Na člověka obývajícího realitu české politiky video zveřejněné v deníku Guradian musí působit jako výjev z jiné planety. Rázovitý předseda labouristů Jeremy Corbyn přichází na pódium rockového festivalu na fotbalovém stadionu FC Tranmere Rovers. Klub hraje sice pátou nejvyšší soutěž, jeho výstavní stadion mu ale třeba taková Zbrojovka Brno může jen tiše závidět.

Corbyn v energickém proslovu několikrát poděkuje za možnost oslovit krátce dav fanoušků čítající několik desítek tisíc lidí. A řekne pár jednoduchých tezí: že všechny děti v Británii mají mít možnost bez ohledu na své sociální postavení rozvíjet svůj sportovní či hudební talent, že právě sport a hudba drží společnost pohromadě. Řekne také, že bohaté kluby z Premier League by měly odvádět pět procent svých rozpočtů na rozvoj britského fotbalu v klubech, jako je Tranmere. Když domluví, dostane se mu bouřlivých ovací a dav zpívá „Go, Jeremy Corbyn" na melodii proslulého kytarového rifu dua White Stripes z písně Seven Nations Army...

Video vystihuje zásadní proměnu nálady, která v Británii nastala po té, co konzervativní premiérka Theresa Mayová vyhlásila na 8. červen konání předčasných voleb. Ke kroku se odhodlala oficiálně proto, aby získala silnější mandát k vyjednávání s Evropskou unií o odchodu své země po výsledku loňského referenda. Za hlavní příčinu jejího náhlého rozhodnutí ale mnozí pokládají spíše neutěšený stav tradičně hlavního rivala konzervativců.

Corbynovi labouristé zdecimovaní vnitřními boji v průzkumech zaostávali takřka o dvacet procentních bodů. V momentě vyhlášení voleb byl rozdíl mezi oběma stranami dle průzkumů nejvyšší od druhé světové války. A krok Theresy Mayové tak mnozí pokládali za manévr, kterým chtěla především zásadně posílit postavení svých konzervativců a zdrtit Corbynovi labouristy. Mnozí jim předvídali nejničivější porážku v dějinách.

Jenomže uplynulo pár týdnů kampaně a Británie půjde k volbám ve zcela jiné náladě. Přispělo k tomu, že Theresa Mayová si v kampani vedla mimořádně neobratně. Už je jasné, že rozhodně není a nestane se novou Margaretou Thatcherovou, kterou v ní mnozí chtěli vidět. Mimořádná mediální neobratnost, nesympatická příchylnost k Trumpovi, přehnaně ofenzivní antisociální návrhy — to vše působí, že její podpora ve společnosti klesá.

Naopak Corbynovi se svižné vedení krátké volební kampaně mimořádně dařilo. Program, který se vrací k tradičním socialistickým východiskům, rozsáhlého přerozdělování včetně zestátňování strategických odvětví, získal širokou přízeň. A nakažlivému nadšení zdola vedené kampaně nakonec podlehla i liberální levice, která byla dlouho vůči Corbynovi nemilosrdně a až nespravedlivě skeptická.

Dobré svědectví o změně kurzu za pět minut dvanáct skýtají komentářové stránky deníku The Guardian, který dlouhé měsíce takřka nebyl s to na Corbynovi najít nit suchou a systematicky ho označoval za nevolitelného, což byl ovšem mýtus, který sami komentátoři Guardianu v čele s Jonathanem Freedlandem pomáhali stvořit.

V posledním týdnu před volbami ovšem britský deník mluví zcela odlišným tónem. Den po dni jeho největší esa skládají argument za argumentem, proč si Corbynem vedená Labour Party zaslouží co nejsilnější podporu, jak přinesl novou naději mladým (Rhiannon Lucy Cosslettová), jak se ukázalo, že je přesně tím, co může levici ukázat cestu (Gary Younge),  jak umožňuje celé generaci jít poprvé k volbám s nadějí na skutečnou změnu (George Monbiot). Také redakční úvodníky jak Guardianu, tak jeho nedělního vydání, Observeru, vyzvali k volbě labouristů.

Vzrušené očekávání vzbuzují rovněž průzkumy, podle kterých labouristé rychle stahují ztrátu. Podle některých propočtů by konzervativci mohli z voleb nakonec vyjít s většinou menší, než jakou disponují nyní. O tom, že by labouristé mohli volby úplně vyhrát, nikdo kromě jejich nenapravitelně a nakažlivě optimistického předsedy a jeho nejbližších spojenců ovšem zatím nemluví.

Může se skutečně stát, že by labouristé navzdory všem předpokladům v čtvrtečních volbách vyhráli? Mnohé z volebních výsledků posledních let nabádají k maximální skepsi, pokud jde o důvěru v předvolební průzkumy. Přesto je spíše na místě počítat s tím, že labouristé navzdory poslednímu vzedmutí opojných představ celkem výrazně prohrají, nežli s příznivým překvapením v opačném směru.

Poslední číslo liberálně levicového týdeníku New Statesman přináší řadu reportáží z jednotlivých mezních okrsků, v nichž se svádějí dílčí bitvy, jež nakonec podstatně spoluurčí tvář volebního výsledku. Přestože je jasné, kde leží srdce redaktorů, těžko si lze představit, že by tón jejich mikroanalýz mohl být ještě skeptičtější. Pro českého čtenáře z jejich textů také vystupuje fatální nespravedlnost anachronického jednokolového většinového volebního systému.

V podstatě ve všech mezních okrscích všichni odhadují, že labouristé budou ztrácet, nikoli získávat. Nejoptimističtější podtón, který texty probleskuje, se dovolává čím dál větší rozkolísanosti a nevyzpytatelnosti voličských nálad. Z jakých pramenů tedy naděje na obrat v britské politice vyvěrá? Autoři spoléhají na možnou historicky vysokou účast mladých voličů, jiní doufají v dynamický přeliv voličské přízně v posledních dnech, ba hodinách před volbami.

Nikdo si také netroufá odhadnout, v jakém směru mohou volební výsledky ovlivnit nedávné teroristické útoky. Budou vážit víc škrty v policii, která v rámci politiky bezhlavých úspor prosazovali konzervativci, anebo jejich široce akceptovaná větší důvěryhodnost, pokud jde o ochotu k nemilosrdnému postupu vůči teroristům?

Na to vše se dozvíme odpověď v pátek, ale pro labouristy a jejich budoucnost — a vpravdě i budoucnost evropské levice — je zásadní, jakou přesně podobu bude volební výsledek mít... Pokud by labouristy postihla ničivá porážka, která by se široce vykládala jako konec nadějí na to, že by Corbynova politika nakonec mohla opoziční straně přinést zdar, byl by to konec jedné důležité avantgardy.

Corbyn totiž od začátku nechce pouze získat moc, aby ji formálně vykonával v zaběhaných kolejích. Chce vládnout, aby prováděl systémové změny. Chce opravdu zestátňovat, radikálně měnit zavedená pravidla, přerozdělovat v míře, která by prakticky znamenala nahrazení kapitalismu demokratickým socialismem. Jedná se o politiku, která je v britské politické tradici návratem ke Clementu Attleemu či Tonymu Bennovi.

Pokud uspěje tak, aby naděje na úspěch jeho hnutí zůstala živá, bude to znamenat mnoho pro sociálně demokratické hnutí v celé Evropě i na ostatních kontinentech. Corbyn patří k tomu typu nové politiky, která vychází z toho, že politický střed mizí a že charakter přicházející epochy určí buďto návrat k radikálnímu demokratickému socialismu, anebo úpadek k nacionálnímu populismu i k jejich vzájemnému soupeření.

Corbynovi jde více nežli o okamžité volební vítězství o to, aby takovouto tendenci v britské politice zabudoval s propočtem, že se nakonec prosadí. Vychází z toho, že potřebuje čas na to, aby ji britská společnost — masírovaná monumentální neurvalou propagandou korporátních a konzervativních médií — nakonec přijala jako životaschopnou alternativu.

Jedná se o koncepci humanitně-demokratického levicového populismu, jenž se od devadesátých let prosazuje v různých formách v Latinské Americe a který se v důsledku prohlubujících se sociálních nerovností od fatálně nezvládnutého a nespravedlivého „řešení“ finančního krachu po roce 2008 prosazuje v čím dál tím větší míře také v Evropě a v USA, kde byl jeho nositelem v loňských prezidentských volbách Bernie Sanders.

Je jasné, že model dominance neoliberální politiky, odbourávající bezhlavě regulace a sloužící primárně zájmům velkokapitálu, ať už nadnárodních korporací nebo národních oligarchií, se vyčerpal a znechucená politická veřejnost se od politických subjektů, která takový systém obsluhovaly z pravého či z levého středu, v čím dál větší míře obrací k principiálním alternativám.

Někde se jako takové podsouvá jen prodlužování staré politiky v slušivém (Trudeau, Macron) či ohavném (Trump, Babiš), avšak vždy ryze marketingovém hávu, jinde se pokoušejí prorazit více či méně ryzí projekty nové humanitně demokratické politiky: od Syrizy, přes Podemos, Sanderse, po Corbyna. Co může fungovat, co dokáže za novým radiálně sociálně-demokratickým programem sjednotit rozhodnou část společnosti? To s jistotou nevíme, a nebudeme to vědět, dokud se to někomu nepodaří.

Principy nové politiky Corbynových labouristů nepochybně míří správným směrem. Je skutečně zapotřebí kapitál utržený ze řetězu krotit mnohem smělejšími způsoby, které kdysi byly evropským sociálním demokraciím vlastní, na něž však postupem času zapomněly. Je také jasné, že kromě obnovy spravedlnosti veřejnost opravdu touží po reprezentantech, kteří budou věrohodnými nositeli předkládaného programu.

Snad úplně nejdůležitějším poselstvím Corbynovy éry v čele labouristů i jeho kampaně je tak schopnost probouzet energické, lidové, zdola vyrůstající hnutí za obnovu sociální spravedlnosti. I proto je tak zásadní, a to i pro nás, aby z voleb odešel se ctí. Aby se nakažlivá energie jeho hnutí a ideálů šířila dál kontinentem, a to včetně určité skepse k současnému establishmentu Evropské unie, jež je oprávněná přesně v té nemalé míře, v níž je současný Brusel překážkou transformace Evropy ve skutečně demokratické soustátí ze současné struktury střežící primárně zájmy evropského velkokapitálu.

Corbynův výsledek bude mít nepochybně dopady i na naši domácí politiku. České — stejně jako celé evropské — demokratické levici by totiž nic neprospělo tak, jako ochota reformovat se podle corbynovského vzoru. V pátek budeme vědět, o kolik jsme se takovému ideálu přiblížili, či vzdálili. Takže: Pojď, Jeremy, pojď.