Rok Iniciativy Hlavák

Anežka Polášková

Anežka Polášková komentuje rok působení iniciativy, která pomáhala uprchlíkům projíždějícím skrze Českou republiku. Ke skupině se nakonec připojilo na tři sta dobrovolníků, kteří pomohli více než osmi stovkám uprchlíků.

Spontánně, narychlo, ale hlavně s přesvědčením a vírou v solidaritu. Tak jsme se 3. září 2015 poprvé vydali na pražské hlavní nádraží, když jsme se dozvěděli, že Českou republikou projíždějí dále na západ uprchlíci z válečných zemí.

Ze dne na den se z nás tak stali dobrovolníci, kteří pomáhají těm lidem, o kterých jsme celé léto jen sledovali zprávy v médiích. Zprávy o utonulých běžencích v Egejském moři, o tisících putujících po balkánské trase a davech uprchlíků na perónech budapešťského nádraží Keleti.

Jídlo, šaty a somálská hudba v detenci

V ten zářijový den stáli na perónu pražského nádraží proti sobě dvě skupiny lidí, které se nikdy neviděli — pár českých dobrovolníků s igelitkami plnými rohlíků a sušenek a třináctičlenná rodina ze Sýrie. Neznali se, ale měli k sobě navzájem důvěru. Z anonymního davu uprchlíků se najednou vynořili konkrétní lidé se svými příběhy. Příběh dobrovolníků je pak vyprávěním o umění naslouchat, respektovat, pomáhat a učit se.

Dokud byly východní hranice s Maďarskem otevřené, čekali jsme na pražském hlavním nádraží u všech vlaků mířící z Budapešti do Německa. Vyčkávali jsme ale také u spojů jedoucích z detenčních zařízení ve Vyšných Lhotách, Bělé pod Bezdězem a Drahonicích. Uprchlíkům jsme poskytovali jídlo, hygienické potřeby, oblečení, informace. Jako dobrovolníci jsme lidem na cestě ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu nebo Somálska častokrát umožnili přespat v našich domovech, najíst se zde, obléknout se do našeho oblečení.

Do pomoci uprchlíkům se zapojily přibližně tři stovky dobrovolníků. Foto Iniciativa Hlavák

Pokud jsme se nemohli dorozumět anglicky, stačilo zavolat tlumočníkům, kteří bez nároku na honorář poskytli své služby. Předávali potřebné informace v arabštině, kurdštině, fársí, darí, pašto… Věnovali jsme lidem na útěku veškerý svůj volný čas, střídali jsme se na směnách: zpočátku dokonce od čtyř hodin ráno do půlnoci.

Často byla cesta uprchlíků z detence do Prahy spojena s komplikacemi a zmatky. Volali nám z nějakého pražského nádraží z telefonního automatu a vůbec nevěděli, kde jsou. Hledali jsme je a naštěstí vždycky našli. Našli jsme i část pětadvacetičlenné skupiny uprchlíků, která zůstala někde po cestě z Vyšných Lhot v odpojeném vagónu.

Zvládli jsme ubytovat deset Afghánců, které jsme krátce před půlnocí našli na nádraží, i sedmnáct Iráčanů najednou. Jednou se nám ozval kamarád z Berlína: jeho afghánský student má svého šestnáctiletého bratra někde v českém detenčním zařízení. Také toho jsme dohledali, sehnali mu právní pomoc a později pomohli k jeho shledání s bratrem.

Po tři týdny jsme se také starali o syrskou rodinu s nemocným dítětem, která po dobu léčby nemohla opustit Českou republiku. Díky nám měla rodina kde bydlet, měla co jíst, měla potřebný právní servis a pro návštěvy v nemocnici a na úřadech i nezbytné tlumočení.

Dobrovolníci poskytovali nejen jídlo a oblečení, ale také pomáhali nalézt ubytování. Foto Iniciativa Hlavák

Pro Iráčany z Drahonic, kteří pět dnů drželi protestní hladovku, jsme se stali významnou psychickou oporou a pro ty z nich, kteří zde nakonec požádali o azyl, jsme se stali přáteli.

Pro návštěvy detenčních zařízení jsme pravidelně chystali potravinové balíčky a oblečení a nejrůznějším způsobem jsme se snažili zpestřit dlouhé čekání zadržených na propuštění. K potravinovým balíčkům jsme tedy přidávali kostky, šachy, omalovánky, časopisy v angličtině.

Ale také učebnice, protože jedna somálská paní byla učitelkou a pro své dva mladé chráněnce dělala v detenčním zařízení přednášky. Naše dobrovolnice pouštěla do sluchátka během telefonátů jednomu ze zadržených v detenci jeho oblíbené somálské písničky. A o Vánocích měli uprchlíci v Bělé i Drahonicích společnou oslavu.

Jako skupina dobrovolníků, která si brzy začala říkat Iniciativy Hlavák, jsme se z desetičlenné skupiny rozrostli během pár týdnů skoro ke třem stovkám. Dobrovolně, ve svém volném čase se do pomoci zapojila různorodá směsice lidí. Na náboženské vyznání nebo třeba politickou orientaci jsme se nikdy navzájem nepotřebovali vyptávat. Sdílení stejných hodnot bylo silnějším pojítkem.

Iniciativa Hlavák za rok své činnosti pomohla více než osmi stovkám uprchlíků.

    Diskuse
    September 5, 2016 v 14.45
    Já do této země opravdu patřím, uvědomil jaem si při četbě
    textu Anežky Poláškové. A ještě více se v ní budu cítit doma, pokud se dozvím, že lidem, rozhdujícím o oficiálních xenofobních postojích České republiky, jako je Tomáš Hajšman, Milan Chovanec nebo Andrej Babiš, bylo uloženo se s takovými texty seznamovat a diskutovat pak třeba s Anežkou Poláškovou, Martinem Rozumkem nebo Magdou Pospíchalovou. A že tato diskuse se zpřístupní i voličům Miloše Zemana, Stanislava Křečka a jiným "politikům", kteří tvrdí, že lid má vždycky pravdu.