Všichni se nás ptají, co se to stalo s Českou stranou sociálně demokratickou. Nejsilnější česká demokratická strana se nám v posledních týdnech sesouvá před očima. Do letoška jasně největší soupeřka temné síly Babišova Agrofertu a největší naděje na uhájení jakés takés demokracie v českých zemích se velmi brzy může stát tělesem, jež vinou svého stavu nebude představovat naději, ale hrozbu.

Momentem, který spustil v ČSSD překotné pohyby, ale především obnažil v plné nahotě realitu dlouho dřímající pod povrchem, se staly letošní krajské a senátní volby. Sociální demokraté v nich utrpěli krutou porážku. Předpoklady k ní se ovšem sbíraly dlouho.

Debata o tom, zda ČSSD ve volbách neuspěla kvůli centru či kvůli krajům, je zbytečná. Obě složky nesou svůj podíl. Ve výsledcích krajských voleb se vždy odráží obraz celostátní politiky, protože kraje jsou v českých zemích zkonstruovány špatně a žádná svébytná politická veřejnost v nich nevznikla. Do základního výsledku krajských voleb se tak vždy promítá celostátní přízeň jednotlivých stran.

Čili je to tak, že centrum ČSSD nese odpovědnost za bídný republikový průměr. Mimořádné, historicky největší, rozdíly mezi výsledky ČSSD v jednotlivých krajích jsou ovšem dány konkrétní tamější situací. Prohrávaly tedy i temné krajské struktury. Výher zase tolik nebylo — včetně senátních voleb celkem čtyři. Proč se vedení ČSSD nesnažilo poučit především z nich?

Je evidentní, že voliči oceňují kompetenci a zásadovost v administrativě místní či odborné politiky. V případě Jiřího Zimoly, který uspěl navzdory všem svým sporným stránkám, mohlo sehrát roli, že byl ve volbách jako jediný celostátně známější sociálnědemokratický politik spojen s tématem, jež vystihuje tolika voliči oprávněně palčivě prožívanou nespravedlnost současných politických a ekonomických poměrů: v jeho případě se jedná o pobuřující nespravedlnost zvolené formy církevních restitucí.

Porážka v krajích a ve volbách do Senátu byla každopádně především porážkou Sobotkova týmu ČSSD ve vládě. Stejně tak jako — mimochodem — Babišova porážka v senátních volbách padá na jeho hlavu a jeho metody práce. Tím se ale teď nikdo nezabývá, neboť ČSSD se už šest týdnů s velkým rámusením přehrabuje sama v sobě.

Rošády

Už dříve jsme vysvětlovali fenomén, který se na první pohled jeví jako rébus: jak je možné, že Babišovu ANO ve vládě preference stouply, zatímco Sobotkově ČSSD ve stejné vládě poklesly?

Otázka má přitom vcelku srozumitelnou odpověď. Voliči ANO a ČSSD mají ve vztahu k vládě v jádru odlišná očekávání. Zatímco ANO je vcelku naplňuje, anebo to alespoň úspěšně předstírá, ČSSD jiná specifická očekávání svých voličů naplňovat nedokáže a neumí to — naštěstí — ani moc dobře předstírat.

Babišovo ANO má v podstatě jediné politické téma a tím je nekompetence politické třídy jako celku. Od vstupu ČSSD do vlády ale voliči očekávali zejména zlepšení sociální situace, zlepšení zdravotní péče, zlepšení situace na trhu práce a lepší příležitosti pro mladé. Jsou tu i další dílčí témata, ale tato jsou základní. Pokud by v nich ČSSD obstávala na výbornou, všechny eskapády ministrů Chovance či Zaorálka by nehrály žádnou zvláštní roli.

Právě selhání v klíčových profilových tématech — úkorně vnímaná jejími voliči — stála ČSSD letošní volby a je třeba říct, že pokud by se konaly volby do Sněmovny, strana by v nich nejspíše skončila ještě hůř. Předseda Sobotka byl dlouhodobě upozorňován na nepříznivý vývoj, ale kromě výměny ministra školství žádné potřebné kroky nepodnikl včas.

Připusťme, že chtěl být loajální lidem, jež si vybral do svého týmu, a počkat na výsledek voleb. To by bylo možno chápat, kdyby výměny ministrů následovaly okamžitě po volbách — a především pokud by měly jasnou logiku ve vztahu k jejich výsledku; a pokud by se také jednalo o nesporné změny k lepšímu.

To se ale nestalo. Analyzování příčin volební porážky nahradilo výjimečně trapné čínské intermezzo, k němuž se podrobněji vrátíme vzápětí. A mimořádně rozpačité tance kolem Číňanů vzápětí vystřídala pokud vůbec možno ještě trapněji prováděná i přetřásaná vládní obměna.

Změny ve vládě by měly smyl, pokud by se uskutečnily podle jasně zdůvodněných kritérií. Kdyby odcházela ministryně práce a sociálních věcí, ministr průmyslu a obchodu, nota bene čerstvě poražený ve volbách, a vskutku i ministr zdravotnictví, obměna by měla svou obhajitelnou logiku v jejich mimořádně mdlých výkonech, jež podávají v rezortech, na nichž voličům ČSSD záleží ze všeho nejvíce; přesněji řečeno, na jejichž základě si kmen voličů ČSSD dělá o své straně obrázek.

Na jejich místa by museli ovšem přijít kvalitní profesionálové s jasnou představou, co zřetelného dokáží za pár měsíců do startu horké volební kampaně pro voliče ČSSD vykonat: například trio Žaloudík, Paroubek, Špidla; anebo trio neokoukaných mladých razantních levicových idealistů, když jim dle Sobotkových slov patří na levici budoucnost. Byla to poslední šance Bohuslava Sobotky zachránit pro své vedení sociální demokracie ve sněmovních volbách v příštím roce slušný volební výsledek.

Bohužel Bohuslav Sobotka ji promarnil: jako i všechny předtím. Výměna, k níž sáhl, totiž prozrazuje, že byla vedena povýtce jinou logikou než snahou zavděčit se voličům ČSSD. Čouhá-li vám sláma z bot, nikoho nepřesvědčíte, že jste přišel z plesu.

Působení Jiřího Dienstbiera ve vládě bylo z hlediska kmene voličů ČSSD zhruba podobně irelevantní jako působení Milana Chovance: ani jeden z nich svým počínáním nesbíral straně nijak závažnou přízeň či zlost mimo velmi specifické prostředí. Oba tvoří pro celek ČSSD podstatné protipóly, cenné složky celku.

Výměna Jiřího Dienstbiera, který přece jen před pár lety byl prezidentským kandidátem ČSSD a má počtený klub podstatných příznivců, byla tedy politickým stanoviskem ještě mnohem závažnějším, nežli výměna ministra Němečka za věhlasného pražského šíbra Miloslava Ludvíka.

Jakkoli je Jan Chvojka vcelku úctyhodným poslancem, vedle ministra Dienstbiera působí jako učeň. Nejedná se tedy o ministerské výměny, která by mohly imponovat voličům. Hledíme na manévry, jež dávají smysl čistě dovnitř strany.

O výměnách ministrů se mluví žurnalistickým klišé jako o „rošádách“. Zajisté jen bezděčně, ale tady to docela sedí: v obou případech si král vyměnil místo s věží.