Když v říjnu Královéhradecký a Středočeský kraj oznámily záměr převést část kapacity z osmiletých gymnázií na čtyřletá, odpovědí byla petice za zachování „výběrové větve“ středoškolského vzdělávání. Individuální snahy rodičů zachovat výhodnější podmínky pro své děti ukazují na systémové problémy českého středního školství.

Především platí, že míst na všeobecně vzdělávacích oborech — gymnáziích a lyceích — je méně než zájemců a zájemkyň. Data dlouhodobě ukazují, že v ČR oproti ostatním zemím výrazně víc mladých lidí po základní škole nastoupí do odborného vzdělávání namísto do čím dál žádanějšího a žádoucího univerzálního.

Přede dveřmi své vysněné školy končí každý rok víc než desetina deváťáků a děváťaček — a to nebereme v úvahu taktizování s omezeným počtem přihlášek, které vede rodiny k preventivnímu omezování vzdělávacích ambic ještě před zkouškami.

Kraje tak dlouhodobě provádějí sociální inženýrství a nutí mladé lidi nastupovat na jinou školu, než jaká by odpovídala jejich vlastní volbě. Můžeme se jen domýšlet, jestli je to důsledek setrvačnosti myšlení nebo lobování místních montoven, které požadují levnou a přitom úzce specializovanou pracovní sílu. Řemeslo jistě může mít zlaté dno, ovšem řemeslo svobodně zvolené a dobrovolně provozované; nutit do něj patnáctileté žáky a žačky jde proti evropským i celosvětovým trendům.

Důsledkem tohoto nastavení jsou každoroční dlouhé Hladové hry s nelítostným koncem: rodiče platí přípravné kurzy, děti měsíce žijí v nervózním režimu blížících se zkoušek, devátá třída se místo smysluplnému vyučování věnuje drilu cermatových přijímaček — a stejně to nestačí. Tomu všemu by přitom předešlo navýšení počtu míst na gymnáziích a lyceích pro všechny, kdo o ně stojí. Navíc v situaci, kdy počet uchazečů a uchazeček v každém roce vidíme s patnáctiletým předstihem prostřednictvím demografických dat.

Počty jsou prosté: Dokud máme nedostatek míst na gymnáziích, je dobré každé z nich. Rozhodnutí převést osmileté gymnázium na čtyřleté přitom není útokem na všeobecné vzdělávání, nýbrž jeho rozšířením.

Třídění není cestou

Dalším z výrazných problémů českého školství je totiž posedlost tříděním dětí podle jejich údajných kvalit. Argumentem zastánců víceletých gymnázií — a deklarovaným smyslem jejich existence — je kvalitnější vzdělání pro nadanější výsek populačního ročníku. Jenže data a na nich založené studie takový předpoklad jednoduše nepotvrzují.

Třídění dětí na konci páté třídy nedává smysl zejména proto, že poškozuje společnost jako celek tím, že zvyšuje nerovnost a omezuje sociální mobilitu, aniž by vedlo měřitelnému zlepšení vzdělávacích výsledků. Především ale neplní svůj deklarovaný účel. Přestože dostat se na víceleté gymnázium je násobně těžší než na čtyřleté, přijímačky děti netřídí podle nadání, ale podle rodinného zázemí.

Analýza Jany Strakové provedená v českém prostředí ukazuje, že na víceletých gymnáziích nestudují nadanější děti, ale děti z rodin s vysokým socioekonomickým statusem a kulturním kapitálem. Po očištění výsledků žáků o počáteční výkon a rodinné zázemí přidaná hodnota víceletých gymnázií překvapivě není vyšší než u základních škol a následného studia na gymnáziu čtyřletém. Ke stejným závěrům (s výjimkou mírně lepších výsledků v oblasti čtenářské gramotnosti) došli i autoři a autorky novější studie pražské pedagogické fakulty.

Změřit „nadání“ deseti- nebo jedenáctiletých dětí bez faktoru rodinného prostředí navíc prostě nejde provést dobře, i kdybychom k tomu měli rozumné důvody. Vzdělanější a majetnější rodiče totiž umějí systém lépe číst, mají peníze na přípravné kurzy, rozumějí přijímacím strategiím a dokážou pro své děti vyjednat kompenzaci případných znevýhodnění v pedagogicko-psychologických poradnách. A mají nakonec i silnější společenský vliv a lepší schopnost sdělit své postoje politikům, kteří pravidla tvoří a udržují v provozu.

Nerovné podmínky

Víceleté gymnázium tak funguje jako filtr, který rozděluje děti podle rodinného kapitálu. Petice rodičů za jejich zachování můžeme pochopit lidsky — všichni bereme ohledy na prvním místě na své děti — ale ne s ohledem na systémové nastavení kvalitního a spravedlivého vzdělání pro všechny. Místo privilegovaných institucí, kde děti z „lepších“ rodin navážou užitečné kontakty se sobě podobnými bez rušivé přítomnosti ostatních, potřebujeme podnětné prostředí pro všechny.

Český model místo toho nutí mladé lidi projít hned dvěma diskriminačními síty: velmi ranou selekcí (na víceletá gymnázia) a robustním oddělením všeobecného a odborného vzdělávání po devítce. Děti z méně vzdělaných rodin končí častěji v učebních a odborných oborech, zatímco gymnázia a lycea zůstávají doménou privilegovanějších vrstev.

V ideálním světě bychom dávno dokončili širší reformu: Postupné rušení víceletých gymnázií při posílení kvalitního všeobecného vzdělávání po deváté třídě. A proměnu odborných škol tak, aby poskytovaly pevný všeobecný základ a průchozí cesty k dalšímu studiu. V reálném světě ale kraje pracují s omezenou kapacitou škol i rozpočtů.

Převod víceletých gymnázií na čtyřletá je proto pragmatický krok správným směrem. Neřeší všechno, část vzdělávací kapacity ale vrací do věku, kde selekce deformuje sociální strukturu méně. Měli bychom je proto — dokud se náš svět víc nepřiblíží tomu ideálnímu se vzděláním dostupným pro všechny — uvítat aspoň jako dílčí posun správným směrem.

Autor vyučuje na gymnáziu.