Obstrukce jsou nelegitimní, tvrdí politolog Jan Wintr

Opozice vyhrožuje vládě obstrukcemi do konce volebního období. Politolog Jan Wintr to považuje za nepřijatelné a škodlivé. Opozice má vládu kontrolovat, ne ji znemožňovat vládnout, řekl v rozhovoru pro DR.

Vr_a

Vratislav Dostál

20.07.2014 10:00

Jan Wintr

Jan_wintr

Jan Wintr přednáší na katedře teorie práva a právních učení Právnické fakulty Univerzity Karlovy, je externím vyučujícím Ústavu politologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Je mimo jiné autorem knihy Česká parlamentní kultura.

Opoziční TOP 09 a ODS vyhrožují vládě obstrukcemi. Nesouhlasí totiž s návrhem zákona o státní službě. Lídři opozičních stran dokonce tento týden avizovali, že jsou připraveni jednání dolní komory blokovat až do konce volebního období.

Obstrukce sice nejsou novým prvkem české politiky, doposud jsme se ale setkali maximálně s několik měsíců trvajícím blokováním dolní komory. Strategie lídrů pravicové opozice je prohloubením neblahého trendu, který započala ODS s pomocí zelených v lednu 2010.

„Vytratil se elementární konsensus na pravidlech parlamentní hry, který můžeme pozorovat třeba ve Velké Británii nebo v Německu,“ řekl expert na parlamentní kulturu Jan Wintr v exkluzivním rozhovoru pro Deník Referendum.

První místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek a předeseda sněmovní frakce ODS Zbyněk Stanjura oznamují veřejnosti, že jsou ochotni blokovat dolní komoru až do konce volebního období. Foto Veronika Rejmanová, TOP 09

Jak byste charakterizoval tradici novodobého českého parlamentarismu, pokud jde o komunikaci a způsob politického boje mezi koalicí a opozicí?
Česká republika funguje jako parlamentní republika, byť s poměrně slabými vládami, které často disponují jen velmi malými většinami, pokud vůbec.

Pokud vláda má většinu, často ji využívá a nesnaží se hledat kompromisy s opozicí. To platilo už pro vládu Václava Klause v první polovině devadesátých let. Je ale zjevné, že od druhé poloviny nultých let se vytrácí i elementární shoda mezi vládou a opozicí na pravidlech politické hry.

Ve své knize Česká parlamentní kultura uvádíte, že jsme do roku 2010 vlastně s obstrukcemi srovnatelnými například s obdobím první republiky zkušenost nezažili. Můžete čtenářům přiblížit, v čem spočíval zlom a jakým způsobem se tehdy ODS a zeleným podařilo dolní komoru na necelé čtyři měsíce paralyzovat...
Parlament první republiky, stejně jako v předchozím období vídeňská říšská rada, byly často svědky divokých obstrukčních scén. Parlament České republiky tolik obstrukcemi netrpěl, ale v posledních letech se to znatelně zhoršuje.

Do roku 2008 si vzpomínám jen na obstrukce Sládkových republikánů proti česko-německé deklaraci a proti vstupu do NATO a s těmito obstrukcemi si zbytek poslanců dokázal poradit. Velmi krotký náznak obstrukcí předvedla pak až ČSSD v červnu 2008.

Obstrukce ODS z ledna až dubna 2010, kterou zmiňujete, byla nepochybně dosud nejrozsáhlejší a také nejúčinnější. V posledním půlroce vlády Jana Fischera se ODS obávala toho, že se sociálním demokratům podaří před volbami prosadit některé zákony, s nimiž nesouhlasila.

Proto ODS s pomocí Strany zelených zneužila § 95a jednacího řádu, podle kterého lze definitivně hlasovat o návrhu zákona ve třetím čtení jen ve středu a v pátek od devíti do čtrnácti hodin, vetují-li jiné časy dva kluby.

ODS a SZ uplatnily veto a pak dlouhými projevy, desítkami procedurálních návrhů a požadováním přestávek na poradu klubu zablokovaly ta středeční a páteční dopoledne.

Zpětně lze obstrukce v roce 2010 vidět jako vyvrcholení strategie, kterou naordinoval občanským demokratům Mirek Topolánek v období vlády sociálních demokratů, lidovců a Unie svobody. Mám na mysli politiku nulové tolerance. Souhlasíte?
To, myslím, nehrálo roli. Mám dojem, že základní důvěru mezi stranami značně poškodilo přebíhání či přetahování poslanců z jednoho tábora do druhého.

K nesmiřitelnosti stran významně přispělo sestavení druhé Topolánkovy vlády s pomocí bývalých poslanců ČSSD Melčáka a Pohanky, jejichž pravá motivace je dodnes nejasná.

Obstrukce z roku 2010 otevřela Pandořinu skříňku a v minulém volebním období se v neblahém trendu pokračovalo. Vytratil se elementární konsensus na pravidlech parlamentní hry, který můžeme pozorovat třeba ve Velké Británii nebo v Německu.

Opoziční ČSSD a pak VV sahaly k obstrukcím a Nečasova vládní většina zase zneužívala své převahy až za hranou ústavnosti, což v případě tzv. stavu legislativní nouze z listopadu 2010 konstatoval i Ústavní soud.

Nyní je po dvou volebních obdobích pravice opět v opozici. Sice jsme po volbách zaslechli slova o konstruktivním opoziční práci, v posledních dnech to ale spíše vypadá, že TOP 09 a ODS navazují na nekompromisní pojetí politiky: v uplynulých dnech veřejnosti lídři obou stran oznámili, že přikročí k parlamentním obstrukcím. Odmítají totiž služební zákon navržený vládou Bohuslava Sobotky. Ponechme stranou samotný obsah novely. Jak hodnotíte strategii současné opozice?
Jsem z toho smutný. V dlouhých měsících, kdy prezident Zeman svými kroky bránil řádnému fungování parlamentní demokracie, jsem získal dojem, že parlamentní strany si uvědomily, že zachování parlamentní demokracie je jejich společným zájmem, kterému stojí za to alespoň částečně obětovat úzké stranické zájmy.

V prvních týdnech po jmenování Sobotkovy vlády jsem věřil v pozitivní obrat, v posun ke korektním vztahům vlády a opozice. Teď už tu víru zase ztrácím.

Opozice má vládu kontrolovat, kritizovat a nabízet alternativní řešení, nemá ale vládě znemožňovat vládnout. Výhrůžky blokování služebního zákona do konce volebního období považuji za nepřijatelné a škodlivé.

A jaký je vlastně váš názor na obstrukce v nejobecnějším slova smyslu? Považujete je za legitimní způsob opoziční strategie?
Souhlasím v podstatě s tím, co o obstrukci napsal už v roce 1905 klasik vědeckého zkoumání parlamentarismu Josef Redlich: „Obstrukce neznamená nakonec nic jiného než popření platného státního práva země, dokonce popření práva parlamentu na existenci, vyjádřené vědomým zneužitím forem a zásad, které jsou životní podmínkou pro působení parlamentu“.

Pro mě jsou obstrukce v demokratickém právním státě nástrojem nelegitimním. Výjimečně bych akceptoval symbolickou, třeba jednodenní obstrukci, která má zdůraznit zvlášť silný, principiální nesouhlas opozice s nějakým záměrem vlády.

Zdá se, že se česká politika ocitá v nové situaci. Obstrukční strategie opozice tu už sice byla, první místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek ale nyní avizuje, že opozice bude jednání sněmovny blokovat až do konce volebního období. Může se to pravici skutečně podařit?
Může, ovšem za cenu dalšího prohloubení nedůvěry občanů v náš demokratický systém. § 95a jednacího řádu je tak nešťastně formulovaný, že skutečně umožňuje dvěma poslaneckým klubům na dlouhou dobu ochromit zákonodárnou činnost Poslanecké sněmovny.

A co by to podle vás znamenalo pro vývoj české politiky či pro vývoj české parlamentní kultury a povahu politického boje mezi vládou a opozicí?
Nic dobrého. Dějiny nás učí, že ukazují-li se demokratické strany dlouhodoběji jako neschopné, chopí se moci strany autoritářské či totalitární.

Jakým způsobem může vlastně vláda obstrukcím čelit? Může například schválit změnu jednacího řádu?
Obtížně. Určitě může vládní většina zamezit dílčímu nešvaru současné české parlamentní kultury, totiž podivné zvyklosti, že každý poslanecký klub má každý den jakýsi „nárok“ na až dvě hodiny přestávky na poradu klubu.

Podle § 54 odst. 9 jednacího řádu ale o návrhu na přerušení jednání hlasuje Sněmovna. Sněmovní většina tak může tyto přestávky nepřipustit a budou-li chtít poslanci ODS a TOP 09 blokovat ta středeční a páteční dopoledne, budou si muset namáhat plíce celých pět hodin.

Ten nešťastný § 95a jednacího řádu lze ale změnit jen zákonem, což může opozice právě pomocí toho § 95a zablokovat. Je ale v zájmu všech demokratických stran chránit parlament před obstrukcemi. Zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny vůbec vyžaduje důkladnou revizi.

Tvrdíte, že se pravici skutečně za jistých okolností může podařit blokovat sněmovnu až do konce volebního období. Nabízí se otázka, proč se o to samé nepokusila levice při schvalování církevních restitucí...
Já jsem byl odpůrcem toho zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi z důvodů, které jsem veřejně vyložil. Ale nepřál jsem si, aby opozice zabránila jeho přijetí za cenu likvidační obstrukce.

Podle mého názoru se ČSSD tehdy prostě zachovala státotvorně. Veřejně vyložila své argumenty proti zákonu, pochybnosti o jeho souladu s ústavou předložila Ústavnímu soudu, ale nakonec respektovala vůli parlamentní většiny i nález Ústavního soudu.

Dovolím si ještě jedenu otázku mířenou do minulosti. Český politický systém bývá v odborné literatuře označován za parlamentarismus. Někteří experti ale naznačují, že se po zavedení přímé volby prezidenta může česká politika posunout k nějaké formě poloprezidentského systému. Jaký je váš názor?
Na toto téma napsal výbornou knihu politolog Michal Kubát, jmenuje se Současná česká politika. Ukazuje, že ani po zavedení přímé volby nemá prezident pravomoci k tomu, aby aktivně prosazoval svoji politiku, může jen bránit jiným státním orgánům v některých jejich krocích.

Nejde tedy, slovy politologa Giovanni Sartoriho, o dvoumotorový systém. Jediným motorem systému zůstává vláda a vládní většina v Poslanecké sněmovně. Prezident je reprezentantem státu, garantem řádu a moderátorem politických sporů, což je samozřejmě velmi důležitá role, není ale určen k prosazování vlastní politiky.

Jak v této souvislosti hodnotíte počínání Miloše Zemana při vzniku úřednické vlády Jiřího Rusnoka? Prezident tehdy vůbec poprvé po roce 1992 obešel dolní komoru a svůj postup nekoordinoval se stranami v ní zastoupenými...
Prosazení prezidentského kabinetu a jeho udržování u moci proti vůli Poslanecké sněmovny ještě čtvrt roku po nových volbách hodnotím jako útok na parlamentní demokracii.

Jistě, parlamentní systém není jediný možný. Bojím se ale, že při malé schopnosti českých politických aktérů se dohodnout, o níž právě byla řeč, by komplikovanější poloprezidentský systém fungoval ještě hůře.

Za adekvátní reakci Parlamentu jsem považoval změnu Ústavy, která by pomocí lhůt přesněji vymezila prostor prezidenta republiky při sestavování vlády a která by také znovu umožnila Senátu podat na prezidenta republiky ústavní žalobu bez souhlasu třípětinové většiny Poslanecké sněmovny, jak tomu bylo před ústavní novelou z roku 2012.

A otázka na závěr: poslední premiér, který ve funkci vydržel celé volební období, byl právě Miloš Zeman v letech 1998 až 2002. Může se podle vás s ohledem k aktuálnímu rozložení sil v Poslanecké sněmovně a s přihlédnutím k dynamice politického vývoje něco podobného podařit i Bohuslavu Sobotkovi? Ostatně letos nás čekají ještě komunální a senátní volby...
To nedokážu odhadnout. Myslím si ale, že by naší republice období delší vládní stability rozhodně prospělo.

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Martin Profant - Praha 7

Obstrukce je v parlamentní demokracii naprosto legitimní Neděle, 20.Července 2014, 11:42:3

Obstrukce je tradiční, legitimní a potřebný institut parlamentní demokracie. A to i tehdy, když potenciálně problematizují život vládě, ke které má autor až příliš bezprostřední sympatie. Podobně jako stávka, občanská neposlušnost anebo masové demonstrace zviditelňují zásadní nesouhlas menšiny a jsou značně riskantní a obousečný nástroj, mohou se velmi snadno stát nástrojem další (sebe-)marginalizace dotyčné menšiny. V ČR jsme to zažili u Republikánů -- nepochopil jsem ostatně příliš, proč na Sládka jako průkopníka obstrukcí Wintr zapomíná ve prospěch Mirka Topolánka. Ty správné obstrukce, co jim tak nebudeme říkat, protože je vedla ČSSD a ve správné věci, a ty špatné, opozičně destruktivní na pravici, to už Wintra úplně usvědčuje z nedostatku kritického odstupu.

Ja

Vratislav Dostál - novinář, Brno

Sládek, ODS a obstrukce v české politice Neděle, 20.Července 2014, 13:58:35

Aniž bych chtěl v reakci na Martina Profanta hájit názory Jana Wintra, přikládám do diskuse pasáž z jeho knihy, kde o obstrukcích v české politice pojednává:

--

Obstrukce je využívání jednacího řádu (technická obstrukce) nebo násilí (divoká obstrukce) ke zdržování či znemožňován parlamentního jednání. Řada parlamentů musela proti zdržování parlamentního jednání dlouhým řečněním zavést právo většiny odhlasovat konec debaty. Bylo tomu tak například v britské Dolní sněmovně v reakci na desítky hodin řečí malé skupiny irských nacionalistů anebo v americkém Senátu na návrh prezidenta W. Wilsona ke zdolání obstrukčních projevů odpůrců vstupu USA do první světové války.

Zvláště hojné byly obstrukce v rakouské říšské radě a českém zemském sněmu za časů habsburské monarchie a divoké scény zažívala i prvorepublikové Národní shromáždění. V rozpravě o vládním prohlášení úřednické vlády Jana Černého 10. listopadu 1920 výtržnosti německých poslanců zcela znemožnily jednání poslanecké sněmovny.

Přednes vládního prohlášení premiéra Františka Udržala 13. prosince 1929 zase provázely protesty komunistických poslanců. Poslanci přerušovali Udržala pískotem na píšťalky, zpěvem Internacionály, házením sněmovních tisků na ministerskou lavici a házením praskajících kuliček a výkřiky "Pryč s vládou fašistů a sociálfašistů!". Poslancům KSČ sekundovali jejich senátorští kolegové, kteří vykřikovali na sněmovní galerii. Řada komunistických poslanců byla za své počínání vyloučena z účasti na příštích deseti schůzích sněmovny, což byla nejvyšší sankce, kterou umožňoval jednací řád.

Česká Poslanecká sněmovna dosud trpěla obstrukcemi jen velmi výjimečně. (...) K otevřené obstrukci sáhli až pravicoví poslanci na konci ledna 2010. Zde už se jedná nesporně o technickou obstrukci, nota bene veřejně přiznanou.

Stali jsme se svědky celého arzenálu obstrukčních prostředků. Trumfem v rukou ODS (a klubu zelených jako spojence) se stal především § 95a jednacího řádu. (...) V roce 2004 prosadila tehdejší vládní koalice ČSSD, KDU-ČSL a US těsnou většinou nový § 95a jednacího řádu, podle kterého se pro závěrečná třetí čtení návrhů zákonů vyčleňuje doba ve středu a v pátek od 9 do 14 hodin a jejich zařazení na jinou dobu není možné, vznesou-li námitku dva poslanecké kluby. Tím se důležitá hlasování poslanců koncentrovala do středečního a pátečního dopoledne. Přes pět let toto pravidlo dobře fungovalo, dokud poslanci ODS neobjevili jeho odvrácenou stránku - stačí "odzdržovat" středeční a páteční dopoledne a vznést námitku dvou klubů na vyčlenění jiné doby a Poslanecká sněmovna už nikdy neschválí ani jeden zákon. Tento objev může být fatální, protože jakékoli dva kluby (a od roku 2007 mohou být i kluby tříčlenné) napříště dokážou Sněmovnu ochromit.

Byly používány v zásadě tři prostředky ke zdržování sněmovního jednání ve středečním a pátečním dopoledni: předkládání desítek procedurálních návrhů, dlouhé řečnění a požadování přestávek na poradu klubu. Nejviditelnějším aktérem obstrukcí byl poslanec Petr Nečas.

29. ledna 2010 od 9:30 do 10:00 přednášel návrhy na vyřazení budů z pořadu schůze a požadoval, aby se o jeho návrzích hlasovalo jednotlivě. O jeho téměř čtyřiceti návrzích se pak hlasovalo přes půl hodiny.

Zvlášť markantní příklad obstrukce poskytuje průběh 74. schůze Poslanecké sněmovny 26. února 2010. Jako první si vzal v rozpravě o návrhu novely zákoníků práce slovo Petr Nečas a jako už poněkolikáté k tomuto tématu přednesl dlouhou řeč, která tentokrát trvala dvě a čtvrt hodiny. Následující úryvky z jeho řeči jednoznačně prokazují jeho obstrukční úmysl.

(...)

Proti tomuto druhu obstrukce je velmi obtížná obrana, zvláště když předsedající místopředseda Sněmovny Vojtěch Filip (KSČM) na námitky poslanců výslovně konstatoval, že poslanec Nečas stále hovoří k věci. Odmítl ho tedy volat k věci, což by byl předpoklad pro pozdější odebrání slova. Na projev poslance Nečase navázaly žádosti předsedů ODS a SZ o přestávku, jímž místopředsedkyně Sněmovny Lucie Talmanová (ODS) vyhověla, čímž byla doba vyčleněná na projednávání třetích čtení návrhů zákonů vyčerpána.

Obstrukce poslanců ODS, které začaly na konci ledna, začaly polevovat až v polovině dubna, a ovlivnily tak v zásadě celý zbytek volebního období. Demonstrace toho, jak snadné je s pomocí § 95 JŘPS zastavit legislativní proces, by měla vést v šestém volebním období k úvaze o zásadní reformě jednacího řádu.

(Wintr, Jan: Česká parlamentní kultura, s.208-218)

Ja

Vratislav Dostál - novinář, Brno

Doplnění Neděle, 20.Července 2014, 14:18:31

Teď koukám, že jsem tam neopsal pasáž o Republikánech. Jednoduše řečeno, Wintr tvrdí, že jejich počínání například v čase schvalování Česko-německé deklarace na začátku roku 1997 nebylo srovnatelné s tím, co se dělo za první republiky či se strategií, kterou ODS "vynalezla" na začátku roku 2010.

Miroslav Novák - Praha 9

Jenom přípodotek Neděle, 20.Července 2014, 22:19:1

"Nyní je po dvou volebních obdobích pravice opět v opozici. "
Bohužel je pravice také v koalici...

Martin Profant - Praha 7

Vratislavovi Dostálovi Pondělí, 21.Července 2014, 02:02:4

Nereaguji na Wintrovu knihu, to by vyžadovalo poctivou recenzi a posunout diskusi k samotné otázce, nakolik je smysluplný pojem "parlamentní kultura". Otázce nadmíru zajímavé a také nelehké, dobře že ji Wintr otevřel na úrovni přesahující horizont žurnalistiky.
Reaguji pouze na rozhovor a formulace, které v něm považuji za upřílišněné -- a zcela vědomě stejně upřílišněně :-)

Jinak ten rok 2010 bych přeci jen tolik nedémonizoval. Ta strategie byla účinná ve výjimečné situaci, bez politické vlády a bez pevné majority, dokonce i bez pevně vyhraněných bloků ve Sněmovně. Kolik tehdejších ministrů vůbec uvažovalo tehdejší obstrukce jako problém, který by jim stál za riskantní střet s politickým subjektem, který měl reálnou šanci v příštích měsících sestavovat vládu? A stál by o takový střet tehdejší premiér?
Osobně si myslím, že kdyby se pokoušel Kalousek své hrozby obstrukcemi realizovat s podobnou strategií, trvalo by zlomení takového postupu nejvýše čtvrt roku, utlumilo by některá pnutí v současné vládní majoritě a posunulo by TOPku kus cesty na skluzavce k bezvýznamnosti.

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Zrada na voličích Úterý, 5.Srpna 2014, 00:23:48

Jestliže pravice dokáže zablokovat sněmovnu, a jestliže už to předvedla v minulosti, levice to, že pustila církevní restituce, žádnou státotvorností neokecá. Bylo povinností levicových stran zabránit přijetí zákona, který odmítalo 80 % občanů, mezi voliči ČSSD a KSČM pravděpodobně ještě výraznější většina, všemi legálními prostředky. Proč nedokázaly poslanecké kluby ČSSD a KSČM ani vetovat půlnoční hlasování, když pravice opakovaně předvádí, jak je to snadné. Jsou levicoví poslanci naprosto neschopní a hloupí, nebo se v zákulisí dohodli s pravicovými kolegy, že budou naoko vzdorovat, ale ve skutečnosti chtějí církve, zvlášť tu katolickou, štědře obdarovat také?

Teď musí ČSSD prosadit účinný zákon o státní službě. Jednat o něm s pravicí může, ale nesmí jí ani o píď ustoupit v ničem, co by ten zákon okleštilo a udělalo ho bezzubým. Účinný služební zákon může dojem z církevních restitucí částečně napravit, zato jestli ČSSD kapituluje před Kalouskem, dá tím s konečnou platností svým voličům najevo, že naše zájmy prosazovat buď vůbec neumí, anebo dokonce ani nechce.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.