88 780/350 000 Kč Podpořte nás trvalým příkazem na cestě k finanční stabilitě ♥︎ Daruji
×

Profil čtenáře:
Rudolf Kadlec

RK
Profese: student
Ano - nemohli bychom říct, která intervence je oprávněná. Ale, jak sám píšete, mohli bychom některé intervence označit za neoprávněné. Ačkoli bychom určitě chtěli za neoprávněné označit i některé další, na které mé kritérium nelze upotřebit - obecná kritéria nelze mít na všechno - není málo, jsme-li s to o velké části intervencí předem s velice vysokou mírou pravděpodobnosti říci, že jsou neoprávněné. (Možná bychom vymysleli protipříklad, ale já na žádný přijít nedokážu.)

Jsou to jen normativní kritéria. Jistě je možné fakticky se snažit vyvolat takovou situaci či šířit takové nepravdy, aby se zdálo, že jsou splněna, i pokud nejsou. To ale už není záležitost normativních kritérií; je na nás, abychom s ohledem na fakta kriticky zvážili, zda byla naplněna. Při vpádu do Iráku se lhalo o tom, jaké Saddám představuje nebezpečí. Ale už z toho, že se takhle lhalo, je patrné vědomí tehdejší americké administrativy, že bylo třeba veřejnosti předložit důvod, který mám na svém "seznamu"; že by veřejnost nějaký jiný "nespolkla". Srovnávání vpádu do Iráku a ruského angažmá na východní Ukrajině je problematické, např.počet obětí války v Iráku byl mnohem větší, a to je velice zásadní věc, kterou třeba brát v úvahu.

Oprávněné je srovnávání potud, že objektivně chyběl dostačující důvod (resp.dalo by se poukazovat na porušování lidských práv, ale to byl jen důvod, který se dodával jaksi mimochodem, prim hrály zbraně hromadného ničení). Netvrdím, že všeho všudy je ruské působení na Ukrajině horší než americké působení v Iráku, v jednom podstatném ohledu však ano: Rusové jsou si tak jisti svou "sférou vlivu", že se na potáčku vpádu ani po něm své agnažmá zdůvodňovat moc neobtěžovali, resp.ani neměli potřebu věrohodně předstírat, že mají nějaký dobrý důvod k zásahu (my ne, to povstalci).

Nejoblíbenější argument, na který se ti, podle kterých "mainstreamová" média nadržují Ukrajině, odvolávají, je argument z "fašismu". Zajímalo by mě tedy, jestli "fašistická" hrozba podle nich dosahuje takové intenzity, aby opravňovala k zásahu podle mých normativních kritérií, nebo zda jsou schopni podle jiných normativních kritérií obecně zdůvodnit, proč taková (nebo nějaká jiná) situace na ukrajinském území postačuje k tomu, abychom dopředu nevylučovali, že příslušná intervence jednoho státu do poměrů v druhém státu byla oprávněná.

Každý, kdo tvrdí, že za dění na východě Ukrajiny může Ukrajina stejně jako Rusko - že tedy není správné Rusko bezvýhradně označovat za agresora (s tím,že nepochybně je třeba zvažovat nuance, které však na principiálním faktu agrese nic nezmění) - by se po mém soudu měl vypořádat s následující námitkou. Pokud můj seznam kritérií neoprávněnosti neuznává, ať nabídne protipříklad, který ukáže, že můj seznam označuje za neoprávněné intervence, které jsou oprávněné, nebo že je neúplný, protože lze obecně (ale opravdu obecně) vytyčit další kategorii skoro s jistotou neoprávněných intervencí, které já arbitrárně přehlížím. Pokud můj seznam kritérií uznává, proč odmítá připustit, že podle něj je v principu Rusko agresorem, zatímco Ukrajina se brání?

Ale k tomu Vy jste dříve psal v podstatě totéž i bez nějakého "seznamu":

"Domnívám se, že k tomu, abychom mohli nějaký stát označit za fašistický, je nejprve nutno stanovit nějaká "diagnostická kritéria" pro ten fašismus. ...
Přesto se však domnívám, že i pokud shledáme podle jakýchkoliv kritérií nějaký stát v našem okolí fašistickým, nijak nás to neopravňuje k jeho vojenskému napadení. ... Pokud však budeme Ukrajinu považovat za skutečně nezávislý stát a ne jen za stát v ruském područí, musíme se na ten konflikt dívat i z perspektivy ukrajinských zájmů, což bývá přehlíženo. V takovém případě nemohou být jakékoliv vnitropolitické změny na Ukrajině důvodem k vedení hybridní války proti ní, nemohou být důvodem k anexi jejího území, nemohou být důvodem k vyvolávání separatismu po vzoru ozbrojených útoků henleinovců a Freikorps v září 1938 v československém pohraničí. V tom případě asi nelze napsat, "že Rusko nebylo iniciátorem krize". Ruští vojáci "na dovolené" totiž bojují na ukrajinském území, nikoliv ukrajinští na ruském území. Ruské zbraně, které Ukrajina nikdy nevlastnila, jsou používány na ukrajinském území, nikoliv ukrajinské zbraně na ruském území. Anexi ukrajinského území provedlo Rusko, zatímco Ukrajina žádné ruské území neanektovala. Je to tak jasné, že by to měl pochopit jezuita Václav Umlauf i Petr Uhl, pokud by se na to nedívali černobíle a neměli dopředu hotový názor."

Na to Vám pan Klusáček odpověděl: "Hmmmm, teprv až od vás zazní slůvko na podporu utlačovaných Porošenkovým režimem, třeba těch, jimž na hlavy padají granáty a rakety ukrajinské armády a otevřeně fašistických dobrovoleckých praporů, by odsouzení Ruska začalo být na místě."

Já bych byl velice šťastný, kdyby většina zastánců názoru, že situaci na Ukrajině nesmíme posuzovat černobíle, přemýšlela jako Vy, ne jako pan Klusáček. Takovéto odmítnutí černobílého vidění bych podepsal bezvýhradně. Jen mě zmátlo, když jste psal, že mluvíte možná jako Lavrov v Mnichově. To evokovalo, že si pod odmítnutím černobílosti možná představujete odmítnutí černobílosti v podání ruské propagandy či pana Klusáčka a dalších jemu podobných, kteří se odmítáním černobílosti zaštiťují naprosto systematicky a s oblibou.
Takto pojatá snaha druhou stranu pochopit - navzdory atmosféře aktuálního nepřátelství - nejen dává smysl, ale je určitě i žádoucí. Není pochyb, že rozpad SSSR a následný vývoj dodnes působí v ruském veřejném mínění jako trauma, což můžeme při určité snaze chápat, aniž by se nám po Sovětském svazu stýskalo; stejně jako můžeme při určité snaze chápat, že veškeré úvahy o rozšíření NATO ap. Rusové prostě poměrně přirozeně vnímali “úkorně”. Není taky pochyb, že se vůči Rusku ledaskdy mohlo, a snad i mělo postupovat jinak. I líčení “prehistorie” současných vztahů Ruska se Západem od konce studené války do zlomového roku 2014 rozhodně patří ke snaze rozebrat minulost z různých úhlů, vidět jí i optikou na první pohled "nedostupnou", a tím lépe porozumět současnosti.

Nesouhlasím jen, pokud někteří po podobných poznámkách dodají: vždyť ono, co se mezinárodní politiky týče, nemají západní země Rusku co vyčítat, chovají se vlastně stejně; tamější politici se prostě snažili “nasměrovat” postsovětské republiky západním, Rusko zase východním směrem.

Častým (ne nutným) předpokladem úvah o tom, že jsme se měli být k ruským zájmům citlivější, je představa o jakési ruské “sféře vlivu”. Jen zdánlivě existuje v Evropě “západní” a “východní” sféra vlivu. Pokud se vyjasní, co se “sférou vlivu” míní, pak nebude od věci říci, že je to záležitost poměrně odpudivá, přičemž neexistuje západní “sféra vlivu” (alespoň tak, jak výraz užívám já). Co totiž znamená "sféra vlivu"? Pokud by šlo o spojenectví malých s velkými (jako třeba vztah ČR a USA), pak nic zvláštního. O co jde, lze dobře ukázat na podrážděné reakci z Moskvy, kdykoli se uvažovalo o vstupu některých postsovětských republik do NATO: tak to prrr, oblast patří do naší “sféry vlivu”, nedrážděte nás a respektujte naše zájmy!

Např.my jsme se nestali členy NATO proto, že si nás USA nárokovaly do své “sféry vlivu”; svobodně jsme se rozhodli vstoupit. Ovšem koncept “sféry vlivu” předpokládá, že jiné republiky právo podobně rozhodovat o svém osudu nedostanou, protože si je někdo nárokuje do své “sféry vlivu” - i kdyby pro dané země bylo atraktivní úplně jiné směřování.

Ale to je jen jedna strana věci. Nemíním, že ruské obavy byly zcela neoprávněné. Chci jen poukázat na velice problematický rys, který stál v jejich pozadí: a který se často přehlíží, jako by šlo ne o problematický rys, nýbrž samozřejmost. V každém případě uvažovat např. o členství postsovětských republik v NATO asi nebylo moudré a prozíravé.

Pane Nusharte, k tomu mému “obecnému” kritériu: dospěl jsem k závěru, že pod něj spadá nejen anexe Krymu a napadení Ukrajiny, ale také invaze do Íráku. (Když už jsem to nakousl, dovolím si poněkud odbočit od tématu článku.) Od konce studené války se tedy stalo nikoli jednou, nýbrž dvakrát (počítáme-li Krym a Ukrajinu dohromady), že velmoc zasáhla zcela principiálně nepřijatelným způsobem vojenskou silou do vnitřních poměrů v jiné zemi; netýká se to jen Ruska.

Připomenu v kostce, o co se mi jedná. Válka na Ukrajině není první případ války, jíž se po konci studené války účastnily či účastní západní země nebo Rusko. Chtěl jsem předložit obecný výčet podmínek, při jejichž nesplnění subjektivně pokládám vojenskou intervenci do poměrů zahraniční země za principiálně nepřijatelnou (nikoli podmínek, při jejichž splnění pokládám intervenci za přijatelnou; na tak ambiciózní projekt bych si netroufl), a ukázat, že tuto mou subjektivní hranici překročilo od konce studené války jen Rusko, pochopitelně svým postupem na Ukrajině v posledních letech. (Mohl bych poukazovat na Krym, který opravdu nemá od konce studené války obdoby – jindy se v Evropě přepisovaly hranice jen při rozpadu států, ne tím způsobem, že jeden stát, tím spíše velmoc uloupí část území jinému státu. Ale nepřijatelné intervence se obecně nevyčerpávají anexemi.)

Když jsem to nakousl, tady onen výčet podmínek, který navrhuju a který se mi zdá vyvážený, uvádím:

---

Je principiálně špatné zasahovat do vnitřních poměrů jiných zemí “tvrdou”, vojenskou silou vždy, pokud není splněna ani jedna z následujících podmínek:

a) ta země ohrožuje tvrdou silou (míním zbraněmi) ostatní země (případně dopouští, aby její občané masově tvrdou silou ohrožovali občany ostatních zemí), resp. existují důvody vážné důvody se domnívat, že na ně zaútočí v budoucnu (sama či ve spojení s jiným agresorem), nebo pokud
b) v té zemi ve spojení s ozbrojeným konfliktem hrozí humanitární krize, např.genocida vůči civilnímu obyvatelstvu, případně se v ní skutečně masově a flagrantně porušují lidská práva, nebo pokud
c) se vojenský zásah netýká dlouhodobě a kontuinuálně (jinak by sem spadaly Sudety, že) sporného území.

---

Je to jen předběžný náčrt. Pokud bychom se na něm shodli, myslím, že by se z něj daly vyvodit dvě věci:

1. Nejen Rusko se chová “darebácky.” Jako ten, kdo v diskusi obhajuje evropské a západní hodnoty, považuju v tomto kontextu za vhodné to připustit.

2. Rusko se v danou chvíli chová “darebácky”. (To by zase měli připustit lidé jako Jan Schneider a další hlasití kritici EH – po panu Profantovi nic podobného nechci, ten by jistě souhlasil, kritika EH na stránkách DR má mnohem věcnější tón než ve veřejné debatě obecně.)

(Tezi o “západních” hodnotách bych přeci jen podržel, I když se zdá, že ji první bod “nabourává”. Jako jejich nezbytné minimum jsem ve zkratce vymezil nejzákladnější odmítnutí instrumentálního pojetí pravdy, a kritickou reflexí vpádu do Íráku jsme si prošli. Pokud by měl být v Rusku takto kriticky reflektována ukrajinská válka, sotva si představit, co by se nejdříve muselo stát. Tři roky od počátku války na Ukrajině se 4% respondentů v Rusku vyslovilo pro to, aby Rusko pomohlo Ukrajině obnovit kontrolu nad územím “lidových” republik https://wciom.ru/index.php?id=236&uid=116076; tři roky od vpádu do Íráku už mezi Američany převažovali odpůrci invaze. https://en.wikipedia.org/wiki/Popular_opinion_in_the_United_States_on_the_invasion_of_Iraq)

(Ještě, pane Nusharte, k tomu manželství. Nepsal jsem o zásadovosti v osobních vztazích nebo o tom, že partnery bychom si měli vybírat podle nějakých “obecných” kritérií;souhlasím s Vámi, že v osobních vztazích není hledání pravdy to nejpodstatnější. Šlo mi o to, že pokud se manželé rozvedou, jelikož se např.jejich vztah přeroste v nepřátelství, už se jejich poměry řídí jinými pravidly – už si nebudou snažit vycházet v “principu” vstříc. A podobně Rusko před několika lety dalo najevo, že redefinuje svou roli v mezinárodní politice, a samo se postavilo do pozice “nepřítele” – my proto nemáme důvod se mu snažit vyjít vstříc v podobném smyslu, v jakém si vycházejí vstříc např.manželé. Ale podobně jako nepřátelství rozvedených manželů nemusí trvat navěky – mohou spolu dokonce znovu začít žít – není označení “nepřítel” ani v zahraniční politice definitivní. Možná jsem se měl vyjádřit raději takhle: obecně ve věcech veřejného zájmu, mezinárodních vztazích ap. - i pokud hovoříme o vztahu mezi spojenci se vším všudy! – podle mě není moc případná analogie s partnerským vztahem, jelikož ve věcech prvního typu hraje – a má hrát – pravda mnohem důležitější úlohu než ve věcech druhého typu.)
Jak Vám tedy rozumím (případně mě opravte): pokud A (Rusko) nepovažujeme za partnera či za rovnocenného partnera (např. v diskusi, jelikož máme za to, že užívá zcela zástupné argumenty, v mezinárodní politice - rovnocenný nemusí být jen partner, ale taky hrozba ap.), měli bychom být schopni “obecně” vysvětlit, proč – “obecně”, to znamená tak, aby BYLO hypoteticky myslitelné, že jednou v budoucnosti odmítneme z téhož důvodu považovat za partnera toho, koho nyní za partnera považujeme (případně pokud ho stále budeme považovat za partnera, pak se ukáže, že jsme se řídili ve svém někdejším nepřátelství vůči A ve skutečnosti jiným důvodem, než jsme tvrdili, nebo že měříme různým metrem, nebo obojí). Jen tak si vyjasníme důvody, které nás vedou k tomu či onomu přístupu, a pokusíme se vyhnout tomu, abychom měřili různým metrem nebo abychom i v zásadně jiné situaci než dříve opakovali též důvody, kterými jsme se dříve řídili, ačkoli se v nové situaci přežily (mě v téhle souvislosti napadají komunisté, kteří jako by cítili povinnost Rusko hájit prostě proto, že je to hlavní nástupnická země SSSR, majáku “socialismu”).

Pokud Vám rozumím správně, pak považuju Vaši myšlenku za vysoce aktuální (vždy je samozřejmě snadné "ušít" obecné teze na míru protivníkovi a naší snaze ukázat, že musí zůstat protivníkem; ale lepší argumentační strategie v seriózní diskusi prostě není k mání), a navrhnul bych svůj “obecný” důvod, proč Rusko v danou chvíli není ani trochu seriózní partner, který by se neomezoval na aktuální dění, ale bylo by možné ho zobecnit (i když bych tím dost odbíhal od tématu článku).

Hledání takových "obecných" důvodů, které by překračovaly rámec aktuálního dění, by bylo nesmírně produktivním podnikem také proto, že by každý musel přemýšlet sám za sebe. Nestačilo by říct "oponenti přehlížejí ruskou hrozbu" nebo "oponenti používají na Rusko dvojí metr", nestačilo by taky říct "podívejte se, co dělá Rusko" nebo "podívejte, co dělají USA".
Manželský konflikt je opravdu dobrý příklad situace, v níž musí ustoupit nárok na pravdu do značné míry stranou: dokud je však ten konflikt manželský. V určitou chvíli se totiž může stát, že odlišnost hodnot, postojů, představ o pravdě nabude takového stupně, že se manželství rozpadne. Když se manželé rozvedou, resp.rozvádějí, pak se jejich poměry řídí zákony a zákonně vymahatelnými závazky, o nichž rozhoduje soud: který může říct “mějte dobrou vůli a domluvte se” jen tváří v tvář některým nárokům jednoho z manželů. Jiné nároky prostě nedávají smysl, a soud je podle práva zamítne – jako třetí strana usilující, nakolik to jen jde, o “nestrannost”, ne o smír za každou cenu. Zamítne je i tehdy, kdy je strana, jež vyslovuje zamítnutý nárok, přesvědčena, že je v právu. (Ale já si dost dobře nemyslím, že si Lavrov myslí, že Rusko je v právu – spíš že Rusko je v právu, když si usmyslí, že je v právu.)

A to je právě situace, do níž se dostaly vztahy Ruska a Západu (“třetí” strana, která by ho pískala, chybí, a proto jde právě o to, abychom se pokusili jako ona uvažovat my všichni). Ono nejde destabilizovat sousední zemi, jíž pokládám za součást své “sféry vlivu” od věků a na věky věků (všimněte si, že Západ Ukrajinu nikdy za součást své “sféry vlivu” v tomto smyslu nepokládal – uzavíral dohody s tamějšími politiky, ale když se vztahy nevyvíjely podle představ západních zemí, nerozhodli jsme se, že jí uloupíme část území zcela nepokrytě a další část de facto), a přitom vybízet k dialogu.

Představme si, že si "objednám" krádež Vaší věci - která mi dříve patřila a k níž mám velmi blízký vztah - a později o tom povedeme “disputaci”, v níž budu nejprve tvrdit, že vykonavatel krádeže se rozhodl krást z vlastní vůle, později připustím, že jsem nějakou úlohu hrál, ale ani o píď neustoupím z názoru, že ta věc spadala do mé “sféry zájmů”. Vy koncipujete dialog tak, že bychom se měli domluvit za každou cenu – což by pro Vás znamenalo připustit, že ta věc do mé “sféry zájmů” svým způsobem patřila. Pan Kolařík to možná píše až moc přímočaře, ale opravdu se zdá,že Rusko rozumí jen síle.

Je samozřejmě otázka, jak z toho všeho ven. Já osobně bych byl asi pro – kdybych věděl, že Rusko nadále nebude ohrožovat své sousedy! – aby se v těch dvou “lidových” republikách konalo referendum (bezpodmínečně podle západních, nikoli ruských standardů), a jeho výsledky se respektovaly; pokud by tamější občané shledali, že považují zásah Ruska za přijatelný, znamenalo by to, že vyznávají takové hodnoty, že by pro zbytek ukrajinského státu byli permanentní hrozbou. Všimněte si, že tím překračuju velké tabu, což by samo o sobě mohlo naznačovat, že nezastávám názor "z principu vždy proti Rusku". Jenže v dané situaci bychom tím Rusko jen povzbudili k dalším výpadům do své “sféry vlivu”. Hlavní problém je v zahraniční politice Ruska, ne Západu. Zahraniční politika západních zemí může být více či méně taktická, zahraniční "politika" (nevím, zda je to správné označení pro tanky a trolly) Ruska je principiálně nepřijatelná.
Netvrdím, že pojem “evropské hodnoty” je totožný s pojmem “univerzální hodnoty”, podobně jako evropské hodnoty nejsou totéž jako západní hodnoty, jelikož mezi Evropou a Amerikou panují přeci jen určité rozdíly (a teď záleží na perspektivě: při vzájemném srovnání poměrně značné, při srovnání s dalšími částmi světa spíš zanedbatelné). Tvrdím, že uznání hodnot, které lze mít za univerzální, je západní a evropskou hodnotou, ačkoli si na ní Západ a Evropa nemůže dělat výlučný nárok.

Rezonovat ve veřejném prostoru, kde se prostě neobejdeme bez zkratek. Jde o to, aby zkratky nebyly úplně mimo.

Od propagandy se to liší prostě proto, že ve veřejném prostoru se neobejdeme bez zkratek. Pokud by se toto nelišilo od propagandy, pak by se ve veřejném prostoru “odehrávala” asi jen propaganda, a nic jiného.

Vezměme si pojem “americký sen”; který v nás může evokovat sympatie či odpor; v němž můžeme spatřovat ideál či klam; který se přirozeně pojí i se svou odvrácenou stránkou (větší míra nejistoty než ta, v níž žijí Evropané – viz peripetie týkající se zdravotního pojištění). Přesto to rozhodně nebude propaganda; a bylo by divné tvrdit: americký sen? Co je na něm specificky amerického? Vždyť USA se zase tolik neliší od evropských zemí!

Každý takový konstrukt je napadnutelný jako sebeklam. Nikdo by ho ale jako sebeklam nenapadal, kdyby vzniknul "jen tak", kdyby byl zcela nesmyslný. Asi na něm (teď míním evropské hodnoty) něco je, když takový Javlinskij kudy chodí, tudy se vyslovuje pro "evropskou" cestu vývoje ve své zemi. A asi to neříká proto, že by se necítil jako Rus.