"Naše společnost bude buď systematicky solidární, nebo ve své dnešní podobě liberální demokracie nepřežije, nic mezi tím není." - Musím přiznat, že mi to trvalo nějakou chvíli přemýšlení, nežli jsem pochopil smysl dané věty. Míchá se do toho totiž i zjevný (byť i přímo nevyslovený) předpoklad autora, že jediným garantem této "systematické solidárnosti" je politická strana sociální demokracie.

Pro takovéto tvrzení ale nic nehovoří. Systémově (spíše nežli systematicky) solidární je v současné době už systém liberální demokracie sám. Dokonce ani pravicové vlády se neodvažují nějakým zcela drastickým způsobem osekat či přímo zrušit systém sociální podpory. Že se společnost respektive stát musí postarat i o své slabší členy, je dnes už natolik obecně přijímaným konsensem, že se názory různí pouze o konkrétní charakter a míru (a ufinancovatelnost) této podpory.

Ani z řad relativně nejpravicověji zaměřeného člena současné vládní koalice, totiž z ODS, nepřicházejí žádné signály ohledně úmyslu nějaké dramatické redukce sociálního státu. Tím méně pak by něco takového bylo možno očekávat od subjektů středových, a ještě méně od liberálně levicových, jako jsou Piráti.

Zkrátka: nelze právem tvrdit, že sociální demokracie by byla (jediným) garantem "systémové solidarity", a že bez ní dojde k rozpadu sociálního státu.

Od sociální demokracie by se mělo očekávat především něco jiného. R. Bartoška stranu nabádá, aby se modernizovala ve svých technicko-komunikačních schopnostech, aby se "naučila pracovat s Tiktokem". Ale - k čemu budou komunikační dovednosti, když není co sdělit?... Nebylo by daleko více zapotřebí, aby sociální demokracie přišla s nějakými novými idejemi, které by mohly mít potenciál oslovit, zaujmout, inspirovat širší vrstvy obyvatelstva? Pokud takovéto ideje vzniknou, ony si pak svou cestu k lidem už nějak najdou. A naopak: jestli všechno pojede postaru, pak ani všechny komunikační kanály sociální demokracii nezachrání.

V tradičních protestanských sborech je to někdy podobné - lpění na velkých kostelích a farách, na druhé straně přesvědčení, že vše vyřeší modernější nátěr.

Jinak má autor zčásti pravdu. Sice i pravice více či méně uznává nutnost státem garantované solidarity, jenže alespoň v Česku se jedná o byrokraticky nevlídný systém státní sociální podpory určený jen pro nejchudší. To je v případě ekonomických otřesů a ohrožení nižší střední třídy skvělé podhoubí pro autoritářský populismus, kterému by bylo možné čelit jen elitářským omezením demokracie (omezení volebního práva, posílení role a nezávislosti nevolených institucí).

Sociálně demokratická myšlenka však nespočívá jen v pomoci nejchudším nějak přežít, ale ve snižování společenské nerovnosti. Dohnáno do krajnosti, pravice usiluje o nízké rovné daně a skromnou pomoc těm nejchudším, levice o vysoké progresivní zdanění a štědrou pomoc všem. Praxe se pohybuje mezi těmito dvěma póly. A čím víc se pravici daří dosahovat svého cíle, tím více je zapotřebí levice (a naopak).

A pak je tady kulturní střet liberalismu a konzervatismu. Česká společnost je spíše konzervativní, což je ostatně důvod, proč Babiše nakonec neporazili Piráti + STAN, ale koalice SPOLU. Demokratická levice v tomto střetu neví, čí je. Chtěla by reprezentovat zájmy většiny, ale nereprezentuje její postoje. A zatímco demokratická pravice dokáže skloubit politický liberalismus a hodnotový konzervatismus a obhájit toto spojení před svými voliči, u levice jde politický liberalismus často ruku v ruce s liberalismem hodnotovým a konzervativní levice tíhne k autoritářskému populismu. Až se demokratické levici podaří oslovit i konzervativnější voliče, a přitom zůstat důsledně politicky liberální, potom teprve může pomýšlet návrat ze zapomnění.

Vypadá to, že ČSSD je jeden velký tunel. Jen na kontokorentu u Fio banky dluží 205 milionů. Roční ztráty jsou v desítkách milionů. Funkcionáři a zaměstnanci aparátu strany (a možná na ně napojené mediální agentury "tvořící" kampaně) si svůj politický krach, na kterém dlouhé roky pracovali, nechali podle všeho opravdu pěkně zaplatit.

Něco takového může volit jen trouba jako já.

Autor vychází bohužel z mylného předpokladu.

Do současné situace se ČSSD nedostala, protože či přestože hájila "systematickou solidárnost společnosti", ale právě proto, že posledních osm let svého vládnutí nic takového nedělala a asistovala Babišovi na destrukci systému.

Státem zprostředkovaná solidarita totiž není chudinská péče, kulhavé dobíhání reálné výše minimální mzdy a z vrchnostenské moci (na místo moci zákona) zvyšované starobní důchody (ostatně vždy průřezově, tedy nesolidárně). Úpravy sociálního zákonodárství, které je u nás obsahově z roku dazumal a fakticky z asociálních devadesátek, byly leda kosmetické, lhostejnost k rozpadu integrační role základního školství naprostá (resp. redukovaná na žvásty o inkluzi, kterou ale nikdo za vlád s účastí ČSSD materiálně nepodporoval), lhostejnost k příliš vysokému prahu reálného přístupu velké části populace k odpovídající zdravotní péči taktéž, o byrokratickém prahu přístupu k sociální pomoci nemluvě.

K tomu odporné hrátky s antimigrantskou notou (Chovancem počínaje) a konzervativním socialismem (tedy šovinisticko-populistickým "socialismem", když to řeknu bez drulákovsko-maláčovského newspeaku) konče.

Prostě výprodej sociální demokracie v českých zemích začal plíživě kompromisy za Sobotkovy vlády (kdy se alespoň dalo věřit úctyhodnosti pohnutek řady aktérů) a za Hamáčka, Zaorálka & com. se rozjel plnou parou -- až z celého sociálně-demokratického programu zbyl červený svetr a hysterický pokřik o ochraně český dělníků (nikoli před těmi, kdo je vykořisťují ani před prekarizací jejich práce -- to by se mohli páni zlobit --, ale před cizáky, kteří jsouce povaleči utíkají za lepší ze své země, kterou pomlouvají ochotni pracovat za míň a lépe než naši).

Když bankrotář prodává rodinné stříbro, aby splatil alespoň nejnaléhavější dluhy (na víc zašantročení Lidového domu nestačí), dělá to z nezbytí a nevím, proč by to měl být signál, že od teď bude nový lepší a k tomu ještě tik toku znalý.

P.s. Na Střelnici roku devatenáctistého devadesátého druhého (pro historie neznalé, ČSSD si tam tehdy zvolila jako předsedu Miloše Zemana), vznikl pod vlivem útoků delegátů vedených trochu příliš ad hominem někdy k ránu první sjezdové noci popěverk inspirovaný odavami daddyho Horáka, že pokud by ČSSD byla více opoziční, mohla by přijít o Lidový dům:

Byl sociální demokrat,

on nepracoval, jenom krad

a marku chtěl dát za tři padesát

Vlastnil též domek lidový,

však pro chlast padl na dluhy

a ti, co nejvíc chlastali,

tak pak na sjezdu dumali,

kde novej chlast budou teďka brát.

Zda se mi, že tehdejší mládež z Liďáku, byli mezi tehdy i sourozenci Sobotkovi, která tu kostrbatost zvládla přijatelně zpívat, viděla budoucnost příliš optimisticky. Inu, neznala tik tok.

"Demokratická levice v tomto střetu neví, čí je. Chtěla by reprezentovat zájmy většiny, ale nereprezentuje její postoje" - pane Dospivo, to je až přímo geniální vystižení jádra problému. Ano, levice stále ještě žije v přesvědčení, že ona přece zastupuje většinu společnosti, neboť se bere za práva pracujících; ale ve skutečnosti je většinová společnost (a to dokonce i tito pracující) hodnotově, světonázorově většinou někde jinde.

Ale že to jde i jinak, ukazuje příklad Zelených v Německu. Ti také začínali jako někdy až vyloženě extrémně liberální levicová strana; čímž pak ovšem spolehlivě odrazovali nejen pravicové konzervativce, ale vůbec i celý společenský střed. (Po určitou dobu platili jako vyslovený "Bürgerschreck", jako strašák - usedlých - občanů.)

Postupem času se ale do značné míry odpojili alespoň od těch nejradikálnějších forem svých levicových (levičáckých?...) názorů a projevů; což pak šlo ruku v ruce se stoupajícími voličskými preferencemi. Jako klasický příklad (a vysloveně personifikace) tohoto vývoje může platit Wilfried Kretschmer - který měl také své bouřlivé levicové mládí, ale dnes svým klidným, rozvážným vystupováním působí mimořádně důvěryhodným dojmem, a to kvitují i konzervativněji nastavené skupiny populace. Důsledkem je, že je už řadu let politicky neohrožovaným ministerským předsedou jižní, tedy hodnotově konzervativní spolkové země Badensko-Württembersko.

Zopakujme si ještě jednou, v čem je jádro problému:

- současná liberální levice chce reprezentovat většinu populace, ale není schopna oslovit její hodnotově konzervativní část

- konzervativní socialismus drulákovského a kellerovského typu by tuto podmínku sice mohl splňovat; ale ve svém reálném vyznění je natolik reakční a šovinistický, že ho nelze považovat za pravý socialismus; má naopak zjevné styčné body s extrémně pravicovou částí politického spektra.

Otázka tedy zní: je možno vytvořit i nějaký sice hodnotově konzervativní, nicméně progresivní levicový směr?

Zeptejme se napřed takto: čím se klasicky liší konzervatismus od levicovosti? Levice principiálně trpí jednou systémovou vadou: veškerou svou pozornost a aktivitu fixuje jenom a pouze na přerozdělování; ale jenom sekundárně (pokud vůbec) se zajímá o tvorbu zdrojů.

Zatímco klasický konzervativec na věc hledí zcela opačně: on chce napřed vidět výkon, chce vidět (poctivou) práci; a teprve poté je ochoten přerozdělovat. A to je právě ten základní moment, kde sociálně orientovaná levice vždy znovu a znovu ztrácí tento hodnotově konzervativní segment společnosti. Přitom - tento hodnotový konzervatismus naprosto nemusí být nutně asociální (jak mu to levice pravidelně podsouvá); ale on vyžaduje striktně právě ono uvedené pořadí věcí.

Je tady možné nějaké řešení? - Vraťme se napřed k badensko-württemberskému ministerskému předsedovi W. Kretschmerovi: on svého času dost dopálil radikálně levicovou část své vlastní strany Zelených, když vyhlásil program konsensu s průmyslem, jmenovitě s automobilkou Mercedes, sídlící v "jeho" zemi. Zatímco tito zelení radikálové Mercedes - s jeho velkými a těžkými vozy s velkou spotřebou - vždy považovali za svého opovědného nepřítele.

V každém případě Kretschmerovi tento jeho postoj politicky jednoznačně vyšel; jak řečeno v zemi má spolehlivou volební většinu, a to i u konzervativní části voličstva.

A vzpomeňme si na naši vlastní historii, na dobu reformního Pražského jara. Leckoho to možná překvapí, ale tehdy se jednalo právě o to: totiž o syntézu výkonu se socialismem. Na straně jedné vedle politické demokratizace byla náprava zdevastované ekonomiky druhým největším úkolem a cílem reformního procesu; ale na straně druhé tehdejší čelní reformátoři opakovaně vyhlásili, že cílem není pouhé instalování klasické západní komerční respektive kapitalistické ekonomiky, nýbrž že národní ekonomika si musí udržet svůj socialistický (tedy: humánní) charakter. A právě někde na tomto poli by bylo možno hledat ten most, kde by se navzájem mohli setkat, a určité porozumění pro sebe vytvořit jak zastánci progresivní levice, tak i vyznavači (sociálně laděných) konzervativních hodnot.

----------------------------------

Mimochodem, zrovna v dnešním Právu (příloha Salon) vyšel docela zajímavý článek historika Jana Mervarta o Pražském jaru. On na něm oceňuje právě jeho schopnost, jeho ochotu "znovu definovat socialismus", tázat se po jeho podstatě. Respektive obecněji jeho schopnost politické imaginace, ochotu jít za meze daného společenského uspořádání, překračovat jeho konformitu.

A to je přesně to, co bychom nevyhnutelně potřebovali i dnes: novou imaginaci, schopnost začít myslet novým způsobem, vymanit se z konformit dosavadních politických idejí respektive programů. Zlomit tradiční nedůvěru mezi progresivní levicí a (poctivým) konzervatismem, a pokusit se o společný projekt lepší lidské společnosti. Tak jako tak jsme odsouzeni k tomu v tomto světě žít společně; a jako první krok je nutno se vzdát věčné iluze, že jednoho dne bude možno definitivně porazit, potlačit stranu druhou.

Něco takového ale definitivně nikdy možné nebude; a pak zbývá jen dvojí alternativa, buďto nadále zůstat každý ve své ulitě, anebo ale zkusit vystrčit tykadla a začít hledat cestu k sobě navzájem.

Pane Profante, já si - odsud z dálky - netroufám hodnotit míru sociálnosti či asociálnosti těch či oněch českých vlád, v poměru k reálným možnostem a zdrojům; nicméně co mi u nich chybí je nějaká základní idea sociálního státu. Sociální podpora se tu stále jeví být jenom jakousi "zbytkovou" pozicí státních aktivit. Stále má - psychologicky - charakter či nádech jenom jakési lepší žebračenky.

O co se jedná: právě z tohoto důvodu současná německá (levo-středo-levá) vládní koalice chce skoncovat s pověstným systémem sociální podpory "Hartz IV", a namísto toho zavést nový "Bürgergeld". A tady se ani tak v prvé řadě nejedná o to do jaké míry bude tato podpora čistě kvantitativně vyšší; nýbrž jedná se o to, že už samotný název "Občanská dávka" má dávat na vědomí, že se nejedná o nějakou almužnu, nýbrž o něco, na co má každý občan primární nárok, už ze samotného svého statusu jakožto občan a člověk.

Ono nejde ani o výši, ani o název, ale o míru šikany, kterou přinášel Harz a jeho odliky u nás. A právě v této oblasti Maláčová naprosto pohořela.

No tak ten "konzervativní socialismus" je opravdu nebezpečný. Jeho čelný reprezentant Stropnický např. právě ubytovává na své zámku rodiny ukrajinských uprchlíků :-) Fašista jeden :-)

Jan Hamáček si prý založil firmu. Opravdu drsný socialista (ať už "konzervativní" či jakýkoli jiný) :-)

Jinak liberální levice je specielně u nás, ale obecně v celém postkomunistickém prostoru, neúspěšná. Naopak jistý úspěch zřejmě zaznamenává onen "konzervativní socialismus", tedy pokud je to něco, čemu se blíží na Slovensku třeba Fico.

Blairismus (Tony Blair) také nikam nevedl. A to je právě myslím něco, čemu se po většinu své existence přibližovala česká ČSSD. Ovšem zdá se že i corbynismus (tedy díky svému přívětivému postoji k uprchlíkům snad opak onoho "konzervativního socialismu") vede (nebo vedl) do slepé uličky.

Nakonec se s určitou dávkou nadsázky zdá, že to poslední, co tu v Čechách alespoň nějak připomínalo levici, byla předlistopadová KSČ. Když nic jiného, tak alespoň občan nemusel chodit na úřad poníženě žebrat o ony sociální dávky a člověk v Praze (ale i jinde) nemusel v centru na každém rohu zakopávat o bezdomovce. Kdo přiměřeně a šikovně kradl, nic se mu nestalo, konec konců všechno bylo všech, takže to ani jinak nešlo :-) Pracovat se moc nemuselo (jen pak tak produktivita práce podle toho všeho vypadala). Dnes je všude placená ochranka, kamery a tak se dá krást a vykořisťovat jen ve velkém :-) Pochopitelně ale doba komunismu jinak byla doba v určitém ohledu brutální, to jsem nikdy nezpochybňoval. Dnes je ovšem brutální zase pro jiné a sofistikovaněji (srovnávám s dobou pozdně normalizační, nikoli proto, že by pro mne byla ideálem socialismu, ale proto, že byla lepší než třeba stalinismus a s něčím srovnání provést musím).

Děkuji za kompliment, pane Poláčku, abych Vám to oplatil, tak mně se zase moc líbí formulace "zlomit tradiční nedůvěru mezi progresivní levicí a (poctivým) konzervatismem, a pokusit se o společný projekt lepší lidské společnosti". Po delší době mám pocit, že jsme tady došli k něčemu použitelnému.

Docela by mě zajímal ten záměr zavedení "občanské dávky", můžete to rozvést?

Pane Profante, opět si v daném případě netroufám z dálky definitivně soudit o míře šikany ve sféře českého systému sociální podpory (i když některé konkrétní případy o kterých je možno se dočíst působí opravdu děsivě); ale v obecné rovině celá věc není tak zcela jednoduchá.

Konkrétně ohledně oné nové "občanské dávky" (Bürgergeld) kterou plánuje zavést současná německá vládní koalice bylo jako jedna z prvních věcí oznámeno, že mají být zrušeny prakticky všechny sankce pro ty, kdo nejsou ochotni spolupracovat s úřady práce při hledání nového zaměstnání. Právě s tím odůvodněním, že by se prý jednalo o nepřípustnou úřední šikanu, kterou je nutno odstranit.

Ano, takovýto přístup působí ovšem velice vstřícně, velice humánně, velice demokraticky. Ovšem - prakticky všichni pracovníci z praxe to považují a prohlašují za naprostý nesmysl. Oni totiž mají každodenní zkušenost s těmi, kteří by chtěli jenom čerpat státní dávky, ale vůbec nemají v úmyslu za to poskytovat nějakou protihodnotu. Zcela konkrétně řečeno: je celá řada takových, který lze právě jenom hrozbou sankcí donutit k tomu, aby vyvíjeli alespoň určitou snahu nalézt si vlastní zaměstnání.

Právě proto bude poskytování dávek sociální podpory (ať už pod jakýmkoli názvem) vždy velmi problematickou záležitostí; a i podle mého přesvědčení určitá míra tlaku zde bude vždy nutná. Alespoň pro určitý okruh žadatelů.

---------------------------

Pan Dospiva: sama o sobě tato plánovaná "občanská dávka" není nic přelomově nového; s určitou mírou cynismu by bylo možno říci, že je to jenom nový název pro klasickou sociální podporu (to jest v německých podmínkách známý "Hartz IV").

Ale přesto jsou zde dva určité rozdíly. Za prvé se objem plnění má zvýšit (především pro rodiny s dětmi). - Do jaké míry si to státní rozpočet (nyní dodatečně zatížený enormními výdaji na zbrojení) bude moci efektivně dovolit, je jiná otázka.

A druhý rozdíl je právě ten zmíněný: má se jednat především o zásadní změnu stylu. Doposud žadatel o tyto sociální dávky konec konců vždy vystupuje v pozici prosebníka, čili z pozice ponížené. Zatímco nyní se má - už oním změněným pojmenováním - vytvořit takové prostředí, taková atmosféra, že na tuto dávku má každý člověk, každý občan primární a nezadatelné právo. Svým způsobem to míří asi dost podobným směrem, jako Nepodmíněný základní příjem: na rozdíl od NZP se sice tato "občanská dávka" bude poskytovat jenom potřebným a jenom na žádost, nicméně se přece jenom má budit dojem principiální nepodmíněnosti.

Snad by bylo možno tento rozdíl popsat takto: jak na NZP, tak i na Občanskou dávku má automaticky nárok každý občan daného státu. Ale na rozdíl od NZP, který dostává bezdomovec stejně tak jako milionář, je Občanská dávka reálně vyplácena jenom těm, kdo ji skutečně potřebují.

V tuto chvíli je ještě předčasné hovořit o tom, jak konkrétně bude tato německá Občanská dávka vypadat, vše je ještě ve fázi příprav a jednání. Ale podle mého názoru je jejím hlavním smyslem právě to, aby byl její příjemce vysvobozen z onoho nedůstojného postavení "socky", a aby mu byl zprostředkován pocit vlastní svébytnosti a důstojnosti.

""zlomit tradiční nedůvěru mezi progresivní levicí a (poctivým) konzervatismem, a pokusit se o společný projekt lepší lidské společnosti". Po delší době mám pocit, že jsme tady došli k něčemu použitelnému" - pane Dospivo, přesně ten samý pocit jsem měl i já. ;-)

Shodou okolností jsme se velmi podobným tématem v minulých dnech zabývali i v diskusích na mém vlastním webu; dovolil bych si především poukázat na tento můj vstup: https://humanisticke-dialogy.eu/levice/kdo-voli-radikalni-levici/comment-page-1/#comment-10628

Tady jsem - vlastně poprvé takto uceleně - vyslovil myšlenku, ke které směřuji už několik posledních let: totiž že klasický pravolevý konflikt je nutno řešit nějakým zcela zásadně novým způsobem.

Připomeňme si, jak se tento odvěký spor jeví z hlediska levice: podle jejího přesvědčení je naprostá většina lidí přinejmenším potenciálními levičáky - neboť je vykořisťuje jenom malá menšina bohatých a mocných. Takto smýšlející levice pak tu skutečnost, že i mnoho pracujících respektive přímo příslušníků "dělnické třídy" volí reprezentanty pravice stále ještě zkouší vysvětlovat tím, že oni jsou "pomýlení"; a že jde jenom o to přivést je k tomu aby konečně "prohlédli", a konečně pochopili že jsou vlastně všichni sami levičáci.

Ukazuje se ale neklamně, že reálný stav věcí je zcela jiný. A především v poslední době zcela naopak dochází k masivnímu přesunu voličů z tábora levice přinejmenším k politickému středu, ne-li přímo k pravici.

Je tedy pro levici - pokud si nechce nadále lhát do vlastní kapsy - nevyhnutelně nutné, aby uznala onen holý fakt, že poměr zastánců pravicových a levicových hodnot bude v populaci vždy víceméně stejný, vyrovnaný. A že jen za určitých specifických okolností může docházet k nějakým významnějším přesunům tím či oním směrem.

Pokud si tedy levice dokáže tuto skutečnost přiznat, pak před ní stojí jenom dvě základní možnosti:

- buďto projekt socialismu (jakožto sociálně spravedlivého, humánního společenského uspořádání) jednou provždy pohřbít

- anebo pro tento svůj projekt získat i tu část populace, která pan Profant svého času nazval "slušnými konzervativci".

Ano, v tomto druhém případě onen projekt socialismu bude samozřejmě nutno zásadním způsobem revidovat (a především ho zbavit všech utopických rysů); ale na straně druhé jedině tímto způsobem by bylo pro něj možné získat většinu v populaci, většinu ve společnosti.

Ano, takovýto krok by od levice vyžadoval vzdát se jejích odvěkých přesvědčení; musela by být ochotna porazit leckterou "posvátnou krávu" svého ideologického arzenálu. Byl by to bezpochyby velice obtížný krok; ale jedinou alternativou k němu by bylo pokračovat donekonečna ve věčném srážení se beraních hlav pravice a levice, bez jakékoli vyhlídky na nějaké pozitivní řešení.