Kudy z bídy české politiky?

Vratislav Dostál se zamýšlí nad novou knihou politologa Michala Kubáta, který v ní veřejnosti předkládá návrhy na zlepšení politického systému České republiky.

Vr_a

Vratislav Dostál

06.04.2013 08:00

Kubat_orez

Politolog Michal Kubát ve své nové knize rozvádí a prohlubuje argumenty, které v české politologické obci soustavně hájí například Miroslav Novák. Foto DR

Česká politika je v hluboké krizi. V těžkých problémech se nacházejí všechny parlamentní politické strany, namísto demokracie nastolují vládu technokratické partajní oligarchie, úzkými klientskými vazbami propletené s ekonomickými zájmy. Nejvýrazněji se tato krize projevuje u občanských demokratů. Nedávný sjezd ČSSD nicméně naznačil, že ani ona není symptomům krize demokratické politiky ušetřena. A naplno se u sociální demokracie zřejmě projeví ihned poté, co se stane subjektem vládním.

Po čase se na pultech knihkupectví objevila kniha, jejíž ambicí je navrhnout řešení, která by krizi české politiky mohla alespoň zčásti napravit. Jejím autorem je docent politologie na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze Michal Kubát. Kniha Současná česká politika s podtitulem Co s neefektivním režimem rozvádí a prohlubuje argumenty, které v české politologické obci soustavně hájí například Miroslav Novák.

Podle Kubáta je třeba český parlamentarismus racionalizovat především koncentrací stranického systému, koncentrací politických stran a omezením antisystémových a extrémních subjektů. Problémy antisystémové opozice a slabých většin ve Sněmovně by podle něj měly být řešeny přednostně volebním inženýrstvím. Že bude navrhovat některou z podob většinového systému, je čtenáři alespoň rámcově obeznámenému s politologickou produkcí posledních let zřejmé po přečtení necelých dvaceti stran textu.

Volební systém nade vše
Kubát totiž rezignuje na hlubší analýzu české politiky hned v úvodu své studie, když si vymezuje terén, který bude následně zkoumat. Přesto stojí kniha za přečtení. Některé z Kubátových návrhů by totiž skutečně mohly přispět k ozdravení českého politického provozu. Žel bohu, ten hlavní, který nabízí, tj. úprava volebního zákona pro volby do Poslanecké sněmovny, jde podle našeho názoru opačným než žádoucím směrem. Ale popořadě.

Kubát v úvodu své útlé knihy definuje rozdíl mezí politickým systémem a politickým režimem. Zdůrazňuje přitom, že zatímco politický systém v sobě nezahrnuje pouze politické faktory, nýbrž zohledňuje také ekonomické a sociální struktury či kulturní kontext, tak politický režim představuje pouze organizaci politické moci ve smyslu formálních i neformálních politických institutů.

Následně čtenáři sdělí, že se ve své práci bude věnovat právě pouze tomu, co označuje za politický režim. Jeho cílem je pak nabídnout doporučení, která by umožnila, aby se český parlamentarismus stal stabilnějším, efektivnějším a akceschopnějším. Již zmíněný politolog Miroslav Novák navrhoval podobná opatření od devadesátých let minulého století opakovaně, naposledy v roce 2006 v knize Jakou demokracii pro nové demokracie?.

Demokratický režim by měl podle Kubáta nabídnout více, než pouze své přežívání. „Měl by být také funkční, a to především ve smyslu své účinnosti. Účinnost demokratického režimu přitom může být dvojího rázu. Za prvé je to účinnost ve smyslu akceschopnosti, tj. schopnosti jednat. Za druhé je to účinnost ve smyslu dosahování výsledků, nejlépe socioekonomických,“ tvrdí Kubát. Zároveň zdůrazňuje, že to neznamená, že by socioekonomická výkonnost demokratického režimu byla důležitější než jeho akceschopnost.

Poté, co následně vymezí pozitivní a negativní akceschopnost, zastaví se u případné a podle něj nerealistické a tedy pouze teoretické možnosti zavést v České republice poloprezidentský režim, přejde plynule k hledání nástrojů, které vládě v parlamentarismu zajistí prostředí, v němž bude jak stabilní, tak akceschopná.

Na tomto místě je třeba připomenout, že existují rozličné teorie demokracie. Pro tuto chvíli postačí, připomeneme-li práci nizozemského politologa Arenda Lijpharta a jeho konsensuální model demokracie. Pro něj je klíčová role zákonodárného sboru, jehož hlavní funkcí je zrcadlení názorové plurality ve společnosti.

Zatímco majoritní (westminsterský) model demokracie upřednostňuje princip akceschopnosti (vlády), konsensuální model dává přednost reprezentativnosti parlamentu. Pro konsensuální model demokracie je přitom typické, že je tu politická moc vykonávána nikoli na základě skutečnosti, že někdo disponuje většinou v parlamentu, nýbrž prostřednictvím konsensu přijatého větším počtem aktérů. Kubát zároveň připomíná, že Česká republika v drtivé většině aspektů spadá právě do konsensuálního modelu.

Tak jako dříve Novák, i Kubát připomíná, že Česká republika je na rozdíl od prvorepublikové ČSR národnostně, etnicky, náboženský či sociálně homogenní zemí a tedy tu není (nemuselo by být) klíčovou rolí Poslanecké sněmovny zrcadlení jednotlivých segmentů společnosti na půdě zákonodárného orgánu, nýbrž by údajně pro Českou republiku bylo vhodnější, aby Sněmovna generovala pohodlné většiny.

Zajímavé je, že zcela ignoruje výsledek posledních sněmovních voleb a historicky největší sněmovní většinu, kterou tu vláda od roku 1992 disponovala. Přesto zdůrazňuje, že si Česká republika může dovolit „luxus“ majoritního modelu demokracie, „protože kde není v podmínkách homogenní společnosti koho reprezentovat, není třeba trvat na principu reprezentativnosti a lze se přiklonit k principu akceschopnosti, který je s majoritní demokracií nerozlučně spjatý“.

Kubát přitom zamlčuje zkušenost s koaliční vládou občanských demokratů, TOP 09 a Věcí veřejných, která ukázala, že svízel zdejší politiky je jinde, neboť i pohodlná většina 118 poslanců nečinila z vlády stabilní instituci. Opak byl pravdou.

Právě tato zkušenost přitom dokazuje, že malá schopnost efektivně si vládnout nesouvisí v České republice pouze s volebním systémem, který v minulosti produkoval slabé vládní většiny, nýbrž i s politickou kulturou, která je založena na ideově vyprázdněné konfrontaci a neschopnosti hledat konsensus. Tou se ale Kubát nezabýval, neboť není součástí jím v úvodu definovaného politického režimu.

Posílit premiéra po vzoru Polska?
Pozoruhodná je pasáž, ve které Kubát na příkladu Polska dokazuje prospěšnost institucionálního posílení pozice premiéra nejen ve vládě, nýbrž i ve vztahu k zákonodárnému sboru či samostatným politickým stranám. Polsko podle něj po přijetí ústavy v roce 1997 dobře ukazuje, že vhodné ústavní vymezení premiérovy pozice jej může účinně chránit i v nepříznivých podmínkách nestabilního a relativně ideologicky polarizovaného stranického systému.

Zároveň připomíná, že polská vláda provádí veškerou vnitřní i zahraniční politiku státu a řídí státní správu, a to jak na ústřední, tak i na regionální úrovni. „Vláda je sice kolektivním orgánem, ale spíše formálně než ve skutečnosti. Nejen ve vládě, ale v celém režimu hraje totiž klíčovou roli premiér. Polská ústava činí z premiéra samostatnou výkonnou instituci, která není nadřazena pouze jednotlivým ministrům, nýbrž celé státní správě včetně té regionální,“ připomíná Kubát.

„Premiér stanoví politiku vlády a zajišťuje její vykonávání. Ministři jsou na něm zcela závislí. Premiér jim vymezuje pole působnosti a kdykoli je může vyměnit (formálně prostřednictvím prezidenta,“ dodává politolog s tím, že v praxi jsou výměny ministrů na denním pořádku. Tak jako v České republice je i v Polsku vládnutí koaliční. Kubát přitom podotýká, že v letech 1997-2012 mělo Polsko dvanáct vlád a šest premiérů.

„Výmluvný je rozdíl mezi počtem vlád a počtem premiérů. Počet vlád je dvojnásobný a prokazuje premiérovu stabilitu. S nadsázkou lze uvést, že vlády se mění, ale premiéři zůstávají. Polská zkušenost říká, že racionalizaci parlamentního režimu nemusí tolik vadit koaliční podoba vládnutí, a dokonce ani jistá nestabilita stranického systému,“ vysvětluje Kubát s tím, že vliv stranického systému se v Polsku projevuje především ve vztahu k Sejmu. Ve vztahu k vládě až zprostředkovaně. „Vláda je totiž polskou ústavou dostatečně chráněna před stranami (a tedy poslanci),“ dodává.

Volebním inženýrstvím proti komunistům
Podle Kubáta Česká republika z hlediska politické racionalizace parlamentarismu potýká se třemi klíčovými problémy: institucionální slabostí politických stran, přílišnou ideologickou polarizací stranického systému a povolebními paty, které brání vzniku výrazně většinových vlád.

Kubát přitom důsledně trvá na tom, že KSČM je antisystémovou stranou. „Přílišná polarizace stranického systému je problémem proto, že antisystémová KSČM má na úrovni celostátního vládnutí nulový koaliční potenciál a současně obsazuje v Poslanecké sněmovně nezanedbatelný počet křesel,“ píše Kubát.

Připomíná také, že výsledkem je zablokování politického systému a nemožnost úplné alternace moci. „Neblahým důsledkem těchto situací je skutečnost, že u nás dlouhodobě nedocházelo k relativně pravidelnému střídání levice a pravice u moci,“ píše Kubát. Vyvozuje z toho, že nejzávažnějšími problémy českého parlamentarismu jsou antisystémová politická opozice (KSČM) a slabé většiny v Poslanecké sněmovně.

Je škoda, že se Kubát nepokusil o reflexi pozice KSČM v rámci českého politického provozu. Ta totiž zaznamenala v posledním desetiletí poměrně významný posun. Lze ho mimo jiné ilustrovat na sociálních demokratech, kteří si sice na březnovém sjezdu Bohumínské usnesení nezrušili, spolupráci s KSČM na vládní úrovni v nějaké podobě ale oproti období před deseti lety nevylučují.

Ostatně například profesor politologie Maxmilián Strmiska již v roce 2006 ve svém příspěvku v knize Parlamentní volby 2006 a česká politika napsal, že by realizace menšinové vlády sociálních demokratů s podporou KSČM představovala „průlomovou opci“, fakticky eliminující „dohodu o vyloučení“ KSČM.

Podle Strmisky by taková konstelace byla navíc schopna vyvolat nevratnou přeměnu české stranické soustavy. Tato přeměna by nejspíš vedla k zpřehlednění interakcí hlavních i vedlejších politických pólů, efektem by pak bylo pravidelné střídání u moci blokem levicových a blokem pravicových stran.

Kubát nicméně upřednostňuje volební inženýrství a navrhuje volební model, jehož předpokládaným efektem by byla marginalizace KSČM v českém politické systému. Odmítá tudíž úpravu stávajícího proporčního volebního systému, a to právě s odůvodněním, že by pravděpodobně nedošlo k vyřešení problému nereformované KSČM. Za vhodnou nepovažuje ani nějakou podobu smíšeného volebního systému a tvrdí, že pro Českou republiku je nejlepší variantou většinový volební systém.

Upřednostňuje přitom dvoukolový většinový volební systém v jeho „spíše silné“ variantě. Znamená to, že by do druhého kola mohli proniknout i tři až čtyři kandidáti. Právě „spíše silná“ varianta dvoukolového většinového volebního systému zajišťuje podle Kubáta žádoucí účinky.

„,Spíše silný‘ dvoukolový většinový volební systém by napomohl utváření většin v parlamentu (tím by odstranil či alespoň zmírnil problém ,stojedničkových‘ vlád), omezil by antisystémovou či extrémní politickou opozici nebo by ji donutil k umírněnosti či snad ideologické reformě (KSČM), nezlikvidoval by automaticky menší strany (tím by se také zvýšila šance, že by menší politické strany takovou volební reformu podpořily) a nutil by politické strany ke spolupráci,“ zdůvodňuje svůj návrh Kubát.

Upozorňuje přitom na obtížnou předvídatelnost dvoukolového většinového volebního systému. Je to dáno tím, že křesla mohou být ve druhém kole voleb získávána na základě konjukturálních vazeb mezi stranami a voliči vytvořenými ad hoc mezi prvním a druhým kolem hlasování.

Zároveň připomíná, že si dvoukolový většinový volební systém neumí poradit s vnitřní nestálostí politických stran, navíc napomáhá individualismu kandidátů. Přesto by byl podobný volební systém pro Českou republiku podle Kubáta vhodný, neboť by přispěl k umírněnosti politiky.

Meze politologického pozitivismu
Pokud svou pozornost zaměříme pouze na politický režim, jak jej Kubát vymezuje v úvodu své knihy, můžeme skutečně za největší slabinu české politiky považovat složité utváření vládních většin. Nicméně sněmovní volby v roce 2010 tuto tezi vyvrátily. Po posledních parlamentních volbách totiž vznikla vláda s výraznou vládní většinou, avšak k její stabilitě to nevedlo. Problém české politiky je tedy jinde.

Už v červnu 2011, tedy rok po vzniku Nečasovy vlády, věřilo podle šetření agentury STEM poslancům pouhých devatenáct procent lidí. Bylo to nejméně od roku 1994. Na minimum se podle průzkumu STEM tehdy propadla i vláda premiéra Petra Nečase, důvěřovalo jí pouhých šestnáct procent lidí. Od té doby důvěra v politické instituce prakticky stále klesá.

Drtivá většina voličů se domnívá, že politici nejednají v jejich zájmu, že je neprezentují. Navíc legitimita vlády vzešlá z voleb po rozštěpení Věcí veřejných již neexistuje. Řečeno s předsedou Českomoravské konfederace odborových svazů Jaroslava Zavadila, většina voličů nepochybuje, že politici na lidi kašlou.

V každém úvodu do politologie se dočteme, že politika směřuje k urovnání konfliktů jako projevů rozporných vůlí, respektive zájmů, a to způsobem předem dohodnutým a viditelným. Předpokladem takto pojaté procedurální povahy politiky je garance rovnosti. Možnost zastávat úřady a pozice musí být přístupná potenciálně každému za podmínek rovných příležitostí pro všechny.

Pro legitimitu politického procesu přitom není podstatná pouze obsahová stránka politiky, nýbrž právě i ta procedurální. Přesně to řekla v listopadu loňského roku v Otázkách Václava Moravce senátorka a bývalá soudkyně ústavního soudu Eliška Wagnerová: „Zákonodárná procedura je zdrojem legitimity přijatého zákona.“

A Václav Bělohradský již před časem varoval, že jsme svědky přechodu od demokracie k postdemokracii, který podle něj spočívá ve změně pojmu politika. Tou změnou je posun od reprezentace k lobování. Znamená to, že politika zásadně rezignuje na podmínky férové rovnosti příležitostí pro všechny a současně nevyrůstá ze zázemí hodnot. Průvodním znakem tohoto procesu je rezignace na ideu veřejného zájmu a privatizace veřejných politik.

Prakticky se tu politika stala synonymem klientelismu. Kubát ale na požadavek reprezentace rezignuje. Volá především po stabilnějším a akceschopnějším vládnutí, aniž by se zamyslel, zda to povede k jeho větší legitimitě. Problém klientelismu a korupce zkrátka ze své analýzy vypouští.

Předpokladem demokratického uspořádání je ale jeho inkluzivita. Tedy opak toho, kam se česká politika po třiadvaceti letech po listopadu 1989 dopracovala: politici jednají často pouze v zájmu mocenského a ekonomického profitu úzké skupiny lidí na celostátní, regionální či komunální úrovni.

Korupce je přitom metodou, jež je z dostupných procedur nejúčinnější a nejefektivnější. A politické strany namísto toho, aby hájily zájmy svých voličů, fungují jako společnosti, které obchodují se státními zakázkami a s výhodnými místy ve státní správě.

Český politický systém tedy reformu potřebuje, avšak takovou, která by prohloubila jeho demokratičnost. Cílem takové reformy by mělo být nikoli zapouzdření a stabilita stávajících politických elit, nýbrž naopak otevření systému a větší spoluúčast veřejnosti na správě věcí veřejných. Zároveň by taková reforma neměla blokovat žádoucí cirkulaci politické reprezentace.

Politologie, které pozitivistické lpění na zvolené metodologii vede k přehlížení zásadních skutečností, si těžko může nárokovat, aby byla brána vážně. O změnách volebního systému je jistě možné vést debaty, ale motivovány by měly být právě snahou českou politiku otevřít, učinit ji méně partokratickou.

Michal Kubát: Současná česká politika. Co s neefektivním režimem? Brno,  Barrister & Principal 2013.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.