Depolitizace? Opravdu?
Jakub PatočkaZákon o státní službě je veden ušlechtilým úmyslem zbavit státní správu nelegitimních vlivů politicko-ekonomických mafií. To by se ale nemělo označovat slovem depolitizace, jež je ve skutečnosti jedním z největších ohrožení demokracie.
Není sporu o tom, že zákon o státní službě potřebujeme. Je pravděpodobné, že jeho absence připravila Českou republiku o desítky miliard, umožnila, aby zdejší politická kultura zplaněla až k hrůzám, které ve své agonii předváděla minulá vládní koalice, a přispěla rovněž k tomu, že se ekonomické zájmy s takovou lehkostí tak často prosazovaly proti jakýmkoli jiným zájmům společnosti.
Jakkoli se na nutnosti zákon o státní službě schválit shodují prakticky všichni kromě houfce věrných exprezidentu Klausovi, jehož výstřednost je dnes již prakticky obecně uznávána (ejhle, alespoň jedna dobrá zpráva!), spor o jeho konkrétní podobu obnažil jiný problém. Zdá se, že se prakticky všichni jeho zastánci shodují na potřebě státní správu „depolitizovat“.
Nepřekvapuje, že v termínu nacházejí zalíbení aktivisté Rekonstrukce státu, pro něž jsou politici z definice cosi velmi podobného zemským škůdcům. Potíž je pokud takto hovoří i někteří politici sami, anebo dokonce úctyhodní analytici jako Václav Žák či Vladimíra Dvořáková. Rozhovor obou osobností publikovaný v Listech a na blogu Vladimíry Dvořákové skýtá vzorový příklad zmatení, s nímž se tu potýkáme.
Václav Žák nejprve říká: „Až doposud si politické reprezentace zvykly se ve státní správě chovat jako na dobytém území. Rozparcelovaly si ministerstva mezi partaje, natahaly si tam fůru poradců. Běžně měnily šéfy odborů, ale třeba v investičních odděleních, kde se rozhoduje o penězích, se změny týkaly až referentů. Aby se věrchušce nikdo nemohl dívat na prsty, pochopitelně. Je zřejmé, že s tím je třeba skoncovat. Proto je omezení vlivu politiky na chod státu úkolem číslo jedna.“
Krátce nato ale v totožném rozhovoru sám s tímto svým postojem polemizuje: „Bohužel, časem došlo k erozi původní představy. Ukázalo se, že definitiva v mnoha případech zabraňuje tomu, aby se státní správa mohla rozloučit se zcela neschopnými úředníky. Finanční svody neoliberálního prostředí po pádu železné opony zase nabouraly odolnost mnohých vůči korupci stejně jako útok na étos státní služby a pokusy o její privatizaci. Benefity zejména v penzijním systému zase začaly zatěžovat státní rozpočet. Výsledkem je mj. už zmíněný politický zápas proti zkostnatění státní služby v Itálii a snaha ořezat výhody státních úředníků v jiných zemích.“
Z toho by mělo být zřejmé, že se tu bavíme o dvou zcela různých typech politického vlivu. Je tu politický vliv nelegitimní, takový, který nelze zdůvodnit vazbou na program, s nímž se reprezentant daného politického subjektu ucházel o přízeň voličů. Ale tento typ patologických vlivů vycházejících z politických stran je potřeba eliminovat nejen ve státní správě, nýbrž ve společnosti obecně.
Pak je tu ovšem politický vliv legitimní, který je vyjádřením demokratické vůle voličů a jehož uplatňování má úřednický aparát sloužit jako Golem rabimu Löwovi. Představme si, že demokraticky zvolená politická reprezentace přijde, jsouc vybavena nejlepšími úmysly, na úřad se vzdorovitým a nedisciplinovatelným úřednictvem, takže nebude mít žádný kloudný nástroj, jak by své úmysly mohla přenést do praxe. Jako v Itálii, o níž Žák mluví. Nepovede to náhodou namísto posílení demokracie a kvality chodu státu k dalšímu rozmachu apatie a k ještě hlubšímu propadu do marasmu?
Svrchovanost politiků nad úředníky musí být zaručena
Není pochyb o tom, že zákon o státní správě potřebujeme. A práce, kterou odvedl ministr Dienstbier se svou náměstkyní Valachovou, je hodna respektu. Přesto nad otázkou, jak bude zaručeno, že úřednictvo bude poslušně vykonávat legitimní pokyny politického vedení a jakým mechanismem se budou rozpoznávat pokyny legitimní od nelegitimních, se měla vést mnohem důkladnější debata. Protože právě ona je v debatě nad zákonem o státní službě vůbec nejdůležitější.
Jistě, politické strany si za nespravedlivě paušalizující odpor, který vzbuzují v očích veřejnosti, mohou do značné míry samy. Bývalá vládní koalice sestávala z politických stran promořených korupcí takřka skrz naskrz a bohužel ani sociální demokracie či KDU-ČSL není vůči této epidemii imunní v míře, která by ji v očích veřejnosti jasně a nezpochybnitelně odlišila. Velká část veřejnosti je nadto již tak zmatena, že upřednostňuje politické hnutí výstředního oligarchy Babiše, jehož konflikty zájmů jsou již samy o sobě naplněním definice korupčního jednání.
Tomu všemu navzdory faktem zůstává, že žádné jiné principiální nástroje nežli politické strany v parlamentní demokracii k prosazování společenských změn k dispozici nemáme. I sám zákon o státní služně prosazuje politik, jejž přivedla do funkce politická strana.