Sotva vystoupíme z auta, udeří nás do nosu protivný, nasládle štiplavý zápach zemědělské produkce — není to hnůj, ale něco na způsob siláže a kafilérky dohromady. Je pátek podvečer. V Čelakovského ulici v Kroměříži nás kromě pronikavého smradu vítá transparent „Ano, bude líp“ s tvářemi starosty Jaroslava Němce, poslance Radka Vondráčka a samozřejmě Andreje Babiše. Dochoval se tu z komunálních voleb v roce 2014. Visí na zdi jednoho ze zdejších Babišových podniků a s postupujícím časem musí místním obyvatelům připadat jako čím dál horší vtip.

Parkujeme před jedním z řady malých rodinných domků. „Asi stojíme na vašem místě…,“ omlouváme se majitelce, která přichází, zatímco se hrabeme z vozu. „To sice jo, ale mně to nevadí,“ odpovídá vstřícně. „Koho hledáte?“ ptá se.

Představujeme se a říkáme, že nás zajímá, jak se tady lidem žije. Uzoučká ulice má domy pouze po jedné straně. Tu protější tvoří monumentální provoz důležité zemědělské firmy Navos z holdingu ministra financí Andreje Babiše.

Přijeli jsme sem prověřit informace, že podnik, jemuž vévodí ohromné betonové silo, tyčící se naproti malým rodinným domkům jako mrakodrap, porušuje zákon o ochraně ovzduší a obtěžuje místní prachem, zápachem, hlukem a otřesy, kvůli nimž jim praskají domy. „Ano, je to pravda. Ráda vám o tom povykládám. Pojďte dál,“ říká žena a energickým gestem nás zve k sobě do domu.

Usadí nás na velkou sedačku a postaví na čaj. Když vysvětlíme podrobněji, oč se nám jedná, hbitě svolává telefonem další lidi ze sousedství. Během pár minut jich dorazí pět. Jeden po druhém dosedají na gauč vedle nás. Vypadá to trochu jako scéna ze seriálu Přátelé.

Špatnými zkušenostmi s Navosem doslova překypují. Následuje asi hodina, během níž jeden přes druhého vykládají, jak se žije v místě, v němž se už začal „stát řídit jako firma“.

Nejprve všichni souhlasí s pořizováním záznamu svého povídání. Před rozloučením ale apelují, aby se jejich jména neobjevila v novinách. Nejsme překvapeni. Je to požadavek takřka každého, kdo s námi během více než dvou let našeho „psaní o Babišovi“ mluvil.

Každému je přece jasné, že si to Babiš na úřadech pohlídá

Posloucháme líčení o životě ve stínu Navosu. „Stačí nechat auto před domem dva dny, a je pokryté prachem. Můžete s ním rovnou do myčky. Vyprané prádlo venku prostě sušit nejde. Prach špiní vodu v bazénu, ulpívá na zahradním nábytku, máme ho i doma v peřinách, všude,“ popisují jednu část problému, aniž by si někdo vzpomněl postěžovat, co takový prach asi může dělat se zdravím jejich dětí či jejich vlastním.

„Denně tady projedou desítky těžkých nákladních aut nebo traktorů. Většina překračuje rychlost, takže se nám otřásají baráky,“ pokračují ve stížnostech. Každý z nich má v domě od neustálých otřesů nějakou puklinu ve zdi.

„Dříve to tu jezdilo jen o žních, tak čtrnáct dní v roce. Člověk mohl třeba v tu dobu zmizet na dovolenou a nevadilo to. Dnes jezdí celý rok. Ve dne, v noci. Hučí tady auta i silo. O žních tady stojí řada naložených náklaďáků a traktorů po celé délce ulice. Nevypínají motor, takže nám čadí výfukové plyny do oken. Vrcholem všeho je, že my tu v naší ulici máme šest týdnů zákaz parkování. A že by si děti hrály venku před domem? Neexistuje,“ pokračují jeden přes druhého.

Na neustálý zápach si už vesměs zvykli, a tak jen rezignovaně mávají rukou. Přesto se čas od času ještě dokážou rozčílit. Třeba, když je ze sila zasypou jako sníh plevy z kukuřice či jiného obilí. To si natočili na video a umístili na YouTube.

Přitom to tady původně muselo být velmi příjemné místo k žití. Poloha na okraji města mu dodává mile vesnický charakter a přilehlé Medkovy rybníky — významný krajinný prvek podléhající zákonné ochraně — bývaly oblíbenou rekreační oblastí.

Ústrkům ze strany Navosu se tu lidé snažili bránit. Před časem sepsali petici, po níž prý závod ustoupil alespoň od nepřetržitého provozu. Jinak se ale prakticky nic nemění.

Kontrolní měření z hygieny či zdravotnického ústavu bývají hlášena dopředu, takže vycházejí dobře, jelikož firma vypne na chvilku provoz. Anebo se neprošetří — měření krajské hygienické stanice z roku 2013 ukázala překročení hlukového limitu o 8,8 decibelů, což znamená takřka dvojnásobný hluk, nežli je přípustné; tedy hodně. Ale k ničemu to nevedlo.

Ptáme se, čím si vysvětlují, že se jim nepodařilo prosadit podstatnější omezení provozu Navosu. Dívají se na nás, jako bychom spadli z višně. „Vždyť to patří Babišovi. Tak je přece jasné, že si to na úřadech pohlídá,“ říkají.

Navos tu navíc z Babišova holdingu není sám. V areálu sídlí i Afeed, proslavený celorepublikově Babišovými dluhopisy. V Čelakovského ulici a přilehlém okolí ho ale lidé znají kvůli specifickému puchu, který vzniká při jeho výrobě krmiv pro prasata.

Jsou tu samozřejmě i jiné než Babišovy podniky — a jistě padá na vrub lidí, kteří Kroměříž řídili v minulosti, že takovýto rozvoj zátěžového průmyslu dovolili v těsném sousedství lidských sídel. To ale nic nemění na tom, že tu dnes lidem ničí životy firmy ministra financí a českého superoligarchy Andreje Babiše. Kromě Afeedu a Navosu se jedná také o masokombinát s přiléhavým názvem Kmotr, stojící na dohled od Čelakovského ulice — ten místní obtěžuje emisemi z udíren salámů.

Zde se dostáváme k tomu, co je na celém případu nejpodstatnější. Babišovy podniky tu porušují zákon o ochraně ovzduší za benevolentní asistence ministerstva životního prostředí a dalších úřadů. Kmotr ani Navos ke svému provozu totiž nemají platné povolení. Jak je to možné?

Když se člověk z Lovochemie stane ministrem životního prostředí...

V obou případech, jak u Navosu tak u Kmotra, se jedná o totožný scénář, v němž se Agrofert spoléhá na to, že činnosti úřadů dohlížejících na ochranu životního prostředí mnoho lidí nerozumí a skoro nikdo není ochoten se jí zabývat, natož se v ní pouštět do konfrontace. Do 1. září 2013 si měly oba podniky dle zákona o ochraně ovzduší z roku 2012 vyřídit povolení k provozu. Neudělaly to.

Zákon o ochraně ovzduší rozlišuje zdroje znečištění na vyjmenované a nevyjmenované — zjednodušeně řečeno ty větší a ty menší. Parametry vyjmenovaných zdrojů upravuje vyhláška. A pochopitelně pak podléhají přísnější kontrole.

Názorný příklad poskytuje právě masokombinát Kmotr. Udírenské provozy podle vyhlášky spadají mezi vyjmenované zdroje od denní projektované provozní kapacity tisíc kilogramů. To je hluboko pod úhrnnou projektovanou kapacitou Kmotra.

Vyjdeme-li z čísel dostupných v pachové studii vypracované pro závod firmou Odour, dospějeme k více než třinácti tunám denně. Ve skutečnosti to ale bude o dost víc. Každopádně zákonem stanovenou mezní hranici Babišův masokombinát přesahuje několikanásobně.

Přesto se Kmotr, ani Navos, pravidly stanovenými pro vyjmenované zdroje neřídí. V případě Navosu se to stalo tak, že mu inspekce životního prostředí vyměřila pokutu, kterou ministerstvo životního prostředí zrušilo s argumentem, že je nedostatečně prokázaná, a tím celý případ uzavřelo. V současnosti se dokonce vymlouvá na Krajský úřad ve Zlíně. Standardní by přitom bylo vrátit věc k opětovnému projednání.

V případě Kmotra pak klička spočívá v tom, že se jeho výroba skládá ze sedmnácti samostatných udíren — z nichž žádná projektovanou kapacitu tisíc kilogramů nepřekračuje. A podle ničím nezdůvodněného tvrzení Agrofertu se udírny nemají sčítat.

Je až kouzelné, jak argumentaci Babišova koncernu přejímá ministerstvo životního prostředí. Brabcova mluvčí píše: „Obecně platí, že v obdobných případech by mělo být použito sčítací pravidlo, ovšem s ohledem na konkrétní technické řešení konkrétního provozu. Upozornili jsme, že může nastat situace, kdy provozovatel odůvodní, že technické řešení vylučuje uplatnění sčítacího pravidla. Nechali jsme na ČIŽP, aby v komunikaci s provozovatelem dokončila kontrolní šetření v souladu s naším odborným názorem.“ Jinak řečeno: nechali jsme inspekci, aby vyhověla našemu „odbornému názoru“, že má vyjít Agrofertu vstříc.

Zní to jako absurdita? Jistě, je to stejné jako přidělat k automobilu sedmnáct výfuků a trvat na tom, že se emise budou počítat pro každý z nich zvlášť. Ministerstvo životního prostředí ovšem trik Kmotra přikrylo. Jak je to možné? Jak jsme popsali včera, velice snadno: správní řízení tu vedou lidé Agrofertu.

Ve svém stanovisku, proč Kmotra nezařadit mezi vyjmenované zdroje, ministerstvo dokonce píše, že by na něj „nemělo být pohlíženo jako na standardní provoz bez povolení s úmyslem vyhnout se plnění zákonných povinností“. Odvolává se přitom k vyjádření výrobce udíren, firmy Vemag.

Pomiňme, že ministerstvo se nemá řídit tím, co říkají výrobci technologií. Metodický pokyn toho samého ministerstva totiž k takovým případům jasně říká: sčítat. Není vůbec o čem mluvit. Co je zde vydáváno za důvody, jsou ve skutečnosti jen záminky a slovíčkaření.

To stvrzuje i odpověď mluvčí ministerstva Roubíčkové: „Závěr stanoviska MŽP tak vyjadřuje pouze a jenom přesvědčení, že postup provozovatele zařízení nevykazoval známky vyhýbání se plnění zákonných povinností,“ napsala. Je to ale „přesvědčení“ bez jakéhokoli věcného základu, odporující faktům. Kmotr i Navos se totiž evidentně plnění svých zákonných povinností svévolně vyhýbají. Ministerstvo nad tím mhouří oči, protože „je řízeno jako firma“ patřící do Babišova holdingu.

Právě kvůli takovýmto machinacím dnes funguje Kmotr, jako by nebyl tím, čím je, tedy průmyslovým závodem, ale pouhopouhým zahradním grilem. Za standardních okolností, tedy pokud by jej nekrylo ministerstvo životního prostředí, by mu — a stejně tak i Navosu — za obcházení zákona hrozila až desetimilionová pokuta, ba dokonce i zastavení provozu až do doby zjednání nápravy.

Jak jsme již uvedli, Navos dokonce pokutu původně dostal, byť vzhledem k závažnosti deliktů jen symbolicky nízkých tři sta tisíc korun: strop je deset milionů. Ale na ministerstvu životního prostředí se i tak postarali o to, aby ji nemusel platit.

My jsme Agrofert, polostátní správa

Člověka samozřejmě napadne, proč se svých občanů ve stínu Navosu, Afeedu a Kmotra nezastane město Kroměříž. A tak jsme se to vydali zjistit. Starosta Kroměříže, Jaroslav Němec, jedna ze tří tváří visících na transparentu v ulici Čelakovského, byl zvolen za hnutí ANO jako naděje na změnu k lepšímu ve městě, kterému dlouho a špatně vládla koalice ODS a ČSSD.

Starosta Němec ale do případu Kmotra vstoupil způsobem, který velmi dobře ilustruje, jak si Andrej Babiš představuje řízení státu jako firmy. Masokombinát Kmotr vloni totiž ohlásil záměr rozšířit výrobu. Zlínský krajský úřad proto vypsal lhůtu, v níž se mohly dotčené instituce vyjádřit, zda požadují projednání vlivu ohlášeného záměru na životní prostředí — proceduru známou též pod anglickou zkratkou EIA.

A skutečně 16. června 2016, tedy v posledním řádném termínu město Kroměříž zaslalo krajskému úřadu Zlínského kraje požadavek, aby se EIA konala. Odůvodnilo to častými stížnostmi obyvatel ulic Čelakovského a Bílanská na zápach a kumulací dalších emisí znečisťujících látek v ovzduší.

Avšak o šest dní později, 22. června 2016, tedy po stanoveném termínu, město svůj požadavek na EIA stáhlo. Co se mezitím stalo, zjišťoval Deník Referendum přímo u starosty Jaroslava Němce. Také starosta nejprve svaloval vinu na krajský úřad. Když jsme ho nakonec konfrontovali s oběma pospolu mimořádně bizarně působícími dokumenty, bylo vidět, že ztratil glanc.

Zodpovědnost svalil na vedoucí odboru životního prostředí, Boženu Ševčíkovou. S vážnou tváří se vymlouval, že odbor životního prostředí, který jménem své vedoucí oba dokumenty podepsal, nemá s městem nic společného, a on coby starosta za něj neodpovídá. Následně autory textu a naši kolegyni dokumentaristku ze své kanceláře zdvořile vyhodil.

Vydali jsme se tedy za vedoucí odboru životního prostředí města Boženou Ševčíkovou. Když jsme jí řekli, proč přicházíme, roztřásly se jí ruce i hlas. Slíbila, že pošle odpověď mailem do týdne, a to skutečně učinila. Zní takto: „Vyjádření obdržíte příští týden — náš pan starosta si přeje, aby veškeré výstupy pro média mu byla dána k odsouhlasení.“ Tak aspoň že rozhodnutí mohla úřednice Ševčíková vydat sama „bez jeho vědomí“.

Kdo přiměl město změnit názor, můžeme jen hádat. Deník Referendum však disponuje důkazem, že Božena Ševčíková na přímý dotaz místních občanů odpověděla, že na zastavení EIA „byly tlaky“. Krajský úřad vyšel nestandardní obrátce Kroměříže ochotně vstříc, protože odbor životního prostředí tu vede proslulý přítel průmyslu Alan Urc.

Není tak ani divu, že ředitelka masny Kmotr Iveta Matisová se v takových podmínkách cítí pevná v kramflecích. A to natolik, že neváhala zastrašovat místní občany. S vědomím, že má v zádech starostu i Agrofertem ovládnuté orgány státní správy, lidem, kteří se dožadovali dodržování zákona, řekla doslova: „My jsme Agrofert. My nejsme obyčejná firma. My jsme dnes taková polostátní správa. A vy to dobře víte.“

Brabcovo ministerstvo životního prostředí: ještě horší než za vlády ODS

Jana Moravcová, bývalá vedoucí oblastního inspektorátu životního prostředí v Ústeckém kraji proslavená principiálním dodržováním zákonů, jedna z řady poctivých odborníků vyhozených Babišovými lidmi údajně pro „manažerská selhání“, ke kroměřížským případům říká: „Za devět let v pozici ředitelky jsem se setkala s tlaky od vysoce postavených politiků nebo úředníků, kteří šli na ruku soukromé sféře. Nikdy jsem ale neviděla nic tak okatého jako v případě kauzy Kmotra a Navosu.“

Situace, kterou na ministerstvu životního prostředí vytvořili lidé Agrofertu, je podle Moravcové ještě podstatně horší než za časů ministrů Drobila a Chalupy z ODS: „Rozdíl oproti době, kdy byla na ministerstvu ODS, je zejména v tom, že tehdy ti lidé nebyli fyzicky ve státní správě. Dnes bývalí zaměstnanci Agrofertu píšou stanoviska k provozům Agrofertu,“ říká s tím, že jí osobně dříve na obranu zákonnosti vždy stačilo prostě pohrozit medializací kauzy.

K oběma kroměřížským kauzám Jana Moravcová pro DR uvedla: „Kmotr i Navos mají být zcela jasně ve vyjmenovaných zdrojích. Všechny podmínky splňují. Viděla jsem provozy, kde se zakrytovávaly celé haly, aby se svedly do jednoho výduchu. A tady se odvolávají na výrobce udíren, že prý to nejde.“ Také sama mluvčí ministerstva Roubíčková ve své odpovědi pro DR svůj úřad usvědčuje z porušování norem: „Sčítají se zdroje, jejichž emise lze svést do jednoho komína, typicky jsou-li umístěny v jednom stavebním objektu a pro určení emisí se používá obecný emisní limit.“

Ministerstvo životního prostředí je pro „hnutí Agrofert“ — jak se vtipně přeřekl kroměřížský starosta — klíčovou institucí. Podobných případů jako v Kroměříži může být po České republice spousta. Na další z nich upozornil kolega Jiří Pšenička v Hospodářských novinách, o čemž jsme psali včera.

Dotčená veřejnost i úředníci zavlečení do pochybných procesů jsou však dle bohatých zkušeností DR zpravidla vystrašení natolik, že o svých zážitcích a poznatcích chtějí jen zřídkakdy mluvit. Deníku Referendum trvalo dlouhé dva roky, než se dostal k dostatečně průkazným příkladům toho, jak zneužívá Agrofert inspekci životního prostředí.

Babišovo ANO vědělo od počátku, že je politickým orgánem Agrofertu, a tak úzkostlivou péči věnuje sebeprezentaci. Koupilo si Mafru, najalo špičkové experty na propagandu a marketing. Pokud by zde fungovala veřejná komunikace, která Babišovu propagandu propíchne, Richard Brabec by byl znám jako ministr, který umožňuje ochromovat státní správu ve prospěch svého bývalého šéfa ve firmě a současného šéfa ve straně. Neměl by nejmenší nárok získat pověst „osvícence“, který přišel konečně chránit národní parky; ostatně jím uhájený zákon je sotva průměrný.

Obelhávat veřejnost a ovládat státní instituce ve svém osobním zájmu: to má Andrej Babiš na mysli, když říká, že bude „řídit stát jako firmu“. V kroměřížských ulicích Čelakovského a Bílanské se každý může přesvědčit, co tím myslí: řídit stát jako svou vlastní firmu ke svému vlastnímu prospěchu.