imaginace a zvnitřněný sadismus jeho zastánců.

Přijímačky netestují, co by měly

Přijímačky po letech fungování vytvořily pokřivený svět, ve kterém víc než studijní předpoklady uchazečů a uchazeček testují finanční a kulturní zázemí jejich rodin. Vznikl celý ekosystém organizací, které za vyšší tisíce korun nabízejí materiály a kurzy drilu na jednotnou zkoušku, což diskriminuje děti z chudších rodin a úplně popírá vlastní roli základních škol, které by měly poskytovat dostačující vzdělání všem bez rozdílu.

Středostavovská rodina, která má čas a schopnosti se po večerech s dítětem učit a může mu zaplatit kurzy, získává pro své děti obří náskok před dětmi ze znevýhodněného prostředí. Ty nejenže by u zkoušky měly horší startovní pozici, ale na ambicióznější školu se ani nepřihlásí — i když podle zjištění České školní inspekce mají stejné nebo i lepší studijní výsledky než děti motivovaných rodičů.

Především gymnázia pak našla způsob, jak zvýhodněné děti zvýhodnit ještě víc. Jednotná přijímací zkouška může tvořit třeba jen šedesát procent z celkových kritérií pro přijetí. Školy si tak mohou dále filtrovat děti pomocí osobního pohovoru nebo třeba pomocí bodů za hru na hudební nástroj nebo chození do Skautu. To jsou okolnosti, které vůbec nesouvisejí se studijními předpoklady, ale čistě jen s kulturním kapitálem rodiny. Připsat dítěti body za vilu v Masarykově čtvrti nebo mámu primářku by vyšlo nastejno.

V tomto kontextu se pak nesrovnatelně rozdílná obtížnost přijímaček od Cermatu, a to jak meziročně, tak i v rámci dvou termínů jednoho testu, jeví jako vedlejší problém. I letos přiznal Cermat devítiprocentní rozdíl v obtížnosti mezi dvěma verzemi stejné zkoušky. Smyslem dvou termínů je přitom právě smazat případný vliv náhody a indispozice. Pokud uděláme jeden test výrazně těžší, prakticky záleží jen na úspěchu ve zbývajícím.

Můžeme očekávat, že se v dohledné době něco změní? Demografická data ukazují, že po třech letech mírné úlevy začnou počty deváťáků a deváťaček zase růst. Krajské samosprávy tak mají několik let na výrazné navýšení počtu gymnázií a lyceí a ministerstvo na změnu systému přijímacího řízení.

Mezitím nás ale čekají několikeré volby. Problém se ukáže jako příliš složitý, dětem přece trocha stresu neuškodí a zásluhový systém i u základních potřeb jako bydlení nebo vzdělání je v našich hlavách tak zakořeněný, že se nejspíš nezmění vůbec nic. Další kolo Hunger Games můžeme čekat i za rok.