Obstrukce je tradiční, legitimní a potřebný institut parlamentní demokracie. A to i tehdy, když potenciálně problematizují život vládě, ke které má autor až příliš bezprostřední sympatie. Podobně jako stávka, občanská neposlušnost anebo masové demonstrace zviditelňují zásadní nesouhlas menšiny a jsou značně riskantní a obousečný nástroj, mohou se velmi snadno stát nástrojem další (sebe-)marginalizace dotyčné menšiny. V ČR jsme to zažili u Republikánů -- nepochopil jsem ostatně příliš, proč na Sládka jako průkopníka obstrukcí Wintr zapomíná ve prospěch Mirka Topolánka. Ty správné obstrukce, co jim tak nebudeme říkat, protože je vedla ČSSD a ve správné věci, a ty špatné, opozičně destruktivní na pravici, to už Wintra úplně usvědčuje z nedostatku kritického odstupu.

Aniž bych chtěl v reakci na Martina Profanta hájit názory Jana Wintra, přikládám do diskuse pasáž z jeho knihy, kde o obstrukcích v české politice pojednává:

--

Obstrukce je využívání jednacího řádu (technická obstrukce) nebo násilí (divoká obstrukce) ke zdržování či znemožňován parlamentního jednání. Řada parlamentů musela proti zdržování parlamentního jednání dlouhým řečněním zavést právo většiny odhlasovat konec debaty. Bylo tomu tak například v britské Dolní sněmovně v reakci na desítky hodin řečí malé skupiny irských nacionalistů anebo v americkém Senátu na návrh prezidenta W. Wilsona ke zdolání obstrukčních projevů odpůrců vstupu USA do první světové války.

Zvláště hojné byly obstrukce v rakouské říšské radě a českém zemském sněmu za časů habsburské monarchie a divoké scény zažívala i prvorepublikové Národní shromáždění. V rozpravě o vládním prohlášení úřednické vlády Jana Černého 10. listopadu 1920 výtržnosti německých poslanců zcela znemožnily jednání poslanecké sněmovny.

Přednes vládního prohlášení premiéra Františka Udržala 13. prosince 1929 zase provázely protesty komunistických poslanců. Poslanci přerušovali Udržala pískotem na píšťalky, zpěvem Internacionály, házením sněmovních tisků na ministerskou lavici a házením praskajících kuliček a výkřiky "Pryč s vládou fašistů a sociálfašistů!". Poslancům KSČ sekundovali jejich senátorští kolegové, kteří vykřikovali na sněmovní galerii. Řada komunistických poslanců byla za své počínání vyloučena z účasti na příštích deseti schůzích sněmovny, což byla nejvyšší sankce, kterou umožňoval jednací řád.

Česká Poslanecká sněmovna dosud trpěla obstrukcemi jen velmi výjimečně. (...) K otevřené obstrukci sáhli až pravicoví poslanci na konci ledna 2010. Zde už se jedná nesporně o technickou obstrukci, nota bene veřejně přiznanou.

Stali jsme se svědky celého arzenálu obstrukčních prostředků. Trumfem v rukou ODS (a klubu zelených jako spojence) se stal především § 95a jednacího řádu. (...) V roce 2004 prosadila tehdejší vládní koalice ČSSD, KDU-ČSL a US těsnou většinou nový § 95a jednacího řádu, podle kterého se pro závěrečná třetí čtení návrhů zákonů vyčleňuje doba ve středu a v pátek od 9 do 14 hodin a jejich zařazení na jinou dobu není možné, vznesou-li námitku dva poslanecké kluby. Tím se důležitá hlasování poslanců koncentrovala do středečního a pátečního dopoledne. Přes pět let toto pravidlo dobře fungovalo, dokud poslanci ODS neobjevili jeho odvrácenou stránku - stačí "odzdržovat" středeční a páteční dopoledne a vznést námitku dvou klubů na vyčlenění jiné doby a Poslanecká sněmovna už nikdy neschválí ani jeden zákon. Tento objev může být fatální, protože jakékoli dva kluby (a od roku 2007 mohou být i kluby tříčlenné) napříště dokážou Sněmovnu ochromit.

Byly používány v zásadě tři prostředky ke zdržování sněmovního jednání ve středečním a pátečním dopoledni: předkládání desítek procedurálních návrhů, dlouhé řečnění a požadování přestávek na poradu klubu. Nejviditelnějším aktérem obstrukcí byl poslanec Petr Nečas.

29. ledna 2010 od 9:30 do 10:00 přednášel návrhy na vyřazení budů z pořadu schůze a požadoval, aby se o jeho návrzích hlasovalo jednotlivě. O jeho téměř čtyřiceti návrzích se pak hlasovalo přes půl hodiny.

Zvlášť markantní příklad obstrukce poskytuje průběh 74. schůze Poslanecké sněmovny 26. února 2010. Jako první si vzal v rozpravě o návrhu novely zákoníků práce slovo Petr Nečas a jako už poněkolikáté k tomuto tématu přednesl dlouhou řeč, která tentokrát trvala dvě a čtvrt hodiny. Následující úryvky z jeho řeči jednoznačně prokazují jeho obstrukční úmysl.

(...)

Proti tomuto druhu obstrukce je velmi obtížná obrana, zvláště když předsedající místopředseda Sněmovny Vojtěch Filip (KSČM) na námitky poslanců výslovně konstatoval, že poslanec Nečas stále hovoří k věci. Odmítl ho tedy volat k věci, což by byl předpoklad pro pozdější odebrání slova. Na projev poslance Nečase navázaly žádosti předsedů ODS a SZ o přestávku, jímž místopředsedkyně Sněmovny Lucie Talmanová (ODS) vyhověla, čímž byla doba vyčleněná na projednávání třetích čtení návrhů zákonů vyčerpána.

Obstrukce poslanců ODS, které začaly na konci ledna, začaly polevovat až v polovině dubna, a ovlivnily tak v zásadě celý zbytek volebního období. Demonstrace toho, jak snadné je s pomocí § 95 JŘPS zastavit legislativní proces, by měla vést v šestém volebním období k úvaze o zásadní reformě jednacího řádu.

(Wintr, Jan: Česká parlamentní kultura, s.208-218)

Teď koukám, že jsem tam neopsal pasáž o Republikánech. Jednoduše řečeno, Wintr tvrdí, že jejich počínání například v čase schvalování Česko-německé deklarace na začátku roku 1997 nebylo srovnatelné s tím, co se dělo za první republiky či se strategií, kterou ODS "vynalezla" na začátku roku 2010.

"Nyní je po dvou volebních obdobích pravice opět v opozici. "
Bohužel je pravice také v koalici...

Nereaguji na Wintrovu knihu, to by vyžadovalo poctivou recenzi a posunout diskusi k samotné otázce, nakolik je smysluplný pojem "parlamentní kultura". Otázce nadmíru zajímavé a také nelehké, dobře že ji Wintr otevřel na úrovni přesahující horizont žurnalistiky.
Reaguji pouze na rozhovor a formulace, které v něm považuji za upřílišněné -- a zcela vědomě stejně upřílišněně :-)

Jinak ten rok 2010 bych přeci jen tolik nedémonizoval. Ta strategie byla účinná ve výjimečné situaci, bez politické vlády a bez pevné majority, dokonce i bez pevně vyhraněných bloků ve Sněmovně. Kolik tehdejších ministrů vůbec uvažovalo tehdejší obstrukce jako problém, který by jim stál za riskantní střet s politickým subjektem, který měl reálnou šanci v příštích měsících sestavovat vládu? A stál by o takový střet tehdejší premiér?
Osobně si myslím, že kdyby se pokoušel Kalousek své hrozby obstrukcemi realizovat s podobnou strategií, trvalo by zlomení takového postupu nejvýše čtvrt roku, utlumilo by některá pnutí v současné vládní majoritě a posunulo by TOPku kus cesty na skluzavce k bezvýznamnosti.