„Tak vy jste ještě neslyšeli o daňovém džihádu a daňovém kombajnu? A to píšete knížku o Babišovi? To se teda divím...“ pozdvihne nad námi obočí mladý elegantní muž. Sedíme s ním a s jeho společníkem u okna s krásnou vyhlídkou na Prahu v nóbl restauraci, do níž nás pozval. Navzdory nevysokému věku je to zámožný podnikatel, který se rychle vypracoval svými technologickými patenty, o něž má zájem prvotřídní zahraniční klientela. Díky společné známosti svolil ke schůzce a k tomu, že nám popíše šikanu berňáků.

Začne líčit příběhy zničených firem a životů lidí, které osobně zná či znal. Mezi tragédiemi, o nichž vypráví, je i jedna sebevražda. Na mobilu nám ukáže printscreen se zhola neuvěřitelnou, desetimístnou, sumou — jednou miliardou korun —, kterou mu úřady zablokovaly na účtu kvůli podle něj smyšlenému provinění. „Naše firma si může dovolit zaplatit dvacetimilionovou pokutu, a pak se o ni soudit, ale kolik je tady takových lidí? A kolik je tady těch, pro něž to znamená konec?“ říká.

Už nás vůbec nepřekvapuje, že nechce ani slyšet o zveřejnění svého jména. „Na to zapomeňte, tahle schůzka se vůbec nekonala. Pokud vím, bohatí lidé nikdy nebyli dvakrát stateční. Naše úloha je jiná,“ uculuje se. „Když se domluvíme, přivedu vás k lidem, kteří vám všechno povykládají,“ pokračuje.

Po několika týdnech se ale ukáže, že nikdo z poškozených lidí, a to ani z těch, kteří právě přičiněním českého státu přicházejí o firmy, v nichž nechali poslední čtvrtstoletí svého života, s námi mluvit nechce. Všichni mají strach. Tak se nakonec setkáváme alespoň s člověkem, který sám mezi poškozené nepatří, ale řadu z nich zastupuje a nebojí se nové Babišovy metody při výběru daní kritizovat veřejně, s daňovým poradcem Tomášem Goláňem.

Daňový kombajn: všechno posekat a pak vymlátit, co se dá

Než za ním vyrazíme, hledíme se o daňovém „kombajnu“ či „džihádu“ poučit. Není to úplné snadné, protože články obsahující aspoň jeden z obou termínů, vydané v českých denících by bylo možno spočítat na prstech jedné ruky. Jeden vyšel v Deníku, jeden v Hospodářských novinách. Dalších pár článků lze dohledat hlavně ve specializovaných ekonomických týdenících. Vzhledem k závažnosti tématu je až neuvěřitelné, že je před veřejností prakticky skryto. Na druhou stranu určitou logiku to má. Problém je složitý a není snadné ho srozumitelně vyložit. Pokusíme se o to.

Metodický pokyn známý pod přezdívkou „Kombajn“ vydal šéf Generálního finančního ředitelství Martin Janeček. Do vedení úřadu jej jmenoval Andrej Babiš v říjnu 2014. Tisková zpráva ministerstva financí k tomu tehdy citovala Babišův výrok: „Martin Janeček se specializoval na daňové podvody zejména v oblasti DPH a boji proti praní špinavých peněz. V tomto boji bude pokračovat i ve své nové funkci.“ Text tiskové zprávy představující Janečka končí větou výmluvného znění: „Ve Finanční správě pracuje od roku 2003, do letošního roku působil na Finančním úřadu pro Jihočeský kraj, kde se zabýval vytvářením systému pro boj proti karuselovým podvodům prostřednictvím zajišťování majetku.“

Takzvané karuselové podvody spočívají ve zneužití daně z přidané hodnoty. Podvodník vykáže fiktivní přeshraniční obchod v rámci Evropské unie — obvykle s vysoce lukrativním, avšak nepříliš objemným zbožím, například s čipy. Následně vyinkasuje od státu platbu za DPH. Vývoz v rámci EU je od ní totiž osvobozen. Fiktivní zboží lze takto točit stále dokola, proto se používá termín „karusel“ — čili kolotoč. Vypadá to jako hloupost, ale je to účinný podvod, na němž státy v EU přicházely o miliardy.

V roce 2008 odhadovala britská veřejnoprávní televizní stanice BBC celkový objem ztrát evropských zemí na karuselových podvodech na dvojnásobek celkového rozpočtu Evropské unie, čili závratnou sumu. Jednou z nejpostiženějších zemí byla právě Velká Británie. Už tehdy, před deseti patnácti lety, evropské země samozřejmě zkoušely v boji proti karuselovým podvodům s DPH různá opatření.

A stejně dlouho jsou známé zkušenosti s tím, co funguje a co nikoli. V roce 2007 se ve zprávě Stopping the carousel: missing trader fraud in the EU, vypracované pro britskou Sněmovnu lordů, píše: „V současnosti přijímaná opatření, která se týkají všech obchodníků s telekomunikacemi a počítači, budí dojem, jako by celé odvětví neslo vinu, a tak se s poctivými obchodníky zachází jako se zločinci. Plošná opatření přitom nejsou účinná v postihování jedinců, zapojených v podvodech.“

Česká republika ale právě pod vedením Andreje Babiše a Martina Janečka takováto celoplošná opatření zavedla, a to nikoli pouze pro určitá konkrétní odvětví, v nichž se karuselové podvody typicky provádějí, a nikoli pouze pro přeshraniční obchody, ale úplně pro všechny podnikatele a všechny jejich obchody; celoplošně.

Nová opatření začala komplikovat všem plátcům DPH život od loňského roku. Spočívají v podávání pravidelných kontrolních hlášení, v přenesení povinnosti platit DPH z dodavatele na odběratele, a zejména v nově široce využívané pravomoci vydávat zajišťovací příkazy na majetek firmy.

Sousloví „zajišťovací příkazy na majetek firmy“ zní jak relikt z časů znárodňování a v praxi to skutečně může mít dosti podobné parametry. Daňový poradce a advokát Ondřej Moravec na webu Peníze.cz systém popisuje v článku Zajišťovací příkaz: Nástroj efektivního výběru daní, nebo zbraň hromadného ničení? takto: „Zajišťovací příkaz slouží správci daně k zajištění výběru daně, která ještě není splatná, případně která ještě není vyměřena, ale správce daně se domnívá, že vyměřena bude, a obává se důvodně, že plátce ji nebude moct nebo nebude chtít zaplatit. Plátce daně je povinný částku, kterou správce daně stanoví, složit do tří dnů. V některých případech je ale lhůta k zaplacení ještě kratší. Výjimkou není ani exekuční postižení účtů daňového subjektu dřív, než mu je zajišťovací příkaz vůbec doručen. Proti zajišťovacímu příkazu je sice možné se odvolat, odvolání ale nemá odkladný účinek a na povinnosti zaplatit požadovanou částku nic nemění.“

V roce 2015 finanční správa vydala 1605 zajišťovacích příkazů, v roce 2016 jich byl podobný počet — 1561. Co to pro postižené firmy znamená, popisuje v citovaném článku advokát a daňový poradce Moravec: „Důsledky by bylo jistě snadné domyslet — ale není třeba. Tyto důsledky už reálně existují a můžeme popsat osudy mnoha firem, na které zajišťovací příkaz dopadl. Podnikatelská činnost společnosti je okamžitě ochromena, zablokování účtů znemožňuje plnění obchodních závazků. Společnost musí přinejmenším dočasně přerušit činnost, protože když například vybere zálohu od zákazníka, peníze jsou okamžitě exekučně postiženy a nemůžou být použité k původně zamýšlenému účelu. Následuje propuštění všech zaměstnanců, kteří jednak nemají co dělat a jednak je není z čeho platit. Zásadně ztížena je i pokračující daňová kontrola. Společnost už nemá zaměstnance (účetní), kteří umějí informace, které správce daně po daňovém subjektu požaduje. Advokáta ani daňového poradce není z čeho zaplatit. V takové konstelaci se firma může jen velmi obtížně při daňové kontrole ubránit. Správce daně s uspokojením konstatuje, že měl zase jednou pravdu a že daň byla doměřena přesně tak, jak předpokládal. Na soudní přezkoumání správnosti jeho rozhodnutí nejsou peníze a ani energie. Opona padá…“

A tak, když se scházíme s Tomášem Goláněm, ptáme se ze všeho nejdřív samozřejmě, proč Babišův generální ředitel Janeček novou metodiku nazval Kombajn. „To je přeci jasné, znamená to: všechno posekat a pak vymlátit, co se dá,“ říká. Tvrdí také, že změna přístupu úředníků finanční správy souvisí se změnou jejich odměňování. „Mají prémie za dodatečně vyměřené daně. A i když potom prohrají u soudu, nemusí to vracet,“ popisuje metodu jak převzatou z nějaké orientální despocie, v níž se drábové odměňují dle vybraných pokut.

Babiš káže vodu, ale pije víno

Na Tomáši Goláňovi je při našem setkání od první chvíle znát, jak moc mu vadí, že Babišův daňový džihád je výstavní aplikací pořekadla o pokrytci, který káže vodu, ale pije víno. Pro příklad nejde nikam daleko a shrnuje známou kauzu Babišových dluhopisů.

Babiš využil mezery v zákoně a vydal dluhopisy, které si nakoupil sám jako fyzická osoba. Jelikož se z příjmu z dluhopisů neplatí daně, ušetří on sám na daních 13,5 milionu ročně. Stejně tak ušetří na daních Agrofert, protože se mu o hodnotu vydaných dluhopisů snižuje základ daně. Celkem se jedná do roku 2022 o 150 milionů korun. Podle Goláně jde o daňový únik s možnou, ba i pravděpodobnou, trestní odpovědností Andreje Babiše hned v několika rovinách.

Nejedná se ale o jediný příklad. Jako další Babišův daňový trik Goláň uvádí firmu Afeed, kterou dobře znají v Kroměříži jako zdroj mimořádného puchu, vznikajícího při výrobě krmných směsí pro prasata. Afeed se tu Babišovi hodí, aby mohl zdroje znečištění rozdělit mezi dvě různé firmy, zde je to vedle Afeedu Navos. Vinou mezery v zákoně se totiž plnění norem počítá pro každou zvlášť.

Goláň ale popisuje ještě jiný užitek, který z Afeedu Babiš měl. „Byla to prázdná společnost, ležela čtyři roky ladem, čekal, až uplyne pětileté období, po němž je prodej osvobozen od daně. Rok předtím vytrhal ze svých společností ZZN Pomoraví a Navos majetky, sloučil je s Afeedem, aby ho mohl prodat za čtyřiapadesát milionů. Vidíte, jak je sofistikovaný? Neudělá úplně čistý podvod, neprodá za čtyřiapadesát milionů prázdnou společnost,“ líčí Goláň.

Člověku, který by nedokázal vymyslet karuselový podvod, natožpak legální fígle současného ministra financí, nad takovým manévrem zůstává rozum stát, a tak si ho necháváme znovu vysvětlit: „No prostě odštěpí ze společností, které už jednou Agrofert koupil, majetek, a nacpe si ho do Afeedu, který vlastní on sám osobně. No a pak takto od daně osvobozené akcie prodá za 54 milionů Agrofertu. De facto tedy Agrofert poškodí dvakrát. Poprvé mu majetek ukradne a podruhé mu ho prodá,“ říká Goláň.

To přece nemůže být legální, přesunout majetky jen tak mírnix týrnix z Agrofertu do Afeedu, řeknete si, ale daňový poradce vás vyvede z omylu: „To je úplně v pohodě, je to legální způsob. Provede to na základě zákona o přeměnách. Z dceřiných společností odštěpí majetek. A pak ho prostě přilepí jinam, říká se tomu odštěpení sloučením. Tak má Afeed najednou nějakou hodnotu, a lze ho tudíž prodat zpátky Agrofertu. Tím dostane čisté peníze, osvobozené od daně. Z Agrofertu by je nedostal. Kdyby chtěl z Agrofertu dostat peníze ve formě dividend, dá z toho patnáct procent státu. Ale on státu nechce dát ani korunu, že jo,“ vysvětluje Tomáš Goláň a podotýká, že je to jen jeden z řady příkladů technik, kterými se Babiš vyhnul placení poctivé daně.

Není tedy divu, proč Goláně tak dráždí, když vidí, jak pytlák jménem Andrej Babiš, kterého jsme udělali hajným v pošetilé naději, že zavede v lese pořádek, vykládá, jak „všetci kradnú“ a jak si na ně musíme došlápnout. „Zrovna teď řeším případ pána, kterému táhne na osmdesát, nikdy neukradl ani korunu, všechno měl vždycky v nejlepším pořádku a finančák ho připravil úplně o všechno,“ říká.

„Mají to chytře vymyšlené. Oběti se bojí anebo stydí mluvit“

„Jestli to chcete do knížky, musíte to napsat beze jmen. Na starého pána je toho moc a nedokážu ho přemluvit, aby s vámi teď mluvil,“ poznamená Goláň v průběhu líčení, což nám zopakuje i s odstupem dvou týdnů. Tak se smiřujeme s tím, že i v tomto příběhu zůstane totožnost oběti skryta, byť je nám známa. Jedná se o zvlášť strašlivou aplikaci daňového kombajnu, jehož základní techniky jsme popsali výše v citacích Goláňova kolegy Ondřeje Moravce.

Dozvídáme se, že „starý pán“ celý život obchodoval s kůžemi. Začal ještě za Husákova režimu v obuvnickém závodě Svit a od roku 1991 má vlastní kožedělný podnik. „Někdy v roce 2013 nebo 2014 jeden jeho dodavatel doporučil nějaké firmy, od kterých začal odebírat kůže. Zjistilo se, že dané firmy neodváděly DPH a finančák to hodil na „starého pána“. Odůvodnili to tím, že dodávky kůží vůbec reálně neproběhly,“ popisuje Tomáš Goláň případ, který má čerstvě na stole.

Pokračování odpovídá modelu Janečkova daňového kombajnu: „Dali jim zajišťovací příkaz na 16,5 milionu korun. Přitom mají nemovitost za třicet milionů, takže stačilo dát zástavní práva na ni. Ale ono jim to nestačilo, zabavili jim auta i všechny finanční prostředky. I to jim bylo málo, takže za měsíc provedli domovní prohlídku a zablokovali všechny účty na všech jeho firmách, nikoliv jenom na té, která obchodovala s podvodníky. Zablokovali jim celkem 82,5 milionu. Všechno mu zabavili a v podstatě ho paralyzovali, takže se nemůže bránit, protože mu nenechali žádné peníze,“ popisuje Goláň případ svého klienta, kterému zatím pomáhá zadarmo.

Zajímá nás, proč s případem nešli do médií. „Protože si to „starý pán“ nepřeje. Pobízel jsem ho k tomu. Povídám, pojďte do televize, tím jim svážeme ruce. Ale on na to: Pane Goláň, víte, jaký já jsem. Pak začal mluvit o manželce, a to už bylo jasné, kdo tomu velí. Přesto jsem ho zkusil ještě dvakrát mírně poprosit, ale neudělá to,“ vysvětluje Goláň s tím, že se pro něj nejedná o nijak vzácnou zkušenost. Zná desítky případů. Ale mluvit nechce nikdo.

Drastický přístup finanční správy je podle něj právě založen i na znalosti mentality českých podnikatelů a racionálním propočtu jejich reakcí. „Jen velmi malé procento daňových poradců umí udělat žalobu a dostat takový případ ke krajskému soudu. Navíc finanční správa sází na to, že jakýkoli soudní spor tady lidé berou jako nějakou stigmatizaci, jako něco nenormálního nebo nemorálního.“

A tak se s neochotou k veřejné konfrontaci setkává u svých klientů znovu a znovu. „Lidi vůbec nechápou, že spory ve správním soudnictví probíhají bez nařízení jednání, bez osobní účasti. Že se vedou pouze v papírové podobě, kdy se prostě pošle žaloba a soud o ní písemně rozhodne,“ říká a doplňuje: „Představte si, že dle mých odhadů se z nezákonných doměrků daně dostane k soudu tak patnáct až dvacet procent. Takže jim to vychází. Osmdesát procent mají doma.“

Ptáme se, jak přišel na tak nízké procento. „Vyplývá mi to z vlastní zkušenosti a z debat s kolegy. Psychologicky je to geniálně vymyšlené. Jejich oběti se bojí nebo stydí mluvit. Lidi se nebrání, protože jsou občansky nevzdělaní. Protože nemají peníze, bojí se, že nezaplatí advokáta, nevědí, že je to správní žaloba s jednorázovým poplatkem tři tisíce korun. A mnozí si taky myslí, že když se budou bránit, udělají jim ještě větší peklo. Nechápou, že ještě větší peklo naopak nastane, když se soudit nebudou, nechápou, že válka pro ně už dávno vypukla,“ odpovídá s tím, že jeho kancelář nabízí každé oběti daňového džihádu pomoc zdarma.

Chceme vědět, jak to, že se nebojí on sám, protože sami z vlastní zkušenosti dobře víme, jak výstřední vlastností se v České republice roku 2017 znovu stala odvaha. „Vezměte to tak, že mám od babičky masarykovskou výchovu: nebát se a nekrást. Nikdy jsem se nebál,“ říká Goláň.

Proč to Babiš dělá, se snad dovíme, až někdo překoná strach

Daňový poradce Tomáš Goláň vychovaný svou babičkou v úctě k masarykovským ideálům se domnívá, že hlavní příčinou daňového džihádu je Babišův přístup „všichni kradou“. Podle něj Babiš na základě svých vlastních zkušeností s obcházením daní vidí v každém podnikateli „sprostého podezřelého“ — v logice podle sebe soudím tebe.

A jeho podřízení na generálním ředitelství finanční správy v čele s přičinlivým snaživcem Martinem Janečkem si řekli „prostě to zkusíme“. Podle Goláně finanční správa má jasný pokyn vybrat maximální daně, aby se mohl Babiš prezentovat jako „úspěšný“ ministr financí. A případné oběti mezi slušnými podnikateli výběrčí daní, kteří jsou na doměrkách sami finančně zainteresováni, zkrátka neřeší.

Je to možné. V úvahu připadá ale ještě jedno, mnohem děsivější, vysvětlení. Martin Janeček není ani tak odhodlaný výběrčí daní, jako oddaný Babišův zbrojnoš. O jeho nátuře dobře vypovídá, že vyskočil jak čertík z krabičky, když se ocitl pod veřejnou kritikou, že neřeší Babišovy čachry s dluhopisy. Svého šéfa se zastal způsobem, za nějž by se jistě nestyděli ani novináři v Mafře. „Mou odpovědí je, že Finanční správa nebude dělat „efektivní kontrolu“ tam, kde si to někdo přeje,“ napsal v otevřeném dopise ministru Jurečkovi zveřejněném na webu Finanční správy. Je zcela neobvyklé, aby se státní úředník takto obracel na člena vlády.

Současně celá metoda daňového kombajnu, plošného boje proti karuselům, je prakticky neúčinná. V Anglii to věděli už před deseti lety. A u nás už vloni v týdeníku Dotyk napsala Táňa Králová: „Zátahy míří na stále menší ryby. Objem peněz, které stát v honbě za podvodníky alespoň načas od podnikatelů vysaje, prudce klesá.“

Nedává tedy žádný smysl, proč chtěl Andrej Babiš prosadit na půdě Evropské unie za každou cenu opatření, o němž se vědělo, že neplní deklarovaný účel. Babišovi na tom ale záleželo tak, že dokonce v rozporu s procesními zvyklostmi hrozil zablokováním jednání, pokud k „průkopnickým opatřením proti karuselovým podvodům“, jak o věci přičinlivě referovala doma jeho vlastní média, Česká republika nedostane od Bruselu svolení.

Faktem je, že díky kontrolním hlášením získal ministr financí, reálný šéf Mafry, Agrofertu a politického hnutí ANO, dokonalý průběžný přehled o stavu úplně všech větších firem v České republice. A díky zajišťovacím příkazům má nástroj, kterým zcela svévolně může jemu podřízený úřad kteroukoli větší firmu v České republice paralyzovat.

Dáme-li si to do souvislosti s akvizičními metodami Agrofertu (nové podrobnosti přinášíme v knize Žlutý baron vycházející příští týden) a se zneužíváním státní správy v zájmu Agrofertu na ministerstvu životního prostředí, které jsme popsali nedávno v článích o  „agrofertizaci" České inspekce životního protředí a obcházení zákonů podniky Agrofertu v Kroměříži, nabízí se ještě docela jiný výsledek rovnice.

Abychom si byli jisti, musí se nalézt oběť, která překoná strach — majitel firmy, na kterou uvalila finanční správa zajišťovací příkaz, a až „změkl jako Rada“, někdo mu přišel dát nabídku, kterou nešlo odmítnout. Tipy na případy mířící takovým směrem máme. Každopádně jeden z činovníků Agrofertu se na Moravě nedávno nechal slyšet: „Ministerstvo financí je prozatím naše největší akvizice.“

Text vyjde jako jedenáctá kapitola knihy Žlutý baron. Skutečný plán Andreje Babiše: zřídit stát jako firmu. První kniha Vydavatelství Referendum jde do prodeje příští týden.