Pokud by chtěl někdo studovat termín „post-pravda“ nebo porozumět tomu, co znamená, když se říká, že žijeme v době „postfaktické“ či v době „alternativních faktů“, může mu současná česká vládní krize posloužit jako prvotřídní studijní materiál. Člověku, který by se probudil po dlouhé nemoci a na chvíli se vystavil působení běžných českých médií, muselo by se zdát, že tu předseda vlády udělal krok, který nemá žádnou srozumitelnou příčinu. Tak to ale není.

Hnutí ANO je v cynickém pohrdání pravdou velmistrem a čím víc mu to prochází, tím víc si dovoluje. Tak jsme museli od lidí typu Jaroslava Faltýnka, který si kariéru v politice spletl s kariérou v organizovaném zločinu, vyslechnout nehoráznosti typu „vláda pracuje dobře, a jediný, kdo to kazí, je její předseda“.

Babišovo ANO se dokonce pustilo do ústavního kutilství, které můžeme brát jako předzvěst toho, co by nás čekalo, pokud by — nedej bože — skutečně získalo nad Českou republikou moc. Povzbuzeny vidinou jako by už už do klína jim padající absolutní moci Babišovy figurky začaly vyprávět cosi o tom, že demisi podává jen premiér, a nikoli celá vláda... U Babišů si zřejmě myslí, že když by jim veřejnost mohla něco spolknout, lze to vydávat za pravdu, ústava neústava.

↗

Andrej Babiš na Sněmu ANO 2015. Zde výjimečně bez přelepených úst. Foto Ondřej Mazura, DR

A jako obvykle všemu korunu nasadil předseda, majitel a vydavatel osobně, který se v den, kdy světlo světa spatřila nahrávka, na níž se domlouvá se svými propagandisty Přibilem a Nachtigalem na tom, jak v jeho médiích povedou kampaň proti politickým protivníkům, nechal vyobrazit jako utlačovaný chudáček na celostránkových inzerátech — v ceně přesahující roční příjem velké většiny českých domácností. Takový počin by v lepších dobách mohl sloužit nanejvýš jako příznak pokročilého stádia duševní nemoci. Dnes a u nás si ale nemůžeme být jisti, jak si takovou nehoráznost zdejší tak těžce zkoušená politická veřejnost zpracuje. Žijeme nakonec v době, kdy ve vysílání veřejnoprávního rozhlasu Babišovu aféru může moderátor Jan Pokorný označovat rádoby neutrálně za „údajnou“.

Popravdě řečeno Sobotkovi nezůstávaly na konci dubna žádné zvláště dobré možnosti. Jeho manévrovací prostor se dlouhodobě zužoval i vinou otřesného, a zhoršujícího se, stavu jeho vlastní strany, s nímž sám nebyl schopen mnoho udělat. Jeho temperament ho vedl ke snaze vše vyvažovat, slaďovat. To není v politice nejhorší vlastnost, ale pro souboj s Babišem se ukázala jako nepraktická.

O kondici sociální demokracie nedobře vypovídá i to, jak velmi dlouho ji trvalo rozpoznat kriminální podstatu svého koaličního partnera. Děje se to až za pět minut dvanáct a v době, kdy Babišův sicilský spolek všem přerůstá přes hlavu.

Sobotka měl na úterý původně připraveno Babišovo odvolání, protože jeho ministr financí nevysvětlil své daňové úniky. Vysvětit je ani nemohl, nemá totiž jak. Podváděl a nemá se z toho jak vylhat.

Je to navíc jen jedna z ilustrací pravé podstaty Babišových loupežnických představ o podnikání a řízení státu. Sami jsme během dvouleté reportérské a analytické práce objevili řadu dalších příkladů, které jasně stvrzují principiální neslučitelnost Babišova politického subjektu s demokratickou politikou. Mělo všechnu věcnou logiku a správnost, že Sobotka chtěl Babiše z vlády dostat.

A tak se ocitl z jedné strany pod ohromným tlakem, že pokud Babiše neodvolá, stvrdí — jakkoli nezasloužený — obraz slabocha, který nedokáže bouchnout pěstí do stolu. Pokud by Babiše odvolal, namítali silně druzí, nás v to počítaje, ničeho by nedosáhl, jen by nahnal vodu na jeho mlýn. Posílil by jeho, arci absurdní, obraz mučedníka a na podstatě věci by nic nezměnil, protože Babiš by vše dál řídil z pozadí. Je známo, že v jeho podnicích od Agrofertu, přes Mafru až po ANO, ať už je jeho aktuální osobní role jakákoli, bez jeho svolení si ani kukačka v hodinách nedovolí v celou vystrčit hlavu.

Neodvolat, bude za slabocha. Odvolat, udělá z Babiše mučedníka. Tak zřejmě Sobotka viděl své možnosti, než se rozhodl pro demisi.

Volby je třeba změnit v referendum o Babišovi

Nabízely se mu i jiné cesty? Ano a nebylo jich málo. Za prvé mohl už od minulého týdne Babiše shora kárat jako malé nezvedené dítě, které chytá psotník, jen dostane nepříjemnou otázku. Mohl dopředu říct, že Babiše odvolávat nebude jinak, než se všemi jeho ministry, ale že to jistě nebude zapotřebí, že stačí, aby vysvětlil nevysvětlitelné. Tak mohl pokračovat ve forčekinku, v trápení Babiše, v němž by ministr financí nutně tahal za kratší konec: protože stát prostě okradl, ať se na to díváte, z které strany chcete. S tím se dalo politicky vystačit do voleb.

Druhá a zřejmě nejlepší možnost byla odvolat všechny ministry ANO a začít vyprávět nový, zásadně jiný příběh než dosud, v němž by se vysvětlovalo, že tu nyní zápasíme o samu podstatu demokracie, pro niž představuje hnutí ANO existenční ohrožení. Sobotka by k tomu sice musel mít dohodu s TOP 09 a s ODS, že jeho vládu nechají dovládnout jen v dvoukoalici s lidovci, ale patrně by nebylo obtížné jí dosáhnout.

Mohl také říct, že všechny rezorty uvolněné ANO obsadí lidmi, kteří museli daná ministerstva opustit, protože nebyli ochotni sloužit Agrofertu: ministrem financí se mohl stát Lukáš Wagenknecht, ministryní životního prostředí Jana Moravcová... Bylo by to srozumitelné, jasné gesto směřující k uchopení letošních voleb jako referenda o Babišovi a k tomu, aby po nich vznikla vláda, která zlomí politický vliv Agrofertu a tím zřejmě i samu korporaci jako takovou. Babiš sám by začal patrně přemýšlet, zda mu stojí za to riskovat tady vězení.

I cesta demise vlády k takovému účelu mohla vést. Ale musely by být všechny další kroky předjednané se všemi relevantními aktéry, prezidentem Zemanem počínaje, přes spojence ve straně, až po další subjekty, s nimiž by v danou kritickou chvíli bylo nutno zformovat parlamentní většinu. Tím, že to Sobotka opomenul, podcenil či nezvládl, otřásl i všemi kolem sebe. Ztratil i výhodu momentu překvapení. Stal se pro své nejbližší okolí nevyzpytatelným.

Co lze ještě nyní dělat? Kritický moment pro něj i pro ČSSD je třeba obrátit ve výhodu. V roce 2010 pro ODS vyhrála volby změna v čele strany, z Topolánka na Nečase. Sociální demokraté na to tehdy nedokázali zareagovat, ani na nové ryze marketingové pojetí volební kampaně TOP 09 a Věcí veřejných.

Pro ČSSD nyní není příliš dobré, že se v ní nikdo jako přirozený Sobotkův nástupce nenabízí. Lubomíra Zaorálka by kromě jiných nedostatků mělo vyřazovat už to, že si ho do takové úlohy vybral Babiš. Milan Chovanec má řadu jiných pro daný účel zásadních handicapů. Má tedy přece jen ČSSD vést do voleb Sobotka? Jistě je to lepší možnost než obě předchozí, ale nejlepší možnost to není.

Ve vládě ČSSD dnes nemá žádnou jinou další postavu disponující přirozenou autoritou. Zbývá tedy možnost přivést někoho jako by zvenčí, vytáhnout nějakého „králíka z klobouku“. Jeden takový člověk obdařený nespornou věrohodností tu je, jmenuje se Josef Středula. Jako volební lídr by pro ČSSD mohl volby i vyhrát. Se Sobotkou v čele ČSSD se to jeví nyní jako nemožné. I když ani v tomto ohledu dnes u nás nemohou být překvapení zcela vyloučena.

Organizačně nezvládnuté podání demise nemění nic na základním obraze. Vládní krizi vyvolalo hluboce nemorální, dost možná kriminální, počínání Andreje Babiše. Jeho holding se svou politickou a mediální divizí je natolik opovrženíhodnou a nebezpečnou institucí, že před námi nestojí větší úkol nežli zabránit jeho účasti na vládě. A sociální demokracie zůstává hlavní silou, která toho může dosáhnout.

Osmadvacet let po demokratické revoluci tu totiž věci stojí takto: Líp na tom nejsme a nijak brzy ani nebudeme. Ale můžeme na tom brzy být o mnoho, o mnoho hůř.