Předvolební klip ČSSD mimoděk popsal a shrnul reálnou situaci strany a její čtyřletou anabázi od voleb v roce 2017. Kulisy Ham City by mohly být dost dobře alegorií Lidového domu.

Inspektor Hamáček prochází v baloňáku prázdnými ulicemi a opuštěnými nádražími. Křiklavými grafity pomalované stěny podchodů, ulice bez lidí i zvířat. Jako kdyby nad městem explodovala neutronová bomba a vymazala z něj veškerý život. Hamáček se nejistě a trochu zmateně rozhlíží kolem sebe a snaží se přijít na to, kam se to, ksakru, všichni poděli.

Sepsal jsem detektivní rekonstrukci. Pokusím se našemu hlavnímu detektivovi sehrát kapitána Hastingse a pomoci objasnit zločin zmizelých voličů a straníků a nalézt padoucha, který starou dámu ČSSD sprovodil ze světa.

Tři zmatení cizinci

Náš příběh začíná v dávné, pradávné politické historii. V dobách, kdy dnešní prvovoliči za sebou ještě tahali příslovečného kačera. Tehdy, v bájném roce 2006, se zrodilo prokletí, s jehož důsledky se potýkáme dodnes.

Mirek Topolánek, dnes pitoreskní toryovský mudrc, tehdy ale premiér v nejlepších letech, udělal jednu osudovou chybu. Ačkoli vládl nejsilnější straně ve vládě i parlamentu, svěřil nejdůležitější křeslo ve své vládě nikoli zástupci svých vlastních barev, ale tomu nejhoršímu nepříteli, jakého může každý politik mít: svému koaličnímu partnerovi.

Za nějaká tři léta se z premiérského postu poroučel. Po krátkém úřednickém intermezzu přišel ke slovu další modrý ataman. A znovu zopakoval tu stejnou chybu. Ministr financí zahájil politiku tvrdých škrtů, která jej proslavila coby odpovědného státníka chránícího veřejné finance, zatímco zemi a ekonomiku uvrhla do recese a vyprovokovala silné občanské protesty, které vládu modrého týmu naprosto zdiskreditovaly, takže se pak při prvním otřesu zhroutila.

Přišlo další úřednické intermezzo a pak volby, do nichž se promítly protesty proti asociálním politikám pravice. Vlády se ujala ČSSD. Poučen strašlivým osudem svých dvou politických předchůdců z ODS a vlastním analytickým úsudkem se Bohuslav Sobotka rozhodl napotřetí zopakovat tu samou chybu.

Ministerstvo financí svěřil do rukou nejen svého úhlavního politického nepřítele, ale i bezskrupulózního oligarchy přisátého na veřejné penězovody jako tasemnice na střevní stěnu. Největší žhář na okrese se stal náčelníkem hasičů.

Ministerstvo financí je jako žába na prameni živé vody. Tou živou vodou jsou samozřejmě peníze, které proudí tam, kam se ukáže. Potřebuje můj ministr dopravy dostavět nový dálniční obchvat? Beze všeho! Potřebuje ministryně práce a sociálních věcí podpořit samoživitelky? Ale paní kolegyně, chováte se rozpočtově neodpovědně! Co by na to řekly budoucí generace…

Ministr financí má i veřejností respektovanou autoritu v oblasti výdajů. Tak nějak od něj podvědomě očekáváme, že si nechá pro korunu koleno vrtat, takže se na něj díváme trochu shovívavěji než na vydřiducha ministra zdravotnictví, který nechce přidat zdravotním sestrám.

Ministr financí je v každé vládě na strategické pozici s přímým vlivem na všechny ostatní resorty. Ministerstvo financí se, milé politické strany, obsazuje zásadně svými lidmi, pokud možno takovými, kteří mají alespoň elementární loajalitu k premiérovi. Když stojí tihle dva členové vlády proti sobě, nekončívá to dobře.

Obzvlášť to platí v případě Andreje Babiše, člověka, který k polistopadovému „A“ dodává i své temné „B“ a výkonnou moc, kterou uchvátí do svých rukou, neváhá bezprecedentně zneužít. Babiš si z ministerstva financí vybudoval skutečné mocenské centrum schopné cílené a brutální represe. Když se násilím a v rozporu s právem, nebo jeho nehorázným ohýbáním, v 50. letech vyvlastňovaly soukromé majetky a statky a lidé končili okradení a v kriminálech, pojmenovala tento stav polistopadová společnost jako politický zločin.

Nechci dělat lacinou paralelu mezi 50. léty minulého století a Babišovou érou. Jde mi spíše o to poukázat na to, že jsme se naučili vytyčit meze, za kterými se politika stává zločinnou — a šmahem jsme z politických zločinů udělali historickou kategorii.

I dnes lze páchat politické zločiny. Nemáme přesnou představu o tom, kolika podnikatelů se různé formy státní šikany dotkly, zničené firmy, zablokované desítky a stovky milionů korun, a lidi, kteří čelí hrozbě několikaletých nepodmíněných trestů, tu ale jsou také.

Jako tehdy je tu i dnes systém výkonné a soudní moci, který má čistě teoreticky garantovat právo na spravedlivý proces, které je ale reálně nenaplněné. Jako tehdy jedná i dnes státní moc netransparentně a nepodléhá žádné efektivní kontrole, protože ruka kontrolovaného i kontrolora se pne k jednomu a témuž trupu. Ne že by to předtím fungoval kdovíjak skvěle, ale s ministrem financí Babišem — nikoli až premiérem — do našich končin tiše přišlo bezpráví organizované státní mocí.

Hlavním cílem tohoto bezpráví bylo nastolit ve společnosti strach a paranoiu. Skutečně „zakleknutých“ nemusejí být nutně desetitisíce, bojí se ale všichni. Všechny smějící se levicové politology-amatéry prosím, aby si přečetli knihu Žlutý baron, alespoň kapitolu 10. Strach a smrad v Kroměříži.

Když jste ve stresu a máte strach, nesnažíte se moc klást odpor, vůči státní moci jste submisivní, strach sublimujete v agresivitu buď vůči agresorovi, ale mnohem častěji vůči těm, kteří se nemohou bránit a vás ohrozit. Když nemůžete konfrontovat silné, konfrontujete slabé. Ve společnosti, která se bojí a vybíjí si vztek na slabých, se ideje solidarity a sociální odpovědnosti ke slabším rozvíjet opravdu nedají.

Prokletí paláce Hybernia

Bohuslav Sobotka mocenské převzetí ministerstva financí a jeho přetvoření v mocenské centrum Andreje Babiše samozřejmě neřídil a ani je neplánoval, jen je umožnil a v první polovině svého vládnutí proti němu nic fakticky neudělal. Jak mi v osobním rozhovoru přiznal jeden z nejbližších poradců tehdejšího premiéra (nebudu jej tedy blíže identifikovat, je to takový svědek v utajení), prostě si na začátku mysleli, že Babiše ukočírují. Místo užvaněného strejce se ale setkali s technologem moci, který se podílel na budování oligarchického mocenskoekonomického systému polistopadového kapitalismu.

Babiš ovládl státní kasu a z pozice „zodpovědného hospodáře“ (jak absurdně to v roce 2021 zní!) začal politicky okopávat ČSSD kotníky, zatímco si plně podrobil represivní aparát finanční správy. Před finančním úřadem se třásl každý člověk s IČ, snad jen s výjimkou firem v holdingu. Stejná situace se opakovala i v dalších rezortech ovládaných ANO, nejlepší ilustrací nynějšího srůstu státní správy s holdingem je ostatně již rok se táhnoucí kauza otravy Bečvy.

ČSSD se nakonec zmohla k jakémusi polovičatému odporu, který ale spočíval jen v tom, že Babiš v závěru na chvíli odešel z křesla ministra financí. Vliv na ministerstvo samozřejmě nikdy neztratil. Snahu ČSSD o obranu interpretoval oligarcha za vydatné pomoci Hradu jen jako mocenský boj méně úspěšného koaličního partnera. Posiloval tak svůj příběh o odporu proti starým politickým stranám.

ČSSD tomuto vývoji přihlížela a víceméně na něj nereagovala. Reakcí na bezprecedentní „privatizaci“ celých sektorů veřejné správy Babišovým impériem mělo být vykopnutí ANO z vlády už někdy v polovině funkčního období Sobotkovy vlády.

Nepochybně by to znamenalo silný politický střet a pro ČSSD by to nutně přineslo ztráty. Jenže odsouvání konfliktu až do voleb 2017 stranu vyčerpávalo. Stokrát opakovaná lež se stává pravdou, a zopakovat jednu lež stokrát je snadné, zvlášť když vlastníte relevantní část mainstreamových médií. ČSSD tedy dovládla a rozdělená a demoralizovaná předstoupila před voliče.

Zaděláno na problém

Šanci na sjednocení, nebo alespoň otupení nikdy nevyhasínajícího konfliktu mezi liberálním a konzervativním křídlem přitom strana měla. V březnu 2017 se v uskutečnil 39. sjezd strany. Kdyby Bohuslav Sobotka oznámil, že už nebude kandidovat na předsedu a pomohl najít nového lídra a tým, se kterým by šel do voleb, mohl odejít středem. Přinejmenším by Babišovi zmizel terč.

Ke slovu se ale tehdy dostala další dobrá vlastnost moderní ČSSD, kterou je faktická absence vnitrostranické demokracie. U strany usilující o to být jedním z pilířů moderního demokratického republikánství masarykovské tradice je to trochu bizarní.

Sjezd byl vedením perfektně zorganizován, Sobotku zvolil dvoutřetinovou většinou předsedou a lídrem do voleb — a nevyřešil vůbec nic. O pár týdnů později se premiér vzdal funkce předsedy i pozice volebního lídra.