O každých sněmovních volbách od roku 1992 se tu říkalo, že jsou osudovou křižovatkou. A o každých to svým způsobem platilo, v tom je princip demokracie.

V každých volbách jsme — někdy přitom jen bezděčně — osudově rozhodovali:

• V roce 1992 o zániku Československa.
• V roce 1996 o trvání dominance ODS.
• V roce 1998 mezi Klausem a Havlem.
• V roce 2002 o konci opoziční smlouvy.
• V roce 2006 mezi antikomunismem a sociální demokracií.
• V roce 2010 mezi vládou levice a vládou škrtů.
• v roce 2013 o tom, s jakou většinou ČSSD sestaví vládu.
• V roce 2017 nás čeká rozhodování o tom, jaká tu přetrvá demokracie.

Totožnou pracovní hypotézu o něm dnes přechovává — a vzhledem ke stavu českých politických stran vlastně pochopitelně — stále ještě velká část našich spoluobčanů. Těžko jim to mít i vzhledem k výkonům zdejších médií za zlé. Navíc Babiš si rafinovaně část médií koupil a společnost na to nezareagovala dost bryskně jejich přeřazením do kategorie médií vyloženě stranických — ač právě takovými jsou.

Co jsme o Babišovi během minulých dvou let zjistili, jsme tu zčásti popsali a zčásti budeme vydávat letos. Jedná se ale jen o vrcholky ledovce, které jsme schopni doložit a před případnými soudy obhájit.

Mezi lidmi při naší práci vyslechneme řádově víc. Realita je tu dnes taková, že o Babišovi se lidé bojí veřejně promluvit podobně jako se báli mluvit v Baladě pro banditu Koločavští o Nikolovi Šuhajovi. Můžeme vyprávět historky o lidech, kteří, když přijde řeč na Babiše, vypadají, jako by se báli černé magie.

Za čtvrtstoletí práce novináře a občanského aktivisty, vždy na straně lidí na okraji společnosti, jsem se ještě nesetkal s takovým množstvím koncentrovaného strachu a s opakovaně vyslovovaným názorem, že to pro nás nemůže skončit dobře, že „nás Andrej zabije“.

Andrej Babiš není živnostník. Vůbec nic neví o tom, co to je živit se vlastní dovedností, umem či řemeslem, co to je snažit se přispět k zlepšení obce či pospolitosti, a nemá ani páru o tom, co jsou to živnostnické ctnosti lidí, kteří svým schopnostmi vytvořili něco kloudného pro ostatní. Takovým lidem nerozumí, necítí se mezi nimi dobře a potkali jsme jich spoustu takových, které zničil.

Čím je tedy Andrej Babiš? Je to obchodník, či řečeno postaru a snad přesněji, kupec: obchoduje s vlivem, s dotacemi a se strachem. Takto se dostal tam, kde dnes je. A rovněž kvůli tomu, že byl už před listopadem konfidentem tajných služeb. Umí si rychle představit, jak využívat slabin poměrů a svých konkurentů ve prospěch svůj a k nepoctivému získávání výhod. Proti lidem používá jako zbraň na své straně jejich důvěru.

Když s ním hovoříte, nikdy nemluvíte přímo s ním, vždy jen s nějakou jeho grimasou. Je obrazem pokřivenosti polistopadové české společnosti, pokřivenosti, na jejímž vzniku hlavní vinu nesou Klaus a Zeman, a která mu umožnila tvářit se dnes — jakkoli je jedním z nejobludnější symptomů marasmu, v němž vězíme — jako mesiáš.