Depolitizace? Opravdu?

Zákon o státní službě je veden ušlechtilým úmyslem zbavit státní správu nelegitimních vlivů politicko-ekonomických mafií. To by se ale nemělo označovat slovem depolitizace, jež je ve skutečnosti jedním z největších ohrožení demokracie.

Jakub_cb

Jakub Patočka

01.08.2014 08:09

Související

Není sporu o tom, že zákon o státní službě potřebujeme. Je pravděpodobné, že jeho absence připravila Českou republiku o desítky miliard, umožnila, aby zdejší politická kultura zplaněla až k hrůzám, které ve své agonii předváděla minulá vládní koalice, a přispěla rovněž k tomu, že se ekonomické zájmy s takovou lehkostí tak často prosazovaly proti jakýmkoli jiným zájmům společnosti.

Jakkoli se na nutnosti zákon o státní službě schválit shodují prakticky všichni kromě houfce věrných exprezidentu Klausovi, jehož výstřednost je dnes již prakticky obecně uznávána (ejhle, alespoň jedna dobrá zpráva!), spor o jeho konkrétní podobu obnažil jiný problém. Zdá se, že se prakticky všichni jeho zastánci shodují na potřebě státní správu „depolitizovat“.

Nepřekvapuje, že v termínu nacházejí zalíbení aktivisté Rekonstrukce státu, pro něž jsou politici z definice cosi velmi podobného zemským škůdcům. Potíž je pokud takto hovoří i někteří politici sami, anebo dokonce úctyhodní analytici jako Václav Žák či Vladimíra Dvořáková. Rozhovor obou osobností publikovaný v Listech a na blogu Vladimíry Dvořákové skýtá vzorový příklad zmatení, s nímž se tu potýkáme.

Václav Žák nejprve říká: „Až doposud si politické reprezentace zvykly se ve státní správě chovat jako na dobytém území. Rozparcelovaly si ministerstva mezi partaje, natahaly si tam fůru poradců. Běžně měnily šéfy odborů, ale třeba v investičních odděleních, kde se rozhoduje o penězích, se změny týkaly až referentů. Aby se věrchušce nikdo nemohl dívat na prsty, pochopitelně. Je zřejmé, že s tím je třeba skoncovat. Proto je omezení vlivu politiky na chod státu úkolem číslo jedna.“

Krátce nato ale v totožném rozhovoru sám s tímto svým postojem polemizuje: „Bohužel, časem došlo k erozi původní představy. Ukázalo se, že definitiva v mnoha případech zabraňuje tomu, aby se státní správa mohla rozloučit se zcela neschopnými úředníky. Finanční svody neoliberálního prostředí po pádu železné opony zase nabouraly odolnost mnohých vůči korupci stejně jako útok na étos státní služby a pokusy o její privatizaci. Benefity zejména v penzijním systému zase začaly zatěžovat státní rozpočet. Výsledkem je mj. už zmíněný politický zápas proti zkostnatění státní služby v Itálii a snaha ořezat výhody státních úředníků v jiných zemích.“

Z toho by mělo být zřejmé, že se tu bavíme o dvou zcela různých typech politického vlivu. Je tu politický vliv nelegitimní, takový, který nelze zdůvodnit vazbou na program, s nímž se reprezentant daného politického subjektu ucházel o přízeň voličů. Ale tento typ patologických vlivů vycházejících z politických stran je potřeba eliminovat nejen ve státní správě, nýbrž ve společnosti obecně.

Pak je tu ovšem politický vliv legitimní, který je vyjádřením demokratické vůle voličů a jehož uplatňování má úřednický aparát sloužit jako Golem rabimu Löwovi. Představme si, že demokraticky zvolená politická reprezentace přijde, jsouc vybavena nejlepšími úmysly, na úřad se vzdorovitým a nedisciplinovatelným úřednictvem, takže nebude mít žádný kloudný nástroj, jak by své úmysly mohla přenést do praxe. Jako v Itálii, o níž Žák mluví. Nepovede to náhodou namísto posílení demokracie a kvality chodu státu k dalšímu rozmachu apatie a k ještě hlubšímu propadu do marasmu?

Svrchovanost politiků nad úředníky musí být zaručena
Není pochyb o tom, že zákon o státní správě potřebujeme. A práce, kterou odvedl ministr Dienstbier se svou náměstkyní Valachovou, je hodna respektu. Přesto nad otázkou, jak bude zaručeno, že úřednictvo bude poslušně vykonávat legitimní pokyny politického vedení a jakým mechanismem se budou rozpoznávat pokyny legitimní od nelegitimních, se měla vést mnohem důkladnější debata. Protože právě ona je v debatě nad zákonem o státní službě vůbec nejdůležitější.

Jistě, politické strany si za nespravedlivě paušalizující odpor, který vzbuzují v očích veřejnosti, mohou do značné míry samy. Bývalá vládní koalice sestávala z politických stran promořených korupcí takřka skrz naskrz a bohužel ani sociální demokracie či KDU-ČSL není vůči této epidemii imunní v míře, která by ji v očích veřejnosti jasně a nezpochybnitelně odlišila. Velká část veřejnosti je nadto již tak zmatena, že upřednostňuje politické hnutí výstředního oligarchy Babiše, jehož konflikty zájmů jsou již samy o sobě naplněním definice korupčního jednání.

Tomu všemu navzdory faktem zůstává, že žádné jiné principiální nástroje nežli politické strany v parlamentní demokracii k prosazování společenských změn k dispozici nemáme. I sám zákon o státní služně prosazuje politik, jejž přivedla do funkce politická strana.

Rétorika „depolitizace“, která má nastolit nějakou vyšší formu nad politické strany povznesené metody správy věcí veřejných, je ve skutečnosti populismem zavánějící figurou, jež vzdouvá plachty zdánlivě nepolitickým projektům typu vypečeného hnutí Andreje Babiše. Tváří se jako odbornost a počestnost sama, samozřejmě ovšem především hájí zájmy Babišova impéria.

Pokud se u nás zhroutí systém politické reprezentace programově založenými stranami, k čemuž dnes máme blíže, než si mnozí uvědomují, opravdu se podaří „omezit vliv politiky na chod státu“, jak si přeje, nevěda co činí, Václav Žák: jenomže výsledkem nebude odborně fungující státní správa, korigovaná vzkvétající občanskou společností, jak snad doufají světlonoši v Rekonstrukci státu, nýbrž zchaotizované kolbiště marketingových politických projektů řízených konkurenčními skupinami oligarchů.

Kulturně-politická výhoda, kterou české země měly na počátku transformace v roce 1989, jež se promítla i do skutečnosti, že se zde ustavil vcelku přehledný a na programových východiscích založený systém stranické reprezentace veřejných zájmů, tak definitivně vezme za své. Nastoupí nefalšovaný postkomunistický maglajz, charakterizovaný tím, že tu mezi sebou budou o přízeň voličstva soutěžit různá ANO, Úsvity, Věci veřejné, LIDEM, Česka vpřed a podobně, přičemž o úspěchu jednotlivých projektů rozhodne součin vynaložených prostředků a umu najaté PR agentury.

Formální kulisy demokracie, včetně „žvanírny parlamentu“, jak se vyslovil Andrej Babiš, snad netuše, že cituje Hitlera, zůstanou zachovány právě tak dlouho, dokud to bude nutné či alespoň sebeméně výhodné. Věru těžko bychom tedy hledali slova, která by ještě méně odpovídala potřebám naší dnešní situace, nežli je věta: „Omezení vlivu politiky na chod státu je úkolem číslo jedna.“ Pravda je totiž právě opačná.

Snad ještě více nežli státní správa totiž potřebuje zvýšit sebevědomí, prestiž a důvěryhodnost politika. K tomu jistě patří hledání všech možných cest k posílení samočistících mechanismů politických stran.

Úplně základní je odhalenou korupci přísně trestat a chránit ty, kdož ji odhalí. Vezměme si jen, jak do ztracena vyzněl případ Drobil. Co bude s Drábkem? Všimli jste si, že se najednou vůbec nemluví o Rathovi? A nepotřebujeme náhodou zákon, který by zaručoval, že každý úředník, který odhalí korupci svých nadřízených a účinně na ni upozorní, bude nejen chráněn, ale bude vědět, že si tím pomůže?

Depolitizace? Ano, ovšem. Foto neznámého autora, flickr.com

Média je třeba začít chránit před trhem
Dále: je úplně nezbytné zregulovat mediální krajinu u nás tak, aby se to, co právě provozuje s firmou Mafra Andrej Babiš, nemohlo opakovat. Úloha médií ve společnosti je specifická, není to zboží jako každé jiné. Jejich primárním smyslem není vydělávat prostředky pro vydavatele, ale plnit komunikační potřeby demokratické společnosti.

Faktem je, že v této úloze česká média jako celek selhávala dlouhou dobu předtím, nežli do nich vpadl Andrej Babiš. Základní jejich selhání spočívalo v neschopnosti uznat, že demokratická levice, ať už ji vede kdokoli, představuje legitimní alternativu, jejíž nástup k moci nemusí být ničím katastrofickým, ale vyústěním přirozených pohybů ve svobodné společnosti.

Tak česká média asistovala při znásilňování české demokracie v roce 2006, kdy jedněch sto mandátů znamenalo mnohem víc než druhých sto mandátů a s přičinlivou ochotou pomohla pokrýt vznik vlády prostřednictvím korupce. Podobně v roce 2010 asistovala u řecké lži a vzniku koalice ODS, TOP 09 a VV, která má lví podíl na diskreditaci stranickopolitického systému jako takového.

Poslední těžkou ránu si česká média zasadila absurdními konstrukcemi, jimiž se pokoušela vyložit korupční jednání Petra Nečase jako součást legitimního politického provozu. Touto čím dál méně maskovanou zaujatostí a předpojatostí se zbavila schopnosti regulovat demokratickou soutěž ve společnosti, přestala být schopna motivovat všechny politické strany k samočistícím procesům a vydláždila tak cestu k vzestupu populistických projektů, jimž nakonec padla za oběť i skupina Mafra.

Nebylo to tak, že by si Andrej Babiš koupil skvělé svobodné noviny, které zničil. Ve skutečnosti Babiš správně v médiích Mafry rozpoznal vlivový nástroj pracující v určitém ideologickém rámci a prostě se rozhodl zahrnout ji do svého podnikatelsko-politického projektu. Čili: rovněž koupě Mafry Andrejem Babišem je jen aplikací zásady „omezování vlivu politiky na chod státu“.

My ale potřebujeme naopak politiku silnou tak, aby takovéto věci do budoucna vyloučila. Připravovaný mediální zákon by na ochranu svobodných médií před korupční silou kapitálu, nota bene politicky přímo angažovaného kapitálu, měl pamatovat.

Potřebujeme velkorysý zákon o politických nadacích
Dále: politické strany, tedy alespoň ti jejich představitelé, kteří se nestydí za to, že členy svých stran jsou, a svou práci chápou jako službu veřejnosti, by měli daleko ofenzivněji hájit veřejný zájem na tom, aby se prohloubila a v očích veřejnosti ozřejmila vazba mezi jednotlivými klasickými politickými proudy a jejich politickými východisky.

Jakkoli německý systém provázání politických stran a jejich nadací vznikal organicky v poválečných desetiletích, tedy v podmínkách velkorysému rozvoji politické občanské společnosti mnohem příznivějších, naše dnešní situace nedovoluje liknavě čekat na to, až nám sem podobná konstelace nějakým zázrakem spadne shůry; je třeba inspirovat se tím, co funguje, a to přenášet do našich poměrů.

Zákon, který by v podstatě kodifikoval německý model, dle nějž všechny tradiční strany mají asociované nadace, jež ovšem nemohou financovat přímo stranickou činnost, nýbrž podporují výlučně programově příbuzné aktivity spolků působících ve veřejném zájmu, by byl elegantní cestou, jak společnosti jasně vazbu stran k jejich programovým základům ozřejmit. Samozřejmě za předpokladu, že se najde ochota, vůle či odvaha takový program štědře finančně podpořit.

Jenomže pokud měla minulá vládní koalice odvahu k tak pochybným, zaslepenou ideologií vedeným a pro stát mimořádně nákladným podnikům, jako byly tak zvané církevní restituce či zřízení ÚSTR, měla by mít vláda ČSSD odvahu k analogickým krokům, které však budou otevírat systémově prostor k tomu, aby společnost získávala sociálnější a svobodomyslnější tvář.

Parlamentní reprezentace zájmů veřejnosti soustavou tradičních programově založených stran je jednou z největších kulturně-politických vymožeností polistopadového vývoje. Dnes je v existenčním ohrožení a je potřeba podniknout, co se dá, k jejímu uchování.

Tím nemá být řečeno, že nebudou či nemají vznikat nové subjekty. Politická krajina je v pohybu v řadě zemí, doba je neklidná a vývoj si může žádat změny. To je ovšem něco jiného než sesuv politického prostředí jako celku.

Sebevědomí politiků se projevuje odvahou čelit depolitizaci
Jakkoli je Zdeněk Koudelka postavou, která má tolik másla na hlavě, že je třeba se před ním mít na pozoru, jeho článek v České justici, v němž ukazuje, že platy politiků v porovnání k platům ředitelů státních firem či soudců, jsou neudržitelně, nespravedlivě nízké, zasluhuje pozornost. Jistě je možné se tázat, zda by to neměl být argument k vyrovnání rozdílů snížením platů nešetrně vysokých, ale je také nabíledni, že jakési obranářské smíření nejvyšších politických představitelů s tímto statusovým ponížením, je už de facto projevem zdárně probíhající „depolitizace“.

Jenomže abychom tu měli politika či dokonce kohortu politiků, kteří řeknou, že se platy soudcům a manažerům sníží, poslancům a ministrům naopak zvýší, museli by být vybavení sebevědomím, které jedině může povstat z vědomí poctivé a odvážné služby veřejnosti. K tomu by ovšem patřilo říct i „B“: zvýší se daně, zavede se daleko důkladnější daňová progrese a ovšemže se budou vybírat také od celebrit, včetně tenistů. Na sociálního či jakéhokoli jiného demokrata, který k tomu najde odvahu, stále ještě jen čekáme.

Namísto toho jsme mohli sledovat na téma monackého nedanění úspěšné tenisové reprezentantky České republiky a klubu Agrofert Prostějov řadu nízkých výroků, které bez výjimky mimoděk vyznávaly podřízenost světa politiky světu zábavy, úspěchu a nekroceného individualismu novodobých hrdinů, jež si každý, kdo není jedním z nich, může symbolicky přisvojit sdílenou příslušností k abstraktní komunitě (všichni přece fandíme našim sportovcům a jejich úspěchy jsou tak trochu i našimi úspěchy). Ano, ovšem. Nějak tak fungoval společenský konsensus v Římě – po zániku republiky.

Depolitizace je děj přímočaře mířící k nahrazení střetů z programů vycházejících politických stran ke střetům falešných marketingových produktů typu „bojovníka s dinosaury“ Radka Johna, „nepolitika“ Andreje Babiše, „lidového“ Miloše Zemana, „pankáče“ Karla Schwarzenberga či „čistého“ Petra Nečase. Tam spěcháme? Opravdu?

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Tomáš Peltan - Praha

Politická zadání úředníkům Pátek, 1.Srpna 2014, 11:49:12

U politických zadání úředníkům je rozhodující, jakou roli by měl takový úředník hrát. V naší části světa by to měl být (na rozdíl od anglosaského pojetí, kde může být úřadník do značné míry nositelem politických rozhodnutí) převážně vykonavatel zákonů a jiných pravidel, tedy politické zadání by měl dostávat výhradně touto formou. Potom může být úředník depolitizovaný, čistě hrající podle pravidel, která dostane - a to je forma, kterou by ho meli politici úkolovat. Pokud úředník nedodržuje pravidla, která má naplňovat, tak na to už pamatuje minimálně trestní zákoník (zneužití pravomocí úřední osoby).

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.