Hlavními zpravodajskými médii proběhla v minulém týdnu zpráva o protestech žáků základní školy v Dukelské ulici v jihočeských Strakonicích. O události se referovalo především v nepatřičně bulvárním rámci a se zjevnou senzacechtivostí. Přitom si zaslouží soustředěnější pozornost, neboť dává nahlédnout do atmosféry v českých školách.

Studenti školy s podpůrnými transparenty a pokreslenými tričky se shromáždili před školní budovou na protest proti výpovědi, kterou dostal jejich oblíbený mladý učitel angličtiny, který se odvážil nerespektovat absurdně zatvrzelé standardy výuky českého školství.

Hlavně aby byla slovíčka do sloupečků

Vedení školy mělo po stížnostech na jedenatřicetiletého angličtináře Matěje Štrbíka udělat na jeho hodinách hospitaci a následně mu — podle slov pedagoga pro server iDNES — bylo vyčteno, že dětem nedůsledně opravuje chyby a že slovníčky, tedy sešity, do nichž si žáci opisují slovíčka, nejsou vedeny tradiční sloupcovou formou. Štrbík naopak děti vedl k tomu, aby se nová slovíčka a pojmy učili moderní formou takzvaných myšlenkových map. Jak sám říká, snažil se s žáky navázat přátelštější, osobnější vztah a bavit se také o tématech, na něž si jiní učitelé netroufli.

„Byly to zábavnější hodiny, dokázal nás zaujmout. Rozhodli jsme se ho podpořit, když jsme se dozvěděli, že mu hrozí vyhazov. Nikdo nás nenutil, abychom šli křičet pod okna a vyráběli transparenty. Prostě jsme se mezi sebou domluvili přes sociální sítě a vše připravili už přes víkend,“ popsal jeden z účastníků studentského protestu serveru iDNES.

Podle ředitele školy bylo důvodů k učitelově propuštění více, odmítl je však dále komentovat. Ohradil se přitom proti tomu, „že tady nějaká taková akce vůbec vznikla a že jsou do toho zatahovány děti“. Prohlášení podepsalo kromě vedení školy také šestašedesát zaměstnanců školy. Naopak tři sta žáků a rodičů podepsalo petice proti vyhazovu oblíbeného učitele. Vedení školy pak rozeslalo rodičům dopis, ve kterém píše, že žákům ani jejich rodičům nepřísluší právo vstupovat do pracovněprávních vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci.

Nejde o jediný podobný případ z poslední doby, kdy se studenti organizovali a spontánně postavili na stranu pedagogů s moderními, nesystémovými metodami, kteří čelili tlaku konzervativního vedení školy. Velmi podobná situace nastala o dva měsíce dřív na obchodní akademii v Ústí nad Labem, kde studenti a studentky zorganizovali jednodenní stávku na protest proti řediteli Romanu Jirešovi. Kvůli neshodám s ním měla ze školy odejít oblíbená učitelka a dosavadní zástupkyně ředitele Lucie Tesařová.

Stávkující požadovali odstoupení ředitele nebo změnu jeho autoritářského, represivního přístupu ke studentům i pedagogům. Přestože učitelka po vlně vyjádřené solidarity svou výpověď stáhla, část studentů a učitelů se s tím nespokojila a dala dohromady petici za odvolání ředitele školy. Ten podle nich zavrhuje moderní způsoby výuky a zostuzuje učitele, kteří je používají, shazuje žáky, jedná s nimi direktivně a nereflektuje jejich podněty. Diskuse v rámci školního parlamentu jsou redukovány na formální rituál.

Tyto příklady z poslední doby jsou specifické tím, že se v nich protestující mládež omezuje na konkrétní požadavky vůči politice školy. Oproti tomu studentské stávky za klima nebo iniciativa Vyjdi ven za ochranu ústavnosti a demokracie byly celorepublikové, organizované protesty, zasahující do širšího společenského kontextu.

Přestože se v české společnosti po třiatřiceti letech od pádu totality demokratická kultura — pomalu, nerovnoměrně, vrstevnatě, ale přece jen — usazuje, ve školních institucích se prosazuje jen ztuha, velmi malými, dílčími kroky.

Žákovská parlamentní pseudodemokracie

Jako nástroj formálně proklamované školní demokracie slouží žákovské parlamenty, tedy orgány, jež mají zajišťovat komunikaci mezi studenty a vedením školy. Na většině českých škol jsou však školní parlamenty trestuhodně, až groteskně redukovány, a třídní zástupci v parlamentu fungují spíše jako svého druhu nástěnky, poslové předávající třídám informace a pokyny od vedení.

Sami studentští zástupci jsou nezřídka vybíraní třídním učitelem jakožto nejsvědomitější, nejspolehlivější, potažmo nejloajálnější studenti a reálné volby do školní rady, fungující v elitních školách ve velkých městech, jsou na mnohých maloměstských školách utopií.

Jádro demokracie a svobodné kultury na školách však nespočívá v zastupitelských sborech. Tvoří ji individuální akce, iniciativy, svoboda slova, využívaná skrze nezávislé studentské časopisy: skutečně studentské, a nikoli školní, které vznikají pod kontrolou vedení školy a slouží spíš jako výčet návštěv divadel a absolvovaných exkurzí či sportovních utkání za poslední měsíc. Může jít ale i o improvizované internetové projekty, jako jsou recesistické či meme profily, dělající si neškodnou legraci ze školní každodennosti, či využívají anonymitu ke kritice konkrétních učitelů, na niž mezi zdmi školy není prostor.

Proti proudu zatvrzelého systému jdou dnes zpravidla pouze jednotlivci z řad studentů, učitelů, rodičů. Těm se však soukolí starého systému všemožně staví na odpor. Progresivním učitelům tak, jako ve školách ve Strakonicích nebo v Ústí nad Labem.

Aktivním studentům, kteří svou energii a kreativitu věnují vedle — a jistě částečně na úkor — školy i mimoškolním aktivitám, které jim ale dávají minimálně srovnatelný či větší smysl než formální školní výuka, učitelé většinou jejich situaci všemožně ztěžují a odmítají jim vycházet vstříc, například co se týče náhradních termínů testů či absence.

Životní lekce mocenského monopolu

Konzervativní setrvačnost českého školství je systémového rázu a z logiky věci se mění pomalu a těžko. V myslích většiny odpovědných aktérů ve vzdělávání je totiž vědomě či nevědomě zakořeněný mocenský model, v němž si škola drží monopol na vědění a funguje takřka jako továrna na vzdělání.

Do školy nastupuje nedokonalá, hrubá forma, kdežto na konci z výrobní linky sjíždí hotoví lidé, připravení k uplatnění na „trhu práce“. Jako když do tiskárny dovezou papír a z tiskárny odvážejí hotovou knihu, popsanou obsahem, se stránkami pěkně poskládanými za sebou.

Do školy v tomto myšlenkovém vzorci tedy nepřichází rovnocenná lidská bytost, již na základě jejích individuálních předpokladů pomáháme rozvíjet schopnosti a dovednosti a kultivujeme její schopnost kriticky a analyticky myslet. Přichází nepopsaný list, který pedagog popisuje vědomostmi.

Takové mentální nastavení potom determinuje mocenský vztah učitele jako toho, kdo vědomosti předává, a studenta jako toho, kdo vědomosti bezvýhradně přijímá. Takováto jednosměrná dynamika vztahu z logiky věci nepřipouští diskusi nebo kritiku.

A odtud jsme už jenom malý krok od celkové neochoty brát studenty vážně, naslouchat jim, zohledňovat jejich připomínky, a vůbec vytvářet demokratické, otevřené, respektující školní prostředí.

Individuální, spontánní vzepětí občanské společnosti na školách však mohou být nadějí a inspirací, že demokratická kultura se i ve zdech tak konzervativních institucí, jako jsou školy, může formovat.

Je to v zájmu nás všech. Pokud mladé lidi učíme, že mají pasivně přijímat informace a plnit příkazy, že polemika či kritika je znakem drzosti a neomalenosti, že existuje jednoznačná, přirozená a nutná hierarchie, že zasedání zastupitelského orgánu je spíš formální obřad a že prostor pro vlastní aktivity se nepřipouští — pak se nemůžeme divit, že svou pasivní roli přijímají na celý život, při konzumaci informací i u volebních uren, do nichž vhazují svůj hlas autoritativním vůdcovským gaunerům.