O minulém víkendu proběhly již druhé přímé volby prezidenta České republiky. Můžeme opět zvolat „habemus presidentum“. Rozhodlo se pro něj nikoliv konkláve, ale přímo 2,85 milionu voličů. V roce 2013 při premiéře přímé volby vybrala prezidenta také zhruba třetina oprávněných voličů (tehdy jich bylo 2,7 milionu). Zeman tehdy sliboval, že bude prezidentem všech, tedy i těch dvou třetin, co mu hlas nedaly. Kardinální otázkou tedy zůstává, zda si uvědomuje, že tato země není jen jeho příznivců, ale i dalších milionů lidí. A ty nelze odbýt, že jsou pražská kavárna, co má pro příště už jen držet ústa.

Společnost je dnes unavená z tradičního stranictví. Zemanův vyzyvatel profesor Jiří Drahoš postoupil do druhého kola jako nestraník neušpiněný „politickou zkušeností“. Obrazu moudrého vědce ale zůstával poněkud dlužen tím, že v kampani aktivně nenastoloval strategická témata. Jestli šlo obhájce prezidentské funkce spíše označit za člověka minulosti, tak bývalého šéfa akademie věd šlo označit za člověka budoucnosti jen těžko. Vize, která by přebila toxický populistický strach, chyběla. Pro některé se stal jen fíkusem politiky, a pokud bude chtít pokračovat v politickém působení, neměl by své charisma přeceňovat.