O komunismu s láskou
Otakar BurešKdyž spisovatel Louis kritizuje kapitalismus, chce s ním kdekdo rozhovor. Když podobný postoj zaujme pirátka Michailidu, rázem ji zajištění muži ve funkcích horlivě napomínají. Víme, o čem mluvíme, když mluvíme o komunismu?
V květnu osočil předseda Pirátské strany Ivan Bartoš svoji kolegyni Janu Michailidu z obhajoby komunismu, napomenul ji za údajně provokativní chování a vyzval, aby přehodnotila „své fungování ve veřejném prostoru“. Zafilosofoval přitom, že „komunismus i fašismus jsou stejně zhoubné ideologie“.
Na první pohled by se mohlo zdát, že je to jen klasická místní bouře ve sklenici vody. Ve skutečnosti je případ příznakem daleko hlubšího problému.
„Komunistka“ Michailidu a antikomunista Bartoš
Pro začátek zdůrazněme, že Michailidu „hrůzy komunistické diktatury“ rozhodně nehájila ani neadorovala, jak se jí falešně podsouvá. Její „prohřešek“ spočíval v tom, že zašla na diskuzní setkání nazvané Dny antikapitalismu a napsala o své pasivní účasti na twitter, takzvanou sociální síť, vlastněnou jedním z nejnebezpečnějších kapitalistů na světě.
Nechme stranou zarážející paternalismus, s nímž stranický předseda, který se ještě před několika lety účastnil antifašistických demonstrací, usměrňuje svou stranickou kolegyni do patřičných vod, a povšimněme si důležitější okolnosti. Pirátovo napomenutí přišlo v den, kdy vláda, v níž je ministrem, schválila asociální a absurdní „úsporný balíček“ státního rozpočtu.
Za líbivými slovy „úsporný balíček“ se neskrývá nic pěkného: jde o soubor opatření, která razantně zhorší už tak tristní situaci střední třídy, chudých a nejchudších, zatímco lidé s největšími příjmy a největšími majetky změny patrně ani nezaregistrují. Vzhledem k tomu, že Bartošova slova pravděpodobně nelze přičíst neznalosti politických dějin a základů sociální teorie, dostává jeho vyjádření punc nestydatého papalášství.
Je výrazem proměny myšlení a hodnot, již s sebou přináší toxický vztah s koalicí SPOLU; především pak s představiteli strany podle jména „občanskodemokratické“, která by ovšem ze společnosti nejraději udělala korporaci. Vše nasvědčuje tomu, že Piráti nastoupili cestu do propadliště politických dějin, odkud lze zaslechnout poslední hlasy představitelů ČSSD, Strany zelených a takzvaných komunistů, kteří se vzdali svých principiálních východisek a paktovali se s pravicí a oligarchy. Je škoda, že si to většina členů Pirátské strany, která jako jediná významnější strana u nás má vcelku demokratické procedury a vzdáleně se blíží liberální levici, neuvědomuje.
Nechme však osud Pirátů v jejich rukou a pokusme se raději nad českou politickou krajinou rozehnat hustou mlhu, která pohltila tradici radikálně demokratické levice, aby o ní propříště kapitán Pirátů ani nikdo jiný nemohl bez uzardění prohlašovat jakýkoli nesmysl jen proto, že by se mohl zalíbit ultrakonzervativním neoliberálům z ODS. Nejprve však „přivítejme“ tři návštěvy, jež ostře nasvěcují absurditu současného českého antikomunismu a tragickou nepřítomnost radikální demokratické levice v českém veřejném prostoru od roku 1968.
Dvě návštěvy brilantinou mazané
V kontextu „honu na komunistku“ bije do očí, že nejvyšší ústavní činitelé — prezident Petr Pavel, od něhož to nemile překvapilo, a premiér Petr Fiala, od něhož ani trochu — si v květnu v Praze horlivě třásli pravicí s italskou premiérkou Giorgií Meloniovou, předsedkyní Bratrů Itálie, strany ustavené na neofašismu.
Komentář●Mikuláš Peksa
Falešná maska Giorgie Meloniové. Kdo je nová spojenkyně českých konzervativců?
„Bratrskou“ pravicově populistickou a rasistickou politiku už v Itálii s povděkem pociťují bohatí, a naopak neblaze dopadá na chudé, Romy, migranty, LGBTQ nebo novináře. Zbožné přání Alexandra Vondry, který by chtěl vidět v Meloniové novou Thatcherovou, je sice i vůči temnému dědictví britské premiérky snad až příliš příkré, nicméně nemění nic na tom, že vše, co Meloniová reprezentuje, bychom tu měli razantně odmítnout.
Je-li Meloniová označovaná za postfašistku, která se snaží od fašistického dědictví naoko distancovat, pak její spolustraník a předseda italského senátu Ignazio La Russa, který navštívil Českou republiku koncem dubna, představuje nepokrytě fašistického nostalgika. La Russa přijel do Prahy na konferenci předsedů parlamentů unijních zemí v den, kdy se v Itálii slaví Svátek osvobození — rozumí se od fašismu a nacismu.
La Russa s vrcholnou mírou cynismu navštívil Palachův pomník a bývalou nacistickou věznici v Terezíně. Nebyl sice oficiálně přijat ústavními činiteli, ale přesto je ostuda, že proti tomu, když svou přítomností znesvěcoval místa spjatá s odporem proti útlaku, zdejší liberální politici a novináři ani nehlesli.
Znovu si zopakujme kontext: členka Pirátské strany je ostrakizována za návštěvu semináře podporujícího rovnost a emancipaci, zatímco evropští představitelé, jejichž ideologie popírá hodnoty Evropské unie a odporuje myšlenkám rovnosti a sociální spravedlnosti, nechává české liberály v lepším případě v klidu. Jak je možné, že v roce 2023 jsou fašistické inspirace v české politice a mediální sféře stravitelnější než radikálně demokraticky levicové?
Host z Francie
Česká kulturní obec je oproti politické scéně naštěstí vyspělejší. Dokladem budiž třetí pražská návštěva. Spisovatel Édouard Louis sklidil v květnu ovace za radikálně levicovou kritiku současného společenského řádu. Francouzský spisovatel je známý svou obžalobou francouzské pravice, jež podle něj ničí životy pracujících, vrhá je do chudoby a frustrace, kterou pak ventilují v rasismu, homofobii a příchylnosti k fašismu.
Jako zjevení působí v českém prostředí Louisovo razantní odmítnutí představy, že lidé si musí svá práva zasloužit. Představa je to bytostně pravicová, nakazili se jí ovšem i mnozí liberálové — a v České republice bohužel snad úplně všichni; přinejmenším ti, jejichž hlas je na veřejnosti nejvíce slyšet.
Louis nás učí myslet levicově: pochopit levicovost nikoli jako hloupou nadávku, ale jako porozumění, že naše životy jednoduše nejsou výsledkem předurčení nebo individuálních rozhodnutí. Ukazuje, že naše životy jsou do značné míry utvářeny nerovnými společenskými podmínkami, privilegii a vyloučením; a že tyto podmínky můžeme společně měnit a utvářet, abychom zajistili důstojnost a seberealizaci každému bez rozdílu — což ve výsledku nakonec prospěje všem.
Není důvod, proč se nepřihlásit alespoň ke snaze o přiblížení se tomuto ideálu. Vyžaduje to ale na první pohled nepříjemný nekonformní krok: odmítnout současný společenský řád, který připouští naprosto neospravedlnitelné rozdíly v bohatství a moci a udržuje chudobu a strádání bezpočtu lidí.
Slýcháme pohádky o sociální mobilitě („když se budeš snažit“), ale přitom se pohybujeme v uzavřeném kruhu, z něhož je prakticky nemožné vystoupit. Z hlediska fungování kapitalistického systému totiž není ani žádoucí, aby většina lidí dosáhla ekonomické svobody.
Životní rány, společenský cynismus a absence perspektivy do budoucna pak v takovém světě snadno vedou ke ztrátě jakékoli motivace i vlastní sebeúcty. Je to marné, stejně se nic nezmění.
Levice, násilí a pravice aneb Když slyším o kultuře, sahám po revolveru
Je pochopitelné, že tonoucí se namnoze chytají stébla, které jim slibuje fašismus parazitující na vyvřelých i skrytých bolestech, traumatech a vzteku. Fašismus obrací negativní emoce proti určité odlišné skupině lidí, aby tak stvrdil výlučnost skupiny vlastní. Taková náplast na bolest je ale falešná, protože z jiných obětí vytváří falešné viníky, aniž by řešila příčiny potíží.
Komunismus? Když o něm vážně uvažuju jako o myšlence, která by mohla zlepšit věci veřejné, vidím jednu hranici, kterou by měl respektovat každý, kdo tu myšlenku hodlá uvést ve skutečnost. Tou nepřekročitelnou hranicí je Listina základních práv a svobod. Jestli někdo shledává, že komunismus je s Listinou v rozporu, má na svůj postoj právo, ale nemá právo mi svou představu komunismu vnucovat, zejména ne nějakou formou státního zřízení, která by zrušila naši ústavu. Proti snaze budovat komunismus zdola, prostřednictvím naprosto dobrovolných společenských struktur, naproti tomu neřeknu ani popel.
Tak tedy na úvod první dobrá zpráva: česká autentická levice ještě stále žije. A nejen to: zřejmě má i dispozici i tak velký intelektuální potenciál, aby dokázala přesvědčivě předestřít a obhájit své pozice. Kromě jiného je mimořádně uspokojivým zážitkem moci jednou zakusit nedogmatický, a přitom kompetentní výklad základních marxisticko-komunistických ideových východisek.
V každém případě tedy platí: autor této úvahy má svou věc velmi důkladně promyšlenou, důsledně hájí pozice autentické levice, a s ní spojeného požadavku radikální transformace celého (kapitalistického) společenského systému; a přitom dokáže tyto radikální postoje a cíle přesvědčivě distancovat od jakéhokoli podezření z nedemokratických, či přímo totalitních praktik a pozic.
Především je nutno ocenit argumentační potenci, s jakou autor bod za bodem demaskuje - zdánlivě natolik svobodný - systém liberálního kapitalismu jako ve skutečnosti nerovný, nespravedlivý, asociální a vyznačující se faktickou nadvládou (kapitálově) privilegovaných vrstev. Toto - tedy přesvědčivě doložit tuto skrytou ahumánnost a nerovnost kapitalismu - totiž není vůbec a nijak snadnou záležitostí; tento systém tuto svou nerovnost totiž dokáže znovu a znovu skrývat za ideologickou clonou "občanských a lidských práv".
V tomto smyslu je tedy hlavní argumentační a výkladová linie autora v naprostém pořádku, a je možno se s ní plně ztotožnit. Ovšem - v celé této argumentační konstrukci se přece jenom skrývá několik nemálo problematických míst, které je také nutno zmínit.
Začněme přezkoumávání těchto míst výrokem autora článku, že "třídní společnost, v níž žijeme, je založena na privilegiích a násilí". Tato věta je jako vystřižena z klasické marxisticko-komunistické doktríny; nicméně - to se nedá nic dělat - dnes už takto třídně radikální dikce přece jenom působí už poněkud archaicky. A především - v této formulaci nepříliš věrohodně.
Nedá se nic dělat, ale je to holý fakt: je to právě současná kapitalistická společnost, která se vyznačuje dost možná tou nejvyšší mírou sociální mobility v dějinách. Současný typ ekonomiky se čím dál tím více stává ekonomikou informace, tedy ekonomikou vědění. To znamená: kdo je schopen si potřebné znalosti a vědomosti svým studiem, svým úsilím osvojit, ten má velké šance vystoupat na příjmovém, a tedy i sociálním žebříčku hodně vysoko.
A vůbec, onen termín "třídní panství" - toho by bylo zapotřebí užívat s nejvyšší zdrženlivostí. Ano, i dnes je sice samozřejmě stále ještě možno legitimně hovořit o "třídní stratifikaci", "třídních rozdílech", dokonce i v určitém smyslu o "třídním protikladu"; ale jen málokdo se dnes ještě ztotožní s představou, že zde existuje jakási exkluzivní, do sebe samé uzavřená třída či kasta kapitalistů, která svou mocí a holým násilím ovládá a vysává pracující lid. Pokud by onen pojem "třídní panství" ještě i dnes mohl být legitimně užíván, pak jen v jeho zcela striktním původním marxistickém smyslu, totiž že třída kapitalistů je f a k t i c k ý m hegemonem, ačkoli nemá přímou vládní či politickou moc. Jinak řečeno: že třída kapitalistů panuje, i když nevládne. Takováto téze má pak v zásadě ryze teoretický základ (a její platnost je možno odpovídajícím způsobem zdůvodnit); ale je zapotřebí vyhnout se užívání floskule o "třídním panství" v obvyklém, bezprostředním, víceméně emocionálním smyslu.
------------------------------------------
Druhý, a to velice klíčový problém v argumentační struktuře O. Bureše vězí v jeho představách společenské transformace, a v jeho pojetí demokracie. Není to ovšem problém jeho vlastní, nýbrž je to základní kámen úrazu radikální respektive autentické levice vůbec.
Tato autentická levice totiž stále pěstuje svůj odvěký sen, že "všichni lidé dobré vůle" si přejí společnost spravedlivou, sociálně rovnou, skrz veskrz humánní. A že jsou ochotni se o takto spravedlivou společnost také zasadit. Jako někdejší dlouholetý vyznavač ideálů reformního "Pražského jara" mám sice naprosté a plné pochopení pro tyto sny o materialistickém "božím království" na zemi, kde všichni spolu budou žít za podmínek naprosté rovnosti, ve vzájemné shodě a na základě autenticky demokratických rozhodovacích procesů; nicméně realita současného světa nám dává bohužel jen velmi málo dokladů o oprávněnosti takovéhoto optimismu. Daleko spíše naopak stále platí, že každý hledí především na svůj ryze individuální zájem a prospěch. A že většina populace preferuje především materiální zájem nad ušlechtilými humánními hodnotami.
To znamená: je krajně pochybné, že by bylo možno takovouto komplexní systémovou transformaci společnosti zavést jenom a pouze na základě spontánního souhlasu rozhodující části populace. Pokud by totiž základní princip "rovnosti" měl znamenat, že já nesmím mít více nežli ostatní - pak jsme (to se nedá nic dělat) rovnýma nohama v rovnostářském a dirigistickém socialismu.
Právě z tohoto důvodů nevyhnutelně (a v daném ohledu i oprávněně) vznikají obavy, že jakýkoli pokus k takovéto systémové transformaci (a jmenovitě pak k "ekonomice nerůstu") by nevyhnutelně vedl k obnovení mocenských metod vládnutí. Právě tohle je ten nejproblematičtější bod v celém ideovém aparátu autentické/radikální levice vůbec; a je to bod doposud nikým přesvědčivě nevyřešený. Radikální levice se tento útes snaží obeplout neustálým vynášením všech možných forem "demokracie zdola", "deliberativní demokracie", družstevnictví atd. atd.; nicméně i takovouto "lidovou demokracii" jsme zde už měli, a neskrývalo se za ní nic dobrého.
Jednou větou: radikální levice nemůže předložit žádné záruky pro svou víru, že by se s jejím programem komplexní (antikapitalistické) transformace spontánně ztotožnila rozhodující většina lidu; a že by se tedy jí propagovaná forma demokracie časem zase nezvrhla ve svůj opak, totiž v samovládu pseudorevolučních elit.
K poslednímu odstavci pana Poláčka. Dokladem toho, jak podstatně se proměnila situace, jsou výsledky voleb v kolébkách evropské civilizace a ještě ne tak dávno baštách antikapitalismu - v Řecku a Itálii. Bylo to až zarážející, třeba v druhé jmenované zemi nešlo v leckterých kruzích odsoudit jednoznačně ani vraždy ze strany Rudých brigád. A dnes? Stačilo v obou zemích, ještě víc než u nás, rozjet "švarcsystém" a dělnická (lidová) solidarita byla vniveč.
Případnou změnu atmosféry by musel zřejmě předcházet zvrat, v praktikování metod outsourcingu, v podobě posílení státu a spojení lidí s ním.
Ještě dodatek k celkovému ideovému charakteru analýz O. Bureše: je to krajně záslužný počin, když ještě "poslední Mohykáni" autentické levicově-marxistické tradice vůbec ještě udržují povědomí o tom, že stále existuje něco takového jako kapitalismus, že tento kapitalismu má třídní charakter, že plodí sociální nerovnost, že přes všechny - bezpochyby přítomné - občanské svobody stále ještě fatálně omezuje možnosti člověka k všestrannému rozvoji lidské osobnosti.
Že udržují povědomí, že vůbec ještě existuje něco takového jako "systém"; což je fakt který si naprostá většina mainstreamu (a to i toho vzdělaného) buďto vůbec neuvědomuje a nechápe, anebo jeho determinující vliv podceňuje a marginalizuje.
V tomto smyslu se tedy jedná o velmi záslužné a velmi potřebné postoje a počiny marxisticky orientované radikální levice; ovšem její vlastní "slepou skvrnou" je to, že stále ještě setrvává na staré marxistické víře, že lid sám si ve své naprosté většině přeje takto radikální systémovou změnu, a že tedy postačí pouze odstranit tento systém kapitalismu a vytoužený ráj spravedlivé a solidární společnosti se dostaví už víceméně sám od sebe.
Tato radikální levice stále ještě neví, nepřipouští si, že zdaleka nepostačí bojovat pouze proti systému kapitalismu; nýbrž že nás čeká boj ještě daleko těžší, totiž boj proti samotnému člověku. Proti tomu člověku jak ho do této chvíli vytvořila a formovala evoluce, tedy nejen s jeho - nespornou - schopností vzájemné kooperace i solidarity, ale přinejmenším stejně tak i s jeho individualismem, s jeho vždy přinejmenším latentně hrozící snahou své osobní zájmy upřednostnit na úkor zájmů celku.
Ještě jedno téma z autorova článku je zapotřebí blíže rozebrat. Jedná se o jeho zmínku o "hybridní ekonomice". Která by měla být případnou alternativou k ekonomice kapitalistického typu.
Tato "hybridní" či "smíšená" ekonomika je vlastně centrálním pojmem v ekonomických teoriích (či spíše: představách) radikální, antisystémové, antikapitalistické levice.
Tato radikální levice se v ekonomické oblasti nachází ve víceméně neřešitelné situaci: na straně jedné se při své kritice kapitalistických pořádků opírá o Marxe; ale na straně druhé se dnes už prakticky nikdo neodváží žádat naprosté postátnění ("zespolečenštění") společenské produkce. Vzpomínky na totálně nevýkonnou ekonomiku reálného socialismu jsou stále ještě příliš živé.
Radikální levice tedy nemůže žádat plné zespolečenštění produkčních prostředků; ale na straně druhé se ovšem nemůže smířit s kapitalistickou, tedy soukromovlastnickou formou produkce. Protože dokud tato zůstává dominantním produkčním způsobem, do té doby ovšem trvá i kapitalismus, se všemi negativními znaky a projevy proti kterým radikální levice (právem) bojuje.
Jak řečeno, pro radikální antikapitalistickou levici se jedná prakticky o zcela bezvýchodnou situaci; kterou se snaží řešit úhybem, oním heslem o "hybridní ekonomice". Kde by tedy měla být v zásadě zachována tržní, tedy soukromovlastnická ekonomika; kde ale - tak doufá tato radikální levice - se díky procesu kolektivní demokratizace budou čím dál tím více prosazovat družstevní, tedy pospolité formy vlastnictví. Které budou zpětně dále posilovat prvky této komunitní demokracie.
Naprosto klíčový rozpor v tomto modelu - který si ale příslušníci této radikální levice nikdy nepřipouštějí, respektive si ho většinou ani neuvědomují - leží u samotného Marxe. Podle tohoto vrcholného teoretika komunismu je totiž komunistické (pospolité) uspořádání principiálně naprosto neslučitelné s tržní ekonomikou. Neboť ta svou vlastní dynamikou vždy nevyhnutelně vede ke kapitalismu. Nějaká takováto "hybridní ekonomika" je tedy podle Marxe naprostý nonsens; mohla by to být pouze pro přechodnou dobu určitá patová situace, nežli by jeden z těchto protikladných momentů či modelů vybojoval svou vlastní dominanci.
Vedle nedotaženého modelu vztahu kolektivní demokracie a individuální svobody je tedy vztah soukromého a kolektivního vlastnictví druhým klíčovým problémem, který současná radikální, antikapitalistická levice není schopna po teoretické (natož pak po praktické) stránce vyřešit.
Nicméně - i přes tuto kritiku tyto snahy o "hybridní ekonomiku" s největší pravděpodobností směřují v zásadě správným směrem. Nějaký "čistý komunismus" patří definitivně pouze do říše snů; ekonomická činnost vždy bude vyžadovat základní míru podnikatelské svobody, a tedy i soukromého vlastnictví.
To o co se jedná je to, aby tato základní podnikatelská svoboda byla se zájmy společnosti včleněna do jednoho společného, navzájem provázaného komplexu společenské produkce. Kde by se tedy soukromý a veřejný zájem nevylučovaly (alespoň ne absolutně), nýbrž navzájem doplňovaly. Takovýto model by ovšem nebyl "hybridní ekonomikou", tedy pouze paralelní přítomností obou forem vlastnictví, nýbrž muselo by se jednat o nějakou podobu dialektické syntézy, ve zmíněném smyslu jejich propojení v jeden vnitřně harmonující celek.
Mimochodem, jak zmatený je současný český diskurs na téma komunismus a antikomunismus, o tom svědčí právě běžící diskuse na Britských listech: https://blisty.cz/art/114051-karel-dolejsi-nerozlisuje-mezi-komunistickymi-idealisty-a-komunistickymi-vrahy.html
Jedná se zde především o kontroverzi mezi J. Čulíkem a K. Dolejším; jakkoli je nutno bezprostředně souhlasit s mnohem diferencovanějším pohledem J. Čulíka, přesto oba diskutující činí tu samou zásadní chybu, že nijak přesně neprecizují téma diskuse. Tedy - co je vlastně vůbec komunismus, respektive o jaké jeho fázi je právě řeč. Karel Dolejší evidentně začíná až komunismem bolševického, totalitního ražení; a tento historický fakt totalitní vlády pod praporem komunismu je mu dostatečným důvodem pro to, aby zavrhl komunismus šmahem, ve všech jeho směrech, formách a podobách.
Je to fakticky ten samý způsob argumentace, jako kdyby se přínos křesťanství pro duchovní, kulturní (ale třeba i demokratizační!) vývoj Evropy redukoval na španělskou inkvizici a čarodějnické procesy.
Druhá zásadní chyba obou diskutujících pak spočívá v tom, že společenské dění vykládají ryze subjektivně. Především Karel Dolejší existenci komunistického hnutí zřejmě stále vykládá v tom duchu, že svého času jakousi hrstku nezodpovědných radikálů napadlo vyrukovat s ideou komunismu, což pak přímou linií vedlo ke gulagům.
Veškeré neštěstí tohoto způsobu argumentace spočívá v tom, že spolu s vytracením se marxistické teorie z obecného diskurzu se prakticky zcela vytratila schopnost společenské fenomény chápat jako objektivní dějinný pohyb, vyvolaný zcela určitými historicko-sociálními příčinami. Že tedy bezprostřední akty jednání sice vyplývají z rozhodnutí a úvah těch či oněch jednotlivců; ale že oni tak v zásadě pouze reflektují objektivní procesy respektive konflikty v dané společnosti.
Jinak řečeno: komunistické hnutí by nikdy nevzniklo, kdyby ho ze svého středu nezrodil sám kapitalismus, s jeho imanentními rozpory a konflikty. Komunismus byl pokus tyto rozpory kapitalismu vyřešit radikálním způsobem, komplexní systémovou změnou. Tento pokus byl příliš radikální, a příliš úzce pojatý, než aby mohl mít reálný potenciál ke zdařilé, skutečně komplexní transformaci (kapitalistické) společnosti; nicméně to byl pokus, který byl historicky objektivně podmíněn, a jsou dobré důvody pro tvrzení, že v té či oné formě k němu dříve či později muselo dojít.
A to i s jeho ztroskotáním; na kterýchžto troskách je teprve možno hledat jak příčiny tohoto nezdaru, tak i nové, další cesty k oné - o sobě nezbytné - komplexní transformaci stávajícího společensko-ekonomického uspořádání.