Plánovaná výměna ministrů je chaotickým a nepřipraveným krokem. Tak hodnotí politologové oslovení Deníkem Referendum poslední kroky premiéra Bohuslava Sobotky. Všímají si především toho, že se předseda ještě pořád nejsilnější levicové formace v zemi pokouší uhladit vleklý spor sociální demokracie s prezidentem Milošem Zemanem. Dodávají však, že ve vztahu k volebnímu výsledku to nemusí být sociálním demokratům nic platné. Někteří v této souvislosti dokonce naznačují, že jde o začátek politického konce Bohuslava Sobotky.

Předseda ČSSD je již s prezidentem Milošem Zemanem domluvený na výměně dvou členů svého kabinetu do konce listopadu. Skončí ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček a ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier. Naopak ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová-Tominová — o jejímž možném konci se také mluvilo — ve svém úřadu nakonec vydrží. Němečka v úřadu nahradí ředitel motolské nemocnice a předseda pražské ČSSD Miloslav Ludvík, Dienstbiera pak poslanec ČSSD Jan Chvojka.

Avizovaným cílem premiéra a předsedy sociálních demokratů je posílit před sněmovními volbami práci vlády a především zvýraznit vládní zásluhy jeho strany.

Nepochybně však existuje ještě nejmíň jeden motiv: příští rok na jaře se koná sjezd sociální demokracie, kde bude Sobotka obhajovat post předsedy. V tuto chvíli sice nemá v boji o předsedu sociálních demokratů vyzyvatele, odvolání ministrů lze ale také interpretovat jako pokus uklidnit a uspokojit jednotlivé vnitrostranické frakce a stabilizovat svou pozici v čele strany před sněmovními volbami.

Vnitrostranické motivace, celospolečenské dopady

„Výměna ministrů za ČSSD, tak jak ji prezentoval a provedl Bohuslav Sobotka, by mohla potěšit za jistých okolností členy ČSSD, ale je zcela kontraproduktivní ve vztahu k možným voličům ČSSD. Je to typická ukázka politického jednání, v němž se rozhodnutí, která mají dopad na celou společnost, dělají jen z vnitrostranických důvodů,“ říká v rozhovoru pro Deník Referendum politolog Jiří Pehe.

Provedení a zdůvodnění Sobotkových kroků směrem k veřejnosti bylo podle něj natolik zpackané, že bude mít nakonec negativní dopady i na členy ČSSD, u nichž chtěl Sobotka posílit svoje šance na znovuzvolení do čela ČSSD.

„Poselství, které Sobotka výměnami vyslal, je zcela zmatené ve světle toho, co deklaroval po volbách, kdy chtěl, aby se strana rozkročila směrem k mladším, liberálnějším voličům. Pokud se chtěl Sobotka ukázat jako silný vládní a stranický lídr, prohrál bohužel na obou frontách a nedivil bych se, kdyby toto byl začátek jeho politického konce,“ odhaduje Jiří Pehe.

Milan Znoj pak zdůrazňuje, že výměna dvou ministrů za ČSSD má svou logiku, avšak manévr označuje za ústup předsedy sociálních demokratů. „Bohuslav Sobotka se zřejmě rozhodl utlumit vnitřní rozpory ve straně a politický souboj vést s Andrejem Babišem a hnutím ANO o příští vládu, a nikoli s prezidentem Zemanem o budoucí profil sociální demokracie,“ vysvětluje Znoj.

„Výměna ministrů byla chaotická a ze strany premiéra prakticky nepřipravená. Jejím hlavním cílem bylo předvést nějaký pohyb. Jenže odvolání Svatopluka Němečka Sobotkovi nepřidá fanoušky v moravskoslezské sociální demokracii a odvoláním Jiřího Dienstbiera dorazil městské, mladší a liberálnější voliče, o které stál ještě po volbách,“ doplňuje jeho kolega Lukáš Jelínek.

Podle Znoje pak nejspíš musel být odvolán Svatopluk Němeček. „V resortu měl chaos a za sebou poměrně temné lobbystické sítě. Před volbami by byl Achillovou patou sociální demokracie, čehož by Babiš jistě dokázal využít,“ vysvětluje Znoj. V souvislosti s Dienstbierem pak hovoří o tom, že byl červeným hadrem pro příznivce prezidenta ve straně i okolí, neboť představoval jinou tvář sociální demokracie, která chtěla vzdorovat Zemanově nacionálnímu socialismu.

„Bohuslav Sobotka zřejmě došel k závěru, že nelze vést boj na obou frontách. Chce proto zakopat válečnou — tedy spíše poloválečnou — sekeru s prezidentem Zemanem a soustředit se především na politický střet s hnutím ANO a jeho předsedou Babišem. To má hodně do sebe, zvláště když se ukazuje, že se hnutí ANO rozhodlo více si naklonit liberálnější část pravice a souručenství Babiše a Zemana již není tak pevné,“ doplňuje Znoj.

Sobotka sklízí, co Zeman zasel

Jiří Pehe v souvislosti s aktuálními pohyby uvnitř sociální demokracie hovoří o dlouhodobých a hlubších příčinách, datuje je dokonce až do období první poloviny 90. let minulého století. Tedy do fáze, která započala zvolením Miloše Zemana do čela sociální demokracie v únoru roku 1993 na sjezdu ČSSD v Hradci Králové.

Následující vzestup ČSSD pod vedením současného prezidenta byl zapříčiněn několika okolnostmi. Tou nejpodstatnější bylo, že si Zeman kromě ostré opoziční rétoriky osvojil strategii, která spočívala v integraci malých levicových a levostředových subjektů, případně jejich významných osobností, do ČSSD.

„Svým způsobem se s odstupem času ukazuje, jak nešťastné bylo, když na začátku 90. let Miloš Zeman vytvořil velkou ČSSD jako stranu pro lidi všech možných politických zabarvení a ambicí, včetně takzvaných zdivočelých sociální demokratů v řadách Sládkových republikánů. Étos takové ČSSD nebyl primárně demokraticky levicový, ale mocenský,“ vysvětluje Pehe.

Jinými slovy: Zeman, podle Jiřího Pehe, namísto postupného budování klasické sociálně demokratické strany vytvořil kvůli vlastním mocenským ambicím konglomerát názorových proudů a ambicí, který měl být jakýmsi náhradním výtahem k moci pro lidi, kteří z různých důvodů zmeškali ten první, v podobě ODS.

„Oba tyto výtahy k moci zafungovaly ve své době, ale dnes už nemají co nabídnout zejména proto, že to nikdy nebyly entity založené primárně na idejích a lidé to začali cítit. Mezi ANO a oběma tradičními stranami se stále více voličů rozhoduje na základě pouhého zdání kompetentnosti, neboť si nemohou ani ČSSD, ani ODS, spojit se žádnými ,prožívanými´ ideály. A v soutěži kompetentnosti zbavené idejí nemají ČSSD a ODS s hnutím ANO šanci,“ říká Pehe.

Vyhlídky sociální demokracie

Otázka tedy je, zda je vůbec v možnostech současné ČSSD zvrátit v průběhu pouhých jedenácti měsíců, které zbývají do řádného termínu voleb,ztrátu voličů. Pokud bylo avizovaným cílem premiéra zvýraznit vládní zásluhy sociální demokracie a obnovit její důvěru u voličů, je legitimní se ptát, zda jde o realistické očekávání. Může být vůbec ČSSD ve vztahu k hnutí ANO příští rok na podzim konkurenceschopná?

Oslovení politologové o tom pochybují. „ČSSD by mohla být věrohodná, pokud by ukázala nějakou vizi a vnitřní jednotu,“ říká Jiří Pehe. Avšak podle něj je nejsilnější levicový subjekt české politiky ve vleku událostí a kvůli vnitřní nejednotě není schopný přijít se srozumitelným politickým narativem.

„Vyhlídky ČSSD do voleb nejsou bůhvíjaké, stále ještě ale zbývá jedenáct měsíců, během kterých se může mnohé stát. Mohou například klesnout preference hnutí ANO a vyrůst preference tandemu KDU-ČSL a Starostů a nezávislých, pokud by vznikl. Zkrátka, ČSSD ještě nemusí být mimo hru, i když do značné míry bude muset spoléhat na vnější okolnosti, zejména na chyby druhých,“ myslí si politolog Lukáš Jelínek.

Podle Milana Znoje jsou před námi nejméně dva možné scénáře. „Předně, positivní scénář: Bohuslav Sobotka s touto politickou strategií uspěje. Udrží stranu v akční jednotě a ve volbách posílí, když získá valnou část levicového elektorátu, tedy voliče, kteří nepodlehnou lákání Andreje Babiše a jeho hnutí ANO, odepíšou komunisty a uvěří jeho a Zimolově sociální demokracii,“ vysvětluje Znoj.

Anebo to podle něj bude spíše negativní scénář: „Sociální demokracie se veřejně zdiskredituje, udrží si sice jádro voličů kolem čtrnácti procent, avšak zároveň zcela odradí mladé a středové voliče. Hnutí ANO pak tedy ve sněmovních volbách zvítězí, Andrej Babiš bude premiérem, Miloš Zeman prezidentem a konečně bude mít v Poslanecké sněmovně stranu, která ho bude poslouchat.“

Někteří pozorovatelé v této souvislosti hovoří o odvážnějším scénáři, který by mohl za příznivých okolností sociální demokraty nasměrovat k úspěchu ve sněmovních volbách: Sobotka by podle něj sice zůstal premiérem, avšak neusiloval by již o post předsedy strany. Podobný manévr se sociálním demokratům vyplatil v roce 2002, kdy je do voleb vedl Vladimír Špidla. 

Rozdělit funkce premiéra a předsedy ČSSD?

Podle Lukáše Jelínka by ale rozdělení funkcí premiéra a předsedy mohlo na veřejnost působit jako přiznání slabosti. „Bylo by předzvěstí Sobotkova konce,“ myslí si Jelínek. A pokud by k němu přesto mělo dojít, muselo by podle jeho slov jít o součást nějaké strategie. „Což je v Lidovém domě nedostatkové zboží,“ doplňuje.

Naopak Jiří Pehe nevylučuje, že by rozdělení obou postů mohlo být funkčním řešením současné krize sociální demokracie. „Avšak aby skutečně uspělo, musel by Sobotka najít někoho, kdo reprezentuje skutečné ideje. Duo Špidla-Zeman se osvědčilo proto, že Zeman ,obhospodařoval’ moc a Špidla ideje. Jakmile byl Špidla postaven do role i mocenského lídra, brzy padl,“ připomíná Pehe.

Dle svých slov si není navíc jistý, že ČSSD má dnes někoho takového jako Špidla. Podle Jelínka by takovým manévrem Sobotka umetal cestu novému řádnému lídrovi, případně by rozdělení funkcí mohlo přinést pouze dočasného předsedu, jenž by ČSSD v těžkých časech stabilizoval a brzy předal žezlo někomu jinému.

„V obou případech by se ale muselo jednat o člověka, který má důvěru Sobotky, respekt straníků a zároveň je důvěryhodný i pro voliče - což je náročná kombinace,“ uzavírá Jelínek. Sobotka se v každém případě k ničemu podobnému zjevně nechystá, a pokud se nestane nic v tuto chvíli nepředvídatelného, je skoro jisté, že na březnovém sjezdu opět obhájí post předsedy ČSSD.

Avšak pokud se mu zároveň nepodaří během nadcházejících jedenácti měsíců obnovit důvěru sociálních demokratů i mimo pevné jádro voličů, je vysoce pravděpodobné, že se v pozici předsedy ČSSD dlouho po sněmovních volbách tak jako tak neudrží.