„Orwell přece nemohl být levičák, vždyť psal proti nim!“ zlobí se třída, když při hodině věnované španělské občanské válce čteme pasáže z Orwellova Holdu Katalánsku. Porozumění tomu, že totalitní praktiky lze velmi dobře kritizovat právě zleva, je pro některé žáky a žákyně obtížné. Stejně jako je mezi některými rozšířená představa, že primárním zájmem levice je distribuce a pobírání sociálních dávek.

Do vysvětlování, že snem levicově smýšlejících lidí opravdu není člověk ve frontě na „sociálce“ žmoulající formulář žádosti o podporu, vkládám pokaždé veškeré své pedagogické schopnosti.

Podle mne je totiž levicovým ideálem člověk, jehož důstojnost ani práva nejsou nijak ohrožena, je roven všem členům společnosti založené na solidaritě, v níž nemusí čelit existenčním potížím, a proto je v pravém slova smyslu svobodný. A jako svobodný a sebevědomý člověk nemá žádnou potřebu obracet svůj hněv proti národnostním či etnickým menšinám. Naopak zcela přirozeně přijímá, že pomoc lidem v nouzi, ať už „našim“, či těm, kteří k nám prchají před válkami, hladem a politickým útlakem, je samozřejmým projevem humanity a lidské soudržnosti.

A když se začínám radovat, že už to mladí lidé jakž takž přijímají (a díky tomu bude jejich kulturní šok při studijním pobytu na univerzitě v Berlíně či Madridu přece jenom mírnější), vstoupí na scénu „levicový prezident“, a místo ideálů o emancipaci jim i mně naservíruje zlobu a malost.

Ne, nevadí mi, když někdo upozorňuje na možná úskalí plánovaného rozšíření inkluzivního vzdělávání. Ale „levicový prezident“ tak nesmí činit výroky o tom, že „postiženým je lépe mezi svými“. Inkluze už jednak nějaký ten pátek probíhá, takže tisíce dětí a mladých lidí se dávno s kamarády s různými specifickými potřebami společně vzdělávají, ale hlavně — z levicového hlediska jsme snad všichni „svoji“, ne?

Levicový prezident by měl hledat způsoby, jak pomoci tomu, aby byla inkluze provedena správně, ve prospěch dětí (a také nikoli nad síly jejich učitelů). Pokud skutečně nemůže pomoci, tak ať alespoň neuráží, neubližuje a neškodí.

↗

Když už to začíná vypadat, že mladí lidé demokratickou levici jakž takž přijímají, vstoupí na scénu „levicový prezident“ a místo ideálů o emancipaci servíruje zlobu a malost. Repro DR

Nemám patent na rozum, takže si samozřejmě nemohu být úplně jistá, zda například všechny ekologické aktivity, v nichž jsem angažována, jsou jednoznačně a nepopiratelně prospěšné. Ovšem i soud rozhodl, že blokáda kácení na Šumavě byla legální (a naopak prováděná těžba nezákonná a policejní zásah proti aktivistům protiprávní).

Pak je však skutečně k pláči, že „levicový prezident“ vyznamená někdejšího náměstka ředitele Správy Národního parku a CHKO Šumava Jiřího Mánka medailí Za zásluhy, a ještě při té příležitosti uvede, že kůrovcovou kalamitu vyvolali právě „zelení fanatici“. Nepřekonal tím sice legendární výrok Naděždy Kavalírové o tom, že „kůrovec je stejně zákeřný jako komunista“, úspěšně se však k této úrovni dopracovává.

Mám takovou naivní představu, že prezident, a ten levicový obzvlášť, by měl ctít Listinu základních práv a svobod, která občanům zaručuje právo na příznivé životní prostředí, přičemž nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí či přírodní zdroje. Škoda, že panu prezidentovi na akci Bloku proti islámu entomolog Martin Konvička problematiku přirozené obnovy lesa alespoň rámcově neosvětlil, i když tuším, že když jde o „záchranu civilizace“, musí jít nějaká ochrana přírody stranou.

Nejsem expert na zahraniční politiku a nevím, jak přesně bychom měli postupovat ve vztahu k Rusku. Ale pokud se skupina mladých žen pokusí (ano, velmi provokativně) poukázat na nebezpečí propojení Putinovy politické moci s pravoslavnou církví, měl by pro to mít náš „levicový prezident“ alespoň elementární pochopení, protože na „spojení trůnu a oltáře“ není levicového vůbec nic. On ale místo toho jen směšně moralizuje o vulgárním projevu Pussy Riot, a o rok později to celé dovrší tím, že si nechá Dominikem Dukou sloužit bohoslužbu spojenou s přímluvnou modlitbou „za sebe a za vlast“.

Když už v sobě Miloš Zeman tak náhle objevuje náboženské puzení, proč křesťanské hodnoty nenaplňuje v duchu výzev římského biskupa Františka, jenž stojí jednoznačně na straně chudých, a místo toho si předchází Dominika Duku, který ještě nedávno hovořil o odborářích demonstrujících proti Drábkovým reformám jako o „lůze“?

O hanebném postoji prezidenta k uprchlické krizi snad raději pomlčím. To je totiž úplná tresť všeho nelevicového, nelidského, bezohledného i povýšeneckého, čeho je Miloš Zeman schopen. Jen na okraj — pokud prezident prohlásí, že burky jsou pochopitelně zlo, ale některým ošklivým ženám by prospěly, člověku ta arogance a hloupost úplně vyrazí dech.

Vůbec netrvám na tom, aby byl prezident levicový. Ale pokud se ten současný jako „levicový“ prezentuje, je k uzoufání, jak medvědí službu levicí činí. Chci zkrátka takového levicového prezidenta, na němž budu moci svým žákům a žákyním bez problémů demonstrovat, co skutečně znamená být „levičákem“. Představuji si muže či ženu, kteří nesnižují lidskou důstojnost kohokoli, mají smysl pro spravedlnost a spolupráci, neberou lidem svobodu a pocit sounáležitosti, povzbuzují v nich naději, optimismus i vzájemnou důvěru.

V něčem ale Miloš Zeman bezesporu edukativní funkci plní. Když se 17. listopadu postavil vedle Martina Konvičky na pódium ozdobené masivním nápisem „Ať žije Zeman“, dal znovu jasný obsah pozapomenutému slovu „papaláš“. Hlavně se nám však přímo před očima odehrála závěrečná scéna z Orwellovy Farmy zvířat. A to se mým žákům a žákyním může u maturity docela pěkně hodit.