Vzdělávání je politická záležitost. O práci a životním díle brazilského pedagoga a myslitele Paula Freireho to platí doslova. Na začátku šedesátých let se stal hlavní postavou snah naučit chudé brazilské rolníky číst a zároveň kriticky porozumět vlastní situovanosti ve společenském uspořádání.

Lidé se učili slabikovat pomocí obrázků promítaných na zdi svých obydlí a diskutovali o příčinách problémů, které pociťují. Přímý politický rozměr měl už samotný boj s negramotností. Podle dobových brazilských zákonů mohli volit jen ti, kdo uměli číst a psát. Rolníci se tak díky Freireho vzdělávacím programům stávali také občany.

Ve vládou podporovaném programu měl Freire v plánu naučit číst dva miliony lidí, což by byla voličská síla, které mohla zásadním způsobem posílit možnost prosazování levicových reforem a ohrozit privilegia úzké vrstvy ekonomických elit. Není tedy náhoda, že když se v roce 1964 chopila vlády diktatura vojenské junty, která se přesně těchto procesů obávala, program byl zrušen. Freire byl krátce nato uvězněn a nakonec donucen k emigraci.

Freireho programy nebyly ovšem v žádném případě pouhým trikem, pomocí kterého měla levice vyhrát ve volbách. Spojení vzdělávání a politiky nemá dopady jen na pojetí vzdělávání (které není nikdy politicky neutrální), ale utváří i určité pojetí politiky. Pedagogika utlačovaných tak není jen knihou shrnující Freireho pedagogické principy, ale je to také a možná především text o politice a určité vizi společenské změny.

Bohatě odkazuje na filosofy, intelektuály a revolucionáře, kteří utvářeli krajinu diskusí o radikální politice pozdních šedesátých let. Ta byla specifická nejen vrcholící krizí komunistických stran a oficiálního sovětského marxismu, ale také nástupem nových hnutí spojených se studentskými revolucemi nebo antikoloniálními osvobozeneckými boji. Freireho myšlení nese stopy těchto pohybů, ke kterým zároveň zásadně přispělo.

Mezi třídou a lidem

Při četbě Pedagogiky utlačovaných může některé čtenáře a čtenářky vyděsit radikální rétorika či autorova podpora kubánské revoluce. Strašidlo komunismu bylo ostatně užitečným nástrojem, který proti Freiremu upotřebila vojenská diktatura v šedesátých letech, ale nedávno doslouživší brazilský prezident Bolsonaro, který se Freireho a všechny zmínky o něm rozhodl vymazat ze vzdělávacího systému.

Velká část Freireho polemiky je ovšem namířená proti dobovému marxismu a politickým strategiím komunistických stran. Na prvním místě jde o odmítnutí leninského pojetí revoluční avantgardy, kterou by masy měly slepě následovat. Podle Freireho tento přístup nikdy nemůže přinést skutečné osvobození. Pokud nenabídne revoluční hnutí jiný typ vztahu mezi masami a jejich představiteli, revoluce stěží přinese skutečné osvobození a pravděpodobně jen nahradí staré utlačovatele novými.

Dialog, na který klade Freire velký důraz, je způsobem, jakým má v revolučním hnutí probíhat výměna mezi politickými lídry a širokou základnou. Vzdělávání je pak nutnou součástí takové politiky, která nespočívá v tom, naučit obyčejné lidi slabikovat poučky sepsané politickými profesionály a specialisty, ale dát jim do rukou prostředky, skrze které mohou formulovat vlastní obtíže, touhy a strategie.

Emancipace už tak není pouze vnějším cílem hnutí, ale procesem, který se odehrává v něm samém. Právě tento moment je politicky nejradikálnější příspěvek Freireho pedagogiky, který i dnes pobuřuje i politické vůdce a myslitele, které byste asi nepodezřívali, že mají něco společného s leninským konceptem revoluce.

Druhý postulát komunistického hnutí, který Freire opustil, sahá až za Lenina k samotným základům marxismu: vzdává se pojmu třídy. Neochota používat toto slovo není jen projevem terminologického sporu, ale má praktické příčiny a důsledky. Marxismus z dobrých důvodů chápe jako hlavního aktéra společenské změny dělnickou třídu. Je to její místo v jádru kapitalistického systému, její organizovanost spojená s časem společně stráveným při výrobním procesu, ale především její práce, která je motorem kapitalistického hospodářství a také mocnou pákou, o kterou lze opřít politický konflikt.

Brazílie šedesátých let se sice rychle industrializovala, ale její hospodářství bylo stále založeno především na zemědělství a velká část nejchudších lidí žila mimo města. To je také důvod proč se levicová politika — jedno zda revoluční, nebo umírněněná — nemohla spoléhat výlučně na dělnickou třídu. Freire, který sám pracoval právě především s chudými rolníky, proto mluví o lidu jakožto širším pojmu, který tvoří protiklad k úzké vrstvě vládnoucích elit; případně odkazuje k obecnému protikladu utlačujících a utlačovaných, který překračuje jasně vymezený vztah dělníka a kapitalisty.