„Tohle už zavání něčím takovým, možná to řeknu špatně, něco jako Hitler, já v životě volit takový lidi nebudu,“ vysvětluje jedna z postav dokumentárního filmu Gadžo po mítinku Dělnické strany. A dodává „i ty rasistický proti… já chápu, že Romové jsou Romové, ale to by se pak mohlo zvrtnout všechno i proti nám ta jejich politika, takže já bych je teda nevolila“

Žena, která v dokumentu řeší problémy s romskými sousedy, vyjadřuje zcela přesně jeden z důvodů, proč se zatím nepodařilo žádnému xenofobnímu politikovi získat větší podporu. I když je nešťastná z toho, v jakém prostředí žije a Romy ve svém okolí nesnáší, velice dobře cítí, že Tomáš Vandas není to správné řešení. Vandas nejenže svoji nenávist vůči Romům přehání, ale také vlastně moc nenabízí jiný program. Právě proto je nevolitelný i pro lidi, kteří Romy rádi nemají.

Jeho předchůdce Miroslav Sládek trpěl podobným neduhem. Nedokázal krotit otevřeně rasistické postoje. A přestože byl jeho program komplexnější, byl navíc legrační jako osobnost, což u většiny lidí nebudí důvěru. Na Sládkovu směšnost upozornil Miloš Zeman v roce 1993, když se spolu sešli v duelu. 

Nemusel to ani říkat, ze záznamu je patrné, že Miroslav Sládek je víc šašek než politik. Mnohem zajímavější je věta, kterou Miloš Zeman uvedl svou polemiku s rasistickou replikou Miroslava Sládka. Řekl tehdy: „Netrpím žádnou přehnanou láskou vůči romské populaci, ale vaše představa, že problematiku bezpečnosti, to jest především problematiku ekonomických mafií, které ovládají tento stát, vyřešíte pouze řešením romské problematiky, je naivní.“ To bylo přesně akorát. Zeman řekl, že Romy rád nemá, ale že nejsou tím hlavním problémem. Uvážlivě a bez přehánění dal najevo, kde stojí a že je schopný mnohem většího rozhledu než Sládek.

Stejně geniální byla jeho odpověď ženě, která se ho zeptala, kdy už konečně budou mít Romové slušné bydlení. „Je třeba si ujasnit, co je myšleno pod pojmem slušné bydlení. Znamená to, že byt, který si zaplatím, tak ten byt nevybydlím. Neudělám si z parket ohníček na podlaze, nevytluču okna, neudělám z chodby odpadkový koš. Nárok na slušné bydlení znamená i povinnost slušně bydlet. Mně je srdečně jedno, jestli je někdo Rom nebo Nerom. Každému musíme měřit stejným metrem. A buď někdo umí bydlet a vyjít se spolubydlícími, nebo to neumí. V takovém případě takový nárok sám ztratil.“

To bylo v roce 2012. O tazatelce nemohl vědět, jestli si dělá ve svém bytě ohníčky. Viděl pouze, že je Romka. Svou odpovědí zahrál na strunu představám, že Romové pálí parkety. Pominul problém diskriminace, ghett, i skutečnost, že ČR nemá žádnou koncepci sociálního bydlení. Zároveň se ale formálně vymezil vůči tomu, že by snad obviňoval celou jednu skupinu obyvatel. Miloš Zeman je totiž přesně ten politik, který ví, kam až může zajít, aby jeho projev zněl ještě přijatelně.

Po posledním listopadovém výročí má jistě mnoho lidí dojem, že je také směšný a že přijatelný přeci nemůže být. Někteří si to možná myslí už delší dobu, ale hluboce se mýlí. Miloš Zeman stále ví, kde je ta hranice, kterou nesmí překročit, aby se stal nevolitelným pro většinu lidí. Změnila se totiž doba. Strach z islámu zachvátil Čechy do té míry, že je možné přitlačit a jít ve výrocích mnohem dál. Pořád ne ale tak daleko jako Tomio Okamura, Petr Hampl, nebo Martin Konvička, kteří tu hranici držet neumějí. Co udělá Zemanova podpora islamofobnímu hnutí, je otázka.

Důvodů, proč extremisté nikdy nezískali větší podporu, je ovšem víc. Není to jen neschopnost jednotlivých politiků nabídnout něco jiného než vulgární rasismus. Spolehlivým lapačem protestních hlasů je v prvé řadě KSČM. Tuto stranu nevolí jen lidé, kteří mají pozitivní vztah k normalizaci, ale také ti, kteří chtějí vyjádřit svou nespokojenost. Dalším důvodem je skutečnost, že řada politiků „tradičních“ parlamentních stran má vyloženě populistické projevy, volební kampaně často ujíždějí takovým způsobem, že je mezi extremistickými stranami a zdánlivě standardními stranami těžké vidět rozdíl. Mírně xenofobní voliči tak mohou hodit svůj hlas podle svých politických preferencí a nemusejí se zahazovat s těmi, kteří mají xenofobii jako svůj jediný program.

Vraťme se ale k Zemanovu novému angažmá. Mohl by být tím člověkem, který u nás sjednotí extrémní pravici. Má k tomu všechny předpoklady. Umí obratně využívat strachu a negativních emocí a zároveň mu scházejí morální mantinely. Je mistrem v tom, jakým způsobem pracuje s hranicemi možného. V červenci 2013 vystoupil proti neonacismu, který je dle něj potřeba potírat. V listopadu 2015 zas řekl, že pojmy jako extremisté, xenofobové, islamofobové, rasisté nebo fašisté jsou nálepky a nadávky. V tom je jen zdánlivý rozpor. Přesně tím totiž vystihuje postoje většiny lidí, kteří s požehnáním prezidenta mohou odsuzovat jak nácky, tak muslimy a Romy. A sami se u toho cítit jako poslední spravedliví.

Když Zeman vidí, že inkluze ve školství není vítanou reformou, klidně se naveze i do handicapovaných, které však ve výroku pro jistotu zamění s Romy a zamotá do toho multikulturalisty a bláznivé intelektuály z pražské kavárny. Tím se vyhne nařčení, že by snad odsuzoval všechny dětmi s handicapem. Ve chvíli, kdy rozpozná, že k tomu ve společnosti nazrál čas, udělá klidně i to.

Zemanovi za dva roky skončí mandát. Jenže se  velice snadno může stát znovu prezidentem, což je pozice, která rozšiřuje jeho možnosti, jak stmelovat část společnosti proti jejímu zbytku. Porazit by ho mohl za současné situace zřejmě Babišův protikandidát. Andrej Babiš ho však možná nepostaví. Stačí, aby se se Zemanem dohodli. Babiš dává opakovaně veřejně najevo své znechucení nad tím, že nemůže vést stát jako firmu. 

↗

Miloš Zeman mává novinářům. Foto Ondřej Mazura, DR