Velký levicový intelektuál František Šamalík kdysi řekl, že „komunisté budou doopravdy reformovaní teprve tehdy, až pro ně listopad 1989 bude i jejich vítězstvím“. To se ale nikdy nestalo, a proto nyní KSČM právem míří do společnosti obskurních folklorních fenoménů, jež propříště budou zajímat už jen kulturní antropology, pokud tu tedy nějací zůstanou. Šamalíkův postulát ale platí úplně stejně i dnes — pro českou levici ve vztahu k letošním volbám.

Parlamentní levice si totiž sama vykopala svůj hrob kolaborací s politickou složkou Babišova mocenského koncernu ANO-Agrofert. Za vydatné podpory podstatné části intelektuální levice v médiích jako A2larm či Argument a vlastního think-tanku Masarykova demokratická akademie pěstovala blud, že účast na Babišově vládě byla legitimním řešením v situaci, v níž hrozí „návrat pravice“ k moci.

Ve skutečnosti však právě tím podstatná část levice připravovala situaci, v níž nástup centristických a pravicových stran k moci představoval jediné východisko, jak v republice ukončit vládu organizovaného zločinu, na níž se sama podílela. To byl samozřejmě prvořadý cíl i pro každého soudného levicově orientovaného občana.

Proto stovky sociálních demokratů a statisíce jejich bývalých voličů šly k letošním volbám odevzdat hlas jednomu z obou opozičních bloků, které představovaly jedinou praktickou šanci na mocenskou změnu. Volební výsledek levicových stran nelže.

Strana zelených, jejíž programové priority ještě nikdy nebyly tak atraktivní a oprávněné jako dnes, ve volbách zcela propadla z totožných důvodů. Jednak byl její výsledek irelevantní z hlediska jediné rozhodující otázky voleb spočívající v tom, zda bude Babišův režim pokračovat. Jednak svou koketérií s Hamáčkovou ČSSD sama dala najevo, že danou otázku za alfu a omegu voleb nepokládá. Kromě jejího nejužšího jádra tudíž ani ji neměl nikdo důvod volit.

Jako mumie v mauzoleu

Ani KSČM ani ČSSD si samozřejmě nemohou stěžovat, že by se jim nedostalo včasných varování. Už po komunálních volbách 2018 jsme tu důkladně rozebrali, proč byl jejich výsledek mementem mori pro obě levicové strany.

Osud KSČM byl zpečetěn asi už dávno, možná už cynickým rozhodnutím vyslat na Hrad Václava Klause v roce 2003. V případě ČSSD nemá sesuv k dnešní faktické bezvýznamnosti punc podobné neodvratnosti, ale po celé minulé období se strana chovala, jako by se jí zmocnil jakýsi nekrofilní pud, jako by našla zalíbení v porážkách.

Možností vymanit se ze zhoubné trajektorie přitom bylo dost a dost. Po fiasku v komunálních a senátních volbách 2018 následoval výprask v evropských volbách 2019, a po nich decimace ve volbách krajských a senátních o rok později. To jsou celkem patery volby ve třech termínech, po nichž se pokaždé mohla zvednout vnitřní opozice dožadující se okamžitého odchodu z vlády a rezignací všech, kdo se na fierlingerovské zradě sociálně-demokratických ideálů vládní účastí podíleli.

Nic takového se ale nedělo. ČSSD po čtyři roky působila jako mumie spokojeně si hovící v mauzoleu.

Nelze obcházet, že jistý díl másla na hlavě tu má i nový předseda strany Michal Šmarda, který se sice tu a tam proti účasti ČSSD ve vládě ozval, ale současně se o místo v ní ucházel. A nebýt ponížení, jež mu za přičinlivé asistence Andreje Babiše a Jana Hamáčka připravil Miloš Zeman, jejím členem by se i stal.

Lituje dnes toho, že Hamáčkovi na nabídku kývl? Jak chce veřejnost přesvědčovat, že ČSSD už by znovu s Babišem do vlády nešla, když v ní sám chtěl být?

Odmítnout fierlingerovské dědictví

Nejhorším způsobem, jak s takovým přesvědčováním začít je lamentovat nad tím, že součástí nového vedení ČSSD není Jana Maláčová — s poukazem na její „pracovitost“ a „zásluhy v kampani“. Pokud bude ČSSD mluvit o „pracovitosti“ jako o vlastnosti, která se mezi jejími předáky vyskytuje jen jako jakýsi výjimečný úkaz, možná už nemusí ani ztrácet dech dalšími řečmi.

A „zásluhy v kampani“ jsou přesně tím, co by mělo Janu Maláčovou z jakékoli pozice v sociálně-demokratickém hnutí diskvalifikovat natrvalo. Kdyby se „zasloužila“ jen o půl procenta víc, mohl tu pokračovat Babišův režim a spolu s ním demontáž už tak neduživé české demokracie. Vždyť všichni v minulém vedení ČSSD se na tu možnost přímo tetelili a v kuloárech už si dělili ministerstva.

Tam, kde tedy straník může vidět „pracovitost“ a „zásluhy v kampani“, veřejnost vidí jen bezbřehý oportunismus a bezohlednost k reálným zájmům české společnosti. A říkáme-li veřejnost, mluvíme tu samozřejmě i o těch jejích částech, které tu musí demokratická levice získat, má-li se ještě někdy podílet na moci v důstojnější roli než jako bederní rouška české oligarchie.

Ale týká se to samozřejmě i Tomáše Petříčka, nejproblematičtější postavy nového stranického vedení. Členství ve vládě organizovaného zločinu přece není žádnou kvalifikací k resuscitaci strany, která právě účastí na ní sama sobě zasadila umrtvující úder.

Tomáš Petříček přitom promeškal desítky příležitostí odejít z vlády se ctí z principiálních důvodů. Namísto toho v ní setrval až do hořkého konce, kdy ho z ní vyakčnil Jan Hamáček, což byla jedna z mála věcí, o něž druhý nejtruchlivější předseda ve stotřicetiletých dějinách strany usiloval a jež také dotáhl do zdárného konce.

Kam mířily Petříčkovy kroky potom? Stal se asistentem europoslankyně Radky Maxové zvolené za politickou složku Babišovy mocenské organizace, která přešla v Evropském parlamentu do frakce evropské sociální demokracie, aniž by tento krok kdykoli důkladněji vysvětlila. Českému rozhlasu například ještě v červenci 2020 sdělila, že „nepředjímá“, zda je Andrej Babiš ve střetu zájmů. Je na tom ČSSD opravdu personálně až tak zle, že Petříčkova dosavadní dráha je dostačující kvalifikací pro místo v jejím vedení, jež ji má nyní spasit?

Základní problém v aktuálním politickém profilu strany totiž trvá. Její veřejná podpora se zhroutila vinou kolaborace s Babišovým politicko-ekonomickým koncernem ANO-Agrofert. Kdo chtěl vládu Babiše, šel ho volit. Kdo ji nechtěl, musel si vybrat ze dvou možností garantujících, že s ním do vlády nevstoupí.

ČSSD — ani žádná jiná součást demokratické levice — fierlingerovské prokletí nezlomí, dokud nedá najevo, že výsledek voleb 2021 pokládá i za své vítězství. A nový předseda ČSSD Michal Šmarda tu už na začátku promeškal velkou příležitost. Nebude mít přitom mnoho šancí znovu si získat pozornost veřejnosti k nějakému většímu politickému gestu; mimoparlamentní strany málokdy k něčemu takovému dostanou prostor.

V daném kontextu je třeba říct, že úvahy o tom, kdo by měl být příštím prezidentem, jež byly jeho hlavním politickým poselstvím ze sjezdu, působí u mimoparlamentní strany se zcela zničenou pověstí, veskrze nepřiměřeně. Zato ohlášení odchodu senátorů ČSSD ze společného senátního klubu s ANO by bylo bývalo tím krokem, jenž by značil odhodlání rozejít se s minulou politikou. Anebo onen společný klub případně přezdívaný ProAgrofert potrvá?

Samozřejmě jsou tu i jiné zásadní strukturální překážky k obrodě ČSSD, dnes leží i v drtivé finanční situaci a také v trvající úplně zkažené představě mnoha stěžejních straníků, že reálnou podstatou politické práce je shromažďování ad hoc volebních většin za účelem rozdělování prebend. Přesto pár set nesporně schopných lidí s idealistickým základem a reálnou představou o tom, co obnáší politická práce, ve straně všemu navzdory zůstává. Otázkou však dnes už je, zda by neudělali lépe, pokud by se sebrali a slovy Martina Plevy „začali znovu a od samého začátku“.

Politickému pádu levice předcházel úpadek intelektuální…

Všechna možná levicová zákoutí, sotva byly sečteny výsledky voleb, ze všech sil bojují proti pravicové vládě, aniž by je vyrušovalo, že ještě žádnou nemáme a že česká politická veřejnost tu dva měsíce se zatajeným dechem sleduje drama, jak rychle se podaří ze Strakovky vypakovat Andreje Babiše a jeho skvadru, jejíž členové nominovaní z Lidového domu a Hradu nebudí menší opovržení než ti, které si tam dosazoval Andrej Babiš osobně. Odtrženost od reality tedy v mnoha levicových prostředích trvá, ba je jejich definičním rysem.

Základním argumentem je floskule o „návratu pravice“ k moci. Podle této představy se v momentě, kdy se chopí Petr Fiala vlády, české země jako na stroji času vrátí zpět do éry otřesných pravicových vlád v období 2006-2013. Intelektuální figura boje s minulým nepřítelem se strukturálně podobá „antikomunismu“ — je jeho levicovou obdobou.

Poslední období pravicových vlád si pamatujeme velmi živě, protože v té době Literární noviny a od roku 2009 na ně navazující Deník Referendum, které jsem řídil, představovaly jedinou principiální vlivnou opoziční platformu demokratické levice. A pamatujeme si, že ke komunistům nás z toho důvodu tehdy přirovnávali i některé z dnešních hvězdiček mezi levicovými mileniály, pro něž jsme dnes bezmála pátou kolonou pravice.

Jejich intelektuální posun k lepšímu jim samozřejmě přejeme, ale nelze ho nedoprovodit jednoduchou otázkou: pokud mohli v posledních deseti letech prodělat intelektuální a politický vývoj mnozí na levici, proč by to nemělo platit i pro pravici? Celá společnost se změnila. Proč ne STAN nebo TOP 09? Vít Rakušan, mimochodem syn sociálnědemokratického senátora, je více sociálním demokratem než kdokoli z minulého poslaneckého klubu ČSSD.

I díky práci médií jako Deník Referendum či posléze i Aktuálně, iRozhlas nebo Respekt, je dnes idea, že sociální smír a soudržnost jsou podmínkou uchování demokracie, obecně akceptována podstatnou částí mainstreamu, a to i politického mainstreamu. Zatímco v roce 2010 jsme se strachovali o to, co všechno se ještě kvůli těžbě uhlí zboří, dnes se bavíme o tom, jak rychle skončí jeho těžba. ODS, donedávna platforma institucionalizované nenávisti k přírodě, dnes slibuje zřizování národních parků.

ODS samozřejmě bude nejproblematičtější částí příští vlády. Ale bude součástí menšinovou, s jen menšinovým vlivem.

Je přitom samozřejmostí, že i další strany příští vládní pětky mají vedle světlých i své velmi závažné stinné stránky. Ale ne tak stinné jako ČSSD, která to dopracovala tak daleko, že ji dnes fakticky ve Sněmovně zastupují její bývalí představitelé kandidující na platformě rasistické Okamurovy SPD, a která sama nebyla ze své kandidátky schopna vyškrtnout postavu, jež jen před čtyřmi lety kandidovala za protofašistickou DSSS.

A je zásadní, systémový, rozdíl mezi koalicí pěti vnitřně pluralitních stran, z nichž žádná nemá většinu, a vládou politicko-ekonomicko-mediálního koncernu, uchvacujícího stát v zájmu bosse, který všechnu moc soustřeďuje ve svých rukou a následně ji uplatňuje jako autokrat. Nevidět daný rozdíl, zavírat před ním oči, zlehčovat ho — to je hotové intelektuální fiasko, obraz politického nemyšlení, jež přivedlo levici k dnešní bezvýznamnosti.

Základní problém podstatných částí levice dnes tedy tkví v tom, že o politické krajině mimo své ghetto prakticky nepřemýšlejí. Tak například otázka z nejjednodušších — s kým by měla demokratická levice příště formovat parlamentní většinu?

Jistě platí, že čím menší levicová strana tím větší má představy o svém příštím volebním výsledku, ale přesto… někdo to bude muset být. Formulovaná otázka je přitom úplně zásadní, protože určuje charakter veškerého myšlení o společnosti, o kultivaci demokratického prostředí a vztahů mezi možnými budoucími partnery.

Není potřeba mít doktorát z politologie, aby bylo jasné, že příštím partnerem levice, v případě návratu do Sněmovny, buď bude cosi jako ANO, anebo část současné vládní koalice. Levice připouštějící první možnost by zůstala nepřítelem demokracie, v nějž se během posledních čtyř let proměnila.

Levici, která se naopak přihlásí ke svému demokratickému základu, ovšem musí záležet na kultivaci všech částí současné vládní koalice — protože to všechno jsou potenciální partneři, a i na jejich kondici tudíž záleží, v jaké společnosti budeme žít. Právě proto je v dané perspektivě dnes Milion chvilek pro demokracii fakticky nejdůležitější institucí české levice, ač sám sebe takto nedefinuje.

Převážná část levice tu chybovala tím, že redukovala celou politiku na otázku sociálně-ekonomického konfliktu a prakticky všechno poměřuje jeho perspektivou. Ve skutečnosti je ale pojetí spravedlnosti mezi velkou většinou lidí mnohem širší, nevolí jen žaludkem. A důstojnosti mnohých se vyloženě dotýká, pokud vidí, že o nich někdo smýšlí jen takto.

Politickému pádu levice tedy předcházel také úpadek morální

Důležitý vzkaz z letošních voleb zní, že zásadní politickou hodnotou v českých zemích zůstává věrohodnost politiků. Zatímco Andrej Babiš a jeho spojenci získávali hlasy své zdestruované pověsti navzdory, představitelé opoziční pětky o své osobnostní věrohodnosti nevzbuzují žádné vážné pochybnosti.

Člověk se s nimi nemusí programově shodovat, některé jejich názory se mu mohou vyloženě příčit, ale může si jich vážit jako lidí. To je mimochodem také klíč k pochopení zázračného úspěchu Zuzany Čaputové na Slovensku. A je to také jedna ze základních devíz Michala Šmardy — má určité osobní kouzlo, auru poctivce; v tom se podobá Bohuslavu Sobotkovi či Vladimíru Špidlovi.

Uspět může ale jen tehdy, pokud vyjde z toho, že se nevracíme na stroji času do roku 2011 s ČSSD budující hráz proti pravicové hrůzovládě institucionalizované korupce a bezhlavých škrtů. Jistě vláda bude znovu v řadě ohledů otřesná, ale tentokrát to bude zejména proto, že levice v osudovém střetu demokracie s oligarchií z velké části buď vyklidila pole, anebo se dokonce postavila na špatnou stranu dějin.

Před deseti lety neměla vůbec žádnou morální autoritu pravice a velmi slušnou levice. Dnes je to naopak. A šanci levici obrodit tu nemá nikdo, kdo by chtěl tuto základní skutečnost obcházet.

Ještě jednu skvělou zprávu totiž volby přinesly. Přestože Andrej Babiš kontroloval drtivou většinu veřejné komunikace, ukázalo se, že jen na marketing se už naštěstí spoléhat nedá. Třicet let zkušeností s reálným kapitalismem dostatečnému množství lidí stačilo i k tomu, aby pochopili, že marketing, a to i ten levicový, může být jen kandovaná lež.