Jedna z absurdnějších debat, o něž v českých zemích dnes věru není nouze, se vede nad tím, zda vůbec lze v příštích prezidentských volbách porazit Miloše Zemana a kdo by se takového úkolu, srovnatelného snad jen s přemožením mýtické sedmihlavé saně, měl ujmout. Vypovídá-li o něčem většina dosavadních výkonů na tomto poli, pak především o naší zoufalé dezorientaci, jak pokud jde o reálný stav české společnosti, tak pokud jde o možnosti politiky změnit jej.

Jan Tesař kromě jiných svých skvělých výkonů obohatil český jazyk o pojem „pražské kotlinové myšlení“; dnes se v podobném, ale užším, smyslu někdy mluví o „pražské kavárně“. Snad ještě nikdy nebyl Tesařův pojem tak aktuální jako dnes, protože těžko se rozvzpomenout na časy, kdy byla propast mezi realitou hlavního města a realitou zbytku českých zemí tak závratně hluboká. Pojem nemá nespravedlivě popsat všechny Pražany. Mluví pouze o jisté, dominantní tendenci.

Tak v Praze dnes určité kruhy provozují mimořádně legrační cvičení na téma, kdo půjde v příštích volbách Zemanovi za Franze, za Fischera, či dokonce za Schwarzenberga. Jména mužů — jedná se výhradně o muže — v některých ohledech jistě úctyhodných jsou z hlediska deklarovaného účelu tak fenomenálně nepoužitelná, až se člověk musí zamýšlet, zda Michala Horáčka či Tomáše Halíka k jejich obřadnému tlučení se v hruď nepovzbuzuje Miloš Zeman osobně.

Někteří lidé, a není jich bohužel málo, se domnívají, že dnes by již Karel Schwarzenberg nad Milošem Zemanem vyhrál a že jde tedy čistě o to najít vhodnou obdobu tzv. „knížete“, vhodného Anti-Zemana. Představa, že Zemana může nahradit někdo jako Schwarzenberg či člověk působící v této tradici, je založena především na absenci jakékoli snahy pochopit příčiny toho, proč Miloš Zeman v roce 2013 uspěl.

Ony příčiny jsou totiž podstatnější a šlechetnější, nežli byly důvody k volbě Schwarzenberga. Jen Zeman nebyl jejich vhodným reprezentantem. To se sice dalo odhadovat, ale nikoli s větší energií, než jaké bylo třeba k zachování sebeúcty odmítnutím volit ministra Nečasovy vlády.

Zemana volili frustrovaní lidé. Frustrovaní z dobrých důvodů

V českém veřejném prostoru úplně chybí pravidelné popisování životních zkušeností a příběhů rozsáhlých skupin našich obyvatel. V poslední době se dosti zabýváme profesně venkovem: o životě lidí tam se z pražských médií dovídáme minimum; a málokoho zajímají.

Lidé v pohraničí? Taky tak. Romové? Totéž. Sociálně vyloučení, slabí, zranitelní? Jakbysmet. Není divu, že proti abstraktnímu neznámu v podobě uprchlíků, kteří ve skutečnosti jsou našimi nejpotřebnějšími bližními, tu bylo možno zmobilizovat tak obludnou kampaň.

Obvykle se o takových lidech, kteří stojí mimo zorný úhel pražského kotlinového myšlení, jež většinově ovládá i hlavní česká média, mluví jako o frustrovaných. Když se za takovými lidmi ale vypravíte: poslouchat jejich příběhy, jak žili, jak pracovali, jaká měli ve svém životě přání, zažijte často takovou spoustu vřelosti a půvabu, s jakým se v naší zemi člověk běžně nemá kde setkat.

Lidé vyprávějí o jednoduché práci, ze které čerpali důstojnost a která jim dávala obživu, vzpomínají na pracovní prostředí, v němž se cítili dobře, na dřinu, která byla současně zábavou. A často mluví o tom, jak věci, na nichž pracovali, přišly vinou nepořádků v nových poměrech, různých podrazů a habaďůr vniveč.

Takové příběhy ale nevyprávějí jen penzionovaní dělníci či zaměstnanci, vyprávějí je i mnozí živnostníci, lidé vynikající podnikavostí a nevšedním umem. Lidé, kteří měli být vzorovými vítězi nových polistopadových poměrů. Ale byli různými vykuky a křiváky vytlačeni na okraj.

I když už i filmový kritik Kamil Fila mluví, jako by poslední roky nestrávil v Respektu, ale v Deníku Referendum („To, co nám za minulého režimu říkali o kapitalismu, byla pravda.“), nebere se v českých politických debatách stále jako základní východisko, že mnozí lidé jsou tu frustrováni právem. Přesněji nikoli mnozí: je jich velká většina.

A tady se dostáváme k pramenům Zemanovy podpory. Miloš Zeman sám je samozřejmě polistopadovým vývojem velmi frustrovaný, je jedním z nich. Je to člověk, který se jako předseda ČSSD k většině věcí vyslovoval tak, že měl jako předák opozice více pravdy nežli nepravdy. Média ho ovšem tehdy drtila s takovým gustem, předpojatostí a náruživou hanebností, že jeho výroky o novinářích z této zkušenosti vycházející, jsou vlastně pravdivé.

To ale neskončilo v devadesátých letech, česká média tu prováděla ve své převážné většině nechutnou pravicově zaujatou propagandu až do samého konce Nečasovy vlády, ba i za něj. Když tedy každým coulem sympatický kolega, bývalý zástupce šéfredaktora MF Dnes Karel Škrabal říká, že den, kdy si Andrej Babiš koupil Mafru, je 11. zářím české žurnalistiky, provozuje sebeklam a nemůže být snad ani vzdálenější pravdě.

Babiš si nekupoval MF Dnes a LN jako svobodná média, která potřeboval zneutralizovat. Kupoval si je jako fungující a účinné nástroje politické propagandy, a kupoval si je s tím, že ji nadále budou provádět pro něj. To se samozřejmě děje. Že přitom asi v některých ohledech upadla i jejich řemeslná kvalita, je sice možné, ale rozdílů oproti stavu před Babišovým vlastnictvím je méně, nežli shodných rysů s ním. I dnes tam pořád ještě pracuje řada úctyhodných novinářů.

Frustrovaní lidé nevěří, že se o skutečnosti mohou něco podstatného dovídat z médií. Odvykli tomu. Jejich životní zkušenosti, každodenní empirie odporuje tomu, co se jim z pražských médií po většinu polistopadové éry hlásalo a hlásá. V souvislosti s tím vzrůstá obliba konspiračních webů a propagandistických platforem, jako je Aeronet či Parlamentní listy, o jejichž čtenáře se ovšem podobnými metodami pokoušejí soupeřit i média dříve seriozní jako Novinky.cz či Právo. To jsou obrázky sesuvu české veřejné debaty.

Potřebujeme prezidenta pro všechny

Zeman velmi dobře chápe, proč jsou lidé rozčilení, nespokojení, frustrovaní. Nedomnívá se, že to plyne z jejich nedostatečnosti. Ví, že jsou vesměs frustrovaní právem. A že nepochopení pro všeobecné lidové znechucení je výrazem omezenosti anebo pýchy.

Rozhořčení lidí nad všudypřítomnými nespravedlnostmi si ochočuje tak, že je používá k rozdmýchávání nenávisti. Ta se z nemalé části obrací i proti němu, ale on ji obrací ve vlastní politický prospěch: tvrdí o ní, že je výrazem pohrdání právě s onou oprávněnou lidovou frustrací. Je to lstivé a účinné. Společnost to dále štěpí pro Zemana výhodným způsobem. Stupňováním nenávisti vůči Zemanovi tedy nelze uspět.

Přesto je výrazem úplného politické zmatení prohlásit, že Miloš Zeman se nedá v prezidentské volbě porazit. Ano, nikdo vyrůstající na politickém půdorysu TOP 09 či na mělkém postschwarzenbergovském sentimentu či v zajetí pražského kotlinového myšlení Zemana neporazí: to vše opravdu zpravidla hraje pro něj.

Proč je Zeman dnes už zcela nepřijatelný, si nemusíme opakovat. Jeho oprávněný odpor k formě polistopadové transformace se vyvinul v zahořklost, jež vznikla jako zkratová reakce na nechutné kampaně proti němu. Ta ho dovedla až k odporu proti evropské integraci, k příchylnosti k Rusku, k Číně, k odmítání všech možných emancipačních snah a k zálibě v odpudivých postavách, které mu pomáhají udržet si moc, stůj co stůj.

↗

Jedním z nejhorších rysů Miloše Zemana jsou lidé, jimiž se na Hradě obklopil. Repro DR

Porazit takto obnaženého Zemana je přitom až elementárně snadné. Je k tomu ale zapotřebí přistoupit se správnou sociologií: najít to, co českou společnost spojuje a co bude nutně nakonec silnější, než jakékoli snahy o její rozdělování rozdmýcháváním nenávisti.

Zemana porazí někdo komunikačně zdatný, politicky obratný, respektovaný většinou politické třídy. Musí se chtít prezidentem stát. Musí to být postava, která získá podporu velké části tak zvaně levicového elektorátu, ve druhém kole volby proti Zemanovi by ji měla s gustem podpořit i ČSSD.

Musí jít o člověka, který nebude zatížen polistopadovým ideologickým kutilstvím a bude pevně stát v hlavním tahu českých dějin s neokázalým respektem ke všem stěžejním postavám od Karla IV. i Husa, přes Komenského, Havlíčka, Masaryka, Beneše až po Havla. Musí si vážit československého roku 1968, Charty, papeže Františka i ochránců přírody.

A především musí všem frustrovaným lidem říct, že chápe jejich hluboké rozladění, že je pravdivější než zprávy v televizních novinách. Současně musí mít stejné pochopení pro všechny frustrované ze Zemana. Musí umět klidně a přesvědčivě říct, že my Češi máme na víc, než na utápění se v nenávistech a vzteku. A že společným úsilím dokážeme, tak jako mnohokrát v minulosti, aby se tu žilo líp.

Měl by to být člověk optimálně žijící mimo Prahu a pokud možno mimo Prahu vybraný. Lidé žijící v tom městě totiž vesměs bohužel nevědí, co se v naší zemi děje. Smutné přitom je, že mnozí z nich o tom pravidelně informují.

Liberální zelený vyhraněně levicový labourista Sadiq Khan vyhrál v Lonýdně s heslem „Starosta pro všechny Londýňany“. Naším kandidátem by měl být člověk, u nějž heslo „Prezident pro všechny Čechy“ bude znít věrohodně, jak těm, jimž se vede dobře, tak těm, které polistopadový vývoj zklamal. Možností je mnoho. Začněme se o nich vážně bavit tak rok před volbou: před volbou Zemanova nástupce.