Všichni se nás ptají, co se to stalo s Českou stranou sociálně demokratickou. Nejsilnější česká demokratická strana se nám v posledních týdnech sesouvá před očima. Do letoška jasně největší soupeřka temné síly Babišova Agrofertu a největší naděje na uhájení jakés takés demokracie v českých zemích se velmi brzy může stát tělesem, jež vinou svého stavu nebude představovat naději, ale hrozbu.

Momentem, který spustil v ČSSD překotné pohyby, ale především obnažil v plné nahotě realitu dlouho dřímající pod povrchem, se staly letošní krajské a senátní volby. Sociální demokraté v nich utrpěli krutou porážku. Předpoklady k ní se ovšem sbíraly dlouho.

Debata o tom, zda ČSSD ve volbách neuspěla kvůli centru či kvůli krajům, je zbytečná. Obě složky nesou svůj podíl. Ve výsledcích krajských voleb se vždy odráží obraz celostátní politiky, protože kraje jsou v českých zemích zkonstruovány špatně a žádná svébytná politická veřejnost v nich nevznikla. Do základního výsledku krajských voleb se tak vždy promítá celostátní přízeň jednotlivých stran.

Čili je to tak, že centrum ČSSD nese odpovědnost za bídný republikový průměr. Mimořádné, historicky největší, rozdíly mezi výsledky ČSSD v jednotlivých krajích jsou ovšem dány konkrétní tamější situací. Prohrávaly tedy i temné krajské struktury. Výher zase tolik nebylo — včetně senátních voleb celkem čtyři. Proč se vedení ČSSD nesnažilo poučit především z nich?

Je evidentní, že voliči oceňují kompetenci a zásadovost v administrativě místní či odborné politiky. V případě Jiřího Zimoly, který uspěl navzdory všem svým sporným stránkám, mohlo sehrát roli, že byl ve volbách jako jediný celostátně známější sociálnědemokratický politik spojen s tématem, jež vystihuje tolika voliči oprávněně palčivě prožívanou nespravedlnost současných politických a ekonomických poměrů: v jeho případě se jedná o pobuřující nespravedlnost zvolené formy církevních restitucí.

Porážka v krajích a ve volbách do Senátu byla každopádně především porážkou Sobotkova týmu ČSSD ve vládě. Stejně tak jako — mimochodem — Babišova porážka v senátních volbách padá na jeho hlavu a jeho metody práce. Tím se ale teď nikdo nezabývá, neboť ČSSD se už šest týdnů s velkým rámusením přehrabuje sama v sobě.

Rošády

Už dříve jsme vysvětlovali fenomén, který se na první pohled jeví jako rébus: jak je možné, že Babišovu ANO ve vládě preference stouply, zatímco Sobotkově ČSSD ve stejné vládě poklesly?

Otázka má přitom vcelku srozumitelnou odpověď. Voliči ANO a ČSSD mají ve vztahu k vládě v jádru odlišná očekávání. Zatímco ANO je vcelku naplňuje, anebo to alespoň úspěšně předstírá, ČSSD jiná specifická očekávání svých voličů naplňovat nedokáže a neumí to — naštěstí — ani moc dobře předstírat.

Babišovo ANO má v podstatě jediné politické téma a tím je nekompetence politické třídy jako celku. Od vstupu ČSSD do vlády ale voliči očekávali zejména zlepšení sociální situace, zlepšení zdravotní péče, zlepšení situace na trhu práce a lepší příležitosti pro mladé. Jsou tu i další dílčí témata, ale tato jsou základní. Pokud by v nich ČSSD obstávala na výbornou, všechny eskapády ministrů Chovance či Zaorálka by nehrály žádnou zvláštní roli.

Právě selhání v klíčových profilových tématech — úkorně vnímaná jejími voliči — stála ČSSD letošní volby a je třeba říct, že pokud by se konaly volby do Sněmovny, strana by v nich nejspíše skončila ještě hůř. Předseda Sobotka byl dlouhodobě upozorňován na nepříznivý vývoj, ale kromě výměny ministra školství žádné potřebné kroky nepodnikl včas.

Připusťme, že chtěl být loajální lidem, jež si vybral do svého týmu, a počkat na výsledek voleb. To by bylo možno chápat, kdyby výměny ministrů následovaly okamžitě po volbách — a především pokud by měly jasnou logiku ve vztahu k jejich výsledku; a pokud by se také jednalo o nesporné změny k lepšímu.

To se ale nestalo. Analyzování příčin volební porážky nahradilo výjimečně trapné čínské intermezzo, k němuž se podrobněji vrátíme vzápětí. A mimořádně rozpačité tance kolem Číňanů vzápětí vystřídala pokud vůbec možno ještě trapněji prováděná i přetřásaná vládní obměna.

Změny ve vládě by měly smyl, pokud by se uskutečnily podle jasně zdůvodněných kritérií. Kdyby odcházela ministryně práce a sociálních věcí, ministr průmyslu a obchodu, nota bene čerstvě poražený ve volbách, a vskutku i ministr zdravotnictví, obměna by měla svou obhajitelnou logiku v jejich mimořádně mdlých výkonech, jež podávají v rezortech, na nichž voličům ČSSD záleží ze všeho nejvíce; přesněji řečeno, na jejichž základě si kmen voličů ČSSD dělá o své straně obrázek.

Na jejich místa by museli ovšem přijít kvalitní profesionálové s jasnou představou, co zřetelného dokáží za pár měsíců do startu horké volební kampaně pro voliče ČSSD vykonat: například trio Žaloudík, Paroubek, Špidla; anebo trio neokoukaných mladých razantních levicových idealistů, když jim dle Sobotkových slov patří na levici budoucnost. Byla to poslední šance Bohuslava Sobotky zachránit pro své vedení sociální demokracie ve sněmovních volbách v příštím roce slušný volební výsledek.

Bohužel Bohuslav Sobotka ji promarnil: jako i všechny předtím. Výměna, k níž sáhl, totiž prozrazuje, že byla vedena povýtce jinou logikou než snahou zavděčit se voličům ČSSD. Čouhá-li vám sláma z bot, nikoho nepřesvědčíte, že jste přišel z plesu.

Působení Jiřího Dienstbiera ve vládě bylo z hlediska kmene voličů ČSSD zhruba podobně irelevantní jako působení Milana Chovance: ani jeden z nich svým počínáním nesbíral straně nijak závažnou přízeň či zlost mimo velmi specifické prostředí. Oba tvoří pro celek ČSSD podstatné protipóly, cenné složky celku.

Výměna Jiřího Dienstbiera, který přece jen před pár lety byl prezidentským kandidátem ČSSD a má počtený klub podstatných příznivců, byla tedy politickým stanoviskem ještě mnohem závažnějším, nežli výměna ministra Němečka za věhlasného pražského šíbra Miloslava Ludvíka.

Jakkoli je Jan Chvojka vcelku úctyhodným poslancem, vedle ministra Dienstbiera působí jako učeň. Nejedná se tedy o ministerské výměny, která by mohly imponovat voličům. Hledíme na manévry, jež dávají smysl čistě dovnitř strany.

O výměnách ministrů se mluví žurnalistickým klišé jako o „rošádách“. Zajisté jen bezděčně, ale tady to docela sedí: v obou případech si král vyměnil místo s věží.

Dienstbier

V pozici obhájců ministra Dienstbiera se ocitáme spíše okolnostmi. Měli jsme k jeho působení velké výhrady. Vždy mu budeme mít za zlé, že fatálně promarnil příležitost reformovat státní politiku k občanskému sektoru tak, aby sloužila rozvoji demokracie. Měli jsme a máme pochyby nad zákonem o státní službě.

Koncepčně i obsahově problematický podnik Rekonstrukce státu neměl podporovat, měl se s ním konfrontovat aspoň jako Eliška Wagnerová. A jistě to není žádný vlajkonoš nové moderní levice. V takových amerických primárkách by patrně volil spíše Clintonovou nežli Sanderse a v Anglii by dnes asi nestál za Corbynem, ale mnohem spíše mezi jeho centristickými labouristickými odpůrci. Je liberál.

Jeho kouzlo a mimořádná cena pro celou českou politiku ale tkví v tom, že je bytostně poctivý, velkorysý a odolává všem možným svodům moci. To není žádná malá ctnost. Na rozdíl od takového Lubomíra Zaorálka, který rovněž do vlády přicházel s puncem idealisty, Dienstbier ve své funkci nikdy nijak zásadně neselhal, vykonal spousty užitečných věcí a zcela nepochybně patřil k lepší polovině sociálně demokratického osazenstva ve vládě.

↗

Jiří Dienstbier s premiérem Bohuslavem Sobotkou na demonstraci po takzvaném Lánském puči. Foto MDA

Proč se tedy musel pakovat? Jak jsme již naznačili, pochopit to nelze bez porozumění vnitřním poměrům v ČSSD. Ctihodná strana s velkolepou tradicí je dnes z velké části ve spárech krajských mafií sestávajících z prospěchářů provinčního formátu, kteří si hlídají prebendy místo toho, aby se starali o zájmy svých voličů či o věrnost programovým východiskům.

Zkoumám ji už tři roky zevnitř, a tak mohu říct: ČSSD je dnes zkažená skoro jako církev ve středověku. Bezostyšně se v ní kupčí s hlasy delegátů. Zájem o programová východiska se častěji předstírá, nežli skutečně projevuje.

Tak jako všechny ostatní české politické strany i ČSSD trpí mimořádně nešťastným krajským uspořádáním. I kvůli němu se většiny vypočítávají častěji numericky a mocensky, nežli programově.

Sobotka ztratil většinu na jižní Moravě, severní Morava v ČSSD je naprosto rozvrácená, střední Čechy jsou učiněnou katastrofou. Ovšem tyto tři kraje spolu s Prahou už tvoří polovinu obyvatelstva, tedy také polovinu členstva, a tudíž i polovinu vlivu, v ČSSD. Předseda by ovšem potřeboval mít za sebou z oněch čtyř velkých krajů aspoň dva, pro klid tři.

Dnes má ale jen jeden, a to tak mimořádně problematický, jako je Praha. Proto byl šéfem poslední volební kampaně vzácně nekompetentní a chorobně ctižádostivý Miroslav Poche, jehož nešikovnost stála stranu nikoli nízké jednotky procent, aniž by se tím ovšem kdokoli zabýval. Proto má být nyní manažerem kampaně Tomáš Prouza, který se pražské sociálnědemokratické mafii vloudil do přízně, aby ho tlačila vpřed; proto mohla zůstat ve vládě Michaela Marksová, která se zavčas odtáhla od Dienstbiera, ale nemohl v ní zůstat on, protože zůstal sám sebou. Proto přichází do vlády člen společenství pražských šíbrů Miloslav Ludvík.

Bohuslav Sobotka se změnami ve vládě vůbec nesnažil zachránit věrohodnost sociální demokracii, ale jen a pouze sama sebe v čele strany. To je sice strašné, ale její stav je takový, že se to pořád ještě vzhledem k možným alternativám nemusí nakonec vyjevit jako úplně zanedbatelná hodnota.

Číňané

Možná to není úplně nejspravedlivější, ale současná vláda Bohuslava Sobotky se bude připomínat především kvůli třem historickým zločinům. Tím prvním je prolomení limitů těžby v severních Čechách v době, kdy celý svět trne úzkostí z bouřlivě akcelerujících klimatických změn. Tím druhým je surové ubližování uprchlíkům, kteří u nás hledali útočiště před hrůzami války. Tím třetím je ponižování České republiky před čínským politbyrem.

Je s podivem, co na tom kdo nechápe. Současná čínská vláda je součástí téhož establishmentu, který v roce 1989 krvavě potlačil studentské a opoziční hnutí usilující o svobodu úplně stejně jako obdobné hnutí studentů a disidentů o pár měsíců později u nás.

Představme si, že by to skončilo naopak. Pak jsou současné eskapády předáků ČSSD na stejné úrovni, jako kdyby v Číně hypotetičtí vítězní demokraté roku 1989 nyní pokorně a obřadně pobíjeli hlavou o zem před Husákovými pohrobky, například Mohoritou, kvůli tomu, že by se tamější demokratický ministr potkal s nějakým Havlovým nástupcem.

Má-li naše země stále ještě svou totožnost založenou na listopadové revoluci roku 1989, pak našimi politickými spojenci v Číně jsou političtí následovníci revoltujících studentů roku 1989 či exulanti před surovým pekingským režimem, mezi nimiž se dalajláma ze všech našich předchůdců věru nepodobá Henleinovi, ale když už, tak snad Komenskému nebo Masarykovi, kteří oba byli rovněž inspirátory konkrétních náboženských organizací. Komu se svým těžkomyslným příměrem připodobnil Zaorálek, ze starého přátelství smlčíme.

To vůbec neznamená, že s Čínou nemůžeme čiperně obchodovat, že s ní nemůžeme mít věcné vztahy odpovídající úrovni sebevědomé evropské demokracie, kdybychom jí pro změnu chtěli znova být. Je pravdou, že puncovaní zdejší polistopadoví humanisté bez uzardění obchodovali s obludnějšími režimy, jako například se Saúdskou Arábií. Ale nikdy se před nimi neponižovali jako kompletní kvartet vrchních ústavních činitelů před Číňany. Nikdy nás nikdo tady takto „nevrátil před rok 1989“.

↗

Bohuslav Sobotka na Čínském investičním fóru. Foto vlada.cz

Vše je o to obludnější, že ČSSD je stranou, která podobně jako dalajláma musela před komunisty prchnout do exilu. Právě sociální demokraté by měli tedy být lidmi, kteří ho tady vítají a mluví s ním jako se svým přítelem, postaru řečeno soudruhem — ostatně dalajláma porůznu říká, že je marxistou, ale míní tím, že je prostě „socan“: něco jako Erazim Kohák. V setkání Sobotky s dalajlámou by se tedy též ukázalo, že nám na lidských právech záleží víc než jen deklaratorně, a že k nim na rozdíl od pekingského politbyra počítáme i práva sociální.

Proč se tedy místo toho stala taková strašná ostuda? Vedení sociální demokracie si začalo postupně uvědomovat, že v souboji s Babišem ztrácí. Špatně si ale vyhodnotilo příčiny a okolnosti.

V ČSSD dnes absolutně nefunguje odborné zázemí: namísto ekologické komise zasedá spolek myslivců, namísto expertů na brněnskou dopravu kroužek zlobovaných technokratů, namísto expertů na energetiku zmocněnci uhlobaronů, namísto odborníků na Čínu pravděpodobní konfidenti čínské rozvědky. To jsou konkrétní příznaky nefungujícího státu.

ČSSD se dnes prostě ve většině případů není schopna rozhodovat dle kritéria věcné správnosti: uprchlíky počínaje, energetickou politikou pokračuje, našimi vztahy k Číně konče. Jelikož vedení ČSSD ztratilo schopnost rozhodovat o problémech dle jejich věcné podstaty, a nyní rezignovalo i na snahu ji obnovit, hledá cestu, jak by se mohlo z nepříznivé situace vylhat nějak podobně, „marketingově“, jako to dělá Andrej Babiš.

A tak namísto toho, aby se vedení ČSSD chytlo za nos a uvědomilo si, že demokracie vlastně funguje a voliči se od sociální demokracie odvracejí proto, poněvadž nedokázala prosadit slíbený fungující stát, nic kloudného pro mladé rodiny, nic kloudného pro důchodce, nic kloudného pro pacienty, nic kloudného pro zaměstnance, začalo pokřiveně přemýšlet v Babišově logice. Začalo dumat, že s ním nejspíš prohrává, protože narozdíl od něj sociální demokracie nemá za sebou dost peněz a dostatečně silné mediální krytí.

V tu chvíli se nejspíš znova, jako bazilišek, objevil soustavně čínské svody nabízející Jaroslav Tvrdík a znova nabídl pomoc pravděpodobných čínských rozvědčíků z CEFC. Někdy tehdy se vedení ČSSD rozhodlo, že namísto fungujícího státu začne prosazovat stát čínský.

Mussolini

Nelze pominout, že to vše se děje v bouřlivé době měnících se světových kulis. Končí éra, mění se svět. Je jasné, že neoliberalismus, který bohužel ovládl období po konci studené války, je intelektuálně vyřízený, ale není jasné, co ho nahradí.

Základní alternativy se profilují dvě: na jedné straně nenávistné národovectví, politika kolektivní identity, která dává lidem pocit nadřazenosti jen proto, že patří k určité, zpravidla čistě etnicky stanovené komunitě. To hrálo velkou roli ve výhře Trumpa, zásadně to přispělo k vítězství Zemana a jako sněť se to šíří celou postsovětskou, a samozřejmě i západní, Evropou.

Když se v hodnocení výsledků amerických voleb zeptal New Statesman největšího současného evropského disidenta Janise Varoufakise, zda Trump připomíná Hitlera, odpověděl, že nikoli, že spíše Mussoliniho, který Itálii vládl dvě dekády a zprvu prosadil řadu sociálních opatření, jež ulevovala stísněným nižším vrstvám. Přesnost v historických paralelách je podle Varoufakise podstatná.

Je to tak. Také Miloš Zeman, Viktor Orbán, Robert Fico či Jeroným Tejc, všichni zdejší sociální demokraté, lísající se dnes k Zemanovi a tvářící se, jako by Trump vyhrál volby i za ně, připomínají spíše Mussoliniho: mixují něco z potřebných sociálních opatření s politikou eskalace nenávisti proti nejzranitelnějším skupinám.

Bohuslav Sobotka, který říká, aniž by musel, že by v hypotetickém druhém kole prezidentské volby podpořil Miloše Zemana proti Michalu Horáčkovi, říká vlastně, že by podpořil Benita Mussoliniho proti Luigimu Factovi. Jak se to slučuje se snahou o získávání městských liberálních voličů? Předseda ČSSD zoufale hledá bezpečný střed politiky, který mu ale rychle uhýbá pod nohama. Dnes tak působí opravdu zoufale: jako lední medvěd na rychle tající kře.

Není vůbec jasné, jakou koncepcí a jakými argumenty chce v dané situaci soupeřit s Babišem. Principiální alternativu vůči němu během tří let ve vládě bohužel nedokázal nastolit a dnes už ji pro klíčový voličský segment nepředstavuje. Je to fatální, protože přese všechen svůj sesuv ČSSD narozdíl od Babišovy politické divize jeho korporace stále ještě není přímým ohrožením české demokracie.

Pokud by měla ČSSD v parlamentních volbách za rok uspět, musel by ji vést současně někdo, kdo absolutně nepodléhá zemanovskému vlivu, a přitom si velmi dobře uvědomuje příčiny, z nichž hněv, který Zemana vynesl na Hrad, vyrůstá. Přesně jako ve své reakci na americký volební výsledek popisuje Sanders: hněv voličů na nespravedlivý ekonomický systém je srozumitelný, nenávistný populismus je ale jen špatnou odpovědí na správné otázky.

Základním sociologickým faktem je, že velkému množství lidí, v podstatě celému kmeni sociálnědemokratických voličů, se tu žije čím dál tím hůře. A obrovské množství dalších lidí, potenciálních voličů ČSSD, má za klíčový problém české společnosti, že její uspořádání je hluboce nespravedlivé.

O tom je třeba mluvit: o exekutorech, o deregulovaných nájmech, o zhoršující se zdravotní péči, o čím dál horší kvalitě práce, o monstrózních daňových úlevách pro korporace, o čím dál horších startovních podmínkách pro mladé.

Přitom ČSSD nemůže — vzhledem ke svému rodokmenu nemá nejmenší šanci — uspět jako strana eskalující nenávist. Proto prohrál své volby Škromach, zatímco Dienstbier ve svém senátním obvodě uspěl. Jeroným Tejc by rovněž ve volbách dopadl ještě mnohem hůř než Bohuslav Sobotka. Mussoliniovská ulička eskalace nenávisti je pro ČSSD prostě slepá.

ČSSD může za rok vyhrát volby pouze s někým, kdo se pokusí být českou ozvěnou Sanderse, Corbyna, Podemos či Syrizy. Jako přijatelný kandidát strany na premiéra, s nímž by mohla volby vyhrát, se vlastně nyní nabízí jediný člověk: Josef Středula. Sobotkova poslední — opravdu poslední — šance je pochopit to, pokusit se mu to nabídnout a přesvědčit k tomu ho i svou stranu.

Konflikt

Bez ohledu na to, zda se to stane nebo ne, čeká nás úplně stejný zápas jako Američany, kteří se před týdnem ve středu probrali do jednoho z nejtemnějších rán svých dějin. Naše budoucnost se velmi rychle začne zužovat na volbu mezi dvěma vyhrocenými alternativami.

Sobotkova smůla tkví v tom, že od svého jinošství, kdy ve šťastné chvilce vstoupil do ČSSD a zde rozvíjel svůj talent k vyvažování, prozíravému vyčkávání a uzavírání kompromisů, učil se schopnostem odpovídajícím světu politiky, který mizí. Střed je pryč, čas pomalých posunů a lavírování končí. Jsme v éře paradigmatického zlomu, nastanou systémové změny. Nikoli náhodou základním slovem Sandersovy kampaně byl pojem „revoluce“.

Pokračování statu quo je nemyslitelné. To se ohlašuje Brexitem, Corbynem, Sandersem, Trumpem, Babišem či Zemanem, Orbánem či Kaczynským. Clintonové tohoto světa už budou hlavně prohrávat. Co stačilo dřív, dnes už nestačí. A možnosti jsou přesně dvě. Přiživovat se na eskalaci nenávisti, mířit k nějaké soudobé obdobě fašismu, nebo hledat cesty k emancipaci, k prohlubování ušlechtilosti, k lepšímu životu pro všechny.

Neobejde se to někdy bez odvahy říkat nepopulární věci. Například v nutnosti jasně vzít v ochranu potřebné mezi uprchlíky. V nutnosti posilovat Evropskou unii proti všem, kteří by naši zahraničněpolitickou orientaci na západní, jakkoli dnes churavé, demokracie, chtěli nahradit příchylností k orientálním despociím. Případ trapné čínské eskapády ukazuje, že za některých okolností taková odvaha postavit se většinovému veřejnému mínění sociálním demokratům neschází ani dnes. Teď ještě začít ji projevovat ve správné chvíle, na správných místech.

Ale vyjevuje se, že nikdo nemá patent na rozum. Truchlivá tiráda Saši Vondry v České televizi, kterou se chtěl tak průhledně a trapně zalíbit voličům „českého Trumpa“ Miloše Zemana, ukazuje, že také z včerejších liberálů se snadno mohou stát dnešní kazatelé nenávisti. I čeští liberálové se tedy z půdy rychle jim mizející pod nohama budou rozcházet za Babišem či za Zemanem, anebo za dalším pokusem nastolit spravedlivý svět, o němž snili Masaryk či Gándhí, anebo také Marx či Lenin.

Na tomto druhém břehu už na ně čekáme. A třeba se liberálům, kteří se k nám přidají, podaří vyjednat, aby se tu na Marxe dával raději dobrý pozor, a Lenin, aby sloužil výhradně jako odstrašující příklad. Obsazením rolí svých budoucích spojenců mohou být překvapeni.

Všichni se ale musíme naučit mluvit s lidmi. Musíme mít všechno pochopení pro jejich hněv a frustraci z nespravedlivého ekonomického a politického systému, který tu vznikl, ale neustupovat v ničem tam, kde by se nenávist měla obracet ke komukoli, kdo je na tom podobně zle nebo ještě hůř. O věci, které se po jistý čas jevily jako jisté — lidskost, demokracie, svoboda, starost o slabé i přírodu — budou zřejmě i naše generace svádět osudový střet. Přesněji řečeno: už začal.