Vemte si je k sobě domů, slýchali jsme v posledních měsících, zpravidla ve velmi vyzývavém, provokativním tónu. Také si je domů bereme, kdykoliv je to potřeba, ale moc o tom nemluvíme, protože pomoc lidem v nouzi považujeme za samozřejmost. Některé situace ale vydají za román a nepodělit se o ně by mohlo být sobecké.

Vím, že vzít si k sobě domů uprchlíky není z různých důvodů pro každého. Ale nebezpečné to není, stačí nakrátko trochu omezit své pohodlí a přizpůsobit své plány. Výměnou za to získáte zážitek setkání s bezprostředními lidmi, kteří budou vděční i za to málo, čeho se jim dostává. A získáte i leccos navíc.

Večerní informace, že z detenčního tábora v Bělé pod Bezdězem propustí početnou syrskou rodinu následujícího dne ráno. S rodinou jsme se už dvakrát setkali v detenci při návštěvách, dá se tedy říci, že jsme ji trochu znali. Moje žena Magdalena a kamarád vyrazili ráno dvěma auty rodinu vyzvednout, pět dospělých a pět dětí. Přivezli je k nám domů. Pro ně to byl jen další přesun v jedenatřicátém měsíci jejich nekonečné cesty, pro nás milá návštěva. Jednomu z členů rodiny, čtyřiadvacetiletému Thamerovi, Magdalena nabídla, že s ní může odjet do Prahy na konferenci Fórum 2000, na panelovou diskusi s účastí Dalajlámy, Tomáše Halíka a Manal Al-Sharafové, saúdské aktivistky za ženskou rovnoprávnost.

Začal se tak skládat výjimečný den, a to jak pro uprchlíky, tak i pro nás. Na konferenci Fórum 2000 Dalajláma mluvil o soucitu, toleranci a lidskosti. O tom, že důležité je stýkat se s těmi, kteří v sobě takové postoje pěstují a skrze ně obohacují své vnitřní prožitky. S těmi, kteří takové postoje ve svém životě aktivně uskutečňují. Po skončení diskuse se Magdalena s uprchlíkem Thamerem dostala přímo k Dalajlámovi, uprchlíka mu představila a krátce mu vysvětlila jeho situaci. Tibetský duchovní Thamerovi požehnal, přitiskl jej na svou hruď a popřál mu hodně štěstí. Poté Thamer projevil zájem seznámit se se saúdskou aktivistkou Manal Al-Sharafovou, s níž také mohl mluvit přímo arabsky. Ta se pak po krátkém rozhovoru improvizovaně rozhodla vydat k nám domů, nedaleko za Prahu, na návštěvu, aby se mohla setkat s celou uprchlickou rodinou.

Syrská rodina měla v detenci v Bělé pod Bezdězem výjimečné štěstí, byla tam jen osmnáct dní, obvyklý pobyt bývá okolo tří měsíců. Posledních jedenáct dní však byla část rodiny oddělena od ostatních bez možnosti kontaktu. Užívali si u nás proto společných chvil a možnosti odpočinku bez výhledu na ostnaté dráty.

Se Saúdkou Manal si nadšeně povídali, pro ně byla také vzácnou návštěvou. Rozprávěli si v arabštině, energicky, s bohatou mimikou a emotivními gesty. Mezitím k nám přišlo několik aktivistů Iniciativy Hlavák - dvě dámy se vystřídaly v péči o děti, jeden mladík v rozhovoru s dospělými a také překladatelé Yasir a Mohamed. Saúdka Manal nám vyprávěla o svém zápase proti despotickému režimu, soustřeďuje se na snahu o prosazení práva svých krajanek na řízení auta (#endmaleguardianship). Především se ale věnovala uprchlické rodině.

Průběžně se začal odkrývat složitě vrstvený, všemi dospělými členy rodiny neustále v detailech doplňovaný a upřesňovaný příběh. Únor 2014, menší město na syrském území nedaleko iráckých hranic. Do té doby probíhaly ve městě a v okolí občasné boje mezi syrskou státní armádou a Svobodnou armádou, jednou z hlavních ozbrojených povstaleckých skupin. Do města ale nečekaně vpadly jednotky ISIS a obsadily jej. Zatímco za předchozích bojů se ve městě jakž takž dalo žít, radikální islamisté v týdnech bojů o město veškerý normální život paralyzovaly. Stále častější bylo bombardování. Při jednom z nich zahynul Thamerův švagr a tak jeho sestra se dvěma malými dětmi, které jsme během vyprávění chovali na klíně, zůstala sama.

Islámský stát město rychle obsadil a začal v něm uplatňovat svou vizi totální zkázy. Rodina se rozhodla z města odejít. Samotný odchod byl nebezpečný a je také třeba vědět, že je téměř nevratný, protože pokud se bezpečnostní a politická situace zásadně nezmění, dostat se zpět už není možné. Domy utečenců ihned zabírá správa Islámského státu. Přechod syrsko-turecké hranice je nebezpečný vždy, i přes polopouštní horské průsmyky. Přechod lze uskutečnit jen pěšky. Situace na hranici bývá dost nepřehledná, zachycené běžence Turci často vracejí zpět.

Členové rodiny odcházeli postupně, scházeli se tak v průběhu jednoho roku v utečeneckém táboře v Turecku nedaleko hranic se Sýrií. Pobyt tam byl především beznadějný a bez jakékoliv rozumné perspektivy, ale také se tam stále zhoršovala bezpečnostní situace. Proto pokračovali dál. V Evropě byli schopni díky dříve uprchlým příbuzným získat zázemí, chtěli proto odjet do německého Hamburku.

Nejsnazší částí další cesty byl zhruba tisícikilometrový přesun do okolí Kusadasi jižně od Izmiru, odkud převaděči posílají uprchlíky na člunech přes úžinu na ostrov Samos. Každá etapa — syrskými pouštěmi a hraničními horami, pobyt v táboře, přesun do tureckého středomoří — stála stovky eur na osobu. Nejvíce, pět set eur, potom místo na člunu, přeplněném, s téměř nefunkčním motorem. V ceně uplacení turecké pohraniční stráže a také nejistá naděje na další život. Oproti předchozímu roku však byly koncem letošní zimy, v době, kdy rodina čekala na místo ve člunu, ceny třetinové, téměř jako sleva v posezónním výprodeji.

Plavba přes několikakilometrovou úžinu, která by za normálních okolností trvala nejvýše hodinu, trvala úmorných šest hodin, během nichž docházelo k výpadkům motoru a opakovaným snahám o jeho znovunastartování. Po pár dnech na ostrově Samos odjezd do Athén. Nedaleko řecké metropole pak strávili v táboře Lavrio čtyři měsíce. Bylo to jen čekání, ostatně balkánská trasa byla mezitím už uzavřena a možnosti další cesty tudíž značné ztížené. Tam se také rodí druhé sestře syn Omar. Nyní mu jsou čtyři měsíce.

V týchž dnech se ale náhle otevřela možnost pokusit se o další přesun novou trasou. Najít převaděče v uprchlickém táboře není žádný problém, těžší je ale sehnat takového, který bude vzbuzovat důvěru a bude schopen za úplatu pomoci v cestě početné rodině, která nechtěla být rozdělena. Takového, který najde novou trasu přesunu, protože dosavadní balkánská trasa už průchodná není. Takového, který pomůže v přesunu rodině s několikadenním novorozenětem a neohrozí jeho život.

Natrefí na takového, který jim opravdu pomůže? Kým jsou takoví převaděči? Jsou to spekulanti? Veksláci s lidským neštěstím? Zločinci? Pomocníci v nouzi? Jsou jejich výdělky nemravným ziskem na lidech v tísni anebo morálně oprávněnými náklady rizika včetně možnosti, že budou sami souzeni? Napomáhají dobru nebo zlu? A co je to dobro? Co je to zlo? Naštěstí můžeme uspořádat rychlý morální tribunál a všechny tíživé otázky snadno vyřešit, nejlépe tribunál v teplých papučích před televizí v naší vzdálené, poznáním a souvislostmi nedotčené zemi.

Cesta

Uprchlická rodina se rozhodla pro přesun do blízkosti albánských hranic v severním Epiru. První pokus o přechod hranic do Albánie ale úspěšný nebyl, převaděči je jen nasměrovali k albánskému území, rodina však zanedlouho začala ztrácet orientaci v nepřehledném terénu a po třinácti hodinách bloudění byli všichni zadrženi řeckou policií a odvezeni do tábora v Soluni. Odtud po dvou týdnech další pokus o přechod do Albánie přes hory, tentokrát už úspěšný. A s dalšími převaděči rychlý, jednodenní přejezd Albánií ve čtyřech domluvených autech.

Albánií nepřejíždí velké množství uprchlíků a také v tamních podmínkách uprchlíci, zejména početné muslimské rodiny, nepůsobí nijak nápadně. Do Kosova zase pěšky přes hory, část rodiny byla při přechodu ale zadržena policií. Sice jen nakrátko, ale rodina byla zase rozdělena. Průjezd Kosovem bez problémů, kosovsko-srbskou hranici překonala rozdělená rodina opět pěšky přes hory. Přesun Srbskem bez potíží, díky informacím od jiných uprchlíků už věděli, že se mají snažit dostat se do uprchlického shromaždiště u Šidu poblíž hranice s Chorvatskem. Tam se celá rodina opět sešla.

Čekání v Šidu, tedy přesněji v provizorním uprchlickém zařízení u benzinové pumpy Adaševci, kterou znají stovky českých dobrovolníků balkánské trasy, trvalo celý měsíc, protože registrace pro vpuštění do Maďarska se uděluje pouze třiceti lidem denně. Vlakový průjezd Maďarskem byl bezpečný a poklidný, uprchlíci ani nezaznamenali, že v zemi v těch dnech probíhalo referendum týkající se přijímání uprchlíků. Navzdory všemu, co o Maďarsku v těchto souvislostech slýcháme, je to země k uprchlíkům mnohem přátelštější, než naše země.

Dále pokračovali vlakem do Vídně. Tam byli nakrátko, na dvě hodiny, zadrženi policií. Když ale prohlásili, že nechtějí v Rakousku žádat o azyl, byli propuštěni. Na vídeňském nádraží si koupili nákladnou jízdenku do Berlína, kde je měl čekat příbuzný, který jim zajišťoval zázemí v Hamburku. Jízdenka z Vídně nejkratší trasou, koho by napadlo objíždět Českou republiku třeba trasou přes Mnichov?

Po celé jejich dosavadní cestě byla cesta vlakem bez problémů. Ne tak v České republice. Na rakousko-českých hranicích žádný problém nebyl, ale později jim průvodčí řekl, že na další zastávce, tedy v Praze, musejí vystoupit, nebo na ně zavolá policii. Měli jízdenky do Berlína, ale byli donuceni vystoupit v Praze. Na pražském Hlavním nádraží po chvíli zaslechli arabštinu. Dotyčnému vysvětlili svoji situaci a ten jim nabídl, že je se svými přáteli převeze k hranici s Německem. Po cestě byli na základě hlášení obsluhy benzínové stanice zadrženi.

Vyprávění je stále emotivní, s odbočkami, doplněními, upřesňováním. Chvílemi mluví všichni najednou, každý chce něco ze svých dojmů či upřesnění přidat, je už velmi obtížné zachovat dějovou linii příběhu a také se doptat na detaily, které připadají podstatnější nám než jim. Hlavním vypravěčem se postupně namísto jednoho z mladých otců stává jeho matka, čili babička všech pěti dětí. Překladatel zdaleka nestíhá, my po celou dobu hromadného, přes tři hodiny trvajícího vyprávění nejsilněji vnímáme mimiku, gestikulaci, emoce, přerušování, obtížné vzpomínání na názvy jednotlivých zemí, vysvětlování různých, pro nás už zpravidla nepřehledných souvislostí.

Nakonec není v silách překladatele více, než podat jen hlavní dějovou zkratku. Poprvé za celou cestu jim někdo pořádně naslouchá, poprvé je někdo zvědavý na jejich prožitky, trápení, bolesti, ale i radosti — třeba ze čtyřměsíčního potomka, kterého si všichni předáváme a chováme. Otevřít se dokáží vlastně díky tomu, že poprvé jim někdo dává kousek svého soukromí a svoji pozornost. Poprvé se v myšlenkách vracejí k celému průběhu cesty, procházejí si ji v paměti znovu a přou se o podružné detaily, pro jejich paměť tak důležité!

Babička Kadijah pokračuje ve vyprávění o zadržení českou policií. Lomí rukama, sklápí hlavu a její pohled obchází nás všechny, rozplakala se. Trochu opožděný překlad to vysvětlí, babička popisuje, jak je česká policie vyzvala ke svléknutí donaha. Odděleně, každého zvlášť, ale přesto to uprchlíci vnímají jako zbytečné a mimořádně ponižující. Byl to pro ně zásadní a obtížně zapomenutelný zásah do jejich důstojnosti a každá další vzpomínka na tu situaci je znovu zraňuje.

Silná vrstva hlíny

Při přijetí do detence se to opakovalo ještě jedenkrát, prostě je to v naší zemi bezohledným, rutinním, předpisem upraveným zvykem, který nahotu řeší jen v rámci oddělení pohlaví, aniž by se zamýšlel nad nezbytností takového zásahu. S tím, že by pro někoho mohlo být svléknutí se před cizí osobou traumatickým zážitkem, se nepočítá. Jistě by nám příslušní policejní mluvčí vysvětlili, že je třeba zjistit, zda dotyční nemají u sebe zbraně. Této obavě bychom mohli i trochu rozumět, ale proč takovou obavu neměli v ostatních zemích, v nichž uprchlická rodina přišla do styku s policií? Neexistují snad decentnější, osobnost respektující způsoby, jak se přesvědčit, zda starší paní v šátku nemá zbraň? Všichni přece známe ty pískající plácačky, kterými kontroly na letištích a v budovách objíždějí po povrchu šatstva na těle, aby signalizovaly kovové předměty.

Mohl by Úřad Veřejného ochránce práv dosáhnout toho, aby zadržované, avšak neobviněné osoby nesměly být nuceny ke svléknutí za žádných okolností s výjimkou zdravotními okolnostmi odůvodněné lékařské prohlídky? Byl by to krok směrem k civilizaci, nechceme-li nadále jednou nohou ulpívat v nechápavém, natvrdlém a necitlivém barbarství.

Během zadržení v detenci v Bělé pod Bezdězem se jim už nestalo nic dramatického, kromě jedenáctidenní izolace části rodiny, kromě nejistoty a vědomí naprosté zbytečnosti takového zadržování. Do Německa odjeli z Vídně s platnou jízdenkou, byli vykázáni z vlaku, zatčeni, svléknuti, prohledáváni, zadržování po osmnáct dní, obráni o většinu zbylých peněz. Jaký to všechno dává smysl? V žádné z dosavadních zemí nebyli v žádném uprchlickém táboře nuceně. V Řecku proto, že byla mezitím uzavřena balkánská trasa a bylo třeba vyčkávat na nové možnosti další cesty, v Srbsku proto, že Maďarsko omezuje počet vydaných povolení ke vstupu. Ale zadržení rovné vězeňskému je potkalo pouze v České republice.

A propuštění téměř bez peněz? Bez ohledu na to, kolik peněz měli při zadržení, dostanou při propuštění z české detence jen čtyři sta korun na dospělou osobu, tedy v případě, že u sebe měli alespoň takovou částku. Kdo neměl nic, není na odchodu zaopatřen ani korunou. Od jisté doby už se z detence v Bělé nepropouští před bránu obklopenou temným lesem, takže naše uprchlická rodina byla dovezena na nádraží do Mladé Boleslavi, kde si je Magdalena převzala. Ale jak by si s takovou situací poradili, kdyby nebylo dobrovolníků? Kam by za těch pětkrát čtyři sta korun, které nechali desetičlenné rodině při propuštění, dokázali dojet?

Nejúspornější hromadná jízdenka pro uprchlickou rodinu nakonec stála více než deset tisíc korun, ačkoliv jen nahrazovala tu ve Vídni zakoupenou, která jim z důvodu nepřijatelného zásahu našeho státu propadla. Na tu novou už peníze neměli, obráni o ně v detenci. Nechť kritikové zadrží své pohoršení, jízdenky do Hamburku pro ně neplatil stát ani takzvané neziskovky, nějak jsme si s tím poradili.

A dále: jak by z těch pětkrát čtyř stokorun zaplatili jídlo? Kde a hlavně za co by našli nocleh na první noc, po níž chtěli pokračovat dál? Jedno dítě čtyřměsíční, dvě tříleté, jedno čtyřleté a páté desetileté. Máme si opravdu zvyknout, že je normální takhle zacházet s lidmi? Jako bych některé odpovědi slyšel: můžou si za to sami, nikdo je sem nezval, jsou nezodpovědní, museli s tím počítat, můžou být rádi, že nedopadli hůř… a to jsou ještě odpovědi ze sady vlídnějších.

Ale otázka vycházející z měřítek lidskosti trvá: Opravdu je normální takhle zacházet s lidmi? Chceme to nadále bez protestu tolerovat? Česká republika je také naše země a tahle státem řízená bezohlednost poškozuje také naši osobní pověst a důvěru cizinců k nám všem. Ty příslovečné a pokrytecky vzývané křesťanské kořeny jsou očividně zasypány vysokou vrstvou udusané hlíny…

Smysl života

Ten večer s uprchlickou rodinou nebyl první ani poslední, jistě přijdou další. Ale byl výjimečný v tom, jak se nám hosté otevřeli a jak málo se zabývali starostmi okamžiku. Předchozí rodiny nebo jednotlivci bývali často zahlceni svými problémy, zpravidla také přicházeli z detence po mnohem delší době a proto frustrovanější.

Jak jsem tuto rodinu během jediného intenzivního dne poznal, to nejsilnější v ní bylo v osobnosti babičky Kadijah, matky deseti dospělých dětí, vdovy, ženy s bohatou životní zkušeností a velkým otevřeným srdcem, která si autoritu nemusí vynucovat, protože ji vyzařuje každé její gesto. Žádný problém není nepřekonatelný, žádná situace není zoufalá, žádná bolest není trvalá, dokážeme-li hledět za obzor. Myslím, že jsme za ten jediný večer dostali víc, než jsme mohli dát.

Ostatně jsme také měli co splácet. Při našich rodinných cestách po různých zemích s převažujícím islámem, ovšemže také v dalších zemích s jinou kulturou, jsme vždy potkávali hodně vlídných lidí. Nejednou jsme byli hosty cizích lidí v cizím městě. Nejednou jsme byli obdarováni, pozváni na jídlo, na čaj, na návštěvu, na odpolední posezení u kávy, datlí a pomerančů. Nesetkávali jsme se s podezíravostí, s nenávistí, se zlobou, nýbrž se zvědavostí, zájmem, pohostinností a prostou lidskou vzájemností. Nenávistných lidí je všude jen nepatrná menšina, která ovšem umí značně otrávit život těm ostatním.

Proto jsou hrdiny všedního života všichni ti, kteří umějí poodstoupit od svých každodenních starostí a necítit nenávist, ani když jsou k ní z médií postrkováni, ani když se v jejich okolí šíří jako tyfus ducha. Ti, kteří věří v dobro v člověku a jsou ochotni se mu otevřít, i když jej vidí poprvé. Ti, kteří nevznášejí zjednodušující pochybnosti o druhých, protože jsou bez zbytečných otázek připraveni pomoc dávat i přijímat.

Svět je plný takových lidí, jen se nesmíme nechat zastrašit nebo znechutit těmi, které ovládla nenávist nebo lhostejnost. A jestli jednoho dne my všichni ztratíme odvahu pomáhat si navzájem, neznámí neznámým, cizí cizím, přestane tento svět být místem, v němž lidský život bude dávat smysl.