Vzdělávání je politická záležitost. O práci a životním díle brazilského pedagoga a myslitele Paula Freireho to platí doslova. Na začátku šedesátých let se stal hlavní postavou snah naučit chudé brazilské rolníky číst a zároveň kriticky porozumět vlastní situovanosti ve společenském uspořádání.

Lidé se učili slabikovat pomocí obrázků promítaných na zdi svých obydlí a diskutovali o příčinách problémů, které pociťují. Přímý politický rozměr měl už samotný boj s negramotností. Podle dobových brazilských zákonů mohli volit jen ti, kdo uměli číst a psát. Rolníci se tak díky Freireho vzdělávacím programům stávali také občany.

Ve vládou podporovaném programu měl Freire v plánu naučit číst dva miliony lidí, což by byla voličská síla, které mohla zásadním způsobem posílit možnost prosazování levicových reforem a ohrozit privilegia úzké vrstvy ekonomických elit. Není tedy náhoda, že když se v roce 1964 chopila vlády diktatura vojenské junty, která se přesně těchto procesů obávala, program byl zrušen. Freire byl krátce nato uvězněn a nakonec donucen k emigraci.

Freireho programy nebyly ovšem v žádném případě pouhým trikem, pomocí kterého měla levice vyhrát ve volbách. Spojení vzdělávání a politiky nemá dopady jen na pojetí vzdělávání (které není nikdy politicky neutrální), ale utváří i určité pojetí politiky. Pedagogika utlačovaných tak není jen knihou shrnující Freireho pedagogické principy, ale je to také a možná především text o politice a určité vizi společenské změny.

Bohatě odkazuje na filosofy, intelektuály a revolucionáře, kteří utvářeli krajinu diskusí o radikální politice pozdních šedesátých let. Ta byla specifická nejen vrcholící krizí komunistických stran a oficiálního sovětského marxismu, ale také nástupem nových hnutí spojených se studentskými revolucemi nebo antikoloniálními osvobozeneckými boji. Freireho myšlení nese stopy těchto pohybů, ke kterým zároveň zásadně přispělo.

Mezi třídou a lidem

Při četbě Pedagogiky utlačovaných může některé čtenáře a čtenářky vyděsit radikální rétorika či autorova podpora kubánské revoluce. Strašidlo komunismu bylo ostatně užitečným nástrojem, který proti Freiremu upotřebila vojenská diktatura v šedesátých letech, ale nedávno doslouživší brazilský prezident Bolsonaro, který se Freireho a všechny zmínky o něm rozhodl vymazat ze vzdělávacího systému.

Velká část Freireho polemiky je ovšem namířená proti dobovému marxismu a politickým strategiím komunistických stran. Na prvním místě jde o odmítnutí leninského pojetí revoluční avantgardy, kterou by masy měly slepě následovat. Podle Freireho tento přístup nikdy nemůže přinést skutečné osvobození. Pokud nenabídne revoluční hnutí jiný typ vztahu mezi masami a jejich představiteli, revoluce stěží přinese skutečné osvobození a pravděpodobně jen nahradí staré utlačovatele novými.

Dialog, na který klade Freire velký důraz, je způsobem, jakým má v revolučním hnutí probíhat výměna mezi politickými lídry a širokou základnou. Vzdělávání je pak nutnou součástí takové politiky, která nespočívá v tom, naučit obyčejné lidi slabikovat poučky sepsané politickými profesionály a specialisty, ale dát jim do rukou prostředky, skrze které mohou formulovat vlastní obtíže, touhy a strategie.

Emancipace už tak není pouze vnějším cílem hnutí, ale procesem, který se odehrává v něm samém. Právě tento moment je politicky nejradikálnější příspěvek Freireho pedagogiky, který i dnes pobuřuje i politické vůdce a myslitele, které byste asi nepodezřívali, že mají něco společného s leninským konceptem revoluce.

Druhý postulát komunistického hnutí, který Freire opustil, sahá až za Lenina k samotným základům marxismu: vzdává se pojmu třídy. Neochota používat toto slovo není jen projevem terminologického sporu, ale má praktické příčiny a důsledky. Marxismus z dobrých důvodů chápe jako hlavního aktéra společenské změny dělnickou třídu. Je to její místo v jádru kapitalistického systému, její organizovanost spojená s časem společně stráveným při výrobním procesu, ale především její práce, která je motorem kapitalistického hospodářství a také mocnou pákou, o kterou lze opřít politický konflikt.

Brazílie šedesátých let se sice rychle industrializovala, ale její hospodářství bylo stále založeno především na zemědělství a velká část nejchudších lidí žila mimo města. To je také důvod proč se levicová politika — jedno zda revoluční, nebo umírněněná — nemohla spoléhat výlučně na dělnickou třídu. Freire, který sám pracoval právě především s chudými rolníky, proto mluví o lidu jakožto širším pojmu, který tvoří protiklad k úzké vrstvě vládnoucích elit; případně odkazuje k obecnému protikladu utlačujících a utlačovaných, který překračuje jasně vymezený vztah dělníka a kapitalisty.

Pojem lidu může znít zastarale — a sám Freire ve svých pozdějších pracích hovoří o kritickém občanství — uchovává však v sobě důležitý moment. Překračuje fixaci na dělnickou třídu, která staví jednu skupinu utlačovaných nad všechny ostatní, ale zároveň neopouští přesvědčení, že emancipační politika je záležitostí kolektivních aktérů a nemá se spoléhat pouze na osvícená individua.

Tak jako je vzdělávání ve Freireho pojetí kolektivním procesem, je i emancipační politika nutně spojená s hledáním kolektivních zájmů a jejich společným prosazováním. Tato tradice ostatně přežívá v tradici politiky sociálních — ve španělštině či portugalštině „lidových“ — hnutích, která je v Latinské Americe obzvlášť bohatá — a dosud pracuje s přístupy kritické pedagogiky.

Mezi marxismem a humanismem

Dalším velkým tématem marxismu šedesátých let byl návrat člověka do mechanické a zatuhlé marxistické teorie i praxe. V dějinných schématech a ekonomizujícím pohledu na společnost i člověka se ztrácel hlubší rozměr lidské existence a část marxistických intelektuálů se poohlížela po intelektuálních zdrojích, které měly tento deficit překonat.

Zásadní pro udržení návaznosti na marxismus bylo objevení rukopisů mladého Marxe. V nich totž ještě nad ekonomickými úvahami převažuje obecněji pojatá hegelovská dialektika pána a raba, ale objevuje se také koncept odcizení, které je možné chápat nejen ekonomicky — ve smyslu odcizení pracujících od plodů jejich práce, ale také v existenciálním smyslu — jako odcizení člověka od smysluplné existence.

V takzvaném marxistickém humanismu se setkává Marxův důraz na sociální a ekonomickou podmíněnost člověka a myšlenky filosofů, ze kterých v Pedagogice utlačovaných vychází Freire. Najdeme mezi nimi Jeana Paula Sartra, Simon de Beauvoir a další představitele francouzského existancialismu, ale také Ericha Fromma nebo českého humanistického marxistu Karla Kosíka.

Humanistické hodnoty tvoří vedle úsilí o sociální spravedlnost stěžejní motiv Freireho knihy. Vzdělání je tu nástroj rozvoje člověka, jemuž se nabízí osvobodit se skrze kritické myšlení od falešných představ o sobě samém i o světě, získat moc nad vlastním osudem a navázat rovné vztahy s druhými. Freireho kritika toho, co nazývá „bankovním vzděláváním“, je také kritikou institucí a hierarchií, ve kterých se člověk stává pouhým příjemcem předpřipravených informací a nemůže aktivně rozvíjet sebe sama. Osvobození se od ekonomického útlaku je nutnou, ale nikoli dostačující podmínkou skutečné emancipace.

Freireho myšlení se vedle humanistické interpretace marxismu opírá i o humanistickou interpretaci křesťanství, jaká se objevovala v šedesátých letech v takzvaném marxisticko-křesťanském dialogu, ale také v podobě v Latinské Americe zvlášť vlivné teologie osvobození. Oba tyto intelektuální proudy Freireho významně ovlivnily.

U Ježíše hledal místo zázraků jádro humanistického přístupu k člověku. Boží království zaslíbené chudým nechápal (podobně jako teologie osvobození) jako útěchu odloženou kamsi do posmrtného života, ale rozuměl mu jako závazku k angažovanosti proti „strukturálnímu hříchu“ nespravedlivého společenského uspořádání.

V Pedagogice utlačovaných tak můžeme narazit na všechny tři křesťanské ctnosti: víru, naději a lásku. Je to ovšem především víra v člověka a jeho potenciál být něčím více než jen předmětem útlaku; je to láska, která otevírá cestu k dialogu, na který klade kritická pedagogika takový důraz; a je to naděje, která otevírá možnost změny a zpochybňuje trvalost současného společenského uspořádání. Ne neprávem dávají někteří autoři Freireho myšlení do souvislosti se „sekulární teologií“.

Mezi vzděláváním a učením

Freireho přístup pochopitelně vzbudil kritiku z celé řady stran. Ta nejzajímavější pochází většinou od jeho žáků a těch, kteří sami pracovali s jeho pojetím pedagogiky. Freirem představené způsoby boje proti negramotnosti se uplatnily v celé řadě zemí, ale nešlo jen o ně: Pojetí vzdělávání jako posílení moci těch, kteří ji nemají, se stalo nedílnou součástí přístupu celé řady sociálních hnutí.

Pedagogika utlačovaných se tak, v souladu se svými principy, rozvíjela pod vlivem celé řady kontextů a v některých narážela i na své meze. Z politického hlediska je jednou z těch nejzásadnějších mezí chybějící citlivost k různým typům útlaku, jejichž kritika se od šedesátých let silně rozvinula. Patří mezi ně především otázky ekologie, feminismu a dekolonizace.

Není namístě odsuzovat Freireho za to, že ve víc než půl století starém textu schází témata, která dnes znějí veřejným prostorem. Problém je spíš v tom, že se na těchto tématech ukazují hlubší omezení některých Freireho východisek. Humanistický model totiž sice posloužil pro provzdušnění konformistických vzdělávacích systémů i oficiálního marxismu, pracuje ale s určitou vizí člověka a jeho osvobození, které však nejsou skutečně univerzální, ale jen se tak tváří.

Tuto zkušenost pojmenovali na praktické úrovni kritičtí pedagogové, kteří pracovali ve vesnicích rolníků a původních obyvatel v peruánských Andách. Dospěli postupně k tomu, že metody, s nimiž pracují, mají být sice otevřené zkušenosti místních, ale ve skutečnosti předpokládají určitou vizi světa, jež je v některých ohledech s pohledem místních v rozporu.