V noci následující po chladnokrevném vraždění v Paříži v pátek 13. listopadu jako by Paříž chtěla všem teroristům osobně říct, že si svůj život nenechá vzít. Policie sice Pařížany upozornila, aby své domácnosti opouštěli jen ve výjimečných situacích, ti se ale rozhodli demonstrativně věnovat tomu, při čem jiní umírali.

Novinářka Hélène Bienvenu, pracující na volné noze, a její maďarská přítelkyně Nora svorně přikyvují, že spíš očekávaly město duchů a prázdné ulice. „Snad nikdy jsem neviděla v sobotu tolik lidí venku,“ líčí Nora, která v Paříži žije.

Stejná nálada pokračuje i v neděli. Restaurace vypadající nachlup stejně jako La Belle Équipe, Le Petit Cambodge, Le Carillon a La Casa Nostra — jako většina pařížských podniků mají velké prosklené průčelí a člověk se v nich před zraky kolemjdoucích jen tak neschová — jsou plné zákazníků. Někteří vysedávají nahňahňaní u typicky malých stolečků venku, popíjejí a pokuřují.

Z výrazů jejich tváří nelze vyčíst napětí ani strach. Uvolnit se ve společnosti desítek či stovek lidí působících uvolněně jde samo. Něco jiného ovšem je, když jim před očima projíždějí houkající policejní auta a sanitky — a že jich zde jezdí hodně.

Většina lidí ustaraně pozoruje, odkud a kam míří. Zřejmě nikdo se neubrání černým myšlenkám. Pod povrchem demonstrativní zábavy bublá neklid, pud sebezáchovy i strach. Jen před pár hodinami umírali úplně stejní lidé jako my — o tom se tady v Paříži v posledních hodinách mluví.

Petardy na náměstí Republiky

Kráčíme po bulváru Magenta směrem k náměstí Republiky. Je něco po sedmé večer. Proti nám utíká několik vyděšených skupinek teenagerů. Někteří mají pod paží skateboardy. Francouzsky na nás pokřikují, že na náměstí Republiky se střílí. Asi dvě stě metrů před námi se ozve rána. Zní jako výstřel. „Rychle se jděte schovat do hotelu,“ varují nás a utíkají pryč.