Kdy a kde se ztratil Miloš Zeman?
Eduard KopáčekZ Miloše Zemana se v posledních měsících definitivně stala taková politická karikatura, kterou on sám ve svých nejlepších letech pohrdal. Kdy a jak přesně k tomu mohlo dojít?
Česká politická kultura se zhoršuje. Již dávno jsme si zvykli, že někteří poslanci při svých projevech nechodí pro hrubší výrazy daleko. Že je nějaký člen vlády v trvalém střetu zájmů, to už dávno nikoho nepobuřuje. Otevřené rasistické výstupy některých zákonodárců, nenávistné vůči menšinám a sociálně slabším, nás od doby politického angažmá Republikánů ve sněmovně nemohou rozházet. Ani zaplétání ministrů do trestné činnosti nebylo v minulosti ničím výjimečným.
Na nejvyšších postech se však představitelé naší země pokoušeli působit jako slušní a bezúhonní gentlemani (nutno dodat, že pouze některým se to dařilo).
Když končil Mirek Topolánek své vládní angažmá, hovořilo se o totálním úpadku politické kultury. Kdo si dnes vůbec vzpomene na slovní výstupy Mirka Topolánka coby ministerského předsedy? Téměř nikdo, protože styl veřejného vystupování Miloše Zemana hravě předčí rozhněvané výstupy Jiřího Paroubka, slovní přestřelky Miroslava Kalouska s Davidem Rathem, i mnohá vystoupení Miroslava Sládka.
K úplné dokonalosti by Zemanovu image mohli dovést prezidentovi poradci. Mohli by zorganizovat nějakou rvačku, na které by hlava státu mohla rozdávat pohlavky, kopance, popřípadě údery holí, nebo cepínem. Miloš Zeman, držitel modré knížky, který, jak jsme se dozvěděli z jeho vánočního poselství, má však na rozdíl od celé řady velitelů NATO zcela jasno v tom jak porazit teroristickou milici zvanou Islámský stát, by se pak mohl zastávat roli skutečného bojovníka a ochránce českého národa.
Jeho poradci by jej pak mohli zařadit mezi velké bojovníky naší historie, jakými byli Přemysl Otakar II. nebo Jan Žižka z Trocnova. Pokud by však Jiří Ovčáček, i přes neutichající pátrání po údajném Peroutkově článku, našel chvíli času, mohla by se hlava státu obávat srovnání s hrdinou bitvy u Zborova Emanuelem Moravcem, což by jistá část prezidentových politických příznivců, se kterými loni v listopadu vystoupil na Albertově, jistě kvitovala s povděkem.
Když ovšem člověk zapátrá v paměti nebo televizních archivech a nechá se přenést do poloviny devadesátých let, narazí na opozičního politika zcela odlišného formátu. Na osobnost, která strčila každého populistu svojí obratností a politickým důvtipem hravě do kapsy. Byl to politik, který se všem Republikánům a jim podobným nacionalistům vysmíval.
Místo sprostých urážek politických soupeřů poutal pozornost notnou dávkou sebeironie. Z bulvárních médií si vůbec těžkou hlavu nedělal a novinářské útoky bravurně odrážel. Drobné vtípky a bonmoty sázel s patra, ale v žádném případě neměl důvod urážet nějaké skupiny obyvatel - tehdy jeho občané nejbyli slepým stádem, ale voliči, které bylo třeba přesvědčit neprůstřelnými argumenty a nepolevující prací ve sněmovně.
Dalo by se říci, že to byl politik, který hloupostí a prvoplánových populismem opovrhoval, a tím dokázal politickou scénu do jisté míry kultivovat. Jeho politika se vyznačovala notnou dávkou pragmatismu. Jasně formulovaný politický program nebylo třeba skrývat za vznosné a otřepané fráze o demokratické společnosti nebo nutnosti ekonomické transformace jako nástroje boje za svobodu.
Od té doby se toho na české politické scéně mnoho událo. Z opozičního politika se stal předseda sněmovny a později předseda vlády. ČSSD utrpěla pod vedením Miloše Zemana řadu politických úspěchů, ale i volebních porážek, jak to trefně ve svém článku vystihl Patrik Eichler.
Nemohu se ubránit dojmu, že nyní úřad prezidenta zastává zhrzený člověk, který potřebuje sám sobě dokázat, že převyšuje všechny ostatní.
Můžeme se domnívat, že se Miloš Zeman cítí nedoceněný, že propadlu alkoholismu, hulvátství, populismu nebo dokonce rasismu, ale rozhodně nemůžeme říci, že je hlupák. Proč tedy vystupuje tak neomaleně a uráží celou řadu významných osobností, ale i běžných občanů? Je ostudné, že se o jeho kontroverzních výrocích píše celé řada světových zpravodajských serverů.
Není tomu tak dávno, co se celý svět bavil videem, na kterém si Václav Klaus přivlastnil protokolární pero. Ve srovnání s excesy Miloše Zemana však byla scénka o ukradené propisce pouze úsměvnou záležitostí.
O motivech Zemanova chováním můžeme pouze spekulovat. Zdá se, že se obklopil lidmi, kteří mu dávají najevo nekritický obdiv, aparátčíky, kteří jsou po všech stránkách hloupější, než on sám. Zdá se, že Miloš Zeman těmto lidem bezmezně důvěřuje, a podle toho vypadá jeho politické vystupování. Moudrý politik v nejvyšší státnické funkci by se měl obklopovat těmi nejchytřejšími lidmi, respektive skutečnými odborníky, ostatně je téměř vyloučeno, že by jej v jeho funkci mohl někdo z nich ohrozit. Takový tým odborníků rozhodně není dobře reprezentován triem Mynář, Forejt, Ovčáček.
V posledních měsících mi tak nezbývá nic jiného, než si dokola klást tu stejnou otázku: Kdy a kde se ztratil Miloš Zeman?
Dozajista, odlišoval se navenek. Ale v každém případě je možno konstatovat, že už vždycky směřoval 1. k povrchnosti svých analýz a soudů; 2. k vnějškovým efektům; 3. k prosazení sebe sama do světla ramp.
Jeho současné počínání v podstatě není ničím jiným, nežli kumulováním těchto jeho bytostných charakterových vlastností; jediným dodatečným faktorem je jeho hluboká roztržka s "pražskou kavárnou", to jest s intelektuálními kruhy země. Zeman má sice popularitu (podle posledních průzkumů 59 procent populace); ale snad ani on sám před sebou nedokáže ukrýt vědomí, že tato popularita je v prvé řadě výsledkem jeho populismu. Tedy něčím velice velice vratkým, a intelektuálně zcela bezcenným. A čím více je odmítán intelektuální elitou, tím více se musí prosazovat (či přímo předvádět) na veřejné scéně.
Ze všeho nejspíš tímto chováním Zeman připomíná stárnoucího klauna, který už není schopen zaujmout jiskřivým humorem, a tak se k jako poslední záchraně uchyluje k čím dál tím obhroublejšímu a přisprostlejšímu vtipkování.
Zeman vždycky polarizoval a vždycky to byl osobnost s hodně problematickými rysy. Ješitný, bezohledný, mstivý --nedávno po xté zopakoval nestoudnost o tom, že přivedl ČSSD že sedmi procent k dvaatřiceti. Ve skutečnosti by to nikdy nedokázal bez lidí, kteří byli ochotni dělat pro ČSSD i přesto, že to znamenalo podporovat Zemana. Počínaje Pavlem Novákem a nekonče Vláďou Špidlou a B. Sobotkou. Kdyby se chovali stejně jako Zeman a později Paroubek, byla by ČSSD v roce 1998 na sedmi procentech.
Bohužel, některé nectnosti jsou v politice produktivní a u Zemana se pojily s řadou dobrých vlastností -- dříč, inteligentní, statečný.
A kdy se stal karikaturou sebe sama? Moc, chlast, Šlouf a Klaus -- to by dlouhodobě nevydrželo ani hovado.
Škoda, kdyby zůstal na Vysočině, mohla se na něj dnes začít vzpomínat s historickým nadhledem, třeba na to, jak vyhlásil boj skinheadům.
A tak, analogicky platí, že ani M. Zemanovi skutečně nelze upřít, že svého času to byl on a právě on - poté co předtím jak Klausova vláda, tak i většinová česká společnost před touto věcí "velkoryse" zavíraly oči - kdo veřejně a jasně vyhlásil, že "v této zemi nemají fašisté co dělat".
Ano, to byl skutečně moment, kdy se ještě na chvíli mohlo zazdát, že do čela české politiky konečně nastoupil někdo, kdo má pevný úmysl obnovit v zemi právo a morálku.
Bohužel, v následujících letech M. Zeman činil vše proto, aby tento svůj pozitivní obraz sám soustavně demontoval.
Jeho spolužáci vyprávějí o studentovi, který v kuloárech žikovské školy nadbíhal profesorstvu, aby je stejně tak jako své spolužactvo ohromoval svým verbálním ohňostrojem.
Jeho vyučující vyprávěli o vyjímečné vervě na podiu a hlubokém spánku v prostoru mimo.
Zemana bolí pohrdání natolik, že je schopen si zapohrdovat i jsa prezidentem .....bych řekl.
A plně podporuje mou vlastní tézi: M. Zeman se "neztratil" - on byl vždycky sám sebou, jenom se s postupujícím věkem (a s postupující únavou z vlastní moci) čím dál tím více začaly projevovat jeho charakterové rysy, které ale byly už vždycky hluboce zakořeněny v jeho osobnosti.