V noci následující po chladnokrevném vraždění v Paříži v pátek 13. listopadu jako by Paříž chtěla všem teroristům osobně říct, že si svůj život nenechá vzít. Policie sice Pařížany upozornila, aby své domácnosti opouštěli jen ve výjimečných situacích, ti se ale rozhodli demonstrativně věnovat tomu, při čem jiní umírali.

Novinářka Hélène Bienvenu, pracující na volné noze, a její maďarská přítelkyně Nora svorně přikyvují, že spíš očekávaly město duchů a prázdné ulice. „Snad nikdy jsem neviděla v sobotu tolik lidí venku,“ líčí Nora, která v Paříži žije.

Stejná nálada pokračuje i v neděli. Restaurace vypadající nachlup stejně jako La Belle Équipe, Le Petit Cambodge, Le Carillon a La Casa Nostra — jako většina pařížských podniků mají velké prosklené průčelí a člověk se v nich před zraky kolemjdoucích jen tak neschová — jsou plné zákazníků. Někteří vysedávají nahňahňaní u typicky malých stolečků venku, popíjejí a pokuřují.

Z výrazů jejich tváří nelze vyčíst napětí ani strach. Uvolnit se ve společnosti desítek či stovek lidí působících uvolněně jde samo. Něco jiného ovšem je, když jim před očima projíždějí houkající policejní auta a sanitky — a že jich zde jezdí hodně.

Většina lidí ustaraně pozoruje, odkud a kam míří. Zřejmě nikdo se neubrání černým myšlenkám. Pod povrchem demonstrativní zábavy bublá neklid, pud sebezáchovy i strach. Jen před pár hodinami umírali úplně stejní lidé jako my — o tom se tady v Paříži v posledních hodinách mluví.

Petardy na náměstí Republiky

Kráčíme po bulváru Magenta směrem k náměstí Republiky. Je něco po sedmé večer. Proti nám utíká několik vyděšených skupinek teenagerů. Někteří mají pod paží skateboardy. Francouzsky na nás pokřikují, že na náměstí Republiky se střílí. Asi dvě stě metrů před námi se ozve rána. Zní jako výstřel. „Rychle se jděte schovat do hotelu,“ varují nás a utíkají pryč.

Chvíli stojíme na místě, z různých míst doléhají zvuky sirén. Okolo proběhne několik dalších lidí, mnozí jiní ovšem kráčí zvolna tam i zpět. Automobily a motorky rovněž proudí, jako by se nic nestalo.

Za několik okamžiků se na náměstí Republiky ukáže, že se jednalo o planý poplach. Rány, které si vyplašený dav vyložil jako výstřely, měl podle všeho na svědomí někdo s velmi špatným smyslem pro humor a pár petardami po kapsách…

Že se pod fasádou klidu ve skutečnosti skrývá strach z výstřelu a okamžitý instinkt vzít do zaječích se potvrdilo i během falešného poplachu u restaurace Le Carillon, při němž lidé v panice pošlapali i zapálené svíčky a květiny, ale i na několika dalších místech ve městě.

Už krátce po davovém záchvatu paniky je ovšem náměstí opět plné lidí úplně všech věkových kategorií a barev pleti. Může jich tu být několik tisícovek. Přinášejí květiny, zapalují svíčky, tiše přihlížejí. Na pomníku Republiky s patrně nejznámějším sloganem „Svoboda, rovnost a bratrství“ na světě je kromě mnoha nových vzkazů vidět několik starších plakátů vyjadřujících solidaritu a soucit s vyvražděnými členy redakce Charlie Hebdo.

Vysoko nad hlavami pietního shromáždění je slyšet, ale ne vidět, helikoptéru. Tu a tam hlídkují skupinky policistů se samopaly. I volnomyšlenkářům najednou připadají jako vítaná společnost.

V zemi je třídenní výjimečný stav a státní smutek. Mnozí se vydali ven s otázkou, zda se nebudou páteční události opakovat, ale odhodlaní nenechat se paralyzovat strachem, který se do nich zakousl.

Umírali lidé jako my

Hodinu a tři minuty po půlnoci z pátku na sobotu vyšel na stránkách Financial Times osobní text novináře Simona Kupera, který žije ve Francii třináct let. V pátek se byl podívat na přátelské fotbalové utkání mezi Francií a Německem, kde stejně jako všichni ostatní diváci během prvního poločasu zaslechl tři výbuchy odpálivších se sebevražedných atentátníků. Mrtvých mohlo být nesrovnatelně víc, kdyby se na stadion dostali, což se jim nepodařilo i díky důslednému muslimskému hlídači jménem Zouheir.

Kuper v emotivním textu psal: „Po třinácti letech života v Paříži se poprvé sám sebe ptám, zda tady můžu se svou rodinou zůstat. Smyslem celé Paříže je užívat si ji. Každý zde žije ve stísněném bytě. Nejsou tady téměř žádné zahrady, kam můžete jít grilovat a hrát si s dětmi nebo se prostě jen zavřít před světem. Bydlíte-li v Paříži, znamená to, že chodíte do společnosti, na místa jako je Bataclan, na fotbal…“ napsal Simon Kuper v bezprostřední reakci na svůj zážitek.

Návštěva míst, kde se otřesné páteční události odehrály, může k pochopení tohoto strachu o holou existenci přiblížit. Ve výloze restaurace Le Carillon je několik děr po střelbě. Na skle si lze hned vedle nápisu „happy hours 18—20 h“ všimnout zaschlé spršky lidské krve.

Na chodníku před Belle Équipe zůstávají veliké skvrny od krve i přesto, že se je někdo pokusil očistit a překrýt pískem. Místa, na nichž se umíralo. Někde jsou uvnitř vidět nedopité i rozbité skleničky a zpřeházené židle. Vedle La Casa Nostra je rozstřílená i výloha prádelny.

Ulice, kde stojí hudební klub Bataclan, je pro veřejnost uzavřená. Přízemí budovy halí vysoká plenta. Můžeme si jen představovat, co za ní je.

Pro místa, která si teroristé vybrali, neexistuje žádný srozumitelný klíč. Stejně dobře jako právě v těchto restauracích mohli zabíjet jen o pár metrů jinde v podniku, který vypadá prakticky stejně. Pár kroků od La Belle Équipe se nachází dokonce bistro Beyrouth s libanonskou kuchyní — v tom skutečném Bejrútu vraždil Islámský stát o den dříve než v Paříži.

„Celé se to ale odehrálo ve čtvrti, kam se lidé chodí rádi bavit. Vyhledávají ji spíš levicově smýšlející mladí liberálové. Bataclan platí takřka za kultovní místo. Prakticky za rohem také bývala redakce Charlie Hebdo,“ říká Hélène Bienvenu. Několik jejích blízkých přátel prý vyhledávalo podnik La Belle Équipe.

Během neděle proudí na všechna místa pařížské tragédie davy lidí s květinami a svíčkami. Květináři tiše a pokorně prodávají jednu kytici za druhou. Všude panuje zvláštně zamlklá nálada. Tu a tam někdo usedavě pláče, někomu se po tvářích kutálí slzy z očí schovaných za slunečními brýlemi. Malé děti posedávají na zemi a připalují knoty, aby bylo světýlek co nejvíce. U La Petit Cabodge dokonce potkáváme skupinku budhistických mnichů a mnišek.

Porozumět tomu, proč se to všechno stalo, nelze. Všem je ale najednou naprosto zřejmá jejich vlastní zranitelnost. Atentát na Charlie Hebdo Paříž stmelil. Jen co se ale vzpamatovala z lednového šoku, přišel další.

Hodně se nyní mluví o rozdílu mezi oběma událostmi. V redakci Charlie Hebdo umírali „provokující“ novináři. Tentokrát lidé beze jména, kteří prostě jen trávili páteční večer venku. Vidět se na jejich místě může prakticky každý.

Co bude dál a jak se Francie i celá Evropa změní, se teprve ukáže. Už nyní se ovšem objevují náznaky toho, že Francie ani tentokrát nevběhne do náruče krajní pravice. Spíš je tady slyšet volání po efektivnějších bezpečnostních složkách, tajných službách a mnohem promyšlenější, účinnější politice na Blízkém východě.