Rezignace Bohuslava Sobotky na poslanecký mandát symbolicky podtrhuje hloubku scestí, na kterém se Česká strana sociálně demokratická ocitla. Z hlediska ČSSD i obecně české demokratické politiky je to velmi špatná zpráva. Sobotka nebyl bez chyb, za nějž jsme jej v reálném čase soustavně kritizovali, ale platí přitom, že v současném vedení ČSSD každého svým rozhledem i politickými schopnostmi převyšuje nejméně o hlavu.

Jako politická chyba se ale bohužel jeví i jeho současný krok. Těžko se totiž bude vzdorovat dojmu, že se jedná o úprk z boje, o vyklizení pole žalostným figurám jako Zimola a Hašek, jen co se začali pokoušet svého poraženého vnitrostranického soupeře disciplinovat. A v každém případě Sobotkovo rozhodnutí oslabuje všechny zastánce evropského pojetí sociální demokracie ve straně.

Navíc jeho rezignace na poslanecký mandát, který mohl, jsa vybaven přímou relativně silnou podporou od voličů, vykonávat zcela svobodně bez lavírování zohledňujícího veletoče vlastní strany, je zásadním ochuzením Sněmovny i demokratické opozice. Sobotkovy zkušenosti i kompetence věnovat se některým tématům budou scházet. Je tu celá řada témat, od ekologické politiky, přes daňovou politiku, až po regulaci médií, která v poslaneckém klubu nemá, při vší úctě k němu, kdo s obdobnou autoritou a kompetencí převzít. Promarňuje také šanci ukázat jak sympatický obsah může mít role poslance.

Sobotkovi lze ovšem lidsky rozumět, že už nechtěl trávit čas s postavami, které mu perfidně kladly za vinu to, co způsobily především ony samy. Lze chápat, že už nechtěl jako porážkou obtěžkaný vůdce trávit obtížnou defenzívou jak uvnitř strany tak ve Sněmovně čas, který tak dlouho odpíral svým nejbližším.

Teprve jeho další cesta dá odpověď na otázku, zda to, co se jeví nyní jako chyba, jako odchod z nedobojované bitvy, dokáže svými příštími kroky proměnit v ospravedlnitelné, ba prozíravé rozhodnutí. Co je každopádně evidentní už teď: jeho krok dramaticky prosvětluje otřesný stav, v němž se donedávna nejsilnější česká strana nachází.

ČSSD vůbec nechápe, proč prohrála volby

ČSSD doplácí na špatnou analýzu výsledku voleb. Ten se šmahem odbyl s tím, že za něj nese odpovědnost vedení, zejména tak zvaný triumvirát Chovanec, Sobotka, Zaorálek. Ačkoli i oni jistě měli svůj díl odpovědnosti, základní příčiny volebního debaklu jsou ale jiné a ohlašovaly se postupným sesuvem voličské přízně dlouhou dobu. V Deníku Referendum jsme jako příznivci evropského pojetí sociálnědemokratické politiky na příčiny sesuvu ČSSD upozorňovali dlouhodobě a vývoj dával našim varováním za pravdu.

Hlavní příčinou propadu sociální demokracie je ochabování programového základu politické praxe a ztráta věrohodnosti představitelů ČSSD na všech úrovních. Věrohodní představitelé ČSSD jsou totiž dnes výjimkou, nikoli pravidlem. To se jasně odrazilo už ve výsledku komunálních voleb v roce 2014 a nejméně od roku 2012 se to odráží i ve výsledcích voleb senátních.

Základním problémem ČSSD je fakt, že se proměnila v konfederaci lokálních struktur svou povahou fakticky feudálních, v nichž jednotliví velmoži spravují své místní, okresní a v různých mocenských aliancích i krajské organizace. Kontrolují tu hlasovací většiny, a mezi sebou pak obchodují s hlasy delegátů, vyjednávají obsazování mocenských pozic, jen s minimálním ohledem na program. Největším festivalem takového obchodování je sjezd.

K vnitřní kultuře dnešní ČSSD patří i to, že někde delegáti dostávají seznamy těch, pro něž mají na různých konferencích hlasovat, předtištěné na zalaminovaných kartičkách — aby na nich nebylo možné nic přepisovat. A této obludné záměně politikaření za politiku se v ČSSD učí všichni už od Mladých sociálních demokratů. Takže i slibnější postavy jako Jan Hamáček jsou poznamenány touto politickou pakulturou, do ní vrůstají a jinou politiku si ani nedokážou představit.

Idea, že by se politika mohla dělat jinak, v jádru aktivisticky, že by se strana mohla řídit nikoli ad hoc vyjednávanými většinami místních velmožů, ale na základě programových priorit, osobnostních předností kandidátů a výsledků debat, do nichž by — v klíčových věcech i s hlasem rozhodujícím — byli přizváni i sympatizanti a voliči strany, tedy směr, jímž se sociálnědemokratická politika ubírá na Západě, zní v dnešní české sociální demokracii jako hudba z Marsu.

Málokdo uvnitř strany je tudíž ochoten si připustit, že reálná příčina volební porážky ČSSD leží právě zde, v degeneraci politiky na politikaření, v záměně programové politiky za organizování hlasovacích většin prospěcháři okresního formátu. A veřejnou podporu ztrácí ČSSD proto, že mocenské politikaření bez programového ukotvení čím dál větší množství voličů prohlíží jako podfuk.

Druhou stránkou takového výkonu politiky dovnitř strany je totiž samozřejmě očividné osobní prospěchářství mnoha představitelů při výkonu veřejných funkcí. Způsob, jakým politiku prováděli lidé jako Hašek, Onderka, Zimola, Rykala a nepřeberně tucty méně známých regionálních a lokálních grázlíčků, o nichž si lidé mezi sebou v místě poví, stranu dlouhodobě poškozoval a zdestruoval její pověst řádově víc, než všechny chyby, jichž se dopustila Sobotkova vláda.

Okolnost, že ČSSD ztratila kontakt se svými programovými východisky, se kromě otřesné vnitřní kultury i epidemie prospěchářství při výkonu veřejné správy promítá i v tom, že dnes strana vůbec neví, jak se pokoušet získávat ztracené pozice zpět: a tak se v ní mimo jiné šíří jako požár bludná představa, že má voličům nadbíhat protofašistickými, to jest okamurovskými a zemanovskými, metodami.