„Se s tím smiř, že se tam bude placatit ještě dalších pět let. Zeman pro druhé volební období nemá protikandidáta. Ne, fakt, jeho schopnost sjednotit ty dole — to máš půlku národa, jo — je prostě bezkonkurenční. Proti tomu se pražští intošové můžou stavět na hlavu, jak chtějí, ale jeho může porazit tak leda autobus, rozumíš. Při vší úctě.“

„Vždyť já se s tebou nepřu. Přímá volba byla chyba jak z praku. My na to jako národ ještě nejsme zralí.“

„To byl epochální přehmat, člověče.“

„Takže co teda?“

„Takže nic, asi. Já se odsud na starý kolena nepostěhuju.“

Přibližně tímto způsobem lze zjednodušit více či méně poučený konsenzus o vnitropolitických perspektivách země, která se nachází v objektivně nejpříznivějších podmínkách, jaké pamatuje za velmi dlouhou dobu; vzdor strašení, věštbám přívalu cizích hord i poněkud trudnému operačnímu režimu dle hesla „teroristi si na nás zatím nevzpomněli“. Je proto příhodné, že řada osobností veřejného života — a s ní i řada osobností, jimž se obdobný status přičítá v souvislosti s jejich schopností sklízet lajky na Facebooku - vzala do ruky nejbližší vidle, anebo tedy flintu, a zapíchla ji do osení.

Mezi představiteli či řadovými účastníky politických rozprav se přitom najdou lidé, kteří vzdor situaci, která si vlastně nevyžaduje řešení — protože to řešení dost jistě nebude úspěšné — odvážně rokují o tom, jak je současný prezident Zeman ohrožením demokratických pořádků a jak by bylo vhodné najít člověka, který by se mu dokázal postavit — kdyby ovšem řečený prezident nebyl tak silným protivníkem.

Sun-c‘uovo Umění války podle všeho postrádá jednu z důležitých kapitol — týkala by se taktiky, jak nepřítele překvapit přiznáním podřízenosti, a pak mu zasadit smrtící úder ubrblanou poslušností. Představuji si také, jak by se s chmurnými perspektivami vyrovnaly biblické národy, kdyby zvolily tzv. českou cestu řízeného zklamání: sedm let krupobití? No tak dojíme, co máme, a holt uvidíme... (Poučený úsměv.)

↗

Naštěstí lidé na mudrlantské poraženecké úvahy tak zvaných osobností veřejného života nedají. Takhle vítali Zemana v Berouně. Foto Petr Zewlakk Vrabec

„Dovedeš si představit, jak by si Češi asi tak zvolili katolickýho kněze?“

„No, nebo třeba Šimona Pánka. To jeho dobro by tady nikdo nerozdýchal. A prý se moc paktuje se Američanama.“

„Eben do toho bohužel nepůjde, ha ha... Taky má rozum, že jo.“

„Ani Halík do toho nepůjde, když už jsme u toho.“

„Ale on do toho půjde.“

„Jestli jo, vracíme se k bodu jedna.“

„Koho tam máš dalšího? Mě napadá třeba Dlouhý, Horáček... A pak už nikdo.“

„Mě taky ne.“

Česká republika má deset milionů občanů, z nichž přibližně polovina by si přála v čele země změnu, a Miloš Zeman je jen jeden — což ovšem bohatě stačí. Sebenaplňující se proroctví, které má v tomto případě ještě dva roky k zrání a ladění konkrétních parametrů prohry, je tu také zavedená disciplína. Čím víc lidí bude tuto tak zvanou poučenou pravdu, která zavání kuloární moudrostí a v určitých vrstvách se pokládá za důkaz, že ten či ta nepodléhají politickému naivismu, opakovat, tím víc lidí bude přesvědčených, že kdokoliv se na scéně zjeví, sehraje nejvýš úlohu tragického symbolu jejich zmarněných nadějí.

Co je však ve skutečnosti potřeba zastat? Jaké laťky se musejí zdolat? V první řadě se hledá někdo s vůlí k moci. Prosím pěkně, řeči o „střelení se do vlastní nohy“ či „ochotě jít do toho, když mě k tomu vyzvou naši občané“ jsou moderní asi jako fosforová ledvinka, fialové sako a bouraný mercedes.

Iniciativy „tak my si někoho najdeme sami a hvězdu z něj uděláme“ vyznívají podobně melancholicky. Představuji si soustředěnou pozornost Sauronova oka nejlepších úmyslů, kterak pátrá v mase nic netušících občanů, až se tento oslepující štych zastaví na někom veskrze sympatickém, jak si, chudák, v domácím oděvu čte knížku, a začne ho vzdor teplákovce a zraněnému pohledu tahat na tribunu.

Ve skutečnosti se však „hledá“ někdo, kdo vystoupí s gustem. Někdo, kdo projeví tvůrčího ducha a pokusí se trumfnout následující esa: fotky se samopalem, napolo vážně míněné sliby celonárodního vyzbrojení a chválení policejních složek za rušení mírových protestů, rochnění se v urážení studentů, jakož i celé akademie; někdo, kdo to vyžene vejš než k výsměchu historikům, literárním kritikům a ženám — ideálně i pár zpěvačkám —, dále novinářům nebo ochráncům přírody. Hledá se někdo se schopností vynést vyšší kartu, než je slib zavřených hranic cizákům a jejich otevření Číňanům za strategického tulení se k Rusům. Hledá se vynalézavost přesahující sprosťačení, pití a kouření, a to zejména tam, kde se to fakt nehodí.

Jestli nikoho takového u nás doma nemáme, za Uralem by na půjčení neměli?