Předvolební klip ČSSD mimoděk popsal a shrnul reálnou situaci strany a její čtyřletou anabázi od voleb v roce 2017. Kulisy Ham City by mohly být dost dobře alegorií Lidového domu.

Inspektor Hamáček prochází v baloňáku prázdnými ulicemi a opuštěnými nádražími. Křiklavými grafity pomalované stěny podchodů, ulice bez lidí i zvířat. Jako kdyby nad městem explodovala neutronová bomba a vymazala z něj veškerý život. Hamáček se nejistě a trochu zmateně rozhlíží kolem sebe a snaží se přijít na to, kam se to, ksakru, všichni poděli.

Sepsal jsem detektivní rekonstrukci. Pokusím se našemu hlavnímu detektivovi sehrát kapitána Hastingse a pomoci objasnit zločin zmizelých voličů a straníků a nalézt padoucha, který starou dámu ČSSD sprovodil ze světa.

Tři zmatení cizinci

Náš příběh začíná v dávné, pradávné politické historii. V dobách, kdy dnešní prvovoliči za sebou ještě tahali příslovečného kačera. Tehdy, v bájném roce 2006, se zrodilo prokletí, s jehož důsledky se potýkáme dodnes.

Mirek Topolánek, dnes pitoreskní toryovský mudrc, tehdy ale premiér v nejlepších letech, udělal jednu osudovou chybu. Ačkoli vládl nejsilnější straně ve vládě i parlamentu, svěřil nejdůležitější křeslo ve své vládě nikoli zástupci svých vlastních barev, ale tomu nejhoršímu nepříteli, jakého může každý politik mít: svému koaličnímu partnerovi.

Za nějaká tři léta se z premiérského postu poroučel. Po krátkém úřednickém intermezzu přišel ke slovu další modrý ataman. A znovu zopakoval tu stejnou chybu. Ministr financí zahájil politiku tvrdých škrtů, která jej proslavila coby odpovědného státníka chránícího veřejné finance, zatímco zemi a ekonomiku uvrhla do recese a vyprovokovala silné občanské protesty, které vládu modrého týmu naprosto zdiskreditovaly, takže se pak při prvním otřesu zhroutila.

Přišlo další úřednické intermezzo a pak volby, do nichž se promítly protesty proti asociálním politikám pravice. Vlády se ujala ČSSD. Poučen strašlivým osudem svých dvou politických předchůdců z ODS a vlastním analytickým úsudkem se Bohuslav Sobotka rozhodl napotřetí zopakovat tu samou chybu.

Ministerstvo financí svěřil do rukou nejen svého úhlavního politického nepřítele, ale i bezskrupulózního oligarchy přisátého na veřejné penězovody jako tasemnice na střevní stěnu. Největší žhář na okrese se stal náčelníkem hasičů.

Ministerstvo financí je jako žába na prameni živé vody. Tou živou vodou jsou samozřejmě peníze, které proudí tam, kam se ukáže. Potřebuje můj ministr dopravy dostavět nový dálniční obchvat? Beze všeho! Potřebuje ministryně práce a sociálních věcí podpořit samoživitelky? Ale paní kolegyně, chováte se rozpočtově neodpovědně! Co by na to řekly budoucí generace…

Ministr financí má i veřejností respektovanou autoritu v oblasti výdajů. Tak nějak od něj podvědomě očekáváme, že si nechá pro korunu koleno vrtat, takže se na něj díváme trochu shovívavěji než na vydřiducha ministra zdravotnictví, který nechce přidat zdravotním sestrám.

Ministr financí je v každé vládě na strategické pozici s přímým vlivem na všechny ostatní resorty. Ministerstvo financí se, milé politické strany, obsazuje zásadně svými lidmi, pokud možno takovými, kteří mají alespoň elementární loajalitu k premiérovi. Když stojí tihle dva členové vlády proti sobě, nekončívá to dobře.

Obzvlášť to platí v případě Andreje Babiše, člověka, který k polistopadovému „A“ dodává i své temné „B“ a výkonnou moc, kterou uchvátí do svých rukou, neváhá bezprecedentně zneužít. Babiš si z ministerstva financí vybudoval skutečné mocenské centrum schopné cílené a brutální represe. Když se násilím a v rozporu s právem, nebo jeho nehorázným ohýbáním, v 50. letech vyvlastňovaly soukromé majetky a statky a lidé končili okradení a v kriminálech, pojmenovala tento stav polistopadová společnost jako politický zločin.

Nechci dělat lacinou paralelu mezi 50. léty minulého století a Babišovou érou. Jde mi spíše o to poukázat na to, že jsme se naučili vytyčit meze, za kterými se politika stává zločinnou — a šmahem jsme z politických zločinů udělali historickou kategorii.

I dnes lze páchat politické zločiny. Nemáme přesnou představu o tom, kolika podnikatelů se různé formy státní šikany dotkly, zničené firmy, zablokované desítky a stovky milionů korun, a lidi, kteří čelí hrozbě několikaletých nepodmíněných trestů, tu ale jsou také.

Jako tehdy je tu i dnes systém výkonné a soudní moci, který má čistě teoreticky garantovat právo na spravedlivý proces, které je ale reálně nenaplněné. Jako tehdy jedná i dnes státní moc netransparentně a nepodléhá žádné efektivní kontrole, protože ruka kontrolovaného i kontrolora se pne k jednomu a témuž trupu. Ne že by to předtím fungoval kdovíjak skvěle, ale s ministrem financí Babišem — nikoli až premiérem — do našich končin tiše přišlo bezpráví organizované státní mocí.

Hlavním cílem tohoto bezpráví bylo nastolit ve společnosti strach a paranoiu. Skutečně „zakleknutých“ nemusejí být nutně desetitisíce, bojí se ale všichni. Všechny smějící se levicové politology-amatéry prosím, aby si přečetli knihu Žlutý baron, alespoň kapitolu 10. Strach a smrad v Kroměříži.

Když jste ve stresu a máte strach, nesnažíte se moc klást odpor, vůči státní moci jste submisivní, strach sublimujete v agresivitu buď vůči agresorovi, ale mnohem častěji vůči těm, kteří se nemohou bránit a vás ohrozit. Když nemůžete konfrontovat silné, konfrontujete slabé. Ve společnosti, která se bojí a vybíjí si vztek na slabých, se ideje solidarity a sociální odpovědnosti ke slabším rozvíjet opravdu nedají.

Prokletí paláce Hybernia

Bohuslav Sobotka mocenské převzetí ministerstva financí a jeho přetvoření v mocenské centrum Andreje Babiše samozřejmě neřídil a ani je neplánoval, jen je umožnil a v první polovině svého vládnutí proti němu nic fakticky neudělal. Jak mi v osobním rozhovoru přiznal jeden z nejbližších poradců tehdejšího premiéra (nebudu jej tedy blíže identifikovat, je to takový svědek v utajení), prostě si na začátku mysleli, že Babiše ukočírují. Místo užvaněného strejce se ale setkali s technologem moci, který se podílel na budování oligarchického mocenskoekonomického systému polistopadového kapitalismu.

Babiš ovládl státní kasu a z pozice „zodpovědného hospodáře“ (jak absurdně to v roce 2021 zní!) začal politicky okopávat ČSSD kotníky, zatímco si plně podrobil represivní aparát finanční správy. Před finančním úřadem se třásl každý člověk s IČ, snad jen s výjimkou firem v holdingu. Stejná situace se opakovala i v dalších rezortech ovládaných ANO, nejlepší ilustrací nynějšího srůstu státní správy s holdingem je ostatně již rok se táhnoucí kauza otravy Bečvy.

ČSSD se nakonec zmohla k jakémusi polovičatému odporu, který ale spočíval jen v tom, že Babiš v závěru na chvíli odešel z křesla ministra financí. Vliv na ministerstvo samozřejmě nikdy neztratil. Snahu ČSSD o obranu interpretoval oligarcha za vydatné pomoci Hradu jen jako mocenský boj méně úspěšného koaličního partnera. Posiloval tak svůj příběh o odporu proti starým politickým stranám.

ČSSD tomuto vývoji přihlížela a víceméně na něj nereagovala. Reakcí na bezprecedentní „privatizaci“ celých sektorů veřejné správy Babišovým impériem mělo být vykopnutí ANO z vlády už někdy v polovině funkčního období Sobotkovy vlády.

Nepochybně by to znamenalo silný politický střet a pro ČSSD by to nutně přineslo ztráty. Jenže odsouvání konfliktu až do voleb 2017 stranu vyčerpávalo. Stokrát opakovaná lež se stává pravdou, a zopakovat jednu lež stokrát je snadné, zvlášť když vlastníte relevantní část mainstreamových médií. ČSSD tedy dovládla a rozdělená a demoralizovaná předstoupila před voliče.

Zaděláno na problém

Šanci na sjednocení, nebo alespoň otupení nikdy nevyhasínajícího konfliktu mezi liberálním a konzervativním křídlem přitom strana měla. V březnu 2017 se v uskutečnil 39. sjezd strany. Kdyby Bohuslav Sobotka oznámil, že už nebude kandidovat na předsedu a pomohl najít nového lídra a tým, se kterým by šel do voleb, mohl odejít středem. Přinejmenším by Babišovi zmizel terč.

Ke slovu se ale tehdy dostala další dobrá vlastnost moderní ČSSD, kterou je faktická absence vnitrostranické demokracie. U strany usilující o to být jedním z pilířů moderního demokratického republikánství masarykovské tradice je to trochu bizarní.

Sjezd byl vedením perfektně zorganizován, Sobotku zvolil dvoutřetinovou většinou předsedou a lídrem do voleb — a nevyřešil vůbec nic. O pár týdnů později se premiér vzdal funkce předsedy i pozice volebního lídra.

Místo nového vedení podpořeného autoritou sjezdu se vedení strany a výkonné moci rozdělilo do „triumvirátu“ Sobotky, který chtěl už jenom dovládnout, Chovance, který byl zdiskreditovaný, do značné míry kampaněmi médií Babišova holdingu, a Lubomíra Zaorálka, z nějž se stal volební lídr, který nevedl ani svou vlastní stranu.

Logiku tohoto uspořádání nechápala ani většina straníků, kteří ale neměli faktický nástroj na to svou kritiku efektivně formulovat, neřkuli pokusit se o změnu. Že ji nepochopili ani voliči, vlastně nebylo žádným překvapením.

Už tehdy šlo v prvé řadě o mocenský krok dovnitř strany, s cílem v prvé řadě zabezpečit sjezdem potvrzené pozice ostatních hráčů po rezignaci Sobotky. Vliv na volby a výsledek strany byl přinejmenším podceňován. Viděno zpětně je skoro zázrak, že ČSSD nešla pod pět procent už tehdy.

Posttraumatický šok

Přesto když strana ve volbách spadla z padesáti poslanců na patnáct a ve volbách získali více hlasů Piráti, tradiční nemesis z ODS a Okamura, a v absolutních číslech skončila i za komunisty, byl to pro mnohé šok. Když jste do ČSSD vstupovali někdy na přelomu milénia, stačilo vydržet, moc neprudit ty nahoře, umět si uvázat kravatu a vypadat alespoň trochu normálně na fotografii, a gravitace hegemona politické scény vás dřív nebo později začala vytahovat do funkcí.

Je to samozřejmě zjednodušení, které není úplně spravedlivé, protože ČSSD byla a i dnes je plná talentovaných a schopných lidí. Spíše jde o to, že strana byla jistota. A ta se náhle rozplynula. Ze dne na den se z ČSSD stala malá parlamentní strana, která nemá vůbec nic jisté. Doby hojnosti z éry Zemana, Špidly nebo Paroubka byly ty tam.

V době po volbách se ČSSD mohla vydat v zásadě dvěma cestami. Ta první byla rozhodně obtížnější, a spočívala v tom, že se začne věnovat řešení vnitrostranické situace. V opozičních lavicích se znova naučí formulovat ostrou, ale věcnou kritiku nové vlády, a vnitřně se zkonsoliduje. Obrátí se k vlastním členům, dá jim příležitost se zapojit do přebudování strany, otevře se vůči lidem zvenčí, kteří třeba se sociální demokracií sympatizují, ale ke klasickému partajnickému politikaření cítí odpor.

ČSSD ostatně v opozičních lavicích vždycky vyrostla, opoziční politiku uměla. Opoziční práce by také dala příležitost personálně posílit odborné zázemí Lidového domu, jehož vyprázdnění do veřejných funkcí po každých vyhraných volbách je starou a neřešenou bolestí.

Odchod do opozice samozřejmě znamená přiznání porážky, je nepříjemný. Řekněme si to upřímně — spoustu lidí stojí dobře placená místa ve státní správě. Byl by to krok, který by reflektoval fakt, že strana o svou pozici přišla a že si většina voličů nepřeje, aby dál ve vládě pokračovala.

Mohl to ale také být moment restartu. Zároveň by tím byla strana věrohodná ve svém příběhu, který byl, ne z nějaké rozmařilosti vedení, ale kvůli prosté politické realitě soupeření o jednoho a toho stejného voliče, na konfliktu s Babišem postaven.

ČSSD se vydala druhou cestou. Logickým řešením volebního debaklu by bylo rychlé svolání nového sjezdu, který by legitimně určil další směřování strany. V logice organizovaných sjezdů popsaných výše ale vedení něco takového nemohlo dopustit. Od oznámení volebních výsledků až do ukončení 40. sjezdu (absurdně rozděleného do dvou termínů), který zvolil nové vedení, uplynulo bezmála půl roku.

V 21. století, v situaci bezprecedentní krize, poté, kdy byla strana skoro rok bez řádně zvoleného předsedy. Ten půlrok faktické nečinnosti byl neuvěřitelně demoralizující. Mizerný volební výsledek přežít šel, rezignace na to jej řešit byla ale pro mnohé nestravitelná.

40. sjezd strany nakonec zvolil předsedou Jana Hamáčka a otevřel mu cestu k vyjednávání účasti ve vládě Andreje Babiše a Hnutí ANO. Toho ANO, které proti ČSSD vedlo brutální dezinformační kampaň, se kterým strana zápasila o stejné voliče, které ji spolu s Hradem několikrát podrazilo a které jasně ukázalo, jaký poměr má k demokracii.

Protože účast v Babišově vládě zněla i tehdy absurdně a skandálně, rozhodl se Jan Hamáček a nové vedení, které se kolem něj zformovalo, že je potřeba dodat takovému kroku, který by v normálních poměrech vyplýval z mandátu předsedy strany, dodat co nejsilnější legitimitu. Začal tedy proces přípravy a uskutečnění neslavného referenda o vstupu do vlády s Babišem.

Na podrobnější popis okolností a průběhu referenda uvnitř strany s demokracií v názvu a s ambicí být tradičním pilířem demokratického uspořádání, zde není prostor. Shrnu jej konstatováním, že kdyby stejným způsobem probíhaly normální celostátní volby, nežili bychom v demokratickém státě.

Vedení strany se ve skutečnosti členů neptalo, zda chtějí nebo nechtějí do vlády vstoupit, ale pouze si u nich oportunisticky a manipulativně zařizovalo, aby za toto skandální rozhodnutí na sebe místo nich vzali odpovědnost. Průběh referenda a jeho výsledek byl zpečetěním toho, že v ČSSD se nic měnit nebude.

Nejhorší polistopadová vláda

Po obsáhlém úvodu, který vykreslil místo činu a okolnosti, zbývá představit popis zločinu. Ten byl sám o sobě rychlý a nezajímavý. Je až bolestné pročítat si vlastní starší texty na téma života ČSSD v Babišově vládě.

Nemá cenu znova podrobně popisovat anabázi ČSSD druhou vládou Žlutého barona. ČSSD Babišovi dodávala program a nápady na rychlé nákupy potřebných segmentů voličů. Ve vládě dokázala prosadit některé dílčí programové priority: nemocenská od prvního dne nemoci, navyšování minimální mzdy a důchodů, nebo třeba zvýšení rodičovského příspěvku. Vždycky, když se tak ale stalo, bylo to jen z dobré vůle pana premiéra — který to ostatně nezapomněl svým voličům vždy patřičně prodat: „Čau, lidi!“

Hlavním problémem ČSSD v Babišově vládě bylo to, že uvěřila bludu, podle nějž politika je vlastně jen čistý marketing, a tak se snažila, seč mohla, napodobovat Babišův populismus ve víře, že právě to je cesta do starého dobrého sluncem zalitého roku 2009, kdy byl politický svět ještě v pořádku. Babišovo — ale i Zemanovo — kouzlo ovšem spočívá v něčem jiném než v pouhém marketingu.

Navzdory hlasitým proklamacím o tom, že kulturní konflikt je zábava pro městské elity a politická moc se rozděluje na ekonomických tématech, je tomu přesně naopak. Babiš nebo Zeman vyhrávají, protože kombinují ekonomické a kulturní sdělení: Sociálně populistickou politikou se identifikují s ekonomickými zájmy cílové skupiny voličů.

Zároveň jim různými způsoby — konflikt s mainstreamovými médii, „až do roztrhání těla“, obrana před domnělým vnitřním a vnějším nepřítelem — říkají, že jsou ochotni tento jejich primární zájem garantovat i za cenu osobní oběti. Tedy že když přijde nějaký problém a krize, že své voliče nehodí pod příslovečný vlak.

Celá logika Babišovy komunikace v politice je postavena na archetypu sebeobětování. Úspěšný podnikatel se obětoval, odešel z byznysu, kde vydělával násobně lepší peníze, do politiky, obětoval firmy, které musel dát do svěřenského fondu. Maká šestnáct hodin denně, protože se obětuje pro své voliče. Obětuje se za důchodce v konfliktu s rozzuřenými chuligány. Obětuje se, když se vzpírá Bruselu… Jistě, je to absurdní, ale na psaní kvalitní sci-fi má pan budoucí expremiér dobře placené profíky.

ČSSD naproti tomu komunikovala, nikoli explicitně, ale svou nekonečnou bezpáteřností a zbabělostí, že sice bude bojovat za ekonomické zájmy svého elektorátu, ale jen potud, pokud jí z toho bude koukat profit. Vláda Andreje Babiše tak byla ve skutečnosti synergií dvou příběhů: Toho o Babišovi, který je ochoten se obětovat až do roztrhání těla, a toho o ČSSD, která je ochotna obětovat všechno, aby se udržela u moci. Je opravdu volební propad až takovým překvapením?

Mohlo to dopadnout jinak?

Mohlo! V posledních třech letech jsem vládní účast ČSSD zhusta kritizoval. Přesto to nakonec mohlo pro stranu dopadnout lépe. Osud má totiž stranickou prababičku rád, doslova jí nadržuje. Když na konci loňského roku Babiš spolu s pravicí prohlasoval daňovou reformu, která podpálila šance na udržitelnost sociálních systémů, a porušil tím už poněkolikáté koaliční smlouvu, měla ČSSD šanci převzít iniciativu.

Kdyby se strana dokázala dohodnout na společném postupu s komunisty a opozicí, což nebylo nemožné, o pár měsíců později vláda de facto o důvěru přišla, mohla se otevřít cesta k politickému řešení krize, možná i k předčasným volbám. Babiš byl tehdy extrémně neoblíbený, jeho selhání při podzimní vlně epidemie koronaviru bylo moc i na jeho voliče.

Kdyby Hamáček našel odvahu nakreslit jednu opravdovou červenou linii a z ní neustoupit, narušil by tím i výše zmíněný narativ oportunistické účasti ve vládě. Najednou by voličům ukázal, že v principiálních otázkách, jako je ochrana zdraví nebo daně, ČSSD neustoupí. Jeho póza toho rozumnějšího z celé koalice, který hledá ve veřejném zájmu kompromis, by se paradoxně rázem jevila jako mnohem uvěřitelnější.

V neposlední řadě by tím za sebou sjednotil i většinu vnitrostranických kritiků, kteří mu vyčítali vládní účast. Stejně jako Sobotka, ani on ale riskovat nechtěl a svůj stín nepřekročil. A stejně jako Sobotka i on všechno prohrál.

Po promarněné šanci s daňovou reformou byla možnost úspěchu ČSSD víceméně čistě teoretická. Strana si to začala dobře uvědomovat. V atmosféře blížící se katastrofy se odehrál poslední, 42. sjezd ČSSD. Světe div se, na rozdíl od roku 2020 proběhl online.

Je asi potřeba říct, že řešení nynější situace už asi přinést nemohl. Jeho hlavní ideou byla zuřivá obrana všech mocenských pozic stávajícího vedení.

Kvalitou a kvalifikací pro účast ve vedení nebyla odvedená práce nebo zkušenosti, ale bezbřehá loajalita k vedení. Členské základně i delegátům se do omrzení opakovalo, že „před volbami se nemá měnit vedení“, ačkoli toto za poslední tři roky selhalo naprosto všude, kde selhat mohlo, od anihilace ČSSD ve všech volbách, kterých se účastnila, až po faktický rozpad členské základny.

V nejlepší tradici všech novodobých sjezdů se ani zde nevyvozovala odpovědnost stranických vůdců, ale vyřizovaly se účty. Volby, ačkoli byly doslova za dveřmi a bylo jasné, že pro stranu jsou fatální, byly odsunuty na druhou kolej.

Balistická křivka

Volební kampaň zahájila sociální demokracie fakticky až asi pět týdnů před volbami. Navzdory výše řečenému tento krok nepostrádal ani určitou logiku: řada voličů se rozhoduje na poslední chvíli a strana tak šetřila vzácné zdroje až na závěr kampaně, kdy se co do rozsahu chtěla vyrovnat ostatním velkým hráčům.

Šetřit síly na sprint v cílové rovince může být přínosné ve chvíli, kdy vám v záloze ještě nějaké síly zbývají. Všechny rezervy energie a chuti něco dělat ale vedení strany obětovalo právě v období sjezdu a těsně po něm, kdy se věnovalo především čistkám opozice.

Ačkoliv Hamáčkovo vedení dokázalo na sjezdu obhájit svou mocenskou pozici, neprojevilo žádnou snahu po kompromisu nebo sjednocení strany, ačkoli muselo být zřejmé, že pokud má ČSSD volby přežít, bude potřebovat napnout naprosto všechny síly. Hamáčkovský ostentativní obrat ke „konzervativnímu socialismu“, který se v tuzemském čtení profesora Druláka redukoval na vendetu proti liberálnímu křídlu strany, to vylučoval.

Po jejím dokonání, které se například v Jihomoravském kraji dělo v přímém konfliktu s členskou základnou a většinou okresních organizací, byla ochota velké části členů účastnit se volebního klání rovna nule. Mým osobním dojmem je, že v kontaktní kampani to přitom byli historicky spíše „liberálové“, kdo byl ochoten reálně přiložit ruku k dílu a na kampani se podílet. V době voleb se organizační problémy v regionech a naprostý nezájem vedení s ním cokoliv dělat naakumulovaly a v celostátním měřítku představily ČSSD jako zhroucenou, nefunkční organizaci.

Až bolestně se to manifestovalo na zahájení „horké fáze kampaně“ na brněnském výstavišti, které je ostatně námětem detektivního motivu celého textu. První záhadné zmizení se totiž odehrálo právě v Brně: Nedorazila sem přesně polovina všech krajských lídrů.

Z manifestace síly a jednoty se stala parodie prokládaná zpěvem gospelů, která odhalila, v jak hlubokém průšvihu strana vězí. Za ocenění stojí snad jedině poker face prvního místopředsedy Romana Onderky, který na sobě nedal ani na vteřinu znát, že by ho to jakkoliv trápilo či znepokojovalo. Za mě v tuto chvíli rozhodně jeden z hlavních podezřelých.

Rozpad regionálních struktur strany je přímou odpovědností Hamáčkova vedení. To mělo dost času situaci v regionech zkonsolidovat, ale místo toho dalo přednost mocenskému boji za každou cenu. V krajských volbách jsme například mohli sledovat, jak s naprostým klidem vedení odepsalo kandidátku v Ústeckém kraji a v podstatě vyhodilo celé tehdejší krajské vedení.

Lídr jedné z historických bašt sociální demokracie v letošních volbách měl na krku trestní stíhání, o tom, zda se na Ústecku vlastně nějaká kampaň reálně dělala, zprávy na jih Moravy nedorazily. Sociální demokracie zde teoreticky měla se svým „konzervativně socialistickým“ narativem uspět. Místo toho spektakulárně pohořela, prostě a jednoduše v prvé řadě proto, že příběhu sociální demokracie tady už dávno přestali věřit sami sociální demokraté.

Nelze se jim divit: Jana Maláčová, jakkoliv je třeba být k jejímu ministerskému i vnitrostranickému působení kritický, v kampani objektivně odvedla kus práce. Jenže „hustá dvojka“ byla vedením vyhrazena pro Prahu. V regionech kandidovaly jiné „husté dvojky“, které měly s narativem nastoleným Maláčovou a Stropnickým společného asi tolik jako ODS se zvyšováním minimální mzdy.

Zločin dokonán, přichází dědické řízení

Volební výsledky všechny výše uvedené teze potvrzují. ČSSD možná dokázala oslovit část nerozhodnutých voličů, výrazně víc jich ale za poslední čtyři roky ztratila. Verbální vymezování se vůči Babišovi v posledních třech měsících nedokázalo odpovědět na jednoduchou otázku: proč ČSSD v jeho vládě navzdory všem průšvihům zůstává?

ČSSD ztratila voliče celorepublikově. Výsledek z roku 2017, viděn tehdejší perspektivou jako naprosto katastrofální, se stal nedostižným cílem, k němuž se strana pod vedením Jana Hamáčka za celou jeho éru nepřiblížila.

První zprávou z voleb je, že ČSSD zmizela ze západních a severních Čech, přičemž pětiprocentní hranici překročila v Čechách jen v Jihočeském a Pardubickém kraji (velmi těsně jí pak unikl Plzeňský kraj). Přes šest procent dokázala jít strana pouze na Vysočině, jinak překročila pět procent už jen v Moravskoslezském kraji, jediném z „velké čtverky“ nejlidnatějších krajů, v nichž se rozděluje nejvíc mandátů.

Vysloveně mizerný výsledek pod celostátním průměrem předvedl Jihomoravský kraj. Jistě i v důsledku mocenského zásahu do kandidátky shora a na poslední chvíli. V důsledku tohoto ad hoc zásahu z kandidátky následně čtrnáct kandidátů, včetně původního lídra Břetislava Štefana a mě, odstoupilo.

Bitva na jižní Moravě přitom mohla být rozhodující, a svým konečným provedením, bohužel pro ČSSD, i byla. Při bourání kandidátky a instalování nového lídra se projevila odtrženost od reality a analytická neschopnost aparátu Lidového domu.

Sociální demokraté nepochopili, nebo pochopit nechtěli, kdo je v tuto chvíli jejich hlavní protivník. Tím prvním je samozřejmě Babiš, ale odpor vůči němu asi od Hamáčka očekávat nešlo. Tím, kdo celorepublikově zasadil straně konečný úder a odebral kritické množství hlasů, byl ale Robert Šlachta a jeho Přísaha.

Bývalý šéf lyžařského oddílu Policie ČR kandidoval právě v Jihomoravském kraji. Dávalo to smysl — pochází z Boskovic, místní prostředí zná, a jak již bylo řečeno, v kraji se rozděluje jeden z největších počtů mandátů.

Veškeré kouzlo Přísahy přitom stojí, podobně jako u ANO nebo SPD, na osobě jejího Vůdce. Proti Šlachtově příběhu nezkorumpovaného šerifa, kterého se bojí všichni desperáti, měla ČSSD nasadit osobnost, která s desperátskými časy není spojená. Lídr ČSSD měl, stejně jako Šlachta, symbolizovat možnost změny a vymezení se proti stávajícím pořádkům, přičemž měl ve srovnání se Šlachtou vypadat kompetentněji.

Oranžový tým do boje poslal Romana Onderku… Pokud by si Přísaha a ČSSD v Jihomoravském kraji své výsledky prohodily a ČSSD dokázala navíc oslovit nějakých deset tisíc voličů, mohlo to na pět procent stačit.

Shrnutí zápletky

Průběh komplikované vraždy lze shrnout následovně: ČSSD neodhadla, nebo přesněji řečeno ignorovala nebezpečí Andreje Babiše. Svěřila mu pod kontrolu strategické veřejné úřady a umožnila mu zneužít je jako represivní součást jeho ekonomicko-politického holdingu.

Krátce se mu snažila vzdorovat, ať už z vlastní pohodlnosti nebo ignorance však proti němu nedokázala včas a účinně vystoupit. Za úkol si ČSSD veřejně vytkla obranu demokracie a sociálního státu, ale ve skutečnosti se v prvé řadě věnovala mocenskému boji uvnitř vlastní strany, který vedl k hluboké destabilizaci, či spíše rozpadu členské základny.

Vyvažování vnitřního konfliktu a udržování statutu quo nakonec strana podřídila vše, včetně vstupu do druhé vlády Andreje Babiše. Postupně ztratila vůči voličům jakoukoli legitimitu a důvěryhodnost.

ČSSD odmítala připustit podstatu politického střetu letošních voleb, kterou bylo pokračování Babišovy vlády. Ba co víc de facto se podílela na legitimizaci Babiše jako relevantního politického hráče. Nakonec nepochopila dynamiku volebního střetu, nebezpečí, které jí hrozilo od populistické Přísahy a mocenskému boji s vnitrostranickou opozicí podřídila i zájem na co nejlepším volebním výsledku.

A tak poslední slovo, jak to v demokracii bývá, měli voliči. Sečetli jedna a mínus jedna a vystavili oranžovému týmu jednu velkou kulatou nulu v počtu budoucích poslanců.

Epilog?

ČSSD nyní stojí na rozcestí. Na rozdíl od situace před čtyřmi lety se již nemusí rozhodovat, zda má jít do vlády nebo do opozice, to rozhodnutí provedli voliči.

Rozhodování se týká hluboké vnitřní přeměny strany. Pokud se do něj strana pustí, je na místě neotálet a svolat sněm, který, když se zadaří, bude stát na začátku celého transformačního procesu. Alternativou je jako doposud nedělat nic. V takovém případě se dějiny ČSSD uzavřou.

Sociální demokracie musí v prvé řadě rehabilitovat hlubokou vnitrostranickou demokracii. Volnou inspirací může být třeba Pirátská strana, jejíž Fórum sice není dokonalé a bezchybné, ale z hlediska operativnosti, transparentnosti i legitimity a zapojení řadových členů je pořád světelné roky před systémem konferencí a delegátů, který v ČSSD funguje teď.

Při možnostech, které nabízejí moderní prostředky komunikace a vzhledem k aktuálnímu počtu členů, který je možná pětinový v porovnání s dobou největší slávy, nejde o utopii, ale o naprostou nutnost. Další podněty zaznívají například z prostředí Mladých sociálních demokratů: s odstraněním nefunkční stranické byrokracie by se měla pojit přímá volba stranického vedení členy, ale i obnova spolkového života.

Sociální demokracie kdysi byla živým a aktivním společenstvím. Pokud chce být akceschopná a integrovat do sebe lidi různých generací, profesí a různých sociálních prostředí, musí se společenstvím lidí, kteří se spolu chtějí potkávat, zase stát.

Otevřenost strany vůči členům musí znamenat i otevřenost vedení vůči kritice a existenci funkčních kontrolních mechanismů. Strana, která chce bojovat za spravedlivou společnost, musí umět být spravedlivá i vůči svým členům.

Pokud by se podařilo zažehnout v ČSSD výše popsané změny, je třeba se otevřít vůči dalším subjektům v levé části politického spektra a začít oslovovat bývalé členy strany. A spolu s nimi budovat ve veřejném prostoru narativ demokratické levicové politiky.

Detektivka končí: Stará dáma má spoustu žádostivých dědiců i nepřátel, vrahem je ale detektiv, Jan Hamáček osobně. I když o tom možná sám neví. Je tedy čas tuhle pitomou detektivku odložit a vyhrnout si rukávy: bez nějaké podoby sociální demokracie se nám tu totiž povede zle.