Jan Hamáček, kandidát na předsedu ČSSD, se nedávno vyjádřil v rozhovoru pro Lidové noviny, ke dvěma důležitým otázkám nadcházejícího sjezdu této strany: k otázce jejího vztahu k nově zvolenému prezidentovi a k případné účasti ČSSD ve vládě s hnutím ANO.

Korektní vztahy se Zemanem?

Pokud jde o Zemana, Hamáček řekl, že „ČSSD by měla s prezidentem spolupracovat, nemůže s ním válčit.“ S tím lze jen souhlasit. Ovšem, mají-li být vztahy ČSSD a Zemana, jak Hamáček říká „co nejkorektnější“, není to zdaleka jen na ní. Na tahu je především Zeman.

Podíváme-li se na historii vztahu ČSSD a Zemana od roku 2003, pak ten, kdo vzájemné vztahy kalil, byl především on. O korektní vztah se Zemanem se snažilo každé post-zemanovské vedení strany, ať už byl v jeho čele Vladimír Špidla, Stanislav Gross, Jiří Paroubek či Bohuslav Sobotka. Osobně jsem se pohyboval v nejbližším okolí těchto předsedů a vím, že si všichni uvědomovali, že „válka“ se Zemanem stranu oslabuje vnitřně i navenek a snažili se k ní nezavdávat příčiny.

Připomínám několik příkladů vstřícných gest ČSSD k Zemanovi ze strany jejího post-zemanovského vedení. V září 2006 jsem pro Paroubkovo vedení strany napsal návrh dopisu pro Miloše Zemana, ve kterém ČSSD vyjádřila upřímnou vůli vyladit s ním vzájemné vztahy a přání, že podobnou vůli prokáže i druhá strana. V roce 2008 po vítězných regionálních volbách vyzval předseda Paroubek Zemana k návratu do strany, ze které vystoupil v roce 2007. V roce 2013 podpořila Sobotkova ČSSD Zemana v druhém kole prezidentské volby a záhy pozvala vítězného Zemana na svůj ostravský sjezd.

Všechny tyto projevy dobré vůle ze strany post-zemanovského vedení ČSSD ale zkrachovaly. Jednoduše proto, že Zeman chtěl svoji roli Zorra mstitele dohrát do konce. Zeman se za svoji mstivost ani nestydí a jak známo, pod její šifrou kandidoval jako lídr SPO ve sněmovních volbách v roce 2010. Jak se vyvíjel vztah Zemana k ČSSD za posledních patnáct let, popsal jsem nedávno v článku vydaném v DR před druhým kolem prezidentské volby.

Pokud si tedy Jan Hamáček přeje korektní vztahy se Zemanem, o čemž nepochybuji, neměl by propadat iluzím. Zvláště, pokud bude v čele strany opravdu chtít budovat tento vztah jako „rovný s rovným“, to znamená že se nebude chtít stát Zemanovou marionetou, asistentem budování jeho kultu a bude chtít stranu konsolidovat na autentických hodnotových základech.

Právě zde mám velké pochybnosti, nakolik právě tohle se Hamáčkovi či komukoli z dnešních kandidátů na předsedu ČSSD podaří. Zeman, nehledě na svůj cynický politický styl uplatňující metodu „vše dovoleno“, se totiž od sociálnědemokratického programu a hodnot dávno na hony vzdálil. Pokud si to strana ještě neuvědomila, může se lehce stát, že se při udržování „co nejkorektnějších“ vztahů se Zemanem stane nástrojem jeho politiky a definitivně tak zničí svojí sociálnědemokratickou identitu, ostatně již nyní velmi pošramocenou.

Snahy přimknout se k Zemanovi stojí na naprosto zavádějících předpokladech. První je, že když se k němu ČSSD přimkne, jeho sympatizanti jí začnou hromadně volit.

Kdo sdílí tento předpoklad, nechť se podívá na osud Strany práv občanů. Ačkoli jde o stranu bigotních zemanovců, v posledních třech sněmovních volbách vždy zcela propadla. Vysvětlení je jednoduché. Zeman za sebou táhne tu část populace, která je naštvaná na tradiční stranický establishment. K Zemanovi jako prezidentovi, jakkoli je to paradoxní, obdivně vzhlíží jako k jeho oponentovi. Mnoho jeho sympatizantů si jej proto nepřeje vidět příliš propojeného s nějakou stranou, a pokud tomu tak je, nejsou jí za to příliš vděčni.

Druhým zavádějícím předpokladem je, že Zeman mluví za nižší střední a dolní sociální vrstvy, které jsou přirozeným elektorátem sociální demokracie, takže je jen logické, že ČSSD a Zeman by měli plout na stejné politické vlně. Toto je i není pravda.

Zeman a ČSSD jistě primárně cílí na stejné sociální vrstvy, ale úplně z jiného důvodu. Zatímco ČSSD na tyto vrstvy cílí komplexním programem, respektive celou škálou programových cílů, Zeman na ně cílí velmi účelově a monotematicky. Stupňuje jejich obavy a strach z migrační krize, aby se pak stavěl do role jejich výlučného ochránce. Nic jiného Zeman svým voličům nenabízí, dokonce ani nějaký smysluplný návrh řešení migrační krize.

Jakýkoli takový návrh může být jen součástí kolektivních jednání s našimi evropskými partnery, pro které je však Zeman extrémistou, se kterým o tom nehodlají ztrácet slovo. Mimochodem, nebýt pomyslné hrozby příchodu migrantů do Česka, Zeman se už stěhuje z Hradu.

Ruku na srdce. Kdy Zeman v posledních pěti letech v prezidentské funkci pozvedl veřejně a silně hlas za nějaké výrazné sociálně demokratické či levicové téma? Kdy se přimlouval za zvýšení minimální mzdy, za zvyšování platů zdravotníků, učitelů, policistů? Kdy se přimlouval za spravedlivější daně po vzoru skandinávských zemí, která dává naší zemi za vzor?

Kdy se přimlouval za přísnou regulaci exekutorů, kteří uvrhávají statisíce lidí do dlužní chudoby? To by mu šlo těžko, když exekutorská mafie tvoří součást jeho spřízněného politického okolí. Kdy se přimlouval za dostupné sociální bydlení? Kdy se přimlouval za důstojnější pracovní poměry v řadě zahraničních firem podnikajících v České republice, ale i těch českých, včetně Babišova Agrofertu? A to už bychom chtěli na Zemanovi asi příliš, aby se jako politik mající „blízko k sociální demokracii“ zasazoval o inkluzivnější společnost pozvednutím hlasu ve prospěch práv žen, kulturních menšin a handicapovaných sociálních skupin.

Nechť členové ČSSD přímo položí tyto otázky Zemanovi na nadcházejícím sjezdu, na který byl pro zvýšení šancí pro-zemanovských kandidátů na předsedu pozván. A panu Foldynovi nebo panu Zimolovi, kteří reagují na otázku, jak vypadá autentický sociálnědemokratický program, monotónním vyluzováním mantry „Zeman, Zeman, Zeman…“

Jistě, za Zemanem stojí polovina národa vystresovaná fantómem migrace, naštvaná na sobeckou politickou elitu a „pražskou kavárnu“. Zeman má pro to mimořádné pochopení a doslova se na tom pase. Ale Zeman těmto lidem nenabízí žádné pozitivní — a rozhodně ne sociálně demokratické — řešení.

Pokud jde například o migraci, sociálnědemokratické řešení musí být jistě realistické, ale rozhodně humánní. Nejde o kvóty, to je zástupný problém. Jde o elementární ochotu přijmout odpovídající podíl uprchlíků v rámci kolektivní evropské solidární pomoci a odpovědnosti. Bohužel, celá česká politická elita zprava doleva se chová v této otázce politicky účelově, cynicky a zbaběle; není tedy divu, že v naší veřejné debatě o migrační politice dominují nacionalistické až otevřeně fašistické síly. V čele se Zemanem, propojujícím uprchlíky s teroristy, odmítajícím pomoc byť jedinému zoufalému uprchlíkovi, neboť je přece evidentní, že jde o zakukleného teroristu.

Uvědomují si naši čeští sociální demokraté jako sociální demokraté, že pěstování „co nejkorektnějších“ vztahů se Zemanem nesmí znamenat nekritické přihlížení jeho politické linii, která je již dlouhá léta v naprostém rozporu se sociálnědemokratickými hodnotami? Uvědomují si, že pokud se přimknou k této linii, budou spoluzodpovědni za vytěsňování České republiky ze společenství, které je normativně ukotvené v politické kultuře kladoucí na první místa svobodu, spravedlnost, solidaritu a lidská práva? Uvědomují si, že i kdyby všechny tradiční mainstreamové proudy tuto kulturu zrazovaly, jako že ji dnes a denně zrazují, oni jako představitelé emancipačního hnutí, které se o přijetí tohoto normativního rámce západního demokratického společenství v posledních 150 letech dějinného vývoje nejvíce zasadilo, to dělat nesmí?

Sociální demokraté na západ od našich hranic si to vesměs uvědomují, ale českým sociálním demokratům, zdá se, tento závazný normativní rámec už nic neříká. Proč by také? Sdílejí politiku „českého zdravého rozumu“, chytrácky prováděnou zdejšími „politickými elitami“; politiku, která ve skutečnosti žádnou politikou není, pouze politikařením na českém provincionálním dvorečku.

Do vlády s Babišem?

Kandidát na předsedu ČSSD Hamáček se vyjádřil i k případné účasti ČSSD ve vládě. Vedení ČSSD krátce po volebním debaklu vyjádřilo takřka jedním hlasem většinový názor členské základny: pojďme do opozice a soustřeďme se na znovuvybudování strany. Byl to moudrý názor.

Zdá se ovšem, že dnes už tento názor z vedení strany nikdo upřímně nesdílí. Dokonce padá i podmínka, že pokud by šla ČSSD s hnutím ANO do vlády, nesmí v ní být trestně stíhaný premiér.

Zastánci vstupu do vlády — a čistě náhodou nejbigotnější zemanovci — kupí jeden „neprůstřelný“ argument za druhým. „Je třeba se chovat politicky odpovědně.“ „Česká republika už konečně potřebuje nějakou stabilní vládu a bez ČSSD ji Babiš nepostaví.“ „V opozici nebudeme vidět a propadneme se úplně.“ !Ve vládě budeme moci alespoň hnutí ANO krotit.“ „Našim vstupem do vlády zabráníme vládě ANO s „extrémistou“ Okamurou.“ „Vstupem do vlády zajistíme finanční zabezpečení našich stranických odborníků, které si s prázdnou stranickou kasou nemůžeme dovolit.“ A tak bychom mohli pokračovat.

↗

Zastánci vstupu do vlády — a čistě náhodou nejbigotnější zemanovci — kupí jeden „neprůstřelný“ argument za druhým. Ve skutečnosti by si tím ČSSD vykopala hrob. Foto ČT

Nemá smysl se zdržovat vyvracením těchto argumentů. Míjí se s podstatou problému, před kterým ČSSD stojí. Pokud ovšem ještě včera ČSSD tvrdila, že podmínkou její účasti na vládě je, že v ní nesmí být trestně stíhaný Babiš a na sjezdu by měla tato podmínka padnout, pak se ČSSD stane spoluzodpovědná za další hluboký propad české politické kultury.

Je sotva myslitelné, aby ve vyspělé demokratické zemi, byl ve vládě či dokonce v čele vlády trestně stíhaný člověk a už vůbec ne, že by u toho asistovala sociální demokracie. Předpokladem vyspělé demokratické politické kultury je důsledné uplatňování principu „presumpce viny“ u vysokých politických představitelů. ČSSD se sama ještě nedávno na tento princip odvolávala a stejně tak Zeman.

Ten se však točí po větru stále. Ovšem začne-li se v tomto případě otáčet i ČSSD, ztratí u slušných demokraticky smýšlejících lidí v této zemi jakoukoli důvěryhodnost.

Pokud jde o argumenty zdůvodňující vstup ČSSD do vlády, posuďme jejich váhu ve světle zásadní otázky. Chce ČSSD několik let přežívat vedle hnutí ANO jako druhá politická divize Agrofertu, anebo znovudobýt ztracené pozice a stát se mainstreamovou stranou na levici?

Pokud chce to první, nechť vstoupí do vlády. Nechť ale dobře zváží, zda si takto neudrží pozici relevantní strany jen několik málo let. Dříve nebo později se totiž ukáže chatrnost projektu hnutí ANO, na čemž ovšem s ním koalující ČSSD nemůže nic vydělat.

Pokud ovšem ČSSD nechce rezignovat na cíl stát se opět hlavní mainstreamovou stranou na levici, sotva se jí to povede, pokud neprojde zásadní programovou a organizační reformou a nezačne být opět vnímaná širokou veřejností jako skutečná Alternativa — zdůrazňuji Alternativa s velkým A.

Jenže to zkrátka v koalici s hnutím ANO není možné. Copak si ČSSD opravdu myslí, že se jí podaří zvednout, když bude vedle hnutí ANO v pozici slabšího vládního partnera? Když se jí to nepodařilo v minulé vládě, kde naopak v této slabší pozici bylo hnutí ANO? Cožpak ČSSD jako vládní straně zbývala ještě energie provádět potřebné vnitřní změny a připravovat se na zásadní volební střety s politickou konkurencí?

Pro toho, kdo neztrácí paměť a schopnost zdravého úsudku, je odpověď na otázku, zda nyní jít či nejít do vlády jasná. Pokud chce ČSSD v nejbližší budoucnosti znovu dobýt ztracené pozice, měla by nyní zůstat v opozici. To znamená nepřenechávat opozici proti vládě hnutí ANO výlučně pravicovým konkurentům, případně Okamurovi a komunistům, jasně programově se vůči vládě vyhraňovat, a především provést důkladnou vnitřní reformu.

Ještě je čas, aby ČSSD takovou reformou prošla a už v příštích volbách zaznamenala znatelný nárůst voličské podpory. Pokud tento čas vstupem do vlády promarní, v lepším případě jen zakonzervuje své postavení strany, která tu bude napříště vždy jen do počtu.

Tato země ale silnou autentickou sociální demokracii potřebuje a ta se v ní časem jistě znovu objeví. Ovšem bude-li to současná ČSSD, naznačí už nastávající její sjezd.