Ať chceme nebo nechceme, naše politika je a bude ovlivňována globalizací. Navíc po pádu bipolárního světa nebyla vytvořena nová rovnováha. To samo o sobě znamená narůstání mezinárodních konfliktů. Česká republika, počtem obyvatelstva odpovídající přibližně městu New York (bez okrajových oblastí), není a nemůže být velkým hráčem, a již vůbec nemůže sama bránit své zájmy.

Politickým trendem v současném světě je nástup politiků — byznysmenů do vrcholných politických postů. Stát je vnímán jako firma, politika jako aktivita, jež má zničit konkurenci. To je nebezpečná tendence, ať již z hlediska vnitropolitického, nebo naopak toho mezinárodního.

Tento fenomén se projevuje zejména v zemích, kde je stranický systém slabý či se nachází v krizi. Hlavním rysem je, že podnikatelé již neprosazují své zájmy prostřednictvím zástupců v parlamentu, ale prosazují je přímo obsazením politických a administrativních funkcí. Tím se ekonomická konkurence a konflikt mezi různými ekonomickými zájmy stávají přímou součástí politického zápasu. Politika se oligarchizuje.

Stranický systém se zablokovanými mandáty

Zastavme se na chvilku u Itálie, prvního místa, kde se politik-podnikatel prosadil. Typickým rysem poválečné italské politiky byla podivná stabilita-nestabilita. Zatímco vlády se často hroutily (průměrná životnost bývala osm měsíců), politici zůstávali. Pouze se částečně měnily podoby koalic s více méně stejným okruhem politických stran, protože asi třetina poslaneckých mandátů (komunistů a postfašistů, později různé „ligy“) byla předem vylučována z jakéhokoli podílu na vládě.

Takovýto systém „vylučování“ reálně omezil šanci pro skutečné střídání vlád, což je vlastně nejlepší kontrolní mechanismus proti korupci a zneužívání moci. Konec tohoto systému přinesla až takzvaná. revoluce soudců v roce 1992.

Vyšetřování tisícovky osob a obvinění asi šesti stovek představitelů velké (i menší) politiky a byznysu přineslo zhroucení stranického systému. Do uvolněného prostoru vstoupil Silvio Berlusconi se svojí stranou-firmou.

U nás se stalo něco obdobného, a to s využitím specifického postavení KSČM ve stranickém systému. Nebyla zakázána, což by zřejmě umožnilo její proměnu v radikálně levicový subjekt, zároveň ale byla zablokována jako možný vládní partner.

Sociální demokracie tak neměla přirozeného partnera pro vládnutí. Po prvním vítězství sociální demokracie byla konečným výsledkem „opoziční smlouva“, jež umožnila faktické rozparcelování přístupu k veřejným financím mezi ČSSD a ODS, a další vítězství pak vznik sociálně demokratických vlád, jež se musely opírat nejen o středové (lidovci), ale i jednoznačně pravicové (Unie svobody) či pravicově populistické subjekty (ANO).

Silné stranické soupeření, jež brzdí zneužívání moci, tak bylo fakticky eliminováno. Krize stranického systému se začala prohlubovat. Nyní se zdá, že z tvorby koalic je vyloučeno 115 mandátů z 200 možných.

Je sice teoreticky možné, že ANO nominuje na funkci premiéra někoho jiného, ale není to příliš reálné. A navíc, toto řešení by dále rozmělňovalo náš ústavní systém, kdy rozhodující hlas by měla „šedá“ eminence v pozadí. Koneckonců Kaczynski je pánem Polska bez ohledu na své oficiální postavení.

Ale zmiňme ještě jeden devastující prvek, který ovlivnil stranické soupeření. Decentralizace u nás nevedla k prohlubování demokracie. Naopak vznik krajů v roce 2000 a příliv evropských peněz do regionů vytvořil regionální stranické oligarchy; nejdříve v ODS, poté v ČSSD. Důsledkem bylo zeslabení premiérů a šéfů těchto stran, kteří se navíc ještě dostávali do konfliktu se svými „otci zakladateli“, již nastoupili do prezidentské funkce.

Prezident Zeman v hlavní roli

Současná situace výrazně nahrává prezidentu republiky. Od roku 2003, kdy post prezidenta zastávají bývalí premiéři, se instituce prezidenta výrazně proměňuje. „Nestraničtí“ prezidenti vstupují do každodenního vládnutí, snaží se vytvořit svůj mocenský blok v parlamentu a rozhodovat o osudu vlády.

Václavu Klausovi se podařilo splnit si svůj sen a svrhnout vládu Mirka Topolánka v době českého předsednictví EU. Stačili k tomu jen „jeho“ dva poslanci z ODS.

Rusnokova vláda pak byla již otevřeným pokusem o čistě prezidentské vládnutí. Vyvolané sněmovní volby 2013 tuto možnost začaly uzavírat, stejně jako následný neúspěch „zemanovců“ ve volbách i „lánský puč“ bezprostředně po volbách.

Přesto prostor nebyl uzavřen úplně a zásahy do vládnutí byly trvalou součástí prvního prezidentského mandátu Miloše Zemana. Není důvod očekávat, že druhé funkční období bude jiné, spíše naopak.

Pro prezidenta pak byla situace kolem Andreje Babiše naprosto ideální, protože mu výrazně otevřela manévrovací prostor. První pokus o sestavení vlády byl zcela podřízen logice prezidentské volební kampaně, „čas“ na vyjednávání před druhým pokusem je „časem“ pro prezidenta a jeho volbu další strategie.

Oč jde? Čeká se na výsledek sjezdu ČSSD. Koneckonců pohled na vítěze voleb, kde vedle prezidenta stál Okamura (lidově zvaný Okamura áčko) a Chovanec (lidově zvaný Okamura béčko), byl výmluvný. Pokud by se prezidentovi podařilo konečně získat zásadní vliv v ČSSD, bez ohledu na její ubohý výsledek v posledních volbách, velmi by se tím přiblížil k onomu modelu vládnutí, který tak mnohé současné politiky fascinuje v Rusku.

Nejde o nic „ideologického“, natož levicového (mocenská opora oligarchů a pravoslavné církve), ale o faktickou kontrolu systému vládnutí. Viděl někdo nějaký větší rozdíl mezi Putinem-prezidentem a Putinem-premiérem? Kde se rozhoduje, není podstatné, důležité je, kdo rozhoduje a o jaké oligarchické skupiny se opírá.

Babiš jako premiér

Současná vláda v demisi je částečnou koalicí prezidenta-premiéra. Dočasné spojenectví Zeman-Babiš je pragmatické a (z hlediska Babiše) nepříliš dobrovolné. Babiš ví, že koalice s SPD a KSČM by byla politickou sebevraždou.

Jeho nejnovější strategie — důvěra do května nebo předčasné volby — může sledovat několik cílů: vymanit se z prezidentského objetí i zatlačit na parlamentní strany. Dá se předpokládat, že pokud v ČSSD vyhraje „zemanovské“ křídlo, bude Zeman tlačit na sestavení vlády ANO, ČSSD s účastí či podporou KSČM (108 mandátů).

Šlo by o vládu, v níž by měl prezident zásadní vliv. Ale tady je možný silný konflikt. Babiš se těžko smíří s postavením slabého premiéra, navíc jsou zde různé „ekonomické“ zájmy. Babišův Agrofert potřebuje EU, byť evropské podnikání přináší také rizika, jak ukázal OLAF a jeho současné obvinění.

Takovému riziku prezidentská ekonomická „diplomacie“ směrem na východ nečelí. Žádná transparentnost, jen čistě politicko-oligarchické propojení, jež mu umožňuje vytvářet vlastní mocenskou ekonomickou základnu. Čeká nás hluboký konflikt oligarchů?