„Tak vy jste ještě neslyšeli o daňovém džihádu a daňovém kombajnu? A to píšete knížku o Babišovi? To se teda divím...“ pozdvihne nad námi obočí mladý elegantní muž. Sedíme s ním a s jeho společníkem u okna s krásnou vyhlídkou na Prahu v nóbl restauraci, do níž nás pozval. Navzdory nevysokému věku je to zámožný podnikatel, který se rychle vypracoval svými technologickými patenty, o něž má zájem prvotřídní zahraniční klientela. Díky společné známosti svolil ke schůzce a k tomu, že nám popíše šikanu berňáků.

Začne líčit příběhy zničených firem a životů lidí, které osobně zná či znal. Mezi tragédiemi, o nichž vypráví, je i jedna sebevražda. Na mobilu nám ukáže printscreen se zhola neuvěřitelnou, desetimístnou, sumou — jednou miliardou korun —, kterou mu úřady zablokovaly na účtu kvůli podle něj smyšlenému provinění. „Naše firma si může dovolit zaplatit dvacetimilionovou pokutu, a pak se o ni soudit, ale kolik je tady takových lidí? A kolik je tady těch, pro něž to znamená konec?“ říká.

Už nás vůbec nepřekvapuje, že nechce ani slyšet o zveřejnění svého jména. „Na to zapomeňte, tahle schůzka se vůbec nekonala. Pokud vím, bohatí lidé nikdy nebyli dvakrát stateční. Naše úloha je jiná,“ uculuje se. „Když se domluvíme, přivedu vás k lidem, kteří vám všechno povykládají,“ pokračuje.

Po několika týdnech se ale ukáže, že nikdo z poškozených lidí, a to ani z těch, kteří právě přičiněním českého státu přicházejí o firmy, v nichž nechali poslední čtvrtstoletí svého života, s námi mluvit nechce. Všichni mají strach. Tak se nakonec setkáváme alespoň s člověkem, který sám mezi poškozené nepatří, ale řadu z nich zastupuje a nebojí se nové Babišovy metody při výběru daní kritizovat veřejně, s daňovým poradcem Tomášem Goláňem.

Daňový kombajn: všechno posekat a pak vymlátit, co se dá

Než za ním vyrazíme, hledíme se o daňovém „kombajnu“ či „džihádu“ poučit. Není to úplné snadné, protože články obsahující aspoň jeden z obou termínů, vydané v českých denících by bylo možno spočítat na prstech jedné ruky. Jeden vyšel v Deníku, jeden v Hospodářských novinách. Dalších pár článků lze dohledat hlavně ve specializovaných ekonomických týdenících. Vzhledem k závažnosti tématu je až neuvěřitelné, že je před veřejností prakticky skryto. Na druhou stranu určitou logiku to má. Problém je složitý a není snadné ho srozumitelně vyložit. Pokusíme se o to.

Metodický pokyn známý pod přezdívkou „Kombajn“ vydal šéf Generálního finančního ředitelství Martin Janeček. Do vedení úřadu jej jmenoval Andrej Babiš v říjnu 2014. Tisková zpráva ministerstva financí k tomu tehdy citovala Babišův výrok: „Martin Janeček se specializoval na daňové podvody zejména v oblasti DPH a boji proti praní špinavých peněz. V tomto boji bude pokračovat i ve své nové funkci.“ Text tiskové zprávy představující Janečka končí větou výmluvného znění: „Ve Finanční správě pracuje od roku 2003, do letošního roku působil na Finančním úřadu pro Jihočeský kraj, kde se zabýval vytvářením systému pro boj proti karuselovým podvodům prostřednictvím zajišťování majetku.“

Takzvané karuselové podvody spočívají ve zneužití daně z přidané hodnoty. Podvodník vykáže fiktivní přeshraniční obchod v rámci Evropské unie — obvykle s vysoce lukrativním, avšak nepříliš objemným zbožím, například s čipy. Následně vyinkasuje od státu platbu za DPH. Vývoz v rámci EU je od ní totiž osvobozen. Fiktivní zboží lze takto točit stále dokola, proto se používá termín „karusel“ — čili kolotoč. Vypadá to jako hloupost, ale je to účinný podvod, na němž státy v EU přicházely o miliardy.

V roce 2008 odhadovala britská veřejnoprávní televizní stanice BBC celkový objem ztrát evropských zemí na karuselových podvodech na dvojnásobek celkového rozpočtu Evropské unie, čili závratnou sumu. Jednou z nejpostiženějších zemí byla právě Velká Británie. Už tehdy, před deseti patnácti lety, evropské země samozřejmě zkoušely v boji proti karuselovým podvodům s DPH různá opatření.

A stejně dlouho jsou známé zkušenosti s tím, co funguje a co nikoli. V roce 2007 se ve zprávě Stopping the carousel: missing trader fraud in the EU, vypracované pro britskou Sněmovnu lordů, píše: „V současnosti přijímaná opatření, která se týkají všech obchodníků s telekomunikacemi a počítači, budí dojem, jako by celé odvětví neslo vinu, a tak se s poctivými obchodníky zachází jako se zločinci. Plošná opatření přitom nejsou účinná v postihování jedinců, zapojených v podvodech.“

Česká republika ale právě pod vedením Andreje Babiše a Martina Janečka takováto celoplošná opatření zavedla, a to nikoli pouze pro určitá konkrétní odvětví, v nichž se karuselové podvody typicky provádějí, a nikoli pouze pro přeshraniční obchody, ale úplně pro všechny podnikatele a všechny jejich obchody; celoplošně.

Nová opatření začala komplikovat všem plátcům DPH život od loňského roku. Spočívají v podávání pravidelných kontrolních hlášení, v přenesení povinnosti platit DPH z dodavatele na odběratele, a zejména v nově široce využívané pravomoci vydávat zajišťovací příkazy na majetek firmy.

Sousloví „zajišťovací příkazy na majetek firmy“ zní jak relikt z časů znárodňování a v praxi to skutečně může mít dosti podobné parametry. Daňový poradce a advokát Ondřej Moravec na webu Peníze.cz systém popisuje v článku Zajišťovací příkaz: Nástroj efektivního výběru daní, nebo zbraň hromadného ničení? takto: „Zajišťovací příkaz slouží správci daně k zajištění výběru daně, která ještě není splatná, případně která ještě není vyměřena, ale správce daně se domnívá, že vyměřena bude, a obává se důvodně, že plátce ji nebude moct nebo nebude chtít zaplatit. Plátce daně je povinný částku, kterou správce daně stanoví, složit do tří dnů. V některých případech je ale lhůta k zaplacení ještě kratší. Výjimkou není ani exekuční postižení účtů daňového subjektu dřív, než mu je zajišťovací příkaz vůbec doručen. Proti zajišťovacímu příkazu je sice možné se odvolat, odvolání ale nemá odkladný účinek a na povinnosti zaplatit požadovanou částku nic nemění.“