Kdy a kde se ztratil Miloš Zeman?
Eduard KopáčekZ Miloše Zemana se v posledních měsících definitivně stala taková politická karikatura, kterou on sám ve svých nejlepších letech pohrdal. Kdy a jak přesně k tomu mohlo dojít?
Česká politická kultura se zhoršuje. Již dávno jsme si zvykli, že někteří poslanci při svých projevech nechodí pro hrubší výrazy daleko. Že je nějaký člen vlády v trvalém střetu zájmů, to už dávno nikoho nepobuřuje. Otevřené rasistické výstupy některých zákonodárců, nenávistné vůči menšinám a sociálně slabším, nás od doby politického angažmá Republikánů ve sněmovně nemohou rozházet. Ani zaplétání ministrů do trestné činnosti nebylo v minulosti ničím výjimečným.
Na nejvyšších postech se však představitelé naší země pokoušeli působit jako slušní a bezúhonní gentlemani (nutno dodat, že pouze některým se to dařilo).
Když končil Mirek Topolánek své vládní angažmá, hovořilo se o totálním úpadku politické kultury. Kdo si dnes vůbec vzpomene na slovní výstupy Mirka Topolánka coby ministerského předsedy? Téměř nikdo, protože styl veřejného vystupování Miloše Zemana hravě předčí rozhněvané výstupy Jiřího Paroubka, slovní přestřelky Miroslava Kalouska s Davidem Rathem, i mnohá vystoupení Miroslava Sládka.
K úplné dokonalosti by Zemanovu image mohli dovést prezidentovi poradci. Mohli by zorganizovat nějakou rvačku, na které by hlava státu mohla rozdávat pohlavky, kopance, popřípadě údery holí, nebo cepínem. Miloš Zeman, držitel modré knížky, který, jak jsme se dozvěděli z jeho vánočního poselství, má však na rozdíl od celé řady velitelů NATO zcela jasno v tom jak porazit teroristickou milici zvanou Islámský stát, by se pak mohl zastávat roli skutečného bojovníka a ochránce českého národa.
Dozajista, odlišoval se navenek. Ale v každém případě je možno konstatovat, že už vždycky směřoval 1. k povrchnosti svých analýz a soudů; 2. k vnějškovým efektům; 3. k prosazení sebe sama do světla ramp.
Jeho současné počínání v podstatě není ničím jiným, nežli kumulováním těchto jeho bytostných charakterových vlastností; jediným dodatečným faktorem je jeho hluboká roztržka s "pražskou kavárnou", to jest s intelektuálními kruhy země. Zeman má sice popularitu (podle posledních průzkumů 59 procent populace); ale snad ani on sám před sebou nedokáže ukrýt vědomí, že tato popularita je v prvé řadě výsledkem jeho populismu. Tedy něčím velice velice vratkým, a intelektuálně zcela bezcenným. A čím více je odmítán intelektuální elitou, tím více se musí prosazovat (či přímo předvádět) na veřejné scéně.
Ze všeho nejspíš tímto chováním Zeman připomíná stárnoucího klauna, který už není schopen zaujmout jiskřivým humorem, a tak se k jako poslední záchraně uchyluje k čím dál tím obhroublejšímu a přisprostlejšímu vtipkování.
Zeman vždycky polarizoval a vždycky to byl osobnost s hodně problematickými rysy. Ješitný, bezohledný, mstivý --nedávno po xté zopakoval nestoudnost o tom, že přivedl ČSSD že sedmi procent k dvaatřiceti. Ve skutečnosti by to nikdy nedokázal bez lidí, kteří byli ochotni dělat pro ČSSD i přesto, že to znamenalo podporovat Zemana. Počínaje Pavlem Novákem a nekonče Vláďou Špidlou a B. Sobotkou. Kdyby se chovali stejně jako Zeman a později Paroubek, byla by ČSSD v roce 1998 na sedmi procentech.
Bohužel, některé nectnosti jsou v politice produktivní a u Zemana se pojily s řadou dobrých vlastností -- dříč, inteligentní, statečný.
A kdy se stal karikaturou sebe sama? Moc, chlast, Šlouf a Klaus -- to by dlouhodobě nevydrželo ani hovado.
Škoda, kdyby zůstal na Vysočině, mohla se na něj dnes začít vzpomínat s historickým nadhledem, třeba na to, jak vyhlásil boj skinheadům.
A tak, analogicky platí, že ani M. Zemanovi skutečně nelze upřít, že svého času to byl on a právě on - poté co předtím jak Klausova vláda, tak i většinová česká společnost před touto věcí "velkoryse" zavíraly oči - kdo veřejně a jasně vyhlásil, že "v této zemi nemají fašisté co dělat".
Ano, to byl skutečně moment, kdy se ještě na chvíli mohlo zazdát, že do čela české politiky konečně nastoupil někdo, kdo má pevný úmysl obnovit v zemi právo a morálku.
Bohužel, v následujících letech M. Zeman činil vše proto, aby tento svůj pozitivní obraz sám soustavně demontoval.
Jeho spolužáci vyprávějí o studentovi, který v kuloárech žikovské školy nadbíhal profesorstvu, aby je stejně tak jako své spolužactvo ohromoval svým verbálním ohňostrojem.
Jeho vyučující vyprávěli o vyjímečné vervě na podiu a hlubokém spánku v prostoru mimo.
Zemana bolí pohrdání natolik, že je schopen si zapohrdovat i jsa prezidentem .....bych řekl.
A plně podporuje mou vlastní tézi: M. Zeman se "neztratil" - on byl vždycky sám sebou, jenom se s postupujícím věkem (a s postupující únavou z vlastní moci) čím dál tím více začaly projevovat jeho charakterové rysy, které ale byly už vždycky hluboce zakořeněny v jeho osobnosti.