Úvaha Ondřeje Holuba je jako obvykle zajímavá, dobře promyšlená, k jádru věci jdoucí. Z klasického levicového hlediska není nic, co by bránilo se s ní bezvýhradně ztotožnit. Nicméně, nedá se nic dělat, ale i tady je celková skutečnost společenského bytí ještě o mnoho složitější. A jestli nemá svět provždy ustrnout v zamrzlém pravolevém konfliktu, bude nevyhnutelné mít odvahu překračovat i tyto odvěké ideologické hranice. A to sice v obou směrech.

Centrální tézí autora článku je konstatování, že pro konzervativce všechny (novodobé) revoluce trpí tím základním protikladem, že nebyly schopny uvést do souladu princip svobody s principem rovnosti. Respektive přesněji, že ve jménu rovnosti fakticky potlačily lidskou svobodu.

Ano, Ondřej Holub naprosto správně a legitimně poukazuje na to, že za touto údajně ušlechtilou starostí o lidskou svobodu se ve skutečnosti většinou skrývá pokrytectví; snaha vytěsnit někam na okraj společenského zájmu oprávněná volání utlačovaných a znevýhodněných na tomto světě po tom, aby se jim dostalo nikoli pouze formální, nýbrž i reálné (materiální, sociální) rovnosti s těmi privilegovanými, bohatými, reálně vládnoucími.

Nicméně ta otázka, které se i přes všechno toto pokrytectví konzervativní pravice nelze natrvalo vyhnout, zní: nemají konzervativci ve věci samotné přece jenom určitou část pravdy? Nestojí principy svobody a rovnosti přece jenom objektivně ve vzájemném protikladu? Respektive: má světová levice, se svým dnešním programovým zaměřením, skutečný potenciál tento vzájemný protiklad těchto svou protichůdných principů skutečně pozitivním způsobem vyřešit?

Vraťme se napřed poněkud zpět do historie. Ondřej Holub jako příslušník mladšího ročníku už zřejmě nemá žádnou osobní (či rodinně tradovanou) zkušenost s tím, jak devastující vliv na životy lidí, a především na jejich osobní kreativitu měl stav socialistického rovnostářství. Kde všichni platili za naprosto sobě rovné nejen v občanském, ale (především) sociálním smyslu. Jmenovitě v ekonomice mělo toto rovnostářství naprosto devastující účinky: jakákoli kreativita, jakákoli inovace nejenže nebyla systémem honorována, nýbrž naopak státní podniky které se těchto inovací "dopouštěly" za ně byly většinou doslova potrestány tím, že jim pro příští rok byl zvýšen plán produkce.

Tato ekonomická nivelizace ve jménu ideologicky nařízené naprosté rovnosti všech se všemi měla tedy za důsledek jak naprostou ztrátu schopnosti technicko-ekonomických inovací, ale i ve všech oblastech života vedla k vládě principu neosobnosti. Každý kdo měl ambice nějakým způsobem svým vlastním výkonem, svou vlastní kreativitou vyniknout nad průměr, se pro strážce socialistické šedi stal okamžitě podezřelým elementem. A tak byla lidská osobitost systematicky ubíjena ve všech sférách veřejného života, v kultuře, v ekonomické podnikavosti, ve vědě. To vše ve svém souhrnu vedlo ke strašlivé zaostalosti vůči zemím nerovnostářského kapitalismu.

Co se pak Francouzské revoluce týče, už Hegel poznamenal, že ona skutečně - ve jménu zideologizovné rovnosti - nesnášela, aby nějaká hlava vyčnívala nad ostatní "a tak všechny hlavy zkrátila na stejnou míru, na míru gilotiny".

Máme tu tedy objektivně dán stav, který je krajně obtížně řešitelný. Ano, konzervativní pravice znevažuje či přímo zavrhuje princip rovnosti, aby si mohla uchránit své privilegované "svobody"; ale oproti tomu levice sama ve svém ideovém arzenálu nemá nic více, nežli neustálé zdůrazňování rovnosti; a to jmenovitě především v ryze sociálním smyslu.

Velice dobře tento přístup levice (a jeho principiální limitovanost) dokumentuje tato pasáž z úvodního textu dokumentující odtažitý vztah pravice vůči principům rovnosti a bratrství: "Ale bratrství napříč světem? Bratrství, které chápe svět utlačovaných jako svět vlastní a společně sdílený? Ruce pryč! To už je přece až moc blízko rovnosti."

Ještě jednou: ano, pravici jsou tyto principy rovnosti a bratrství mezi lidmi krajně suspektní, subverzivní vůči jejich elitářskému postavení; ale na straně druhé sama levice nedokáže obojí - tedy jak rovnost tak bratrství - definovat jinak nežli (jenom) prostřednictvím sociálního útlaku.

O co se jedná? Vraťme se k otázce neosobnosti, konkrétně v oblasti lidského ducha, kultury. Bývaly doby kdy mezinárodní levice neměla problémy s nedostatkem výrazných osobností; tehdejší marxisticky fundovaná levice se svou inspirující vizí komunistického ideálu neměla potíže s tím do svých řad přilákat celou řadu výrazných osobností jak z oblasti společenské teorie, tak i kultury vůbec. Jenže - tento marxisticko-komunistický impuls už dávno vyhasl, spolu s definitivním zhroucením říše "reálného socialismu". Marxistická teorie už dnes dávno nemá potenciál inspirovat lidského ducha k novým výšinám; dnes už vede jenom ústupové boje, kdy už pouze samotná existence kapitalismu jí poskytuje určitý důvod její kritiky vůči němu.

Ještě jednou: dnešní levice ztratila schopnost být inspirativním impulsem pro intelektuální, duchovní, kulturní tvořivost. Věčné nářky levice na sociální nerovnost v tomto světě jsou stejně tak oprávněné, jako ale už časem vyčpělé, neinspirativní. Není tedy žádného divu že je to pravice, která si pak velmi snadno mohla získat monopol na alespoň zdání individuální osobitosti, s jejím vyhraněným zdůrazňováním nepodmíněné autonomie lidského individua. Kteroužto autonomii sice demagogicky, nicméně stále do jisté míry přesvědčivě vydává za "svobodu".

Pro levici tento stav znamená: stále se jenom donekonečna odvolávat na (sociální) rovnost je příliš málo. Proti tomuto rovnostářství bude pravice kladoucí důraz na autonomii, podnikavost jednotlivce vždy mít svou část pravdy. Jestliže má levice mít šanci prorazit tento stav vzájemné parity sil s pravicí, pak musí bezpodmínečně pravici vzít z rukou její nejsilnější zbraně. ("Postavit se do okruhu síly protivníka," nazýval tuto nutnost dialektik Hegel.)

Levice - pokud chce uspět, respektive pokud se chce vůbec historicky reanimovat - musí bezpodmínečně dokázat překročit omezený horizont pouze sociální rovnosti, musí v sobě obnovit schopnost stát se zajímavým, inspirativním impulsem i pro jednotlivce, pro jeho vlastní, ryze individuální osobnost. Levice musí překonat svou - byť skrytou - tendenci ke glajchšaltování, k nivelizování lidské osobnosti ve prospěch rovnosti všech se všemi.

Poté co už netáhne, a táhnout nemůže marxistická vize "všestranného rozvoje všech lidských potenciálů" ve vysněném světě komunismu je bezpodmínečně nutné, aby levice našla nové zdroje právě pro tento rozvoj lidských potenciálů. Ale k tomuto účelu je nutno zcela nově od základů promyslet celý okruh otázek souvisejících s přítomností člověka na tomto světě vůbec. Marxova víra, že člověk je kreativní bytostí sám od sebe, jenom na základě své pracovně-produktivní činnosti v rámci pospolitého kolektivu, dnes už neobstojí. Onen Marxův kolektivní člověk byl vždy pouhou chimérou, iluzorním produktem jeho sociálních teorií.

Ještě jednou: jestli si chce současná světová levice znovu osvojit schopnost oslovit, inspirovat velké segmenty společnosti, pak musí dokázat pravici sebrat její monopol na lidskou individualitu. Levice se musí ukázat být schopnou otázku lidské individuality, osobitosti řešit lépe a inspirativněji, nežli jak to dokáže pravice. Teprve poté když se levici podaří inovativním způsobem navzájem propojit princip rovnosti s principem individuality (tedy: "svobody"), teprve poté se světová levice může opět stát inspirativní a vůdčí společenskou a dějinnou silou.

Proč, u Herkula, nesoucitně špinit papír polemikou s lidmi, jejichž myšlenkám můžeme poskytnou milosrdné zapomenutí. Když hloupě blábolí o historii Klaus nebo Duka, mohou někoho oslovit, ale Blažek a Hermann?

Mimoto na rovnost podle Velké francouzské revoluce -- tedy formální rovnost před zákonem -- dnes útočí opravdu málokdo.

Dějinný a emancipační význam revoluce -- ten přežívá jen jako závazek k dalšímu rozvíjení. Vlastně k rozvíjení přes a proti dějinné události VFR -- protože historicky byla a zůstala revolucí vlastníků (včetně jakobínského proudu) a epizoda s Baubefovým spiknutím na tom nic nemění.

"Revoluce vlastníků" - pane Profante, kdyby všichni vlastníci vlastnili stejně (nebo alespoň přibližně stejně), pak se i v takovéto "revoluci vlastníků" jednalo o zcela zásadní přelom. A bylo mnoho (a stále ještě přetrvává) velmi mnoho iluzí v levicovém hnutí, že prý naprosto postačí vytvořit nějakou "rovnost vlastníků", a že tím už bude moloch kapitalismu poražen. - Například dnes zřejmě stále ještě tak populární představy o družstevním vlastnictví či o spoluúčasti zaměstnanců nejsou ničím jiným nežli právě takovouto "revolucí vlastníků". Přičemž fakticky jediná změna je ta, že na místo individuálního kapitalisty nastupuje kapitalista kolektivní.

Proč se zabývat Hermanem a Blažkem? - Právě proto že se ani zdaleka nejedná pouze o tyto dvě osoby, nýbrž o to že ony reprezentují názory a postoje relevantních segmentů populace.

To souvisí s bodem, který jsem tak jako tak chtěl k tématu ještě doplnit. Jedná se o třetí člen klasické revoluční triády, totiž o institut "bratrství".

Ondřej Holub vytýká konzervativcům, že "Bratrství chápou jen jako rodinnou záležitost, případně souručenství bohatých bílých mužů posedávajících v nějakém tom elitářském klubu.

Ale bratrství napříč světem? Bratrství, které chápe svět utlačovaných jako svět vlastní a společně sdílený? Ruce pryč! To už je přece až moc blízko rovnosti."

K tomu je nutno podotknout: "bratrství" v pravém slova smyslu společnost vzešlá z Francouzské revoluce nikdy neměla ve svém "popisu činnosti". Bratrství, pocit všeobecné, všeobjímající soudržnosti všech se všemi - toto je nevyhnutelná ingredience všech revolucí. Tyto revoluce rezultují ze stavu útlaku; a v danou chvíli se všem zdá, že po svržení utlačovatelů revolučním aktem nastane onen vytoužený stav bratrské přízně všech. Vždyť nyní povstali všichni utlačovaní; jak by se mezi nimi nemohl vytvořit vztah vzájemného bratrství?!...

Tyto naděje existovaly za Francouzské revoluce, existovaly za socialistických/komunistických revolucí, v době reformního "Pražského jara" stejně tak jako za listopadového převratu roku osmdesátého devátého; a stejně tak byly spjaty s náboženskou revolucí v podání křesťanství.

Ovšem - po vyprchání počáteční euforie se pravidelně vše vrací do víceméně starých pořádků. To jest: za prvé obnoví se opět společenské a mocenské hierarchie (i když možné v mírnější podobě nežli předtím), a především lidé zjistí že žít v bratrském souladu se všemi ostatními je záležitost krajně náročná. A že reálný život sestává z neustálého oscilování mezi přízní a konkurencí, mezi souladem a mezi konfliktem. A především: velká část populace si nějaké takovéto obecné "bratrství" ve skutečnosti ani nepřeje. Oni chtějí mít především své vlastní; oni chtějí vyniknout nad ostatními. Ale ve jménu jakéhosi abstraktního, chimérického "bratrství" se dělit s ostatními, nemoci vyčnívat nad velkou masu - ne, to je pro ně nesnesitelný pocit.

Už jsem to naznačil minule, dnes mohu jenom ještě zdůraznit: aby takovýto stav všeobecného "bratrství" mohl v dané společnosti reálně zavládnout, alespoň jako obecně přijímaná hodnota, vůdčí idea - pak by pro jeho existenci zde musel být dán nějaký zcela reálný fundament.

Platón - ten sice samozřejmě nehovořil přímo o "bratrství", ale i on byl neotřesitelně přesvědčen, že jedině taková polis může mít zdravý charakter, která je založena na převládajícím pocitu vzájemné pospolitosti. Za tím účelem Platón požadoval za prvé pokud možno malé rozdíly v majetku; za druhé by ze své ideální polis nejraději naprosto vyloučil, nebo na nezbytné minimum omezil jakoukoli komerční činnost; a za třetí členové této obce měli mít pokud možno co nejvíce společného majetku (pozemky a jiná zařízení v obecní správě). Navíc ještě propagoval konání syssitií, společného stolování podle starého dórského obyčeje, pro posilování pocitu vzájemné pospolitosti.

Obdobně i Aristoteles, ačkoli jinak nijak nesdílel Platónův kolektivismus, dovozoval že jedině taková obec může řádně fungovat, která je založena na institutu, na stavu vzájemného přátelství všech navzájem. Bohužel Aristoteles nijak konkrétněji nespecifikoval, na jakém základě by tohoto stavu mělo/mohlo být dosaženo. (Jako podmínku ovšem jmenoval ryze osobní známost všech zúčastněných; což je ovšem objektivně nemožné v novodobých anonymních městských aglomeracích.)

Nicméně právě tento Aristotelův postulát "přátelství" se jeví být ze všeho nejperspektivnější. Nepřetěžuje reálného člověka příliš euforickými, idealizovanými vztahy všeobecného "bratrství", komunistické pospolitosti či křesťanské lásky; jeho pojetí vzájemného přátelství je střízlivé a uměřené. Ale zároveň jasně postuluje, že je to právě tento stav obecného přátelství, který je pro existenci řádné obce konstitutivní, nepostradatelný.

Co si z toho můžeme vybrat pro dnešní situaci, pro dnešní svět? - Jak už bylo řečeno, společnost vzešlá pouze z občanských/měšťanských revolucí nemá nějaké takovéto obecné lidské, nadindividuální přátelství vůbec v popisu své činnosti. Tato společnost je založena na (formální, právní) rovnosti vlastníků; to ale znamená vlastníků soukromých, kdy tedy každý hledí v prvé řadě na svůj vlastní privátní prospěch, a ostatní (soukromí vlastníci) tedy vůči němu stojí především v pozici přinejmenším potenciálních konkurentů.

Co to znamená pro levici? - Už včera jsem poznamenal, že zásadním deficitem současné levice, že své heslo "bratrství" staví pouze na stav společně sdíleného útlaku, společně sdílené chudoby. To je ale příliš úzká základna, nežli aby mohla oslovit širší vrstvy populace. Je to "bratrství" vzniklé pouze z nouze, nemá svůj vlastní nosný program. Pokud tedy levice chce na tomto poli něčeho dosáhnout, bude muset dokázat zcela zásadně změnit příslušné paradigma.

Revoluce vlastníků je revoluce těch, kteří něco vlastní -- respektive revoluce v jejich prospěch.

To znamená, jedná se o revoluci, která upevňuje práva a pozici těch, kteří vlastní proti těm, kdo jsou bez vlastnictví. Jejím výsledkem nemůže být, že by vlastnili všichni přibližně stejně, dokonce ani to, že by to platilo v privilegované třídě vlastníků při zachování třídy těch bez vlastnictví.

Zatímco současná emancipace vyžaduje likvidaci nebo alespoň drsné zkrocení soukromého vlastnictví. Protože bez něj nedokážeme zabránit vytváření solidarity vyplývající ze zajmu o udržení statu quo -- racionálního zištného zájmu, který spojuje oligarchii se střední třídou, vlastníky pracovních míst a s podstatnou částí toho, co zbylo v postindustriálních společnostech jako dědici proletariátu --, solidaritu orientovanou proti marginalizovaným ve vlastní zemi a chudobě za hranicemi (solidaritu proti těm, kteří nejsou tak úplně bílí). Jestli k tomu potřebujete nějakou jinou ideu než ideu rovnosti lidí, budiž Vám to přáno, bohužel by si dnes k tomu člověk vystačil i bez idejí, jen s pudem sebezáchovy.

A nikoliv - lidí, kteří blábolí to, co Hermann a Blažek je opravdu maloučko. Nemluvě o to,,že je otázka, zde mezi ně vůbec patří i Blažek, který mluvě o Francouzské revoluci evidentě ani neví, co vlastně blábolí.

"Zatímco současná emancipace vyžaduje likvidaci nebo alespoň drsné zkrocení soukromého vlastnictví" - pane Profante, toto konstatování sice může být věcně pravdivé, nicméně začínat otázkou vlastnictví znamená začínat od konce.

To je ostatně klasický omyl levicového hnutí, které se domnívá že tím že zasáhne do jevové stránky věci (a juristický titul vlastnictví je v daném smyslu pouze fenoménem), že tím dokáže účinně změnit, transformovat samotnou sociální (respektive sociálně-ekonomickou) realitu.

Jenže - s vlastnictvím (a jmenovitě vlastnictvím soukromým) není možné žonglovat po libosti jako s míčky v cirkusovém představení. Snad máme ještě v dobré paměti jak to dopadlo, když poté co se dostali k moci komunisté byly paušálně převráceny vlastnické vztahy - s katastrofálními důsledky pro celou národní ekonomiku.

Ještě jednou: pravou "materiální základnou" společnosti nejsou vlastnické vztahy; nýbrž tou jsou reálné vztahy produkční. Tyto produkční vztahy si nevyhnutelně vynucují odpovídající vlastnické vztahy; nikoli naopak.

Konkrétně: opakuji znovu a znovu, dokud náš produkční způsob bude spočívat na tržní ekonomice, bude zde přítomen kapitalismus. A dokud zde bude přítomen kapitalismus, do té doby bude dominovat soukromá forma vlastnictví. (A nezáleží příliš na tom, jestli toto soukromé vlastnictví bude mít podobu individuální nebo kolektivní.) A spolu se soukromou formou vlastnictví bude dominovat i odpovídající převažující mentalita.

Celá rovnice v její úplnosti tedy zní: dokud zde budeme mít produkční způsob založený na konkurenci a na maximalizaci zisku, potud je marné očekávat, že se na tomto reálném základě instaluje lidská pospolitost vyznačující se vztahy vzájemné solidarity a empatie.

Dokonce i sám Thorstein Veblen ve své "Teorii zahálčivé třídy" konstatoval: "Nemít skrupule ani sympatie, ani čestnost ani úctu před životem - to jsou vlastnosti, které, jak je zřejmě možno tvrdit, velmi významně podporují úspěch jednotlivce v kultuře dominované penězi."

Jak dalece se tyto vlastnosti v současné době ve společnosti šíří, o tom svědčí masivní nástup všech těch pravicově-populistických, identitárních, xenofobních hnutí, jak ho můžeme pozorovat ve většině států Evropy. (Opakuji ještě jednou: nejedná se tedy v žádném případě jenom o jednotlivé osoby Hermana či Blažka.)

Zkrátka: problém jak v této "kultuře peněz" založené na duchu vzájemné konkurence a sociálních antagonismů obnovit vztahy vzájemné solidarity (které Veblen připisuje "předloupeživé kultuře"), zůstává trvalou, a čím dál palčivější otázkou.

Trochu nostalgicky jsem si připomenul doby, kdy jsem to slýchal na VÚML (dobře, v mém případě na doktorandském DVVK -- dalším vzdělávání vědeckých kádrů).

Má to jen jednu potíž -- my, lidé, jednáme jakožto nedokonalé bytosti v nedokonalém světě. A jakkoli ten svět i sebe můžeme zlepšovat, vždy se budeme jednat ve světě jevů (abych mluvil Vašim jazykem), byť naše jednání mohou a měly by orientovat ideje (Ano, jen ty ideje, které nám dovolí daná historicko-kulturní konstelace vyslovit, ale s nárokem na univerzalitu).

Proto nám nezbývá než začínat politické jednání od konce -- krotit a měnit vlastnické vztahy, vytvářet proti těmto vztahům rovnost šancí na vzdělání, důstojnou obživu, zbavenost strachu z elementární bídy -- prostě dělat tu otravnou nekonečnou meliorizační nebo revoluční politiku (nevěřím na kvalitativní rozdíl mezi reformou a revolucí v pozdní době) a důvěřovat tomu, že jsme dostatečně porozuměli tomu, co děláme. Dost na to, aby ta naše nedokonalá snaha v nedokonalém světě pomáhala vytvářet a rozvíjet společenství vzájemného uznání a vstřícnosti (nikoliv pospolitosti, ta představuje pouhou danost a hlavně není nikdy všelidská, vždy je partikulární)) a aby přispívala ke změně neudržitelných forem reprodukce našeho společenského života.

V českých, slovenských a polských končinách budete muset hledat xenofoba a pravicově-identitárního šovinistu se svíčkou o polednách -- ale pravděpodobně ho nenajdete, ani kdyby jste si vzal reflektor o 300000 lumenech. V Německu oproti těmto zemím existuje tradice odmítání idejí roku 1789, kultivovaná konzervativní revolucí a později nacismem, ale přesto si nevybavuji, že by to byl pro nějaké tamější xenofobní hnutí hit sezóny (ovšem, přiznávám se, nečtu si po večerech politiky AfD). Podezírám většinu cílové skupiny pravicového populismu, že si sice vzpomene, že se o nějaké Velké francouzské revoluci něco učili, ale rozhodně neví, proč by je měla popuzovat nebo inspirovat.

Mimoto Daniel Hermann rozhodně není xenofobní populista a není ani pravičák. Je to katolický snob, který opakuje letité nepřátelské a očekávané interpretace VFR.

S Blažkem je to složitější, názorová břečka toho pána se vymyká popisu, ale ani on nepatří mezi ty, jejichž bláboly by nějak oslovovali xenofobní lůzu.

Pane Profante, shodou okolností jsem právě přečetl text na DR "Alternativní spiritualita". Nic ve zlém, ale Vaše představy o tom, jak je možno účinně ovlivňovat/transformovat sociální realitu vykazují překvapivě podobné znaky s přesvědčením těchto esoteriků: totiž že je možno objektivní realitu od základu změnit jenom svým vlastním volním aktem.

Že tedy není nutné složitě zkoumat, jaká je tato objektivní (sociální) realita sama o sobě, jakou má strukturu, jaká je její podstata, jaké jsou síly které ji ovládají, a které předurčují její další vývoj; Vy stále ještě setrváváte u přesvědčení že naprosto postačí když se dá dohromady dostatečný počet lidí dobré vůle, a že oni svým osobním entuziasmem tuto objektivní realitu dokáží zcela zásadně, nebo přinejmenším výrazně změnit, zhumanizovat.

Ano, takovéto přesvědčení je naprosto přirozené; každý člověk ze své přirozené životní zkušenosti vyzíská vědomí o tom, že vlastním jednáním může ovlivnit kontext jeho vlastního života.

Jenže: co platí v měřítku individuálním, to naprosto neplatí v měřítku celospolečenském. Zde začíná působit docela profánní zákon velkých čísel. Čím větší máme vzorek populace (tedy čím širší záběr sociální reality), tím méně v něm hraje roli tento individuálně-subjektivní faktor, a tím více do popředí vystupují (a určující silou se stávají) faktory nadindividuální, objektivní, spojené se samotným systémovým charakterem a nastavením této sociální reality.

Je to naprosto zásadní omyl člověka snažícího se cíleně ovlivnit, změnit sociální podmínky svého žití: že tuto svou individuální zkušenost mechanicky extrapoluje na chování celého komplexu sociální reality.

Dokud si člověk v plné míře neuvědomí tento svůj omyl, dokud tedy nedokáže pochopit že tato sociální realita má svůj vlastní samopohyb, svou vlastní dynamiku - do té doby bude člověk polapen v iluzi voluntarismu. Bude fakticky v naprosto stejné argumentační pozici jako herec Dušek, s jeho nezlomnou vírou že rakovinu je možno vyléčit jenom svým vlastním subjektivním rozhodnutím.

Píšete, pane Profante, že "to" - tedy výklady o objektivní determinovanosti sociálních fenoménů - jste slýchával na VÚML (či obdobné instituci).

Víte, pane Profante, věc se má tak: i ti zatracení komunisté respektive marxisté měli v mnohém stále ještě velký kus pravdy. A to sice právě tu část pravdy, kterou běžné, necvičené vědomí nedokáže rozpoznat, protože odporuje jeho sice přirozené, ale právě proto gnozeologicky limitované zkušenosti. Právě proto opakuji znovu a znovu: marxistický model společnosti (jmenovitě vztah mezi "materiální základnou" a "společenskou nadstavbou") znamenal naprosto zásadní přelom ve vnímání společenské skutečnosti; byl to svého času doslova "kopernikánský obrat" v sociálních vědách.

Nebo je možno vzít i jiný příměr: v oblasti sociální reality byl Marx tím samým, kým byl Freud v oblasti psychiky. Jak Freud jednou provždy dokázal, že v našem vědomí naprosto nejsme autonomním subjektem, nýbrž že jsme ovládáni faktory a silami které jsou usídleny hluboko v našem nevědomí, pak stejně tak Marx ukázal, že společenská realita naprosto není tvořena jenom sumou individuálních aktů (a tím méně názorů a představ) jednotlivých aktérů/subjektů, nýbrž že toto jejich jednání, ale i vědomí je preformováno mnohem hlouběji usídlenými skutečnostmi a silami.

Tuto podmíněnost sociálního pohybu těmito systémovými faktory je sice možno nepochopit; je možno ji ignorovat; ale - abychom použili známý výrok z prostředí divadla Járy Cimrmana - to je asi tak všechno, co je proti této skutečnosti možno dělat. Naše iluze o této skutečnosti na její vlastní realitě nezmění naprosto nic. Jenom čím více a čím déle se budeme utápět v těchto iluzích o vlastní nepodmíněnosti, tím více budeme těmito objektivními faktory sociální reality ovládáni.

Po předcházejícím obecně-teoretickém výkladu teď ještě poněkud konkrétněji.

"Proto nám nezbývá než začínat politické jednání od konce -- krotit a měnit vlastnické vztahy, vytvářet proti těmto vztahům rovnost šancí na vzdělání, důstojnou obživu, zbavenost strachu z elementární bídy" - no ano, pane Profante, právě v tom spočívá veškerá limitovanost Vašeho pohledu na svět; a tedy i na možnosti jeho (humánní) transformace. A to sice v tom, že Vy veškeré možnosti této transformace omezujete jenom na sféru ryzí politiky, politického akcionismu.

Je to další patologický znak současné společnosti liberální demokracie: že vše lidské se převádí (a redukuje) jenom na čistě politickou rovinu. - Kdo to vlastně kdy veřejně vyhlásil (a především kdo to kdy dokázal), že věci lidské je v míře dostatečné možno vyřešit cestou politického handrkování?!... A tak namísto aby se politika postavila na fundament člověka, dochází zde k aktu přesně opačnému: vše lidské je podřizováno politice. To se se nevejde do omezených schémat, automatismů, mechanismů a pojmů politiky - to jako by neexistovalo. Takže vše autenticky lidské je nakonec odsunuto jenom do sféry soukromé, tedy nerelevantní; zatímco za relevantní je uznáno jenom to, co se dá formulovat odosobněnou řečí (ptydepe!) politiky.

Pane Profante, samozřejmě že nijak nepopírám relativní nutnost (a relativní účinnost) specificky politické správy společenských záležitostí. Samozřejmě že je možno i touto "úmornou meliorací" lecčeho dosáhnout. Ale když už jsme u těch příměrů ze zemědělské produkce, pak já mám pro daný případ vždy jedno přirovnání: je to asi něco takového, jako bychom se snažili saharskou poušť zúrodnit tím, že na ní vybudujeme několik oáz. Několik meliorací. Dokud nedokážeme zcela od základu změnit celou poušť jako takovou, tedy celý komplex jejího klimatu, pak takováto dílčí opatření nikdy nepovedou k úspěchu. (A většina těch uměle založených oáz časem zase vyschne.)

Podívejme se konkrétně na ony vlastnické vztahy, které Vy chcete vyrvat ze soukromých rukou: já Vám opakuji znovu a znovu, že samotný produkční způsob založený na volném trhu Vám právě toto nikdy nedovolí. Neboť tento způsob ekonomiky je založený na soukromém, na exkluzivním vlastnictví - kde jeden soukromý vlastník stojí v konkurenčním vztahu vůči soukromému vlastníku jinému. Pokud byste tohle chtěl změnit, pak byste napřed musel objevit jiný způsob ekonomiky nežli je ten stávající. Ale opravdu to není možné naopak: že napřed voluntaristicky změníte vlastnické vztahy, a teprve poté pro ně budete hledat nějakou novou ekonomiku. (To ostatně se svým NEPem udělal svého času už Lenin; a to sice z přesně těch samých důvodů, totiž že napřed změnil radikálně vlastnické vztahy, aby pak zjistil že se mu pod rukama hroutí celá ruská ekonomika. Takže pak musel spěšně zase obnovovat soukromé vlastnictví.)

A ještě jedno přirovnání v daných souvislostech užívám: je to jako ten případ, kdy jsme konfrontováni s nějakým zločinným jednáním. V takovém případě samozřejmě musíme reagovat bezprostředně, vzhledem ke zcela konkrétní situaci: dalšímu pokračování tohoto zločinného jednání je nutno zamezit, pachatele zpacifikovat, předat justičním orgánům. To všechno je tedy naprosto v pořádku, naprosto nutné.

Jenže - pokud se nechceme omezit jenom na ryzí represi, tedy na pouhé mechanické reagování na výskyt kriminálního jednání, pak si jako druhý krok musíme položit otázku, jaké jsou příčiny, které k onomu kriminálnímu jednání vedou. A jsou to právě tyto (systémové) příčiny, které je nutno odstranit, transformovat. Jinak budeme polapeni v neustálém koloběhu zločinu a represe, a budeme se marně rozhořčovat nad tím, jak je ten dnešní svět zkažený. Respektive "nedokonalý".

A ještě malá poznámka k českému xenofobismu: pane Profante, jenom Okamurova SPD má v současnosti téměř 10 procent preferencí. Opravdu se domníváte, že tato partaj není xenofobní? Že tato partaj vzývá hesla Francouzské revoluce o "rovnosti a bratrství"?...

A to je jenom jedna jediná partaj; ale (víceméně utajovanou) xenofobii by bylo možno v českých luzích a hájích nalézt asi ještě mnohem častěji. A nebylo by k tomu zapotřebí ani obyčejné baterky, natož pak jakéhosi světelného megazářiče.

Konzervativní pravici západu současně fascinuje Orbánův maďarský model iliberalismu, ve kterém vše probíhá legální formou a je velmi přátelské kapitálu. Orbán sází do substrátu stát a jeho spřátelení podnikatelé.

Centrální zbraní/instrumentem je byrokracie: Zákony, postihy, daně a v případě hospodářského neúspěchu okamžitě následuje převzetí/prodej na člena partaje.

Maďarský model je sice méně brutální, ale zato více mocnou mafií s parlamentem, médiemi a justicí v zádech. Pravice tak vyzařuje slib zlatokopům všeho druhu: Pomoz nám jakýmkoliv způsobem k moci a všichni zbohatneme.