↗

Jak už je tady zvykem, se zelenou levicí to vypadalo velmi slibně. Až do sečtení volebních výsledků. Foto Facebook Anna Šabatová

Výsledky komunálních voleb v celorepublikovém součtu znamenaly anihilaci levicových stran. KSČM zmizela a oproti minulým volbám propadla i ČSSD, která nyní zřejmě završila svůj trudný příběh odcházení z politické scény.

Z tohoto trendu nicméně vybočilo několik výjimek. Pokusím se stručně okomentovat, proč se levicová politika dotýká politického dna, a proč se pořád ještě může odrazit.

Pražský propadák

Jedním z nejviditelnějších debaklů byl výsledek Prahy. Solidarita, společný projekt se Zelenými, pohořel, a to takovým způsobem, že to zaskočilo i největší pesimisty. Možná, že jednou nadejde doba, kdy spojení ČSSD a Zelených dokáže najít společnou synergii, teď tomu tak ale není.

Důvodů je několik a možná překvapivě jím dle mého soudu není nekompatibilita programů, ale spíše absence taktiky, neexistující analýza elektorátu, lhostejnost k boji o moc a nepromyšlená strategie skládání kandidátky. Levice — zde ta pražská, ale rozhodně nikoli jen specificky pražská — víceméně tuší, do jakého cíle se chce jednou dostat, je ale pod její rozlišovací schopnost přemýšlet o tom, jak se do něj dostat.

Město s rozvinutým a dostupným systémem MHD, zklidněnými ulicemi, funkční záchranou sociální sítí a dostupným bydlením je skvělý cíl. Svět zítřka je tak skvělý a krásný, že vše, co běžní občané dělají a co je s tímhle světem v nějakém nesouladu, je třeba odsoudit a politickou mocí ideálně zakázat.

Politickým protivníkem, s nímž se vedou každodenní souboje, se stávají jednotlivci, kteří „nežijí zítřkem“. Třeba tak, že jezdí autem nebo si berou hypotéky.

I já jsem řídící dlužník bankovního domu, ani jeden z těchto faktů rozhodně není zdrojem mé identity, a jednou bych se chtěl obejít bez prvního i druhého břemene. Dnes si to z řady malých i větších důvodů dovolit nemůžu.

Od politiků, které chci volit, očekávám, že přijdou s konkrétním řešením právě těchto malých i větších omezení. Očekávám, že budou konfrontovat příčiny, nikoli mě samého. Že mi nabídnou konkrétní kroky zřetelně popisující, jak se ke „světu zítřka“ dobereme. Třeba tak, že obecnou deklaraci o potřebě stavět víc obecních bytů, doprovodí konkrétním projektem obecní bytové výstavby.

Fajn sousedi

Pro získání důvěry voličů je zásadní, aby takový plán reprezentovaly osobnosti, kterým jeho uskutečnění můžeme věřit. Tedy lidé, kteří mají zkušenost z komunální politiky, dlouhodobě se angažují jako aktivní občané v místním tématu nebo třeba vedou místní spolek.

Lidé s prokázanými organizačními schopnostmi a vazbou k místu, kde kandidují. Při vší úctě k osobě Anny Šabatové a jejího týmu, tuto vlastnost nenaplnil nikdo z nich. Nejde o osobní animozitu, lidé z kandidátky Solidarity jsou jistě fajn sousedi a může být super s nimi zajít do čajovny, jen si je nedokážu představit v čele města.

Možná, že si něco takového nedokázali představit ani někteří kandidáti. Politickou moc nezíská někdo, kdo o to nestojí. Je symptomem nejen pražského projektu Solidarita, že kandidatura na politickou funkci nebo politika jako taková je pro řadu lidí nalevo spíše statusová a deklarativní póza, která ale není doprovázená zdravou touhou po moci.

Ta je u všech úspěšných politiků na prvním, druhém a třetím místě jejich hodnotového žebříčku — ti, kteří mají priority seřazeny jinak, politiky zpravidla nejsou, protože je nikdo nezvolil. Je zcela v pořádku a správně mít jako čtvrtou prioritu blaho obce, pravicoví kandidáti se k pozici čtyři ostatně dostanou jen zřídka.

Ale politickou moc prostě musíte chtít. Jen kvůli tomu, že jste milí lidé, vám hlas nikdo nedá.

Šestiprocentní protipříklad

Protipříkladem, který dokázal do určité míry naplnit některé z výše uvedených požadavků, je například Brno. Zní to divně, protože na první a snad i druhý pohled ČSSD neuspěla ani tam.

Město, které před dvěma volebními obdobími mělo sociálnědemokratického primátora, se svými šesti procenty pro kandidátku ČSSD jistě neoslnilo. Brněnský výsledek je ale třeba vnímat v kontextu nynější kondice české levice, ČSSD a výsledků v jiných krajských městech v čele s Prahou.

Ve srovnání s nimi je výsledek Brna nadprůměrný, v některých městských částech pak téměř neuvěřitelný. V celostátním kontextu to jsou malá vítězství, ale jiná dnes levice nemá.

Brno je už od 90. let tradiční baštou pravice. Navzdory otřesnému stavu členské základny v některých městských částech dokázali sociálnědemokratičtí starostové zvítězit v pěti městských částech. A v řadě dalších udělala kandidátka „Vaši starostové“ nadprůměrný výsledek. Vítězství v Líšni nebo Řečkovicích se vymyká „pražské trajektorii“, kterou by vzhledem k podobnému profilu voličů měla i v Brně strana následovat.

Starostové Viskot nebo Štefan přitom nemusejí upadat do blouznění o socialismu bez liberalismu, ve svých cílech se s pražskou kandidátkou v mnoha ohledech potkávají. Dokázali ale zvládnout mikromanagement komunální politiky a neustále přinášet malé i větší pozitivní intervence do každodenního života svých městských částí.

Kromě záchrany světa zvládají i údržbu a opravy chodníků nebo třeba stavbu bytového domu s obecními byty. A voličům se to evidentně líbí. Jako reprezentanti své politiky jsou pro své spoluobčany čitelní a důvěryhodní. A zatraceně dobře chápou, že zadarmo nedostanou ani odpověď na pozdrav a že se o svou pozici musejí rvát a musejí ji chtít udržet.

Zní to banálně, ale tenhle soubor banalit dělá rozdíl mezi volebním vítězstvím a totální anihilací. A je dlouhodobě jedinou strategií, která může levici pomoct zpět na dříve ztracené pozice. Tedy ještě jednou: politika konkrétních řešení, konfrontace problémů, nikoli voličů a vychování důvěryhodných kandidátů a kandidátek s citem pro politiku jako řemeslo a touhou uspět.