Jak jsme se domluvili, že neporazíme Miloše Zemana
Zuzana VálkováKrátká úvaha o tom, jak se nemá cenu pouštět do žádných větších akcí, protože poučené poraženectví je známkou politické vyspělosti. Ale jestliže Čechové vážně nemají mezi sebou nikoho, kdo by porazil Zemana, za Uralem by na půjčení neměli?
„Se s tím smiř, že se tam bude placatit ještě dalších pět let. Zeman pro druhé volební období nemá protikandidáta. Ne, fakt, jeho schopnost sjednotit ty dole — to máš půlku národa, jo — je prostě bezkonkurenční. Proti tomu se pražští intošové můžou stavět na hlavu, jak chtějí, ale jeho může porazit tak leda autobus, rozumíš. Při vší úctě.“
„Vždyť já se s tebou nepřu. Přímá volba byla chyba jak z praku. My na to jako národ ještě nejsme zralí.“
„To byl epochální přehmat, člověče.“
„Takže co teda?“
„Takže nic, asi. Já se odsud na starý kolena nepostěhuju.“
Přibližně tímto způsobem lze zjednodušit více či méně poučený konsenzus o vnitropolitických perspektivách země, která se nachází v objektivně nejpříznivějších podmínkách, jaké pamatuje za velmi dlouhou dobu; vzdor strašení, věštbám přívalu cizích hord i poněkud trudnému operačnímu režimu dle hesla „teroristi si na nás zatím nevzpomněli“. Je proto příhodné, že řada osobností veřejného života — a s ní i řada osobností, jimž se obdobný status přičítá v souvislosti s jejich schopností sklízet lajky na Facebooku - vzala do ruky nejbližší vidle, anebo tedy flintu, a zapíchla ji do osení.
Mezi představiteli či řadovými účastníky politických rozprav se přitom najdou lidé, kteří vzdor situaci, která si vlastně nevyžaduje řešení — protože to řešení dost jistě nebude úspěšné — odvážně rokují o tom, jak je současný prezident Zeman ohrožením demokratických pořádků a jak by bylo vhodné najít člověka, který by se mu dokázal postavit — kdyby ovšem řečený prezident nebyl tak silným protivníkem.
Sun-c‘uovo Umění války podle všeho postrádá jednu z důležitých kapitol — týkala by se taktiky, jak nepřítele překvapit přiznáním podřízenosti, a pak mu zasadit smrtící úder ubrblanou poslušností. Představuji si také, jak by se s chmurnými perspektivami vyrovnaly biblické národy, kdyby zvolily tzv. českou cestu řízeného zklamání: sedm let krupobití? No tak dojíme, co máme, a holt uvidíme... (Poučený úsměv.)

„Dovedeš si představit, jak by si Češi asi tak zvolili katolickýho kněze?“
„No, nebo třeba Šimona Pánka. To jeho dobro by tady nikdo nerozdýchal. A prý se moc paktuje se Američanama.“
„Eben do toho bohužel nepůjde, ha ha... Taky má rozum, že jo.“
„Ani Halík do toho nepůjde, když už jsme u toho.“
„Ale on do toho půjde.“
„Jestli jo, vracíme se k bodu jedna.“
„Koho tam máš dalšího? Mě napadá třeba Dlouhý, Horáček... A pak už nikdo.“
„Mě taky ne.“
Česká republika má deset milionů občanů, z nichž přibližně polovina by si přála v čele země změnu, a Miloš Zeman je jen jeden — což ovšem bohatě stačí. Sebenaplňující se proroctví, které má v tomto případě ještě dva roky k zrání a ladění konkrétních parametrů prohry, je tu také zavedená disciplína. Čím víc lidí bude tuto tak zvanou poučenou pravdu, která zavání kuloární moudrostí a v určitých vrstvách se pokládá za důkaz, že ten či ta nepodléhají politickému naivismu, opakovat, tím víc lidí bude přesvědčených, že kdokoliv se na scéně zjeví, sehraje nejvýš úlohu tragického symbolu jejich zmarněných nadějí.
Co je však ve skutečnosti potřeba zastat? Jaké laťky se musejí zdolat? V první řadě se hledá někdo s vůlí k moci. Prosím pěkně, řeči o „střelení se do vlastní nohy“ či „ochotě jít do toho, když mě k tomu vyzvou naši občané“ jsou moderní asi jako fosforová ledvinka, fialové sako a bouraný mercedes.
Iniciativy „tak my si někoho najdeme sami a hvězdu z něj uděláme“ vyznívají podobně melancholicky. Představuji si soustředěnou pozornost Sauronova oka nejlepších úmyslů, kterak pátrá v mase nic netušících občanů, až se tento oslepující štych zastaví na někom veskrze sympatickém, jak si, chudák, v domácím oděvu čte knížku, a začne ho vzdor teplákovce a zraněnému pohledu tahat na tribunu.
Ve skutečnosti se však „hledá“ někdo, kdo vystoupí s gustem. Někdo, kdo projeví tvůrčího ducha a pokusí se trumfnout následující esa: fotky se samopalem, napolo vážně míněné sliby celonárodního vyzbrojení a chválení policejních složek za rušení mírových protestů, rochnění se v urážení studentů, jakož i celé akademie; někdo, kdo to vyžene vejš než k výsměchu historikům, literárním kritikům a ženám — ideálně i pár zpěvačkám —, dále novinářům nebo ochráncům přírody. Hledá se někdo se schopností vynést vyšší kartu, než je slib zavřených hranic cizákům a jejich otevření Číňanům za strategického tulení se k Rusům. Hledá se vynalézavost přesahující sprosťačení, pití a kouření, a to zejména tam, kde se to fakt nehodí.
Jestli nikoho takového u nás doma nemáme, za Uralem by na půjčení neměli?
Už jenom z toho jednoho důvodu, že i jeho sponzorům musí být taky jasné, že se Zeman stal neřízenou střelou příliš brzy. Kdyby to, co provádí teď, prováděl ve svém druhém volebním období, měli by pro to asi plné pochopení, ale takhle? Všechno, co se teď o Zemanovi píše, bude předmětem televizních předvolebních debat před milony diváků. A nebude tam žádný Ovčáček, který by jeho protikandidáty okřikoval. Zeman se zesměšní a ztrapní v přímém přenosu při první příležitosti, jakmile bude vystupovat nikoliv jako prezident, ale jako kandidát na příštího prezidenta. Vždyť on už se teď bojí konfrontace s necenzurovanou občanskou společností - viz loňský Albertov, teď Beroun atd.
Jinak protikandidáti se najdou, o to nemám starost. V první volbě jich najednou bylo 9, a ještě někteří další nebyli připuštěni. Spíše se obávám toho, aby to nakonec zase nevyhrál někdo, koho ty pověstné "jisté kruhy" nasadí jako náhradu za starého, nemocného, nekontrolujícího se, a vůbec už opotřebovaného Zemana.
Nebyli to ostatně Zemanovi lidé, kdo před prvním kolem prezidentské volby zorganizoval masivní kampaň pro Karla Schwarzenberga, která odstranila Zemanovi z cesty favorizovaného (protože nevýrazného a nikomu příliš nevadícího) Jana Fischera?
Pravicoví kandidáti jenom naženou Zemanovi hlasy, a nikdo nemastný neslaný, jehož hlavní předností je, že nikomu nijak zvlášť nevadí, napodruhé taky už šanci mít nebude, porazit Zemana může jen někdo výrazně levicový. Podpořit ho budou muset i pravicoví liberálové, jestli se opravdu chtějí zbavit Zemana, ale takový kandidát přitom nesmí dělat pravici žádné ústupky, aby měl šanci přebrat Zemanovi část voličů.
Proti Zemanovi se musí postavit někdo, kdo stojí jednoznačně nalevo od něj. Přitom nestačí, aby bojoval za Romy a syrské válečné uprchlíky, musí to být někdo, komu malý český člověk uvěří, že bojuje především za něj.
Skvělou pozici pro prezidentskou kandidaturu by měl Jan Keller, jenže ten, sotva se stal poslancem Evropského parlamentu, se přiklonil k nacionálnímu socialismu a postavil se pevně po bok prezidenta Zemana. Proti němu asi kandidovat nebude, mohl by přijít po Zemanově druhém volebním období jako jeho následník, pokračovatel dynastie Klauzemonovců (zvlášť pokud by ještě jednou prohlédl a odhalil, že globální oteplování je politicky korektní sluníčkářská lež).
Ideálním protikladem Miloše Zemana je Mikuláš Vymětal, ale ten není mediálně příliš známý a nemůže se pochlubit mnoha na první pohled zjevnými zásluhami o chudé a špatně placené, leč přece jen aspoň zaměstnané Čechy čisté árijské rasy.
ČSSD, která nedokáže svést aspoň otevřený, když už ne vítězný, souboj s Andrejem Babišem o rychlost zvyšování mezd, nárůst důchodů a zvýšení sociálních dávek, vhodného kandidáta nepostaví. Ne, dokud její ministryně práce a sociálních věcí namísto tvrdých bojů s oligarchou na Ministerstvu financí obhajuje pokračující zmrazení životního minima na částce, ze které se opravdu nedá žít, teorií, že motivací k práci nemá být výše mzdy zaměstnanců, nýbrž bída nezaměstnaných, a chválí nízké mzdy jako naši konkurenční výhodu. Minulý kandidát ČSSD, Jiří Dienstbier mladší, sice čas od času prohlásí něco sympatického, poctivě levicového, jenže je stále málo viditelný, málo průbojný, politicky slabý, a dokonce i ve straně bez vlivu a bez podpory.
Protože Matěj Stropnický je na prezidentskou kandidaturu ještě příliš mladý, napadají mě jen dvě jména dostatečně výrazných a známých levicových kandidátů: Ilona Švihlíková a Josef Středula.
"Kdyby volil presidenta parlament, býval by podle mého názoru, vyhrál také Miloš Zeman."
Je to sice zcela irelevantní, ale: těžko může nějakou soutěž vyhrát někdo, kdo se jí vůbec nezúčastní.
Zemana by žádná parlamentní strana nenominovala.
První kolo
ČSSD postavila jako svého kandidáta mladého a mimo pražskou a brněnskou kavárnu neznámého chlapce, na post stařičkého mocnáře nevhodného
Kolo druhé
Za svého kandidáta se ČSSD ani plně nepostavila. Část ČSSD otevřeně podporovala Miloše Zemana.
Z Miloše Zemana mám pocit, že šel do ČSSD, protože Klaus měl neotřesitelnou pozici v ODS a obávám se, že minimálně jedno křídlo ČSSD je béčko ODS.
Co bránilo ČSSD najít kandidáta jako pan Erazim Kohák, Mil. Hroch,....prostě nějakého emeritního profesora, který by s uvolil klást několik let věnce za přilepšení k penzi formou presidentského platu? Podle mého názoru právě to, že veliká část ČSSD chtěla Miloše Zemana.
Sobotka za to zaplatil mnohem nebezpečnějším konfliktem po volbách.
P.s. Prof. Kohák je ročník 1933. Moudrý pán a kdo by po něm směl požadovat tu oběť, aby závěr života strávil prezidentským kvaltováním?