Je to past
Jakub PatočkaOdporný útok v Paříži si vynutí změnu evropské bezpečnostní politiky. Nekompromisní potírání teroru nesmí vést k tomu, abychom se vzdali svobody, rovnosti a bratrství. Je to past teroristů. Upadnout do ní bylo by zradou jejich obětí.
Co se stalo v pátek 13. listopadu v Paříži, je samozřejmě strašné. Naše první a snad i výlučné myšlenky musí mířit za oběťmi a všemi jejich blízkými. Je otřesné takovým náhlým, brutálním, žádný smysl nedávajícím způsobem ztratit blízkého člověka. Tisíce lidí, mezi nimi mnoho dětí, bude potřebovat dlouhodobou podporu při vyrovnávání se s těžkým traumatem ze ztráty nejbližších.
Napadena nebyla pouze Paříž nebo Francie, ale celá liberální, svobodomyslná, rovnostářská Evropa. Útok naplánovali a provedlI lidé, kteří nenávidí to, co my máme rádi: rockové koncerty, kavárny, fotbal, páteční večery s přáteli.
Francie vyhlásila výjimečný stav, prezident Hollande povolal armádu a řekl: „Povedeme válku, která bude nemilosrdná. Protože, pokud jsou teroristé schopni dopustit se takových zvěrstev, musí vědět, že stojí proti Francii odhodlané, Francii jednotné, Francii, která se nenechá ničím vychýlit, ačkoli dnes pociťujeme nekonečný smutek.“
Je to výborný výrok, v němž se spojují tři potřebné a oprávněné důrazy. Jsme nekonečně smutní. Porazíme ty, kteří nás chtějí zničit. Jsme otřeseni, ale neuhneme, nezměníme se, protože přesně to by si naši nepřátelé přáli.
Velikost státníka se obyčejně nejlépe pozná v okamžiku krize. První Hollandovy reakce jsou přiměřené a přesné. Je to velmi důležité. Stejně tak jako klidné, pevné, hluboce lidské, jakékoli nenávisti prosté, a přitom odhodlané vystoupení Baracka Obamy. Ale ještě důležitější bude v takto střízlivém a klidném přístupu vytrvat i v nadcházejících dnech a týdnech.
Ačkoli prozatím nemůžeme s jistotou určit, kdo byl pachatelem, indicie jasně směřují k islámským fanatikům, buď z Islámského státu, nebo z Al-kajdá. Je také jasné, kam se začnou ubírat další myšlenky v okamžiku, kdy se indicie a důvodné podezření změní v jistotu.
Volání po mnohem robustnější bezpečnostní politice mocně zesílí, a do značné míry oprávněně. Evropská unie skutečně byla v příliš mnoha ohledech laxní. Ale musíme dobře vědět o jemné, zásadní hranici, která vede mezi technicky politickém — bezpečnostním, vojenském, diplomatickém, ekonomickém, sociálním a vzdělávacím — zvládnutí vzestupu radikálního islámského terorismu na straně jedné a povýšením principu bezpečnosti na doktrínu nadřazenou jiným ideálům na straně druhé.
Je dobře, že Francii vede muž, který si to dle jeho prvních reakcí soudě velmi dobře uvědomuje. Proto mluví o Francii, která se „nenechá ničím vychýlit“, nezřekne se idejí, na nichž stojí republika, idejí, jež patří k základům evropského kulturního, civilizačního, politického dědictví.
Střetnutí s terorismem není pro Evropu nové. Jan Šícha tu před pár dny popsal, jak si velký německý státník Helmut Schmidt poradil s terorismem RAF — právě jako s problémem vyžadujícím ryze technická řešení. Obdobně mluvila o tom, jaké zkušenosti si vzalo Norsko ze strašlivého teroru na ostrově Utøya v nedávném rozhovoru velvyslankyně Sletnerová: provedlo konkrétní technická politická opatření.
Moudrá evropská politika říká: Není důvod panikařit. Co se stalo, je strašné, ale dokážeme to zvládnout s tím, co umíme a známe.
Uvědomit si to a připomínat si to je nyní o to podstatnější, že ještě ani nevychladla těla obětí, a už se vyhrnuli nadšení nepřátelé evropské liberální demokracie mezi námi a poulejíce oči začali vykládat, že se stalo jen to, oč jsme si koledovali vstřícným přístupem k přistěhovalcům, k menšinám, k liberálům. Ač bychom rádi zůstali aspoň po nějaký čas pohrouženi v smutek, v účast a ticho, zde je třeba se jasně a pádně ohradit.
Uvědomme si, že Paříž v pátek 13. listopadu postihlo to, co je každodenností současné Sýrie. Všem našim vlastním kazatelům nenávisti je třeba jasně říct, že obviňování obětí teroru islámských fanatiků či eskalace nenávisti vůči lidem prchajícím přesně před těmi hrůzami, jaké v pátek zasáhly v Paříži, je popřením právě ideálů, jež tu chceme hájit. Ani tentokrát není vinen islám, vinni jsou lidé.
Naproti tomu není ani pravá chvíle na výroky obviňující Západ, například Julian Assange si svá moudra o tom, že jsme si teroristy, v Sýrii či v Lýbii, sami vycvičili, měl pro pár dní odpustit. Stejně tak všechny na levici prosíme, ušetřete nás aspoň na pár prvních dní předvídatelných postřehů o tom, že si o něco takového Západ koledoval zpackanými invazemi na Blízkém východě, pokrytectvím vůči Izraeli či Saúdské Arábii.
Nikdo z lidí v Bataclanu nikoho necvičil. Lidé tam šli prostě na koncert. Čas analyzovat příčiny přijde a přijde čas diskutovat o vhodném postupu. Přijde brzy.
V tuhle chvíli je na místě soucit, účast i nekonečný smutek. A vědomí, že nám teroristé nastražili past na naši svobodu, rovnost a bratrství, do které nechceme, nesmíme upadnout. Ať žije republika!
Jde o jeden z útoků na „lidskou tvář“ člověčenstva, o další z řady pokusů v procesu záměrného zbavování člověka jeho člověčenství, jeho humanity.
Ovšem první špatné zprávy na sebe nenechaly dlouho čekat::
--- nová polská vláda při první příležitosti potvrdila to špatné, což se od ní dalo čekat.
--- jeden z teroristů přišel s uprchlíky přes Řecko.
Jakub Patočka má pravdu, je to past, do které už mnozí padají, i zde v DR v diskusi ke zprávě P.Jedličky. Ale Vás jsem mezi nimi nečekal.
Navrhuji Vám "gentleman's agreement": vy smažete svůj příspěvek, já smažu obě své reakce. Ještě je na to čas. Zvažte to.
Otázkou je zda a proč si my zasloužíme obětí, se kterou nám gráá nasió tenkrát a dnes pomáhá k liberální demokracii.... bych dodal.
Píšeme ve volných chvílích, často pozdě večer, unavení, někteří (nemyslím nikoho konkrétního) možná pod vlivem alkoholu.
Já útok neschvaluji. Chtěl jsem napsat jen (nyní již bez chyby):
kdyby to byl útok na centralistickou francouzskou republiku, která vznikla v krvi francouzské revoluce a krví dále pokračovala, bylo by to JEŠTĚ dobré. Francouzský byrokratický model republikánství a státnosti je něco, co může Evropa PŘEKONAT.
Bohužel, toto vypadá, že je útok na celou západní kulturu s využitím západních hodnot.
A ano, samozřejmě, že každý občas napíše či řekne něco, co by řád vzal zpátky.
Z francouzské černé Afriky dali francouzští republikáni občanství jenom Senegalcům, v Alžírsku jen tamním židům. Dokonce je nedali ani lidem, kteří za ně bojovali v obou světových válkách. V Alžírské válce a na ostrově Muroroa francouzská armáda zkoušela atomové bomby na lidech, což zasáhlo i civilisty, celkem 140 tisíc lidí. Celkově vůči Alžírsku si počínali velmi agresivně, včetně zabírání půdy kmenům a obcím, to bylo na hony vzdáleno od vzletných republikánských hesel o svobodě, rovnosti a bratrství...
Oslavou francouzských republikánských tradic pan Patočka překonal svůj názor postavit pomník dr. Edvarda Beneše v Brně, který zbavil naše země asi čtvrtiny obyvatel, poměrně největší menšinu v Evropě, i s jejím kulturním dědictvím.
Příspěvku pana Petráska jako obvykle nerozumím.
Co mě docela zarazilo, je spíš odstrost reakce na názory pana Ungera. Skoro jako by se tím, že si dovolil napsat něco kritického, stal spolupachatelem teroristů... z toho je mi trochu úzko.
Překvapilo mne však a reagoval jsem na to, že autor článku a šéfredaktor DR bezprostředně spojoval odpor k atentátům s hesly jednoho z národních států EU, francouzské republiky, z hesly z doby francouzské revoluce. To mi přišlo nepatřičné, a proto jsem tak reagoval.
Spíše bych zde celou záležitost konfrontoval s evropskými výdobytky osvícenství, které islámský svět nezná.
Jak vidno z diskuse, učíme se, jak do té pasti nepadat, pokud nám je bližší to, co rozumíme pod heslem „svoboda, rovnost a bratrství“.
Já pod ním rozumím šanci pro lidskost.
Celkově jsem rád, že tato diskuse proběhla, byla (aspoň pro mě) zajímavá. Bylo by dobré, kdybychom si při tom diskutování uvědomovali, že jsme na jedné lodi i se svými odlišnostmi v pohledech, zkušenostech, názorech.
Vojenskými prostředky se to nevyřeší. Kdyby USA místo bombardování Afganistánu, postavily v každé afgánské vesnici školu, vyšlo by to na méně peněz a výsledek by byl lepší.
Nápad Anonymous dostat dolů stránky ISIS se mi jeví lepší.
CNN přinesla rozhovor s jedním představitelem policie, který vysvětloval, že radikalizace pomocí internetu províhá tak rychle, že ji policie nestačí zachytit.
Při tom všem, co se dnes děje kolem, bychom ale neměli zapomínat na ty, co zůstali, protože jedině oni mohou pomoci nám. Nechť je ochrání milosrdenství Ježíše Krista a Zarathustrova láska. Před všemi nepřáteli i přáteli. Biji YPJ.
Komicke je, ze za penize dodavane Ukraine z EU, jsou cviceni teroriste, kteri posleze zabijeji obcany EU. Platime si vlastni vrahy a jeste k tomu Junckerovi a Porosenkovi tleskame. A pak ze nejsme ovcane.
Čert vem lidskost nebo „volnost, rovnost, bratrství“, je třeba uspokojit lačnost publika po senzaci.
Pan Kubička mohl své reakce klidně smazat, nijak jsem ho necitoval. A i kdyby.
Jinak myslím, že význam mého příspěvku lze pochopit tak, jak byl myšlen, ne jak ho chápe pan Profant. Kdyby něco takového bylo JEN útokem na Francouzskou republiku, tak to by bylo JEŠTĚ dobré. Ale, bohužel, není. Nic více.
Škoda že tu nenapsal pan Poláček, vysvětlil by, co je to PŘEKONÁNÍ francouzské republikánské tradice. A možná by se rozepsal o tom, jak nás od islámského světa liší zkušenost s osvícenstvím.
Moji reakci citujete v otázce "Proč píšete Francouzská republika?"
Například útok na prezidentskou vlajku na Pražském hradě a vlající červené trenky je "ještě dobrý" útok.
Lenka Vytlačilová má částečně pravdu. Vzdělání je jedním ze základních nepřátel fanatismu. Ne však vždy učinný, což je vidno i zde. Poslouchal jsem reportáž o Afgánci, žijícím v Rusku. Když se jej udivený reportér ptal, proč žije v zemi, která s jeho zemí bojovala, řekl, že i když Rusové v Afgánistánu bojovali, tak tam také zároveň stavěli školy, nemocnice, továrny. Kdežto když pak přišli Američané, tak ti už tam jen bojovali a přitom vše jen ničili.
Jsme nyní v situaci, kdy sklízíme ovoce jednání našich, západních politiků. Vyřešit situaci tím, že sem pozveme všechny poškozené, je hloupost. Není to technicky realizovatelné a povede to jen k tomu, že migranti si nepolepší a my si hodně pohoršíme. Nemluvě o bezpečnostním riziku. V Paříži řádilo 8 radikálů a jaká jatka po sobě zanechali. Přitom ve Francii je prý 10 500 islámských radikálů. Zaútočit všichni v jeden den, tak je po Francii.
Řešení problému IS vyžaduje spolupráci všech, kteří se ohánějí demokracií. Společný postup. Ten tu vůbec není. A je těžko představitelný. Už vidím USA, jak se obuje do Saudů! Vždyť po jak dlouhé době začali Amíci teprve s odstřelováním trasportů s ropou, kterou si IS vesele prodává, aby měl na nákup zbraní. A kdo tu ropu od něj vůbec kupuje?
Takže společný postup by mohl přinést rychle pozitivní výsledky. Vždyť jen individuální akce Ruska prý umožnila návrat milionu Syřanů domů.
Dalším nutným postupem je pomoc při obnově válkou zničených zemí. Se vším komfortem - čímž myslím osvětu, vzdělávání a vůbec vše, co je posune výše. Potřebná ovšem bude zřejmě i regulace porodnosti, neboť stávající natalitu nemohou tyto země utáhnout, aniž by produkovaly další statisíce adeptů terorismu.
To vše je běh na dlouhou trať. I když by se to vše podařilo vyřešit, musí zatím Evropa počítat s tím, že je s IS a dalšími radikálními skupinami ve válce. A podle toho se chovat. Primární povinností evropských států je postarat se především o bezpečnost svých obyvatel. Což se tu,bohužel, nedělo.
Autor článku píše o tom, že bychom neměli rezignovat na naši svobodu. Lukáš Jelínek v Právu píše, že strach je špatný rádce. Je. Ale když jsme u těch přísloví, je třeba říci také jedno důležité - opatrnosti není nikdy nazbyt. Tím se teď my a hlavně naše vlády musíme řídit. Už jsme porušení tohoto principu draze zaplatili, v poslední době několikrát.
Panu Ungerovi žádná moje vlastní slova do úst nevkládám, naopak ho přesně cituji a ptám se ho, jak to myslí.
Určitou analogii by snad bylo možno vidět v tom, že pan Unger využívá teroristického útoku v Paříži k vyjádření nenávisti k francouzskému republikánství, tedy záležitosti, která s tím útokem nijak zjevně nesouvisí.
Jde samozřejmě i o emoce: Patočkův text je laskavý, Ungerův nenávistný. To je také důležité. Nejsme logičtí roboti.
Text pana šéfredaktora byl jako obvykle v něčem nepatřičně zvášněný, můj byl přímý, faktický, popírající zjevná fakta méně známými fakty a asi u někoho vyvolal nenávist.