Politickému pádu levice předcházel úpadek intelektuální a morální. Ví to Šmarda?
Jakub PatočkaŠance nového předsedy uspět jsou vzhledem k dezolátnímu stavu jeho strany i české levice obecně jen minimální. Ale jak se říká: „Nemáš-li už žádnou šanci, tak ji využij.“ Prvním předpokladem cesty z jámy ovšem je přestat ji dál kopat.
Velký levicový intelektuál František Šamalík kdysi řekl, že „komunisté budou doopravdy reformovaní teprve tehdy, až pro ně listopad 1989 bude i jejich vítězstvím“. To se ale nikdy nestalo, a proto nyní KSČM právem míří do společnosti obskurních folklorních fenoménů, jež propříště budou zajímat už jen kulturní antropology, pokud tu tedy nějací zůstanou. Šamalíkův postulát ale platí úplně stejně i dnes — pro českou levici ve vztahu k letošním volbám.
Parlamentní levice si totiž sama vykopala svůj hrob kolaborací s politickou složkou Babišova mocenského koncernu ANO-Agrofert. Za vydatné podpory podstatné části intelektuální levice v médiích jako A2larm či Argument a vlastního think-tanku Masarykova demokratická akademie pěstovala blud, že účast na Babišově vládě byla legitimním řešením v situaci, v níž hrozí „návrat pravice“ k moci.
Ve skutečnosti však právě tím podstatná část levice připravovala situaci, v níž nástup centristických a pravicových stran k moci představoval jediné východisko, jak v republice ukončit vládu organizovaného zločinu, na níž se sama podílela. To byl samozřejmě prvořadý cíl i pro každého soudného levicově orientovaného občana.
Proto stovky sociálních demokratů a statisíce jejich bývalých voličů šly k letošním volbám odevzdat hlas jednomu z obou opozičních bloků, které představovaly jedinou praktickou šanci na mocenskou změnu. Volební výsledek levicových stran nelže.
Strana zelených, jejíž programové priority ještě nikdy nebyly tak atraktivní a oprávněné jako dnes, ve volbách zcela propadla z totožných důvodů. Jednak byl její výsledek irelevantní z hlediska jediné rozhodující otázky voleb spočívající v tom, zda bude Babišův režim pokračovat. Jednak svou koketérií s Hamáčkovou ČSSD sama dala najevo, že danou otázku za alfu a omegu voleb nepokládá. Kromě jejího nejužšího jádra tudíž ani ji neměl nikdo důvod volit.
Jako mumie v mauzoleu
Ani KSČM ani ČSSD si samozřejmě nemohou stěžovat, že by se jim nedostalo včasných varování. Už po komunálních volbách 2018 jsme tu důkladně rozebrali, proč byl jejich výsledek mementem mori pro obě levicové strany.
Osud KSČM byl zpečetěn asi už dávno, možná už cynickým rozhodnutím vyslat na Hrad Václava Klause v roce 2003. V případě ČSSD nemá sesuv k dnešní faktické bezvýznamnosti punc podobné neodvratnosti, ale po celé minulé období se strana chovala, jako by se jí zmocnil jakýsi nekrofilní pud, jako by našla zalíbení v porážkách.
Možností vymanit se ze zhoubné trajektorie přitom bylo dost a dost. Po fiasku v komunálních a senátních volbách 2018 následoval výprask v evropských volbách 2019, a po nich decimace ve volbách krajských a senátních o rok později. To jsou celkem patery volby ve třech termínech, po nichž se pokaždé mohla zvednout vnitřní opozice dožadující se okamžitého odchodu z vlády a rezignací všech, kdo se na fierlingerovské zradě sociálně-demokratických ideálů vládní účastí podíleli.
Nic takového se ale nedělo. ČSSD po čtyři roky působila jako mumie spokojeně si hovící v mauzoleu.
Nelze obcházet, že jistý díl másla na hlavě tu má i nový předseda strany Michal Šmarda, který se sice tu a tam proti účasti ČSSD ve vládě ozval, ale současně se o místo v ní ucházel. A nebýt ponížení, jež mu za přičinlivé asistence Andreje Babiše a Jana Hamáčka připravil Miloš Zeman, jejím členem by se i stal.
Lituje dnes toho, že Hamáčkovi na nabídku kývl? Jak chce veřejnost přesvědčovat, že ČSSD už by znovu s Babišem do vlády nešla, když v ní sám chtěl být?
Odmítnout fierlingerovské dědictví
Nejhorším způsobem, jak s takovým přesvědčováním začít je lamentovat nad tím, že součástí nového vedení ČSSD není Jana Maláčová — s poukazem na její „pracovitost“ a „zásluhy v kampani“. Pokud bude ČSSD mluvit o „pracovitosti“ jako o vlastnosti, která se mezi jejími předáky vyskytuje jen jako jakýsi výjimečný úkaz, možná už nemusí ani ztrácet dech dalšími řečmi.
A „zásluhy v kampani“ jsou přesně tím, co by mělo Janu Maláčovou z jakékoli pozice v sociálně-demokratickém hnutí diskvalifikovat natrvalo. Kdyby se „zasloužila“ jen o půl procenta víc, mohl tu pokračovat Babišův režim a spolu s ním demontáž už tak neduživé české demokracie. Vždyť všichni v minulém vedení ČSSD se na tu možnost přímo tetelili a v kuloárech už si dělili ministerstva.
Tam, kde tedy straník může vidět „pracovitost“ a „zásluhy v kampani“, veřejnost vidí jen bezbřehý oportunismus a bezohlednost k reálným zájmům české společnosti. A říkáme-li veřejnost, mluvíme tu samozřejmě i o těch jejích částech, které tu musí demokratická levice získat, má-li se ještě někdy podílet na moci v důstojnější roli než jako bederní rouška české oligarchie.
Ale týká se to samozřejmě i Tomáše Petříčka, nejproblematičtější postavy nového stranického vedení. Členství ve vládě organizovaného zločinu přece není žádnou kvalifikací k resuscitaci strany, která právě účastí na ní sama sobě zasadila umrtvující úder.
Tomáš Petříček přitom promeškal desítky příležitostí odejít z vlády se ctí z principiálních důvodů. Namísto toho v ní setrval až do hořkého konce, kdy ho z ní vyakčnil Jan Hamáček, což byla jedna z mála věcí, o něž druhý nejtruchlivější předseda ve stotřicetiletých dějinách strany usiloval a jež také dotáhl do zdárného konce.
Kam mířily Petříčkovy kroky potom? Stal se asistentem europoslankyně Radky Maxové zvolené za politickou složku Babišovy mocenské organizace, která přešla v Evropském parlamentu do frakce evropské sociální demokracie, aniž by tento krok kdykoli důkladněji vysvětlila. Českému rozhlasu například ještě v červenci 2020 sdělila, že „nepředjímá“, zda je Andrej Babiš ve střetu zájmů. Je na tom ČSSD opravdu personálně až tak zle, že Petříčkova dosavadní dráha je dostačující kvalifikací pro místo v jejím vedení, jež ji má nyní spasit?
Základní problém v aktuálním politickém profilu strany totiž trvá. Její veřejná podpora se zhroutila vinou kolaborace s Babišovým politicko-ekonomickým koncernem ANO-Agrofert. Kdo chtěl vládu Babiše, šel ho volit. Kdo ji nechtěl, musel si vybrat ze dvou možností garantujících, že s ním do vlády nevstoupí.
ČSSD — ani žádná jiná součást demokratické levice — fierlingerovské prokletí nezlomí, dokud nedá najevo, že výsledek voleb 2021 pokládá i za své vítězství. A nový předseda ČSSD Michal Šmarda tu už na začátku promeškal velkou příležitost. Nebude mít přitom mnoho šancí znovu si získat pozornost veřejnosti k nějakému většímu politickému gestu; mimoparlamentní strany málokdy k něčemu takovému dostanou prostor.
V daném kontextu je třeba říct, že úvahy o tom, kdo by měl být příštím prezidentem, jež byly jeho hlavním politickým poselstvím ze sjezdu, působí u mimoparlamentní strany se zcela zničenou pověstí, veskrze nepřiměřeně. Zato ohlášení odchodu senátorů ČSSD ze společného senátního klubu s ANO by bylo bývalo tím krokem, jenž by značil odhodlání rozejít se s minulou politikou. Anebo onen společný klub případně přezdívaný ProAgrofert potrvá?
Samozřejmě jsou tu i jiné zásadní strukturální překážky k obrodě ČSSD, dnes leží i v drtivé finanční situaci a také v trvající úplně zkažené představě mnoha stěžejních straníků, že reálnou podstatou politické práce je shromažďování ad hoc volebních většin za účelem rozdělování prebend. Přesto pár set nesporně schopných lidí s idealistickým základem a reálnou představou o tom, co obnáší politická práce, ve straně všemu navzdory zůstává. Otázkou však dnes už je, zda by neudělali lépe, pokud by se sebrali a slovy Martina Plevy „začali znovu a od samého začátku“.
Politickému pádu levice předcházel úpadek intelektuální…
Všechna možná levicová zákoutí, sotva byly sečteny výsledky voleb, ze všech sil bojují proti pravicové vládě, aniž by je vyrušovalo, že ještě žádnou nemáme a že česká politická veřejnost tu dva měsíce se zatajeným dechem sleduje drama, jak rychle se podaří ze Strakovky vypakovat Andreje Babiše a jeho skvadru, jejíž členové nominovaní z Lidového domu a Hradu nebudí menší opovržení než ti, které si tam dosazoval Andrej Babiš osobně. Odtrženost od reality tedy v mnoha levicových prostředích trvá, ba je jejich definičním rysem.
Základním argumentem je floskule o „návratu pravice“ k moci. Podle této představy se v momentě, kdy se chopí Petr Fiala vlády, české země jako na stroji času vrátí zpět do éry otřesných pravicových vlád v období 2006-2013. Intelektuální figura boje s minulým nepřítelem se strukturálně podobá „antikomunismu“ — je jeho levicovou obdobou.
Poslední období pravicových vlád si pamatujeme velmi živě, protože v té době Literární noviny a od roku 2009 na ně navazující Deník Referendum, které jsem řídil, představovaly jedinou principiální vlivnou opoziční platformu demokratické levice. A pamatujeme si, že ke komunistům nás z toho důvodu tehdy přirovnávali i některé z dnešních hvězdiček mezi levicovými mileniály, pro něž jsme dnes bezmála pátou kolonou pravice.
Jejich intelektuální posun k lepšímu jim samozřejmě přejeme, ale nelze ho nedoprovodit jednoduchou otázkou: pokud mohli v posledních deseti letech prodělat intelektuální a politický vývoj mnozí na levici, proč by to nemělo platit i pro pravici? Celá společnost se změnila. Proč ne STAN nebo TOP 09? Vít Rakušan, mimochodem syn sociálnědemokratického senátora, je více sociálním demokratem než kdokoli z minulého poslaneckého klubu ČSSD.
I díky práci médií jako Deník Referendum či posléze i Aktuálně, iRozhlas nebo Respekt, je dnes idea, že sociální smír a soudržnost jsou podmínkou uchování demokracie, obecně akceptována podstatnou částí mainstreamu, a to i politického mainstreamu. Zatímco v roce 2010 jsme se strachovali o to, co všechno se ještě kvůli těžbě uhlí zboří, dnes se bavíme o tom, jak rychle skončí jeho těžba. ODS, donedávna platforma institucionalizované nenávisti k přírodě, dnes slibuje zřizování národních parků.
ODS samozřejmě bude nejproblematičtější částí příští vlády. Ale bude součástí menšinovou, s jen menšinovým vlivem.
Je přitom samozřejmostí, že i další strany příští vládní pětky mají vedle světlých i své velmi závažné stinné stránky. Ale ne tak stinné jako ČSSD, která to dopracovala tak daleko, že ji dnes fakticky ve Sněmovně zastupují její bývalí představitelé kandidující na platformě rasistické Okamurovy SPD, a která sama nebyla ze své kandidátky schopna vyškrtnout postavu, jež jen před čtyřmi lety kandidovala za protofašistickou DSSS.
A je zásadní, systémový, rozdíl mezi koalicí pěti vnitřně pluralitních stran, z nichž žádná nemá většinu, a vládou politicko-ekonomicko-mediálního koncernu, uchvacujícího stát v zájmu bosse, který všechnu moc soustřeďuje ve svých rukou a následně ji uplatňuje jako autokrat. Nevidět daný rozdíl, zavírat před ním oči, zlehčovat ho — to je hotové intelektuální fiasko, obraz politického nemyšlení, jež přivedlo levici k dnešní bezvýznamnosti.
Základní problém podstatných částí levice dnes tedy tkví v tom, že o politické krajině mimo své ghetto prakticky nepřemýšlejí. Tak například otázka z nejjednodušších — s kým by měla demokratická levice příště formovat parlamentní většinu?
Jistě platí, že čím menší levicová strana tím větší má představy o svém příštím volebním výsledku, ale přesto… někdo to bude muset být. Formulovaná otázka je přitom úplně zásadní, protože určuje charakter veškerého myšlení o společnosti, o kultivaci demokratického prostředí a vztahů mezi možnými budoucími partnery.
Není potřeba mít doktorát z politologie, aby bylo jasné, že příštím partnerem levice, v případě návratu do Sněmovny, buď bude cosi jako ANO, anebo část současné vládní koalice. Levice připouštějící první možnost by zůstala nepřítelem demokracie, v nějž se během posledních čtyř let proměnila.
Levici, která se naopak přihlásí ke svému demokratickému základu, ovšem musí záležet na kultivaci všech částí současné vládní koalice — protože to všechno jsou potenciální partneři, a i na jejich kondici tudíž záleží, v jaké společnosti budeme žít. Právě proto je v dané perspektivě dnes Milion chvilek pro demokracii fakticky nejdůležitější institucí české levice, ač sám sebe takto nedefinuje.
Převážná část levice tu chybovala tím, že redukovala celou politiku na otázku sociálně-ekonomického konfliktu a prakticky všechno poměřuje jeho perspektivou. Ve skutečnosti je ale pojetí spravedlnosti mezi velkou většinou lidí mnohem širší, nevolí jen žaludkem. A důstojnosti mnohých se vyloženě dotýká, pokud vidí, že o nich někdo smýšlí jen takto.
Politickému pádu levice tedy předcházel také úpadek morální
Důležitý vzkaz z letošních voleb zní, že zásadní politickou hodnotou v českých zemích zůstává věrohodnost politiků. Zatímco Andrej Babiš a jeho spojenci získávali hlasy své zdestruované pověsti navzdory, představitelé opoziční pětky o své osobnostní věrohodnosti nevzbuzují žádné vážné pochybnosti.
Člověk se s nimi nemusí programově shodovat, některé jejich názory se mu mohou vyloženě příčit, ale může si jich vážit jako lidí. To je mimochodem také klíč k pochopení zázračného úspěchu Zuzany Čaputové na Slovensku. A je to také jedna ze základních devíz Michala Šmardy — má určité osobní kouzlo, auru poctivce; v tom se podobá Bohuslavu Sobotkovi či Vladimíru Špidlovi.
Uspět může ale jen tehdy, pokud vyjde z toho, že se nevracíme na stroji času do roku 2011 s ČSSD budující hráz proti pravicové hrůzovládě institucionalizované korupce a bezhlavých škrtů. Jistě vláda bude znovu v řadě ohledů otřesná, ale tentokrát to bude zejména proto, že levice v osudovém střetu demokracie s oligarchií z velké části buď vyklidila pole, anebo se dokonce postavila na špatnou stranu dějin.
Před deseti lety neměla vůbec žádnou morální autoritu pravice a velmi slušnou levice. Dnes je to naopak. A šanci levici obrodit tu nemá nikdo, kdo by chtěl tuto základní skutečnost obcházet.
Ještě jednu skvělou zprávu totiž volby přinesly. Přestože Andrej Babiš kontroloval drtivou většinu veřejné komunikace, ukázalo se, že jen na marketing se už naštěstí spoléhat nedá. Třicet let zkušeností s reálným kapitalismem dostatečnému množství lidí stačilo i k tomu, aby pochopili, že marketing, a to i ten levicový, může být jen kandovaná lež.
Velký levicový intelektuál František Šamalík kdysi řekl, že „komunisté budou doopravdy reformovaní teprve tehdy, až pro ně listopad 1989 bude i jejich vítězstvím“ [jasně - pro reformované komunisty typu Andreje Babiše listopad 89 vítězstvím byl - bez tohoto vítězství by nikdy nezbohatli]. To se ale nikdy nestalo, a proto nyní KSČM právem míří do společnosti obskurních folklorních fenoménů. Šamalíkův postulát ale platí úplně stejně i dnes — pro českou levici ve vztahu k letošním volbám.
Intelektuální figura boje s minulým nepřítelem se strukturálně podobá „antikomunismu“ — je jeho levicovou obdobou [komunisté budou doopravdy reformovaní teprve až pro ně listopad 1989 bude i jejich vítězstvím].
Poslední období pravicových vlád si pamatujeme velmi živě, protože v té době Literární noviny a od roku 2009 na ně navazující Deník Referendum, které jsem řídil [kromě těch hranatých závorek jsou to slova Jakuba Patočky], představovaly jedinou principiální vlivnou opoziční platformu demokratické levice. [Ano - pro Deník Referendum listopad 1989 vítězstvím nebyl (psal o něm v minulosti přece jako o jakýchsi „zklamaných nadějích“), a to přesto, že Deník Referendum a ani komunisté typu Andreje Babiše by bez tohoto vítězství v listopadu 1989 existovat vůbec nemohli (Deník Referendum ani miliardář Andrej Babiš by nemohli existovat v „normalizačním módu“ věčných časů sedmdesátých a osmdesátých let, takže Andrej tu kytku na té Národní třídě jako projev vděčnosti zcela upřímně a pokrytecky položil, kdežto Deník Referendum to výročí listopadu 1989 zcela upřímně a pokrytecky bagatelizoval - jak si to v těch článcích může každý najít).]
Ano, jde samozřejmě o intelektuální a morální úpadek.
„... danou otázku za alfu a omegu voleb nepokládá... Kdo chtěl vládu Babiše, šel ho volit. Kdo ji nechtěl, musel si vybrat ze dvou možností garantujících, že s ním do vlády nevstoupí.“
Pro intelektuála hlásícího se k vysokým morálním ideálům to jistě může být šokující, ale nemusel, pane Patočko.
Běžný člověk, který se nepokládá za součást intelektuální elity a není patologicky (ať už negativně či pozitivně) fixovaný na osobu Andreje Babiše, považuje totiž za důležité i jiné záležitosti než pouze osobu Andreje Babiše, takže pak svoje volební chování podřizuje těmto důležitějším věcem a „nemusí si vybrat ze dvou možností, garantujících...“
Není možné vidět svět (a českou politiku) jen skrze vztah - ať už vztah pozitivní či negativní - k Andreji Babišovi, Babiš není „bůh či ďábel“.
Jakup Patočka jasně nepíše: "Kdo ji nechtěl (vládu Babiše), musel si vybrat ze dvou možností ..."
Je zřejmé, že ten předpoklad "Kdo ji nechtěl" se Nusharta netýká.
Čemu zase náš místní troll nerozumí?
Jinak připomínám, že placení trollové (ať už ruští, nebo holdingoví) jsou absolutní spodinou společnosti.
Jakub, samozřejmě. Omlouvám se za prstovou chybu.
Kdo ji nechtěl, tak si, milý pane Kolaříku, ze dvou možností samozřejmě vybírat nemusel.
Jasně, manipulátoři celkem často tvrdí, že si musíme vybrat ze dvou možností. Můžeme například nějaký zákaz buď porušit, nebo dodržet. Například takový zákaz šlapání po záhonech v parku - někdo Vám tu zase dává dvě možnosti, jako obvykle: Volit Babiše, nebo volit proti němu? Pošlapat záhon, nebo dodržet zákaz šlapání po záhonech? Při pomyšlení na podřízení se těm pitomým cedulím (nebo třeba tomu kodexu diskutujích DR) v člověku samozřejmě vždycky vzkypí krev - je to přece porušení svobody. Taky Vám ale najednou může přijít na rozum, že ty kytky na záhoně jsou prostě nádherné. Uklidní Vás to a už vůbec nemáte potřebu řešit, jestli se tomu pitomýmu zákazu podřídit (což by se kdysi dříve dotklo Vaší svobody), nemáte potřebu řešit, jestli se tomu etickému kodexu diskutujích podřídit, nebo se mu vzepřít, manichejská léčka protikladů je pryč, kdo není s námi, už není proti nám, enfant terrible formální logiky svým „já lžu“ zboural předpoklad, že každý výrok je buď pravdivý, anebo nepravdivý a Watzlavickův František Vokurka na ty instruktivní nacistické plakáty s textem „Nacionální socialismus - nebo bolševický chaos?“ (který rozumného člověka tak krásně vede k té samozřejmé volbě ušlechtilého dobra před ďábelským zlem) dolepuje svoje malé cedulky s nápisem: „Erteple, nebo brambory?“ Představitelé tisícileté říše samozřejmě pukají vzteky, že si zase někdo dovolil nerespektovat jasnou volbu mezi dvěma možnostmi...
Takhle to vypadá, když placený troll, kterého údajně volby "nezajímají", a samozřejmě se jich vůbec neúčastní, se musí pořádně vysmolit pod všemi zásadními předvolebními i povolebními články.
Nushart se tím už dávno vůbec netají, že je placeným trollem. Šklebí se nám do obličeje, a těší se na to, že mu někdo občas napíše nějaké drsnější slovo, aby se mohl okamžitě začít tvářit svatouškovsky způsobně a mávat kodexem diskutéra.
Jak říkám, placení trollové jsou absolutní spodina společnosti. Pak už jsou jenom nájemní vrahové.
„... Pukají vzteky, že si zase někdo dovolil nerespektovat jasnou volbu mezi dvěma možnostmi...“ To je prostě mentální nastavení určitých lidí v každé době - v době nacismu, komunismu i v době současné.
Pane Kolaříku, dovolím si odhadnout, že ty Vaše urážky tu nejspíš vůbec nikoho nezajímají, jen tím ničíte diskusi. Zničit diskusi je obvyklým cílem trollů, ale já si nemyslím, že byste byl placený troll. Vy prostě jen nesnesete, když má někdo jiný názor než Vy, ovšem zase Vás omlouvá, že jste velkým příznivcem pestrosti :-):-):-)
Takže, Nusharte, ještě jednou, aby to nezapadlo.
"Kdo ji nechtěl (vládu Babiše), musel si vybrat ze dvou možností ..."
Ten předpoklad "Kdo ji nechtěl" se vás netýká. Nikdo vás k ničemu nenutil, nikdo vás za nic nijak nešikanuje.
Ano, evidentně se lišíme v názoru, jestli je správné být placeným trollem. Já se domnívám, že placení trollové jsou úplná spodina společnosti. Ale vím, že na to máte jiný názor.
Jinak když někde probíhá skutečná věcná diskuse, jako momentálně např. pod článkem o učitelích a vzdělání, se zájmem si ji čtu, a ani by mě nenapadlo ji "ničit svými urážkami".
Je to prosté, milý Kolaříku: Vládu Andreje Babiše jsem nechtěl a vybrat ze dvou možností jsem si nemusel.
Pokud jde o Vaše další tvrzení - aby se stalo pravdivým, musel byste mi zaslat nějaký honorář na můj účet. (Za Vaše projevy vděčnosti s úctou děkuje Váš Jiří Nushart.)
Ale klidně bude stačit, když si - jak říkáte - budete ty diskuse se zájmem číst.
Před volbami Nushart výslovně napsal, že je mu to úplně jedno, jestli dále bude Babiš dále vládnout.
Napsal to pod některým předvolebním článkem, kde opět projevil svou mimořádnou aktivitu a pořádně se vysmolil, aby nám dal najevo, že ho volby vůbec nezajímají.
Opět - je to velmi jednoduché, milý pane Kolaříku:
Představte si, že k Vám v restauraci přijde číšník a zeptá se: „Dáte si kávu nebo čaj?“
Vy byste si ale jako na potvoru chtěl dát vodu, jenže číšník tvrdí, že voda není. Můžete se samozřejmě zeptat, z čeho tu kávu a čaj dělají, jenže číšník je asi najednou hluchý a pořád se ptá:
„Dáte si kávu nebo čaj?“
„Inu, když je to tak, je mi to jedno,“ odpovíte. Poděkujete číšníkovi za laskavost a pít to nebudete - lhostejno, zda přináší kávu nebo čaj.
Jiné by to samozřejmě bylo, kdybyste si to pití - nebo třeba to složení Sněmovny (alespoň při tom samotném volebním aktu vhazování lísku do urny) - mohl vybrat. Představte si to třeba tak, že by Vám už nikdo netvrdil, že si „musíte vybrat ze dvou možnosti“ (z nichž ani jednu nechcete), ale mohl byste naopak na volebním lístku vyznačit přímo ten Vámi preferovaný hypotetický výsledek voleb - tedy to, jak by podle Vašeho mínění měly ty volby dopadnout (volič by na volebním lístku nějakým způsobem vyznačil přímo ten procentuální podíl pro jednotlivé kandidující strany tak, aby součet všech jeho preferencí byl 100%). Ještě více by pochopitelně volby zatraktivnila možnost udělování „záporných procentuálních podílů“ pro strany, které si volič ve Sněmovně nepřeje. (Toto se všechno týká jen samotného způsoby volby - toho chování voliče ve volební místnosti, nikoliv způsobu přepočtu takto získaných výsledků na konkrétní poslanecké mandáty.)
Pokud by volby probíhaly nějakým podobným způsobem a nikoliv způsobem „musíte si vybrat ze dvou možností“ (z nichž ani jednu nechcete), pak bych se těch voleb, pane Kolaříku, rád zúčastnil. Jinak je mi ale úplně jedno, jestli mi číšník přinese kávu nebo čaj, když chci vodu.
Jinak ten článek je samozřejmě naprosto přesný. Tohle má Patočka promyšlené a vyargumentované. To s tím Petříčkem jsem třeba vůbec nevěděl.
Podle mě, pane Kolaříku, Patočka poukazem na tu Šamalíkovu větu o reformování komunistů uznáním listopadu 89 za jejich vítězství hned v úvodu argumentuje chybně (pokrytecky).
Postoj Deníku Referendum pod Patočkovým vedením k listopadu 89 je přece znám - za vítězství ho nepovažuje, naopak se dobu komunistické vlády snaží pozitivně reinterpretovat (viz Michal Pullmann).
Přeji Vám krásné a klidné vánoční svátky
a doufám, že Vám Ježíšek přinese velké balení pilulek ze sušených jihoamerických žab. To prý na fantas hodně pomáhá a jsou po nich barevné sny.
Martin Profant
Přestaňte, pane Profante, brát ty pilulky ze sušených žab a dejte raději přednost medicíně založené na důkazech - tzv. Evidence-Based Medicine. Pokud chcete mít divoké sny, zkuste třeba Donepezil, inhibitory cholinesteráz jsou obvykle léky první volby, a to zejména při léčbě časných stádií.
Dobrý den,
když se člověk snaží psát stručně a čtivě, snadno se stane, že nějakou věc zjednoduší nad přijatelnou míru, nebo sklouzne k použití obratu, který se stal frází. Tomu se občas pan Patočka nevyhne, ale na jeho článcích mě přesto těší, že se často dozvídám věci, o nichž jsem zatím neslyšel, a ponouká mě k přemýšlení.
Myslím, že pan Nushart chtěl především upozornit na to, že v reálném životě málokdy potkáváme jednoznačné dobro a zlo, věci většinou nejsou buďto černé, nebo bílé, a volby, které před námi leží, bývají složité a zamotané:
"Jasně, manipulátoři celkem často tvrdí, že si musíme vybrat ze dvou možností. Můžeme například nějaký zákaz buď porušit, nebo dodržet. Například takový zákaz šlapání po záhonech v parku - někdo Vám tu zase dává dvě možnosti, jako obvykle: Volit Babiše, nebo volit proti němu? Pošlapat záhon, nebo dodržet zákaz šlapání po záhonech? Při pomyšlení na podřízení se těm pitomým cedulím (nebo třeba tomu kodexu diskutujích DR) v člověku samozřejmě vždycky vzkypí krev - je to přece porušení svobody. Taky Vám ale najednou může přijít na rozum, že ty kytky na záhoně jsou prostě nádherné. Uklidní Vás to a už vůbec nemáte potřebu řešit, jestli se tomu pitomýmu zákazu podřídit (což by se kdysi dříve dotklo Vaší svobody), nemáte potřebu řešit, jestli se tomu etickému kodexu diskutujích podřídit, nebo se mu vzepřít, manichejská léčka protikladů je pryč, kdo není s námi, už není proti nám, enfant terrible formální logiky svým „já lžu“ zboural předpoklad, že každý výrok je buď pravdivý, anebo nepravdivý a Watzlavickův František Vokurka na ty instruktivní nacistické plakáty s textem „Nacionální socialismus - nebo bolševický chaos?“ (který rozumného člověka tak krásně vede k té samozřejmé volbě ušlechtilého dobra před ďábelským zlem) dolepuje svoje malé cedulky s nápisem: „Erteple, nebo brambory?“ Představitelé tisícileté říše samozřejmě pukají vzteky, že si zase někdo dovolil nerespektovat jasnou volbu mezi dvěma možnostmi..."
Pan Nushart také připomíná, že zdánlivé protipóly se při dostatečném odstupu mohou ukázat jako dvě strany jedné a téže mince..
Kéž by se nám dařilo takový potřebný nadhled dosáhnout vždycky!
Všem diskutujícím přeji hezké vánoce.
On je rozdíl mezi nadhledem a arogantním omylem. Kurikulum Jakuba Patočky je docela známé, to s kým kdy pracoval a kdo podporoval jeho časopisy také, navíc i i na DR jde dohledat pár článků a esejů, které se týkaly buď přímo listopadu 1989 nebo vztahu k minulému režimu.
Byla tady diskuse k Pullmannově kauze. Byla pluralitní a Jakub Patočka elegantně svoji funkci šéfredaktora, který umožnil otevřenou diskusi, doplnil o osobní postoj, když se přihlásil k postoji jedné z esejí tématu věnovaných. Shodou okolností jsem byl autorem té eseje, proto si to pamatuji a přiznám se, polichotilo mi to. A ta esej opravdu neobhajovala pořádky před rokem 1989, nejvýše odmítala nudný ideologický antikomunismus těch odvážných až po pádu režimu.
Prostě pan Nushart fantazíruje žvaně přitom o nestrannosti.
Přeji krásné a klidné svátky vánoční.
Osmdesátý devátý [respektive pak ty volby v roce 1990] byl vlastně takovým referendem a s Referendem to máte jako s referendem:
Referendum si sice vydavatel do názvu nezvolil jako si Japonec volí harakiri (o Tomiovi tehdy ještě nebylo nic známo), vydavatel Referenda si ho zvolil jako synonymum přímé demokracie. Nedá se ovšem říci že Referendum je pro referendum - kromě případu, kdy místo stížnosti na lampárnu si v referendu jdete stěžovat na hlavní nádraží.
Těším se tedy, pane Profante, na diskusi jak Referendum byl vždycky proti referendu.
----------------------------
My tedy můžeme být pro referendum (a pro osmdesátý devátý) - kdyby v něm ovšem zvítězilo dobro! Poněvadž ale lidi sou - jak známo - blbci, nemůžete jim dávat takový prostor k vyjádření jejich svobodné vůle, protože tím by naše dobro (které je mimochodem založené na vědeckém světovém názoru a ne na populismu) prohrálo a byly bychom pak jako v nějakém nedemokratickém režimu, kde volby jsou jenom fingované a lidé tam nemají potřebný prostor pro vyjádření své svobodné vůle.
Osmdesátý devátý [respektive pak ty volby v roce 1990] byl vlastně takovým referendem a s Referendem to máte jako s referendem:
Referendum si sice vydavatel do názvu nezvolil jako si Japonec volí harakiri (o Tomiovi tehdy ještě nebylo nic známo), vydavatel Referenda si ho zvolil jako synonymum přímé demokracie. Nedá se ovšem říci že Referendum je pro referendum - kromě případu, kdy místo stížnosti na lampárnu si v referendu jdete stěžovat na hlavní nádraží.
Těším se tedy, pane Profante, na diskusi jak Referendum byl vždycky proti referendu.
----------------------------
My tedy můžeme být pro referendum (a pro osmdesátý devátý) - kdyby v něm ovšem zvítězilo dobro! Poněvadž ale lidi sou - jak známo - blbci, nemůžete jim dávat takový prostor k vyjádření jejich svobodné vůle, protože tím by naše dobro (které je mimochodem založené na vědeckém světovém názoru a ne na populismu) prohrálo a byly bychom pak jako v nějakém nedemokratickém režimu, kde volby jsou jenom fingované a lidé tam nemají potřebný prostor pro vyjádření své svobodné vůle.
K tomu bych ocitoval jednoho současného britského kritického představitele kritického myšlení: „Marxistické myšlení ... se před neslučitelným rozporem nezastaví. Kontradikce považují marxističtí myslitelé (poučeni hegeliánskou dialektikou) za samozřejmé - vědí, že s jejich pomocí se svět a vědomí rozvíjejí. Proto je vítají jako užitečné v boji proti staré logice.“
Přejí hezký zbytek vánočních svátků a pozdrav Vaší paní
Vám taky, pane Profante, pěkné Vánoce přeji. Manželka děkuje a ptá se, jestli by se s Vámi měla znát.
Manželka poukazuje na moji gramotnost a říká, že v nedemokratickém režimu bychom byli všichni, nejenom ženy.