Zemanova vlastizradada
Martin VrbaSoudě podle jeho projevu to vypadá, že si stárnoucí prezident pouze spletl strany a publikum. Největší esa české xenoscény si až v průběhu uvědomila, že jsou ve špatný čas na špatném místě.
Zemanův projev sklidil od svých odpůrců buď vlnu kritiky, nebo je ponechal v němém úžasu, kam že to zase posunul hranice myslitelného. Slova ovšem mohou někdy mást. Myslím, že projev to byl naopak velmi dobrý, akorát si při něm pan prezident spletl strany.
Namísto toho, aby takto hovořil směrem k demonstraci solidarizující s oběťmi Islámského státu od Paříže až po Damašek, se náš starý popleta ocitl v trapné situaci a omylem mluvil k lidem, kteří podobně jako Islámský stát hodlají na rádoby vlastním území eliminovat nepohodlné náboženské tradice.
Prezident dadaista
Co tedy padlo za slova onoho osudného dne na pražském Albertově? Prezident nás varoval před tím, abychom si nenechali „vnucovat jeden jediný správný názor“, což byla na úvod tak silná obhajoba multikulturalismu, že se Konvičkovi, stojícímu opodál, začaly překvapením protáčet jeho pověstné panenky.
Nato se hned vzápětí vymezil vůči abstraktní figuře „manipulátora lidu“, který by takovou názorovou uniformitu chtěl lidem vnucovat. Zmatené publikum se v tu chvíli nezmohlo na nic jiného, než skandování floskule „Ať žije Zeman!“, očividně ještě tápající, jak má celou věc chápat.
Martinu Konvičkovi ale bylo očividně hned jasné, o kom je ve skutečnosti řeč, a začal se znatelně ošívat - zřejmě se mu hlavou honily myšlenky, jak z toho rychle vybruslit, pokud možno se ctí. Na přemítání o tom, kde se stala chyba, bude ještě času dost.
Utrpení na pódiu tím ale teprve mělo začít. Varováni jsme totiž také byli před vymýváním mozků a před takzvanými „value leaders“ — tedy lidmi, kteří se cítí být oprávněni říkat nám, jaké hodnoty zastávat máme a jaké ne.
Podobně se vymezil vůči „vůdcům veřejného mínění“. Upozornil nás, že tyto rádoby elity „se snaží pouze zviditelnit, aniž by je kdokoliv zvolil, a tedy oprávnil k takovému postoji“. Díky tomu si už i přítomní poslanci Úsvitu národní koalice se třemi procenty v preferencích začali uvědomovat, že tady něco nehraje.
Miloš Zeman ale nemilosrdně pokračoval ve své nezamýšlené sociální intervenci a jal se apelovat na individualitu všech, které z pódia oslovoval. „Nejsme těsto, ani žádná plastelína, aby nás někdo modeloval do požadovaného tvaru,“ nechal se slyšet a ujišťoval všechny přítomné o jejich samostatném myšlení.
Našimi hranicemi xenofob neprojde
Stranou samozřejmě nenechal ani své oblíbené téma médií. Dal všem na vědomí, že se lidé nikdy nesmí stát obětí mediálních masáží, kterých jsme dnes a denně svědky, obzvláště pak té masáže, která se týká migrační krize.
Nenechal nikoho na pochybách, že „každý má právo ve svobodné společnosti vyjádřit svůj názor“, bez toho, že by byl dehonestován různými nálepkami nebo nadávkami, jako jsou: extremisté, islamo- a xenofilové, sluníčkáři, dobroserové nebo islamofašisté. Pří větě „nálepka či nadávka není argument a prokazuje pouze myšlenkovou nedostatečnost těch, kdo ji vyslovují“, se Martin Konvička pro jistotu schoval před kamerami. Následný potlesk čím dál zmatenějšího publika byl o poznání vlažnější.
Když se poté rozhovořil o „ilegálních“ imigrantech, jako o „elegantních“, začalo být velké části osazenstva na pódiu konečně jasné, že je nejvyšší čas zazpívat rychle státní hymnu, sbalit kufry a běžet domů. Tortura ale pokračovala s chladným a rozvážným klidem skřipce, na který byly natahovány nervy největších es české xenoscény, která se ocitla ve špatný čas na špatném místě.
Namísto toho, aby prezident agitoval za vyzbrojování českého národa a formování domobran, dal šokovanému davu na vědomí, že vyzbrojovat je zapotřebí především ony statisíce mladých Syřanů na útěku - prý aby mohli bojovat s Islámským státem.
V okamžiku, kdy si publikum zkoušelo představit syrské mladíky, kteří třímají v rukou poslední modely z českých zbrojovek, se rozhostilo ticho, které se dalo krájet. O tom, že by každý bílý Čech měl mít za pasem kvér a za zády jednoho myslivce, samozřejmě nepadlo k všeobecnému mrzení ani slovo.
Vyčinil ale také českým emigrantům, kteří se rozhodli pracovat v zahraničí: „Ptám se: proč nepracují pro svoji vlast a pro její zvelebení, aby jejich země překonala dosavadní zaostalost?“ Taková poslední kapka přiměla organizátory se konečně dobelhat ke zpěvu české státní hymny, kterou ale — aby celá tragikomedie byla završena — předzpívával Černoch.
Byla to tedy ze strany Miloše Zemana vlastizrada, jak se teď asi ještě v plné kocovině domnívají organizátoři demonstrace, nebo to byl spíše dadaismus a náš prezident je další velký kejklíř, který si střílí z nás všech? Ať tak či tak, 17. listopadu se na Albertově psaly dějiny, které právem patří do kroniky naší české zeměplochy.
V běžných povoláních existuje zřetelná korekce - pře/nadkvalifikace, která příkladně biologovi s doktorátem zamezuje stát se laborantem.
V politické sféře hrají mnohdy nezřetelné a nahodilé komponenty natolik natolik významnou roli, že prezidentem se může stát i individuum, se zřetelnými a nelákavými mentálními defekty překrytými nadprůměrnými talenty.
Pro svou nesnesitelnou mnohdy konfuzní užvaněnost byl vytěsněn z rodinného kruhu, a tak mu nezbylo než se stát presidentem národa.
I takové lidské osudy jsou možné....bych ze zkušenosti dodal.