Levice: čas na velké odražení od úplného dna?

Radovan Bartošek

Výsledky voleb znamenaly pro českou levici historický debakl. Zvlášť to vyniká na fiasku pražské kandidátky Solidarity, jehož rozměr nečekali ani pesimisté. Ve zvláštním kontrastu s tím stojí pět vítězství ČSSD v městských částech v Brně.

Jak už je tady zvykem, se zelenou levicí to vypadalo velmi slibně. Až do sečtení volebních výsledků. Foto Facebook Anna Šabatová

Výsledky komunálních voleb v celorepublikovém součtu znamenaly anihilaci levicových stran. KSČM zmizela a oproti minulým volbám propadla i ČSSD, která nyní zřejmě završila svůj trudný příběh odcházení z politické scény.

Z tohoto trendu nicméně vybočilo několik výjimek. Pokusím se stručně okomentovat, proč se levicová politika dotýká politického dna, a proč se pořád ještě může odrazit.

Pražský propadák

Jedním z nejviditelnějších debaklů byl výsledek Prahy. Solidarita, společný projekt se Zelenými, pohořel, a to takovým způsobem, že to zaskočilo i největší pesimisty. Možná, že jednou nadejde doba, kdy spojení ČSSD a Zelených dokáže najít společnou synergii, teď tomu tak ale není.

Důvodů je několik a možná překvapivě jím dle mého soudu není nekompatibilita programů, ale spíše absence taktiky, neexistující analýza elektorátu, lhostejnost k boji o moc a nepromyšlená strategie skládání kandidátky. Levice — zde ta pražská, ale rozhodně nikoli jen specificky pražská — víceméně tuší, do jakého cíle se chce jednou dostat, je ale pod její rozlišovací schopnost přemýšlet o tom, jak se do něj dostat.

Město s rozvinutým a dostupným systémem MHD, zklidněnými ulicemi, funkční záchranou sociální sítí a dostupným bydlením je skvělý cíl. Svět zítřka je tak skvělý a krásný, že vše, co běžní občané dělají a co je s tímhle světem v nějakém nesouladu, je třeba odsoudit a politickou mocí ideálně zakázat.

Politickým protivníkem, s nímž se vedou každodenní souboje, se stávají jednotlivci, kteří „nežijí zítřkem“. Třeba tak, že jezdí autem nebo si berou hypotéky.

I já jsem řídící dlužník bankovního domu, ani jeden z těchto faktů rozhodně není zdrojem mé identity, a jednou bych se chtěl obejít bez prvního i druhého břemene. Dnes si to z řady malých i větších důvodů dovolit nemůžu.

Od politiků, které chci volit, očekávám, že přijdou s konkrétním řešením právě těchto malých i větších omezení. Očekávám, že budou konfrontovat příčiny, nikoli mě samého. Že mi nabídnou konkrétní kroky zřetelně popisující, jak se ke „světu zítřka“ dobereme. Třeba tak, že obecnou deklaraci o potřebě stavět víc obecních bytů, doprovodí konkrétním projektem obecní bytové výstavby.

Fajn sousedi

Pro získání důvěry voličů je zásadní, aby takový plán reprezentovaly osobnosti, kterým jeho uskutečnění můžeme věřit. Tedy lidé, kteří mají zkušenost z komunální politiky, dlouhodobě se angažují jako aktivní občané v místním tématu nebo třeba vedou místní spolek.

Lidé s prokázanými organizačními schopnostmi a vazbou k místu, kde kandidují. Při vší úctě k osobě Anny Šabatové a jejího týmu, tuto vlastnost nenaplnil nikdo z nich. Nejde o osobní animozitu, lidé z kandidátky Solidarity jsou jistě fajn sousedi a může být super s nimi zajít do čajovny, jen si je nedokážu představit v čele města.

Možná, že si něco takového nedokázali představit ani někteří kandidáti. Politickou moc nezíská někdo, kdo o to nestojí. Je symptomem nejen pražského projektu Solidarita, že kandidatura na politickou funkci nebo politika jako taková je pro řadu lidí nalevo spíše statusová a deklarativní póza, která ale není doprovázená zdravou touhou po moci.

Ta je u všech úspěšných politiků na prvním, druhém a třetím místě jejich hodnotového žebříčku — ti, kteří mají priority seřazeny jinak, politiky zpravidla nejsou, protože je nikdo nezvolil. Je zcela v pořádku a správně mít jako čtvrtou prioritu blaho obce, pravicoví kandidáti se k pozici čtyři ostatně dostanou jen zřídka.

Ale politickou moc prostě musíte chtít. Jen kvůli tomu, že jste milí lidé, vám hlas nikdo nedá.

Šestiprocentní protipříklad

Protipříkladem, který dokázal do určité míry naplnit některé z výše uvedených požadavků, je například Brno. Zní to divně, protože na první a snad i druhý pohled ČSSD neuspěla ani tam.

Město, které před dvěma volebními obdobími mělo sociálnědemokratického primátora, se svými šesti procenty pro kandidátku ČSSD jistě neoslnilo. Brněnský výsledek je ale třeba vnímat v kontextu nynější kondice české levice, ČSSD a výsledků v jiných krajských městech v čele s Prahou.

Ve srovnání s nimi je výsledek Brna nadprůměrný, v některých městských částech pak téměř neuvěřitelný. V celostátním kontextu to jsou malá vítězství, ale jiná dnes levice nemá.

Brno je už od 90. let tradiční baštou pravice. Navzdory otřesnému stavu členské základny v některých městských částech dokázali sociálnědemokratičtí starostové zvítězit v pěti městských částech. A v řadě dalších udělala kandidátka „Vaši starostové“ nadprůměrný výsledek. Vítězství v Líšni nebo Řečkovicích se vymyká „pražské trajektorii“, kterou by vzhledem k podobnému profilu voličů měla i v Brně strana následovat.

Starostové Viskot nebo Štefan přitom nemusejí upadat do blouznění o socialismu bez liberalismu, ve svých cílech se s pražskou kandidátkou v mnoha ohledech potkávají. Dokázali ale zvládnout mikromanagement komunální politiky a neustále přinášet malé i větší pozitivní intervence do každodenního života svých městských částí.

Kromě záchrany světa zvládají i údržbu a opravy chodníků nebo třeba stavbu bytového domu s obecními byty. A voličům se to evidentně líbí. Jako reprezentanti své politiky jsou pro své spoluobčany čitelní a důvěryhodní. A zatraceně dobře chápou, že zadarmo nedostanou ani odpověď na pozdrav a že se o svou pozici musejí rvát a musejí ji chtít udržet.

Zní to banálně, ale tenhle soubor banalit dělá rozdíl mezi volebním vítězstvím a totální anihilací. A je dlouhodobě jedinou strategií, která může levici pomoct zpět na dříve ztracené pozice. Tedy ještě jednou: politika konkrétních řešení, konfrontace problémů, nikoli voličů a vychování důvěryhodných kandidátů a kandidátek s citem pro politiku jako řemeslo a touhou uspět.

advertisment
Diskuse
JP
September 29, 2022 v 11.9
Vůle k moci

Nic ve zlém, ale úvodní téze úvahy R. Bartoška mi nějak spontánně připomněla "Triumf vůle" Leni Riefenstahlové.

Ne že by autor ve svých pozorováních současného stavu lídrů levicových stran a hnutí neměl pravdu; většinou jim skutečně zcela chybí politické charisma. Tedy schopnost vzbudit v potenciálních voličích pocit, že tyto osoby vědí co chtějí, a že také vědí jak toho dosáhnout. Že k tomu mají dostatečný "drajv".

Levicoví lídři a kandidáti v současné době tedy toto politické charisma obecně nemají. Otázka zní: kde ho získat? (Anebo, v návaznosti na příměr autora článku: kde nalézt dno, od kterého by bylo možno se odrazit?)

R. Bartošek se domnívá, že tuto přesvědčivost v očích voličů je možno získat solidní, aktivní komunální politikou. To je sice dozajista plusový moment; ale svou platnost či účinnost by mohl plně rozvíjet nanejvýš právě jenom ve volbách komunálních. Pro nějaké "odražení se od dna" v celkovém politickém horizontu se to jeví příliš málo. A za druhé: jestliže má jmenovitě sociální demokracie nedostatek schopných, aktivních, agilních osobností - kde by pak měla náhle ve svých řadách nalézt tyto schopné a agilní komunální politiky?... Samotný fakt že se tak snad zdařilo v Brně, ještě nijak nedává záruku obecného úspěchu. Jinak řečeno, jedna vlaštovka jaro nedělá. Ani nedokáže matnou sociální demokracii odrazit ode dna.

Právě toto "dno" je totiž zřejmě zapotřebí hledat někde zcela jinde, nežli jenom a pouze v komunální politice. Ano, Radovan Bartošek naprosto správně konstatuje, že současní levicoví kandidáti či lídři nevykazují dostatečnou "vůli k moci"; ale už se neptá na vlastní příčiny, proč tomu tak je.

Tato "vůle k moci" totiž sice na straně jedné samozřejmě vyplývá z osobních predispozicí každé jednotlivé osobnosti (což je ovšem věcí nahodilosti); ale v širším měřítku je nutno hledat příčiny jiné, obecně působící. Tato "vůle k moci" totiž (v politickém měřítku) velice úzce souvisí s tím, zda daný politický subjekt má k dispozici nějaký nosný, přesvědčivý program, nějakou vůdčí ideu, která dokáže strhnout, energií nabít jak tyto politické osobnosti, tak i široké masy.

Už léta opakuji znovu a znovu, že levice, a jmenovitě sociální demokracie žije už jenom z minulosti; ale že nepřichází s žádnými novými idejemi, které by mohly oslovit člověka moderní doby. Tato absence tohoto "ideového dna" je tou pravou příčinou, proč sociální demokracii chybí přesvědčivé, charismatické osobnosti.

Když svého času - alespoň podle textů Nového zákona - Ježíš před ukončením své vlastní pozemské pouti své učedníky vysílal šířit jeho učení do světa, a oni se cítili být příliš slabými pro takto velký úkol, odpověděl jim: "Osvítí vás Duch svatý". To znamená, poněkud prozaičtěji řečeno: velikost ideje těm, kdo jsou jejími nositeli, dodá vnitřní náboj, energii, přesvědčivost vystupování. A třeba ani přitom nemusejí v sobě mít "vůli k moci"; naprosto postačí když v sobě cítí bezpodmínečnou vůli prosadit onu ideu, které se upsali.

Kde pak má ale současná sociální demokracie svou vůdčí, inspirativní ideu? Kde pak se skrývá její "Duch svatý"?...

Nikoho není vidět, nic není slyšet...