a) Víceletá gymnázia vypovídají o krizi základního školství nejméně stejně jako o krizi školství středního, spíše více. Snaha dostat dítě na elitní školu (což mimochodem víceletá gymnázia jako celek nejsou, jen některá z nich) motivuje rodiče často méně než úsilí o to, uniknout hrozbě šikany a často opravdu nekvalitních výsledků výuky na druhém stupni ZŠ.

b) V reálném světě sice kraje pracují s omezenou kapacitou škol a rozpočtu, ale to není dobrý důvod pro rušení gymnázií-- ona jsou totiž docela levná v porovnání s přípravou na řemeslo, co má zlaté dno. A ani rozdíl mezi náklady na žáka druhém stupni základního vzdělání na základních školách a v prvních ročnících víceletých gymnázií nejsou nijak dramatické -- stačí se podívat na příslušné dokumenty MŠMT. A velmi pravděpodobně jsou ty více náklady podstatně nižší, než kolik by vyžadovalo dosažení odpovídající kvality výuky a školní atmosféry na základních školách přebírajících kapacitu nižších ročníků víceletých gymnázii (Ale tento rozdíl už z dokumentu MŠMT nevyčtete.)

Jsem zásadně proti třídění dětí v deseti nebo dvanácti letech. A jsem proti jejich třídění i v patnácti letech. V tom se s autorem článku shodnu. Jenomže toto přesvědčení mně kdysi postavilo před docela zásadní morální dilema: Mám nechat dceru na škole, které není schopna řešit šikanu a kde paní učitelka neovládá dobře počty pro sedmou třídu, ačkoliv je učí (To jest ona nejen špatně učí, ale navíc učí něco, co překvapivě neumí.) Jistě, mohu bojovat o zlepšení kvality školy, ale to dceři nepomůže a nemá smysl ji tam nechávat jako rukojmí. A když si mám vybrat, jestli utrpí soulad mého přesvědčení s mými činy nebo bude kvůli mému přesvědčení trpět moje dítě --, aniž by jedno či druhé řešení bezprostředně prospělo či uškodilo někomu třetímu --, je to sice morální dilema, ale nepřipadám si jako sobec, pokud dám přednost zájmu dcery. A co je podstatně důležitější, jednám v takovém případě podle rozšířené žité normy, řečeno sociologicky: Rodiče disponující vyšším sociálním a vzdělanostním kapitálem v takové situaci budou většinově volit dobře uvážený zájem svého dítěte před čistotou krásné duše (nikoliv před obecným zájmem, protože jejich rozhodnutí na existenci či neexistenci víceletých gymnázii v krátkodobém horizontu nic nezmění).

Rušením víceletých gymnázií si tak přidají radní -- kromě nepřátelství dotčených rodičů -- nanejvýš pořizují v e svém kraji jednu selekci navíc: Na víceletá gymnázia budou odcházet jen děti těch, kteří si mohou dovolit platit školné --,resp. těch, kteří se budou ochotní uskromnit a zadlužit, aby to dětem zaplatili (opět zkušenost rodiče, když se jiné mé dítě nedostalo na veřejné gymnázium, mělo na dobrém soukromém gymnáziu dost spolužáků, pro jejichž rodiče bylo školné hodně bolestivá položka rodinného rozpočtu, nikoliv záležitost toho, že si odřeknu dvě dražší dovolené a auto vyměním o dva roky později).

Řešení musí začít z opačné strany. Nepředstavují ho spektakulární gesta radních rušících víceletá gymnázia, ale tvrdá práce na záchraně druhého stupně základních škol a výhledově vytváření institučně propustného vzdělávání přibližně od sedmé třídy do maturity. To ovšem už není záležitost krajů, ale státní politiky -- a v reálném světě to znamená navýšení výdajů na školství (ovšem nejspíše by to navýšení nebylo vyšší než náklady současných spontánních předčasných ukončení vzdělávání ve středním odborném školství).