Slova rozhořčení, nevole, nesouhlasu, odporu se hrnou tak překotně, až je jejich autoři téměř ani nestačí zapisovat, natož redigovat. Prostě „nemůžeme mlčet“, jak nazval Břetislav Rychlík svou Díži, kterou pravidelně píše do Lidových novin. Z ní cituji: „Proto využijme všech zákonných možností, aby se do čela naší země nedostal člověk tak nízkých lidských kvalit, pomstychtivý, soudem usvědčený lhář a hulvát jako současný prezident. Miloš Zeman už nemá občanům co nabídnout. Je mužem minulosti. Otevřeme divadla a univerzity svobodnému dialogu občanů o budoucnosti!“

Prezident Zeman nezakázal svobodný dialog, ten může v divadlech a na univerzitách probíhat už od listopadového převratu, akorát není na něj čas nebo se čeká na silný podnět a hlas, který by ho vyburcoval. Čeká se na Garibaldiho, jímž podle mého taty je právě Břeťa, proto mu daroval rudou košili. V podstatě jedinou zákonnou možností, aby se do čela státu Zeman ani nikdo jemu podobný propříště už nedostal, je zákonem daná volba prezidenta, takže koho si zvolíme, je na nás.

Chápu kamaráda Břeťu, že jeho slova jsou výrazem vrcholného rozhořčením nad puchem, „který se line z absolutní hloubi dna hradního džbánu“ a který „nejde nechat šířit po celé zemi“. Jsou výrazem naprosté naší bezmoci a marné touhy vyhrnout si rukávy a vyhnat tohoto pana prezidenta z hradu.

Dalším totálně rozhořčeným je v Lidových novinách například Jan Rejžek, jenž ve svém Posledním slově (27. 10. 2016) cituje refrén jedné staropražské sprostonárodní odrhovačky (dosti strašlivé) „pomstychtivému, několikrát usvědčenému lháři na trůnu, obklopenému smečkou nestoudných gaunerů bez prověrek a s temnou minulostí. Ano, jistě jste uhodli. Takhle odvážně tepu severokorejského vůdce Kim Čong-una!“ Čím silnější slova, tím větší bezmoc, která vede k patosu, ba jakési hysterii nebo psychóze.

Jako bychom zapomněli, že Miloš Zeman byl zvolen vůlí svých voličů, kteří mu dali hlas, přestože takovým Zemanem už dávno byl. Například když v druhé naší nejsledovanější televizi v pravé sváteční poledne dehonestoval Petru Buzkovou, bohorovně urážel Jana Rumla, vzpomeňme si také na akci Olovo nebo opoziční smlouvu… My jsme si Miloše Zemana volili (já volil Táňu Fischerovou a pak Karla Schwarzenberga) kvůli jeho povaze a jistým neuctivým způsobům (vyhýbám se slovu hulvátským), které nám v jeho slovníku a postojích imponují, pokud tnou někoho, kdo je nám nesympatický. To se nám líbilo (mně ne), když v televizi krásně ojel toho Rumla slovy, „no jakou bezpečnost můžeme čekat od pasáka krav, že“, když bezpečnost opravdu byla aktuálním problémem.

Proto člověk ani nemohl s klidným svědomím jít na Staromák pálit svíčku za zbavení se toho jařma. Z tohoto úhlu pohledu zůstává Miloš Zeman integrální osobností a náhlé neudělení medaile panu Bradymu není v jeho případě žádnou zvláštní hanebností. Ostatně tak to vzal i sám pan Brady, když výstižně poznamenal, že nejprve neměl dostat medaili žádnou, a teď se mu ani nevejdou do kufru.

↗

Miloš zeman žádnou velkou změnu neprodělal, jenom podlehl senilitě. Foto Archiv redakce

Malá odbočka, protože kdo nezažil, neví. Když můj tata měl dostat Řád T. G. Masaryka, byl tím sice potěšen, ale zároveň se mu to zdálo poněkud nepatřičné, snad i zbytečné, jako by k řádu měl jen vlažný vztah a bral ho jako společenskou tíži, závazek, že musí, neboť k životu může patřit i řád TGM, a co má člověk dělat. Ovšem divné by mu bylo, pokud by ho nedostal, a „všichni“ ano.

Myslím, že jsou nás tisíce, kteří jsme rádi, že nejsme (a nebudeme) nijak vyznamenáváni, ale přesto nás upřímně těší, když jiní, kdo si to zaslouží, vyznamenáváni jsou. Za určitých okolností neudělení medaile může být souměřitelným vyznamenáním jako udělení. Zvláště když Miloš Zeman dává tak zjevně přednost svým „hůlkům“ a významné vědce a badatele záměrně opomíjí.

Jsem přesvědčen o tom, že není žádného záměrného zhoršování Zemana, jeho zhoršování je bezděčné a souvisí s degenerativními změnami, se senilitou, kdy rozum přestává mít schopnost krotit povahu. A chudáci Ovčáček, Forejt Gump, Kmoníček a další jeho spolupracovníci — jak to pořád vysvětlovat, že. To je hrozná úloha.

Když Masaryk ve svém posledním volebním období začal propadat senilitě, dařilo se mu složitější myšlenky lépe formulovat anglicky než česky. Také Edvard Beneš byl v roce 1948 více nemocný, než jsme věděli a víme. Podle francouzského historika Antoina Marèse bychom měli onu Benešovu zradu nekomunistických ministrů přehodnotit: „Šlo o velmi, velmi nemocného muže, který neměl fyzické síly ani na to, aby mohl vést se svými partnery rozhovory.“

Jak strašně jsme naložili se senilním Emilem Háchou, nechci připomínat. Gottwald zemřel předčasně, Zápotocký také, Novotný byl včas zbaven funkce, Svobodu Husák odstavil od veřejného vlivu, takže o rozvoji jeho prezidentské senility jsme více tušili, než věděli. A Husák? Ty jeho stařecky mlaskavé projevy než musel abdikovat.

Václavu Havlovi podlomilo zdraví nejen věznění, ale také to prezidentování. To je možná těžší, než si myslíme.

Přiřaďme Zemana a vnímejme ho jako muže končících intelektuálních schopností, jenž více než s námi dýchavičně bojuje sám se sebou, udržet se na vratkých nohou není jen tak. Čím méně sil a rozmyslu, tím více hrubostí a pýchy. „Háchizovat“ bychom ho neměli, je to náš prezident, kterého jsme si svobodně zvolili. Nemuseli jsme — já ho nevolil, ale aspoň poněkud ho bráním před urážením a zesměšňováním.

Vynechám-li Břeťu jako neutuchajícího bojovníka za mravnost naší politiky, pak dalším věrným strážcem národní bezúhonnosti je Jan Rejžek. Jeho Poslední slova jsou zábavná zejména tím, jak vždy odhalí někoho z veřejně činných lidí, kdo byl spolupracovníkem StB, anebo jinak kolaboroval či pozbyl cti svým příseráctvím. Díky Rejžkovi jsme mnozí drženi na uzdě a raději se nedereme k moci. Například já jsem během základní vojenské služby propadl nepochopitelné zbabělosti a šel s rotou manifestačně volit, protože nikdo z nás se pod dozorem politruka majora Olivy neodvážil jít za plentu. Kvůli Rejžkovi jsem ani nekandidoval do Senátu, on by to někde vyštrachal a zveřejnil a čtenáři by se bavili. To nechci. A takových jsou nás stovky.

Představme si ale Jana Rejžka na Hradě! Vzhledem k jeho zásluhám o národní bezúhonnost by tam i měl být! Kolika lidem by to spravedlivě natřel a náležitě je zesměšnil v rámci očisty společnosti. A nevyznamenával by profláknuté podnikatele a stárnoucí popové hvězdy, nýbrž skromné, avšak vynikající baskytaristy a bubeníky skupin, které se komerčně neproducírují v televizi, ale ve svízelných podmínkách zakouřených klubů odvážně posouvají naši národní hudebnost na evropskou úroveň.

Snad mi dobrý Jan Rejžek promine ironii, kterou jsem od něj převzal. Současná hysterická atmosféra nese zvýšené riziko, že z ní může vzejít prezident podobně vyhraněné povahy, jakou má ten současný: prezident pro ty druhé.

O to naléhavěji vyvstává otázka: a proč jsme nevolili (tedy já ano) Táňu Fischerovou?