Ze sociálních sítí a z textových zpráv jsem se dověděl, že městská konference ČSSD v Brně 11. listopadu 2017 údajně rozhodla o mém „vyloučení“ ze strany. Doneslo se mi, že důvodem má být snad můj podíl na organizaci referenda o poloze nádraží v Brně a má kritika ČSSD za její postoj k této věci. Rozhodnutí městské konference pokládám za věcně nepřijatelné, formálně neplatné a především za pošlapání ideálů sociálnědemokratického hnutí.

1. Podle stanov má člen právo „účastnit se všech jednání kteréhokoli orgánu strany, pokud tento orgán projednává závažné okolnosti týkající se jeho osoby“. Dále stanovy uvádějí, že na „takové jednání musí být člen ČSSD řádně pozván dopisem do vlastních rukou“. Nebyl jsem ale dopisem do vlastních rukou pozván ani na jediné jednání, kde se záležitost zřejmě projednávala. Ani na členské schůzi mé místní organizace v Žabovřeskách před čtrnácti dny se nikdo nezmínil o tom, že se taková věc chystá. Rozhodnutí, které porušilo má členská práva, pokládám za neplatné. Ani komunisté nevylučovali ze strany tak, že by na příslušné jednání dotyčného člena nepozvali.

2. Jelikož o důvodech návrhu na mé vyloučení oficiálně nic nevím, mohu se vyjádřit pouze k tomu, co se mi pokoutně doneslo. K tomu mohu říct, že si za svými názory na polohu brněnského nádraží, na potřebu rozhodnout o ní v referendu a na nepřijatelnost přístupu ČSSD k této otázce stojím a nemám v úmyslu je přestat veřejně projevovat. Napsal jsem mimo jiné, že ČSSD se v této věci chová asociálně, s pohrdáním ke svým voličům: „Fakt, že se sociální demokracie v Brně mění z obhájkyně zájmů sociálně slabých, ve stranu papalášů hájících své vlastní zájmy a zájmy firem, které chtějí vysávat veřejné rozpočty, neunikl voličům a ČSSD tak do roku 2014 ztratila v Brně více než třetinu voličů i vliv.“ Moudré lidové pořekadlo praví: Nenadávej na zrcadlo, máš-li hubu křivou.

3. Formálně neplatné rozhodnutí městské konference nicméně přijímám i s úlevou. Zbavuje mě sebemenšího stínu podezření, že mám něco společného se současnou reprezentací ČSSD v Brně, která usilovně pracuje na tom, aby odehnala i ty voliče, kteří straně ve městě ještě zbyli, a stranu ve městě vmáčkla pod pět procent voličských hlasů. Je třeba ale poctivě říct, že městské zastupitelstvo by tím neutrpělo ztrátu, protože už dnes se v něm jako sociální demokrat chová jeho jediný člen, jehož mírnou vadou je, že byl zvolen na kandidátce Žít Brno: jmenuje se Martin Freund.

4. Členem sociální demokracie jsem od roku 2013. Jejími členy byli či jsou mí přátelé a vzory jako Jaroslav Šabata, Erazim Kohák či Jiří Dienstbier. Do strany vstoupila řada mladých lidí, idealistů, jejichž smýšlení mi bylo blízké. Některým jsem přednášel na Akademiích sociální demokracie financovaných německou Nadací Fridricha Eberta, s jejíž pražskou kanceláří jsem začal spolupracovat. Stal jsem se členem a posléze místopředsedou Masarykovy demokratické akademie, institutu pro kultivaci sociálnědemokratického myšlení. Účastním se debat na různých evropských sociálnědemokratických fórech. Vždy jsem se cítil především členem evropské sociálně demokratické strany a snažil jsem se přispívat k tomu, aby se ČSSD začala více podobat svým evropským — tedy západoevropským, nikoli východoevropským — protějškům.

↗

Jakub Patočka mluví na demonstraci proti pokusu o vnitrostranický převrat v roce 2013. Foto Roman Bureš

5. O ČSSD jsem psal a mluvil vždy a všude otevřeně, svobodně a kriticky, jak před svým vstupem, tak po něm. To se nezmění. ČSSD je dnes v kritickém období, kdy jí reálně hrozí, že se jí zmocní různé přízraky z minula, které nesou reálnou odpovědnost za kolaps voličské přízně. Tam, kde ČSSD reprezentují místně věrohodní lidé, její volební výsledky zůstaly dobré. Kde už lidé prokoukli, že se za sociálnědemokratickými hesly maskují prospěcháři a nemehla, hlas jí nedali. ČSSD dnes musí přesvědčivě říct, jak konkrétně chce pomáhat svým přirozeným voličským skupinám, ale také jak chce společnosti vrátit důvěru v demokracii, v to, že je to systém, který lidem pomáhá měnit životy k lepšímu. Například tak jako se nám to podařilo během brněnského referenda o nádraží. Jsou to právě sociálně slabší občané, penzisté, studenti, maminky s dětmi, kteří na veřejné dopravě závisejí, a právě pro ně je stávající poloha nádraží výhodná. Proč by měli hlasovat pro ČSSD, která nezastupuje jejich zájmy, ale zájmy „stavebních lobby a pozemkových spekulantů“, řečeno slovy Romana Onderky z roku 2002? A proč by se o tom nemělo veřejně diskutovat? Stav politických stran je věcí veřejnou. Diskuse o nich patří k podstatě demokracie, za jejíž nastolení kdysi sociální demokraté prolévali krev.

6. Mé členství v ČSSD přitom komplikovalo často život mně i mým kolegům, protože mnozí lidé u nás nejsou ještě zvyklí, že člověk může být členem politické strany podobně jako může být členem církve: že se může jednat o vyjádření určité životní, světonázorové orientace, která člověka nemusí nijak omezovat v jeho úloze veřejného občana či ve výkonu novinářské profese. Naši protivníci v čele s Andrejem Babišem často mé členství účelově zneužívali k tomu, aby mě osobně či moje noviny obviňovali z oportunismu. Tomu snad bude nyní přítrž.

7. Nadále se domnívám, že členství v politických stranách má být normální součástí občanské identity. Nemá být vyhrazeno lidem usilujícím o moc. Kdyby u nás bylo členství v politických stranách pro všechny občany zajímající se o veřejné dění samozřejmou součástí jejich životů, nebyl by stav zdejších partají tak tristní, jako je dnes. Pro mne jako pro člověka hlásícího se k humanitně demokratické tradici je evropská sociální demokracie přirozeným politickým domovem. Pravou příčinu pokusu o mé vyloučení tedy vidím v tom, že jsem se choval v duchu sociálnědemokratických ideálů. A pokus o mé vyloučení pokládám za jejich pošlapání, jemuž hodlám vzdorovat.