O minulém víkendu proběhly již druhé přímé volby prezidenta České republiky. Můžeme opět zvolat „habemus presidentum“. Rozhodlo se pro něj nikoliv konkláve, ale přímo 2,85 milionu voličů. V roce 2013 při premiéře přímé volby vybrala prezidenta také zhruba třetina oprávněných voličů (tehdy jich bylo 2,7 milionu). Zeman tehdy sliboval, že bude prezidentem všech, tedy i těch dvou třetin, co mu hlas nedaly. Kardinální otázkou tedy zůstává, zda si uvědomuje, že tato země není jen jeho příznivců, ale i dalších milionů lidí. A ty nelze odbýt, že jsou pražská kavárna, co má pro příště už jen držet ústa.

Společnost je dnes unavená z tradičního stranictví. Zemanův vyzyvatel profesor Jiří Drahoš postoupil do druhého kola jako nestraník neušpiněný „politickou zkušeností“. Obrazu moudrého vědce ale zůstával poněkud dlužen tím, že v kampani aktivně nenastoloval strategická témata. Jestli šlo obhájce prezidentské funkce spíše označit za člověka minulosti, tak bývalého šéfa akademie věd šlo označit za člověka budoucnosti jen těžko. Vize, která by přebila toxický populistický strach, chyběla. Pro některé se stal jen fíkusem politiky, a pokud bude chtít pokračovat v politickém působení, neměl by své charisma přeceňovat.

Drahoš v této kampani spíš působil jako poněkud nudný antizeman. Celých 47 procent Drahošových voličů v druhém kole nevolilo Drahoše osobně, ale jen aby nebyl zvolen Zeman. Protože nabízel takové nezáživné nesilové pojetí politiky, útočili na něj zastánci vůdcovského stylu jako na pasivní loutku mainstreamu. Prodavači strachu dnes zvyšují akcie vůdcovské politiky, zejména v menších obcích. Na obou stranách tohoto souboje stály vyhecované fankluby, ale ve vyrovnaných volbách nakonec rozhodují nejistí váhavci. A ty profesorská noblesní póza nemobilizovala. Ani slib, že zemi zbaví kontroverzního „zemanismu“.

Pouze ve velkoměstské Praze byl profesor Drahoš se svým antizemanismem zcela suverénní, získal zde 69 procent, a to při enormní účasti přes 71 procent voličů (vyhrál také ve středních Čechách, na Liberecku a Hradecku). Nedokázal prostě oslovit všechny voliče vyřazených kandidátů, z kterých část dala hlas vůdcovskému stylu Zemana a část prostě nešla k volbám. Na rozdíl od Zemana nepřitáhl ani nové voliče, kterých tentokrát oproti prvnímu kolu přibylo. Odpudil i voliče Babiše, jehož podpora Zemana byla přitom spíš takticky vlažná. Průzkumy ukazují, že až 75 procent voličů ANO nakonec přece jen volilo Zemana.

Drahošovy výroky, s kým by nejednal o vládě, zněly diskriminačně. Voliče KSČM naštval recyklováním starého povýšeného „s komunisty se nemluví“. I mezi voliči levice je spousta lidí, kteří mají problém se „zemanismem“ cinknutým „okamurovštinou“ (podle odhadů nevolila Zemana polovina voličů ČSSD a pětina voličů KSČM), Drahoše ale nakonec mnozí volit nemohli. Voliče Andreje Babiše zase Drahoš naštval, když bez ohledu na ústavu prohlašoval, že by Babiše nejmenoval ani v třetím pokusu. A některým konzervativním voličům vpravo dali signál také oba Václavové Klausové — Zemana volilo na 14 procent voličů ODS. U Drahoše necítili zápal, zato u Zemana ocenili mocenský instinkt a drajv.

Neuspěla ani snaha líčit tyto volby jako rozstřel mezi proruským Zemanem a prozápadním Drahošem. Spíše lze říci, že Zeman uspěl stylem „český Trump“ (za sebe musím říci bohužel). Na Zemana vsadili lidé hlavně na Moravě a také v českém pohraničí. Jeho obraz jako lidového prezidenta je přitom prostě fata morgána. Obliba ve vulgaritách ještě netvoří lidovost. Podstatnější je, jak vážně brát jeho sociální zaměření, které se snažil zdůraznit oháněním se vztahem ke skandinávskému sociálnímu modelu. Jeho indolence, pokud jde o život milionu nejchudších, pobíračů dávek a seniorů, byla opakovaně zjevná.

Obrátit proti Zemanovi razantně sociální tematiku jeho vyzyvatel prostě nedokázal. Zeman lovil v protestním rybníku outsiderů, i když přitom pro tyto lidi sám osobně stejně nic moc neudělá. Prostě jen svými provokacemi a urážkami úspěšně hrál na emoce frustrovaných. Podobně je to s vlastenectvím hlavy státu. Strategický zájem státu těžko redukovat na populistickou rétoriku a přibližování se krajní pravici. Otázkou je, zda s fašizujícími subjekty Zeman koketuje jen účelově, anebo jim do budoucna zametá cestičku. Diagnóza deníku The Guardian, který označil Zemana za ultrapravičáka, je ale přehnaná.

Aktuální úkol prezidenta po volbách je dotáhnout vznik vlády. To, že se orientuje na Andreje Babiše, je zřejmé. Otěže předpokládaného vládnutí drží nyní pevně. Ovšem je to spíše z mocenských než ideových důvodů. Před volbami 1998 chtěl vázat stranické průkazy do kůží členů ODS, aby pak s předsedou ODS uzavřel opoziční smlouvu. A později neskrýval podporu vlády Mirka Topolánka, jemu blízcí poslanci Melčák a Pohanka drželi tuto vládu od roku 2007 až do konce. Za této konstelace je víra, že bude automaticky plebejským prezidentem, který se postaví gangům vysávajícím zemi, značně naivní. Palermo nekončí, jen se mění kulisy. Jen je definitivně pomstěn neslavný Zemanův odchod z Hradu v roce 2003.

Mocenská osa Zeman-Babiš nemá na to překročit současný ústavní systém. Posílená politická pozice spolu se schopností na doraz využít prázdná místa v ústavě ale vytváří prostor pro jakýsi „kryptoprezidentský systém“, kde Hrad drží exekutivu pod krkem natolik, že mu v mnohém půjde na ruku. Proto je důležité dát jasně najevo, že by měla hlava státu už přece jen vypustit z plachet onen nahnědlý vítr, který nabrala s podporou populistů před volbami. Svými provokacemi bude asi i nadále působit jako generátor negativních emocí. Převládnout by však nyní měly pozitivní státotvorné kroky nad pouhým užíváním dobyté moci. Mnohé napoví už to, jak se  nyní složí vláda.