Vzdělávání je politická záležitost. O práci a životním díle brazilského pedagoga a myslitele Paula Freireho to platí doslova. Na začátku šedesátých let se stal hlavní postavou snah naučit chudé brazilské rolníky číst a zároveň kriticky porozumět vlastní situovanosti ve společenském uspořádání.

Lidé se učili slabikovat pomocí obrázků promítaných na zdi svých obydlí a diskutovali o příčinách problémů, které pociťují. Přímý politický rozměr měl už samotný boj s negramotností. Podle dobových brazilských zákonů mohli volit jen ti, kdo uměli číst a psát. Rolníci se tak díky Freireho vzdělávacím programům stávali také občany.

Ve vládou podporovaném programu měl Freire v plánu naučit číst dva miliony lidí, což by byla voličská síla, které mohla zásadním způsobem posílit možnost prosazování levicových reforem a ohrozit privilegia úzké vrstvy ekonomických elit. Není tedy náhoda, že když se v roce 1964 chopila vlády diktatura vojenské junty, která se přesně těchto procesů obávala, program byl zrušen. Freire byl krátce nato uvězněn a nakonec donucen k emigraci.

Freireho programy nebyly ovšem v žádném případě pouhým trikem, pomocí kterého měla levice vyhrát ve volbách. Spojení vzdělávání a politiky nemá dopady jen na pojetí vzdělávání (které není nikdy politicky neutrální), ale utváří i určité pojetí politiky. Pedagogika utlačovaných tak není jen knihou shrnující Freireho pedagogické principy, ale je to také a možná především text o politice a určité vizi společenské změny.

Bohatě odkazuje na filosofy, intelektuály a revolucionáře, kteří utvářeli krajinu diskusí o radikální politice pozdních šedesátých let. Ta byla specifická nejen vrcholící krizí komunistických stran a oficiálního sovětského marxismu, ale také nástupem nových hnutí spojených se studentskými revolucemi nebo antikoloniálními osvobozeneckými boji. Freireho myšlení nese stopy těchto pohybů, ke kterým zároveň zásadně přispělo.

Mezi třídou a lidem

Při četbě Pedagogiky utlačovaných může některé čtenáře a čtenářky vyděsit radikální rétorika či autorova podpora kubánské revoluce. Strašidlo komunismu bylo ostatně užitečným nástrojem, který proti Freiremu upotřebila vojenská diktatura v šedesátých letech, ale nedávno doslouživší brazilský prezident Bolsonaro, který se Freireho a všechny zmínky o něm rozhodl vymazat ze vzdělávacího systému.

Velká část Freireho polemiky je ovšem namířená proti dobovému marxismu a politickým strategiím komunistických stran. Na prvním místě jde o odmítnutí leninského pojetí revoluční avantgardy, kterou by masy měly slepě následovat. Podle Freireho tento přístup nikdy nemůže přinést skutečné osvobození. Pokud nenabídne revoluční hnutí jiný typ vztahu mezi masami a jejich představiteli, revoluce stěží přinese skutečné osvobození a pravděpodobně jen nahradí staré utlačovatele novými.

Dialog, na který klade Freire velký důraz, je způsobem, jakým má v revolučním hnutí probíhat výměna mezi politickými lídry a širokou základnou. Vzdělávání je pak nutnou součástí takové politiky, která nespočívá v tom, naučit obyčejné lidi slabikovat poučky sepsané politickými profesionály a specialisty, ale dát jim do rukou prostředky, skrze které mohou formulovat vlastní obtíže, touhy a strategie.

Emancipace už tak není pouze vnějším cílem hnutí, ale procesem, který se odehrává v něm samém. Právě tento moment je politicky nejradikálnější příspěvek Freireho pedagogiky, který i dnes pobuřuje i politické vůdce a myslitele, které byste asi nepodezřívali, že mají něco společného s leninským konceptem revoluce.

Druhý postulát komunistického hnutí, který Freire opustil, sahá až za Lenina k samotným základům marxismu: vzdává se pojmu třídy. Neochota používat toto slovo není jen projevem terminologického sporu, ale má praktické příčiny a důsledky. Marxismus z dobrých důvodů chápe jako hlavního aktéra společenské změny dělnickou třídu. Je to její místo v jádru kapitalistického systému, její organizovanost spojená s časem společně stráveným při výrobním procesu, ale především její práce, která je motorem kapitalistického hospodářství a také mocnou pákou, o kterou lze opřít politický konflikt.

Brazílie šedesátých let se sice rychle industrializovala, ale její hospodářství bylo stále založeno především na zemědělství a velká část nejchudších lidí žila mimo města. To je také důvod proč se levicová politika — jedno zda revoluční, nebo umírněněná — nemohla spoléhat výlučně na dělnickou třídu. Freire, který sám pracoval právě především s chudými rolníky, proto mluví o lidu jakožto širším pojmu, který tvoří protiklad k úzké vrstvě vládnoucích elit; případně odkazuje k obecnému protikladu utlačujících a utlačovaných, který překračuje jasně vymezený vztah dělníka a kapitalisty.

Pojem lidu může znít zastarale — a sám Freire ve svých pozdějších pracích hovoří o kritickém občanství — uchovává však v sobě důležitý moment. Překračuje fixaci na dělnickou třídu, která staví jednu skupinu utlačovaných nad všechny ostatní, ale zároveň neopouští přesvědčení, že emancipační politika je záležitostí kolektivních aktérů a nemá se spoléhat pouze na osvícená individua.

Tak jako je vzdělávání ve Freireho pojetí kolektivním procesem, je i emancipační politika nutně spojená s hledáním kolektivních zájmů a jejich společným prosazováním. Tato tradice ostatně přežívá v tradici politiky sociálních — ve španělštině či portugalštině „lidových“ — hnutích, která je v Latinské Americe obzvlášť bohatá — a dosud pracuje s přístupy kritické pedagogiky.

Mezi marxismem a humanismem

Dalším velkým tématem marxismu šedesátých let byl návrat člověka do mechanické a zatuhlé marxistické teorie i praxe. V dějinných schématech a ekonomizujícím pohledu na společnost i člověka se ztrácel hlubší rozměr lidské existence a část marxistických intelektuálů se poohlížela po intelektuálních zdrojích, které měly tento deficit překonat.

Zásadní pro udržení návaznosti na marxismus bylo objevení rukopisů mladého Marxe. V nich totž ještě nad ekonomickými úvahami převažuje obecněji pojatá hegelovská dialektika pána a raba, ale objevuje se také koncept odcizení, které je možné chápat nejen ekonomicky — ve smyslu odcizení pracujících od plodů jejich práce, ale také v existenciálním smyslu — jako odcizení člověka od smysluplné existence.

V takzvaném marxistickém humanismu se setkává Marxův důraz na sociální a ekonomickou podmíněnost člověka a myšlenky filosofů, ze kterých v Pedagogice utlačovaných vychází Freire. Najdeme mezi nimi Jeana Paula Sartra, Simon de Beauvoir a další představitele francouzského existancialismu, ale také Ericha Fromma nebo českého humanistického marxistu Karla Kosíka.

Humanistické hodnoty tvoří vedle úsilí o sociální spravedlnost stěžejní motiv Freireho knihy. Vzdělání je tu nástroj rozvoje člověka, jemuž se nabízí osvobodit se skrze kritické myšlení od falešných představ o sobě samém i o světě, získat moc nad vlastním osudem a navázat rovné vztahy s druhými. Freireho kritika toho, co nazývá „bankovním vzděláváním“, je také kritikou institucí a hierarchií, ve kterých se člověk stává pouhým příjemcem předpřipravených informací a nemůže aktivně rozvíjet sebe sama. Osvobození se od ekonomického útlaku je nutnou, ale nikoli dostačující podmínkou skutečné emancipace.

Freireho myšlení se vedle humanistické interpretace marxismu opírá i o humanistickou interpretaci křesťanství, jaká se objevovala v šedesátých letech v takzvaném marxisticko-křesťanském dialogu, ale také v podobě v Latinské Americe zvlášť vlivné teologie osvobození. Oba tyto intelektuální proudy Freireho významně ovlivnily.

U Ježíše hledal místo zázraků jádro humanistického přístupu k člověku. Boží království zaslíbené chudým nechápal (podobně jako teologie osvobození) jako útěchu odloženou kamsi do posmrtného života, ale rozuměl mu jako závazku k angažovanosti proti „strukturálnímu hříchu“ nespravedlivého společenského uspořádání.

V Pedagogice utlačovaných tak můžeme narazit na všechny tři křesťanské ctnosti: víru, naději a lásku. Je to ovšem především víra v člověka a jeho potenciál být něčím více než jen předmětem útlaku; je to láska, která otevírá cestu k dialogu, na který klade kritická pedagogika takový důraz; a je to naděje, která otevírá možnost změny a zpochybňuje trvalost současného společenského uspořádání. Ne neprávem dávají někteří autoři Freireho myšlení do souvislosti se „sekulární teologií“.

Mezi vzděláváním a učením

Freireho přístup pochopitelně vzbudil kritiku z celé řady stran. Ta nejzajímavější pochází většinou od jeho žáků a těch, kteří sami pracovali s jeho pojetím pedagogiky. Freirem představené způsoby boje proti negramotnosti se uplatnily v celé řadě zemí, ale nešlo jen o ně: Pojetí vzdělávání jako posílení moci těch, kteří ji nemají, se stalo nedílnou součástí přístupu celé řady sociálních hnutí.

Pedagogika utlačovaných se tak, v souladu se svými principy, rozvíjela pod vlivem celé řady kontextů a v některých narážela i na své meze. Z politického hlediska je jednou z těch nejzásadnějších mezí chybějící citlivost k různým typům útlaku, jejichž kritika se od šedesátých let silně rozvinula. Patří mezi ně především otázky ekologie, feminismu a dekolonizace.

Není namístě odsuzovat Freireho za to, že ve víc než půl století starém textu schází témata, která dnes znějí veřejným prostorem. Problém je spíš v tom, že se na těchto tématech ukazují hlubší omezení některých Freireho východisek. Humanistický model totiž sice posloužil pro provzdušnění konformistických vzdělávacích systémů i oficiálního marxismu, pracuje ale s určitou vizí člověka a jeho osvobození, které však nejsou skutečně univerzální, ale jen se tak tváří.

Tuto zkušenost pojmenovali na praktické úrovni kritičtí pedagogové, kteří pracovali ve vesnicích rolníků a původních obyvatel v peruánských Andách. Dospěli postupně k tomu, že metody, s nimiž pracují, mají být sice otevřené zkušenosti místních, ale ve skutečnosti předpokládají určitou vizi světa, jež je v některých ohledech s pohledem místních v rozporu.

Klíčový je přitom místních lidí k přírodě. Freire pracuje se silným oddělením člověka od přírody. Člověk se odlišuje od přírody tím, že nabývá kritického vědomí, stává se hybatelem dějin, transformuje svět kolem sebe a přestává být jen objektem. Tradiční kosmologie místních lidí oproti tomu chápe člověka mnohem pevněji zasazeného v síti vztahů s tím, co osvícenství odděluje od člověka jakožto přírodu. Myšlení, které jasně nerozlišuje přírodu a kulturu, by ale pravděpodobně ve Freireho pojetí bylo chápáno jako „nekritické“ či „magické“.

Podobný problém ukazuje dekolonizační perspektiva. Zatímco Freireho humanismus vychází z představy univerzálních rysů lidského rozumu, ukazuje se, že rejstřík způsobů poznávání světa je mnohem širší. Projekty spojené s alfabetizací jsou podle některých kritiků problematické i proto, že sice posilují možnosti lidí hájit své zájmy na poli moderních politických institucí, mohou mít ale tendenci potlačovat jiné tradiční typy vědění a zpřetrhávat jejich komunitní předávání.

Humanistický důraz na svobodu jako kritické vystoupení z pout mýtů, tradice a komunity a zaujetí autonomní pozice založené na univerzálním rozumu tu ukazuje svou odvrácenou tvář. Navzdory Freireho důrazu na společenství a kolektivitu mohou této kritice padnout za oběť kromě falešných ideologií i blahodárné svazky s lidmi a světem kolem nás.

Vzdělavatelé pracující v peruánských Andách proto přehodnotili Freireho přístup a dali větší prostor podpoře místních lidí v rozvíjení komunit v souladu s vlastní tradicí a vztahu k okolní přírodě. S dilematem toho, co vše má přinést do vzdělávacího procesu vzdělávající a co nechat na vzdělávaném, nakolik má vzdělávající vzdělávat a nakolik se sám učit, se potýká ovšem sám Freire. Číst Pedagogiku utlačovaných dnes ukazuje, že její autor si nebyl a nemohl být vědom určitých limitů, které plynou z předpokladů, jež považoval za univerzální.

Ve Freireho myšlení je ovšem také prvek, který později nazval „velikonoční zkušeností“, zážitkem vzdělávajícího, který vstoupí do tak hlubokého dialogu se vzdělávaným a jeho světem, že je připraven vzdát se svých teorií a postojů, které si do dialogu přináší. Je to tedy křesťanská metafora smrti a nového zrození. Nalézání a překonávání limitů pedagogiky utlačovaných v setkání s druhým je tak nakonec jejím nejvlastnějším projevem.

Mezi konfliktem a dialogem

Zdá se, že celá řada Freireho důrazů se začíná prosazovat. Leckde se mluví o alternativním vůči vzdělávání, jež si hledá cestu i do běžného institucionálního školství. Dialog, komunikace a odpor hierarchickým a zkostnatělým strukturám se staly téměř módními pojmy. Co si ovšem počít s těmi pojmy z Pedagogiky utlačovaných, které tak módní nejsou a zároveň je nelze snadno ignorovat, protože jeden z nich se dostal i do názvu knihy? Jak si poradit s rozporem mezi utlačovanými a utlačujícími, který tvoří jádro Freireho úvah napříč celým textem?

Je pravda, že obecné rozdělení na utlačující a utlačované může být problematické. Jak jsme viděli výše, formy útlaků jsou různé, mohou se prolínat a stát proti sobě. Stejně tak je problematická představa o kolektivním překonání útlaku skrze jednorázově chápanou revoluci, která na některých místech textu probleskuje — i když sám Freire dobře věděl, že překonání útlaku je mnohem složitější cestou, spojenou právě se vzděláváním.

Nakonec je také jasné, že ne každá společnost vykazuje stejně markantní způsoby závislosti a podrobení jako Brazílie šedesátých let a ne vždy je tak možné narýsovat mezi utlačovateli a utlačovanými jasnou hranici.

Přesto je však dle mého názoru zásadní z kritické pedagogiky téma konfliktu zachovat. Pokud si vezmeme z Freireho díla důraz na dialog a odmítneme vidět konflikt, může naše práce zdegenerovat do podoby povinného pracovního teambuildingu, kde jsou sice všichni nabádáni sdílet své pocity a navazovat vztahy, nikdo se ale z dobrých důvodů neodváží vznést tu hlavní otázku, kterou mají všichni na mysli: proč musím trávit svůj čas tady, místo abych byl s rodinou nebo s přáteli?

Tam, kde existují na jedné straně zaměstnavatelé a na druhé zaměstnaní; tam, kde jsou jednak lidé, kteří musí vydělávat na nájem, a druhak lidé, kteří pracovat nemusí, protože vlastní domy; tam, kde existují ropné společnosti, a současně lidé, kterým bere životy klimatická katastrofa, tam všude na sebe naráží protichůdné zájmy.

Freire dobře ví, že tyto konflikty nezmizí prostě tak, že o nich přestaneme mluvit. Odmítá také řešení „falešné velkorysosti”, která utlačovaným nabízí jen dobročinnost a nechává je nadále bezmocné. Freire by ale nebyl ani zastáncem přístupu, který nechce „darovat ryby, ale radši naučit lidi rybařit“. Problém totiž většinou nespočívá ve schopnostech obyčejných lidí, ale v tom, kdo vlastní rybník.

Pedagogika utlačovaných je cestou, jak pomoci lidem uchopit příčiny společenských konfliktů, ale také posílit společnou kolektivní moc. Proto mluví Freire o vzdělávání jako o organizování. V pasáži, která je dnes aktuální stejně jako před padesáti lety, popisuje, jak pravicoví populisté manipulují s lidmi a získávají je na svou stranu skrze falešné sliby řešení jejich problémů.

Alternativa, kterou Freire nabízí ale nespočívá jen ve vzdělávání ke kritickému myšlení, které rozliší pravdivé informace od nepravdivých. Je založená i na organizování a budování moci lidí, kteří se pak mohou postavit svým problémům sami a zbaví se tak tragického dilematu mezi podporou těch, kteří jejich problémy ignorují, a podporou falešných spasitelů, kteří je využívají jen pro svůj prospěch.

Proto zájem o myšlenkové, a přitom velice praktické dědictví Paula Freireho nepatří jen do škol, ale měly by z něj čerpat komunity, odbory a sociální hnutí.

Předmluva ke knize Paulo Freire: Pedagogika utlačovaných, nakladatelství Neklid, Praha 2022.